ECLI:CZ:US:2014:1.US.1737.13.1
sp. zn. I. ÚS 1737/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Mariána Skýpaly, zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Stodolní 741/15, 702 00 Ostrava, směřující proti usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, SKPV Karviná, pracoviště Český Těšín, ze dne 20.2. 2013, č.j. KRPT-147910-55/TČ-2012-070371, a usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné, ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 1 ZT 289/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost směřuje proti shora uvedeným usnesením policejního orgánu a státního zástupce.
Napadeným usnesením policejního orgánu bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku, a to proto, že "dne 9. 7. 2012 kolem 15.30 hodin v bytě rodičů Jiřího Češka, poté, co tito aktivovali signál PCO bezpečnostní agentury F., na který je byt napojen, na tuto výzvu k bytu přijel pracovník bezpečnostní agentury F. Marián Skýpala a počal vyzývat Jiřího Češka, aby byt opustil, mezi nimi došlo ke slovnímu střetu, kdy následně Marián Skýpala vytáhl svou služební plynovou zbraň a směrem k Jiřímu Češkovi dvakrát vystřelil hlukovými náboji, na což Jiří Češka nedbal, přiskočil k Mariánu Skýpalovi a teleskopickým obuškem, který držel v ruce, vedl útok shora do oblasti hlavy, který Marián Skýpala vykryl svou pravou rukou, přičemž došlo ke zlomenině palce pravé ruky Mariána Skýpaly, na což Marián Skýpala reagoval tak, že vytrhnul teleskopický obušek z ruky Jiřího Češka a chytil jej do tzv. kravaty, spolu soupeřili, Marián Skýpala se Jiřího Češka snažil položit na zem a spoutat, přičemž jej opakovaně udeřil svým obuškem do nohou, zad a hlavy, čímž způsobil Jiřímu Češkovi poranění, a to ránu na hlavě do podkoží velikosti 4 cm s pohmožděným okolím a pruhovité hematomy na zadní straně krku, zádech a stehně vlevo, přičemž se Mariánovi Skýpalovi podařilo Jiřího Češka spoutat, načež Jiří Češek počal slovně vyhrožovat "že jej zabije, zlikviduje, že zabije i jeho rodinu, že jej zná" Mariánu Skýpalovi a následně i poškozenému E. Š., majiteli bezpečnostní agentury F., který na místo dorazil, přičemž Jiří Češek svoje výhrůžky vyslovoval způsobem, který vzbudil důvodnou obavu u Mariána Skýpaly i E. Š, že tyto budou naplněny, kdy v důsledku jednání Jiřího Češka bylo Mariánu Skýpalovi způsobeno zranění, a to zlomenina palce pravé ruky, která si vyžádala ošetření na chirurgické ambulanci v NsP Karviná-Ráj fixací sádrou, kdy v důsledku zranění byl Marián Skýpala v léčení a práce neschopen po dobu čtyř týdnů, přičemž fixace sádrou omezovala Mariána Skýpalu v obvyklém způsobu života, kdy zároveň v důsledku jednání Mariána Skýpaly bylo Jiřímu Češkovi způsobeno zranění, a to rána na hlavě do podkoží velikosti 4 cm s pohmožděným okolím a pruhovité hematomy na zadní straně krku, na zádech a stehně vlevo, které si vyžádalo lékařské ošetření NsP Karviná-Ráj, kdy v důsledku zranění byl Jiří Češek v léčení a práce neschopen do 26. 7. 2012.
V téže trestní věci je pro uvedený skutek stíhán také Jiří Češek, ovšem pro přísnější právní kvalifikaci, než stěžovatel - pro přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákoníku, spáchané vůči stěžovateli.
Státní zástupce včas podanou stížnost stěžovatele zamítl jako nedůvodnou.
II.
Stěžovatel se především domnívá, že po formální stránce má napadené usnesení vadu, kdy v jedné věci vystupuje jako obviněný a zároveň jako poškozený, a tudíž jsou mu upírána některá práva. Podle jeho názoru měla být namísto napadaného usnesení policejního orgánu tímto vydána usnesení dvě, proti každému z obviněných samostatně, aby stěžovatel mohl využít jak práv obviněného, tak i poškozeného, zatímco zde tomu tak není. Důsledkem zvoleného postupu, tedy spojením jednání obou aktérů do jedné skutkové věty, jsou stěžovateli odpírána jeho práva, jako například právo na uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení, a práva poškozeného vůbec, jako konkrétně právo stěžovatele na použití odklonu. Státní zástupce tuto chybu ani v rámci dozoru, ani ke stížnosti stěžovatele nenapravil.
Stěžovatel je přesvědčen, že uvedenými rozhodnutími došlo k zásahu do čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
III.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a zda ústavní stížnost nepředstavuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
Ústavní soud již mnohokrát vyslovil tezi, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou založeny především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících konkrétní řízení (srov. již nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 4, nález č. 78, str. 243). Ústavní soud posléze opakovaně zdůraznil, že možnost zasahovat do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v rámci přípravného řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nežádoucí.
Trestní řízení je zákonem upravený postup orgánů činných v trestním řízení a dalších osob, jenž co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole/dozoru státního zastupitelství (§157 odst. 2, §174 trestního řádu atd.) a posléze, v případě podání obžaloby (§176 trestního řádu), i soudnímu přezkumu. Přezkum rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení v rámci ústavního soudnictví má proto podle názoru Ústavního soudu své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se jejich postup zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. např. sp. zn. I. ÚS 665/12 dostupné v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS).
Podle §160 odst. 1 trestního řádu, nasvědčují-li prověřováním podle §158 trestního řádu zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného. Důvodnost obvinění tedy zákon váže na dostatečně odůvodněné podezření, a nikoli definitivní závěr, který může učinit jen nezávislý soud. K zahájení trestního stíhání postačuje již vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek tomu odpovídajícím způsobem popsaný ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání a z tohoto vymezení lze též dovodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí napadeného rozhodnutí, neboť trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (srov. např. sp. zn. III. ÚS 554/03 dostupné v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS).
Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. "Mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat kupříkladu v takovém odůvodnění rozhodných usnesení, jímž byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované, a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno na rozhodovací důvody alespoň usuzovat.
Konkrétně k otázce zahájení trestního stíhání, resp. usnesení o něm, Ústavní soud opakovaně uvádí, že se jedná o procesní rozhodnutí, které - byť jistě s sebou nese pro dotčený subjekt nepříznivé dopady - nemá povahu rozhodnutí, jež s konečnou platností zasahuje do jeho práv a povinností. Ústavní soud nemůže provádět materiální hodnocení a přezkum důvodnosti (opodstatněnosti) předmětného obvinění vůči jednotlivým osobám, neboť by to odporovalo jeho postavení a funkci, které mu jsou v ústavním systému vymezeny [srov. především čl. 83 Ústavy České republiky], ledaže snad by šlo o natolik neodůvodněný, příp. i nedůvodný zásah orgánů činných v trestním řízení, který by (tak) bylo možno označit za zjevně svévolný (nebo dokonce šikanózní). Důvody ke svému zásahu tak Ústavní soud shledal v situaci, kdy na (v řádně odůvodněné stížnosti do usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání uvedené) konkretizované, a nikoli také zcela bezvýznamné námitky stěžovatele reagovalo státní zastupitelství obecným a neodůvodněným zamítavým rozhodnutím, dle něhož (stěžovatelem napadený postup) byl "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno alespoň na rozhodovací důvody, které k takovému rozhodnutí státní zastupitelství vedly, usuzovat.
V tomto konkrétním případě stěžovatel namítá především nedůvodné spojení jeho jednání a jednání druhého obviněného do jediného skutku, resp. aplikaci §20 odst. 1 trestního řádu.
IV.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V.
Napadené rozhodnutí policejního orgánu a následné usnesení státního zástupce netrpí vadami, které by odůvodňovaly zásah Ústavního soudu.
Podle §20 odst. 1 trestního řádu se proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, koná společné řízení, pokud tomu nebrání důležité důvody. Pod označením " související trestné činy" má zákon na mysli nejen typické formy, jako je pachatelství více trestných činů jednou osobou nebo spolupachatelství nebo účastenství v užším slova smyslu (organizátorství, návod a pomoc), ale také objektivní souvislost v nejširším slova smyslu, tedy například proto, že jednání pachatelů spolu souvisí například proto, že spadá do stejného časového, místního i osobního rámce (jde o vzájemné protiprávní útoky zúčastněných, kde jsou tito zároveň obránci i útočníky, jako např. rvačka podle §158 trestního zákoníku nebo jiné vzájemné napadání, jako tomu bylo v posuzovaném případě) a rozdělení skutkového děje a vedení samostatného řízení by bylo na úkor hospodárnosti a rychlosti řízení (srov. §23 odst. 1 trestního řádu, která klade stejnou podmínku pro vyloučení věci a contrario). Je věcí orgánu činného v trestním řízení a stavu dokazování, kterou z těchto variant bude považovat za rozhodnou.
Stěžovatel má v předmětné trestní věci postavení spoluobviněného právě proto, že se proti němu a další osobě, která jemu způsobila škodu trestným činem, vede společné řízení. Stěžovatel má sice pravdu v tom, že po dobu trestního řízení, bude-li nadále spoluobviněným, nemůže v rámci trestního řízení účinně uplatnit práva, která v něm jinak má poškozený, protože tuto možnost trestní řád v §44 odst. 1 výslovně zapovídá. Zájmy poškozeného a spoluobviněného jsou totiž protichůdné. Zatímco obviněný je osobou, proti které se trestní řízení vede, poškozený je občanskoprávním odpůrcem obviněného, který svá práva vykonává v trestním řízení proti obviněnému. Není proto z povahy věci možné, aby se práva obviněného (§33 odst. 1 trestního řádu) a poškozeného (§43 odst. 1 trestního řádu) kumulovala u téže osoby, a to ani v případě, kdyby jinak splňovala veškeré podmínky pro výkon práv poškozeného v trestním řízení. To ovšem neznamená, že by v průběhu trestního řízení nemohlo dojít k vyloučení věci ze společného řízení proto, že jsou zde důležité důvody (§23 odst. 1 trestního řádu), nebo proto, že nastane změna v postavení jednoho ze spoluobviněných (například z některého z důvodu uvedených v §172 trestního řádu). Ostatně uplatnění práv poškozeného stěžovatele není vázáno pouze na trestní řízení, ale především na řízení ve věcech občanskoprávních.
Státní zástupce se v usnesení, kterým podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl včas podanou stížnost obviněného, vypořádal se všemi námitkami, které byly uvedeny v opravném prostředku způsobem ústavně konformním. Srozumitelně a výstižně zdůvodnil, proč v této rané fázi trestního procesu upřednostnil společné řízení. Nejde ani o protiústavní libovůli ani o svévoli.
VI.
Ústavní soud na základě výše uvedené argumentace ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu