ECLI:CZ:US:2018:1.US.1758.18.1
sp. zn. I. ÚS 1758/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti S. A. Z., toho času ve Vazební věznici Brno, zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem Krkoškova 748/28, 613 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 78/2018-5415 ze dne 15. 3. 2018 a usnesení Městského soudu v Brně č. j. 3 T 151/2017-5300 ze dne 12. 2. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Městský soud v Brně rozhodl o dalším trvání vazby stěžovatele tak, že jej ve vazbě nadále ponechal, neboť ve vztahu k němu jsou stále dány důvody vazby uvedené v §67 písm. a) a c) trestního řádu (dále též "tr. ř."). Současně v něm soud rozhodl o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, nepřijmul záruky za další chování stěžovatele nabídnuté jeho manželkou a Spolkem na podporu nezávislé justice Šalamoun, nepřijal písemný slib stěžovatele a nestanovil dohled probačního úředníka ani výkon elektronické kontroly plnění povinností. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že o stížnosti proti napadenému usnesení městského soudu nerozhodoval senát Krajského soudu v Brně, který byl příslušný podle rozvrhu práce. Dále namítl, že soudy nerespektovaly právo stěžovatele na urychlené rozhodnutí o dalším trvání vazby, přičemž další trvání své vazby pokládá stěžovatel za nepřípustné jak s ohledem na neexistenci důvodného podezření ze spáchání trestného činu z jeho strany, tak i s ohledem na celkovou dobu trvání vazby, která je dle něj nepřiměřená. Poukazem na některé události v průběhu trestního řízení, konkrétně údajné nezákonné provokace ze strany svědků D. a V., se stěžovatel snaží prokázat, že orgány činné v trestním řízení jednají ve zlé víře. Dále má stěžovatel za to, že obecné soudy byly povinny nahradit vazbu některým ze způsobů uvedených v §73 odst. 1 tr. ř., přičemž možnost tzv. elektronického monitoringu podle §73 odst. 4 tr. ř. poskytuje dostatečnou záruku. Stěžovatel rovněž soudům vytkl absenci řádného odůvodnění napadených rozhodnutí. Všechny tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti velmi zevrubně rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nejprve považuje za nutné poznamenat, že již mnohokrát rozhodoval o ústavních stížnostech stěžovatele, které v dané trestní věci bezprostředně souvisely s jeho vzetím do vazby, resp. s dalším trváním vazby (srov. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 1031/17, III. ÚS 2048/17, III. ÚS 2575/17, nález sp. zn. II. ÚS 4085/17 a usnesení sp. zn. III. ÚS 278/18). Ani v jednom z uvedených řízení Ústavní soud stěžovateli nevyhověl.
V období předcházejícím vazebnímu řízení, z něhož vzešla nyní napadená soudní rozhodnutí, bylo o vazbě stěžovatele naposledy rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 4 To 322/2017-4521 ze dne 14. 11. 2017, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost směřující proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 3 T 151/2017-4486 ze dne 1. 11. 2017. Jím bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. ř. Zároveň bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, o nepřijetí nabídky záruky za další chování stěžovatele nabídnuté jeho manželkou a Spolkem na podporu nezávislé justice Šalamoun, o nepřijetí písemného slibu stěžovatele a o nenahrazení vazby dohledem probačního úředníka. Tato rozhodnutí posléze napadl stěžovatel ústavní stížností, kterou Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. III. ÚS 278/18 ze dne 20. 2. 2018. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že s výjimkou námitky nezákonného soudce je nynější ústavní stížnost obsahově stejná, ba totožná jako ústavní stížnost ve věci sp. zn. III. ÚS 278/18 a ve většině námitek se shoduje i s ústavními stížnostmi podanými v předešlých věcech.
Z právě uvedeného důvodu, jakož i s přihlédnutím k tomu, že nyní napadená rozhodnutí byla vydána mimo jiné i v souvislosti s žádostí stěžovatele o propuštění z vazby podané záhy po uplynutí třicetidenní lhůty od rozhodnutí krajského soudu o vazbě ze dne 14. 11. 2017, Ústavní soud nepokládá za nutné se k námitkám stěžovatele blíže vyjadřovat, neboť se s nimi (resp. jejich okruhy) jednotlivě a dostatečně podrobně vypořádal nejen ve vzpomínaném usnesení sp. zn. III. ÚS 278/18 ze dne 20. 2. 2018, ale též v nálezu sp. zn. II. ÚS 4085/17 ze dne 24. 4. 2018, kterým je navíc v posuzované věci vázán. S těmito závěry Ústavního soudu se stěžovatel již dobře seznámil. Jedinou odlišností oproti předchozím vazebním řízením a ústavním stížnostem stěžovatele je pouze námitka, že o stížnosti proti nyní napadenému usnesení městského soudu nerozhodoval senát Krajského soudu v Brně, který byl příslušný podle rozvrhu práce. Této námitce ovšem Ústavní soud stěžovateli z níže vyložených důvodů nepřisvědčuje.
Ve stěžovatelem citovaném (a v období rozhodnutí stížnostního soudu o vazbě platném znění) rozvrhu práce Krajského soudu v Brně je přednostní přidělení věcí vázáno na situaci, kdy soudce již v minulosti rozhodoval o odvolání proti rozsudku nebo o stížnosti proti usnesení, jimiž bylo ve věci meritorně rozhodnuto, včetně případů, kdy soudce původně věc vrátil soudu prvního stupně bez vyřízení (srov. ustanovení o trestním úseku, odvolací agendy sub písm. 2Ab rozvrhu práce ve znění od 1. 3. 2018 - identická zásada pro rozdělování odvolacích věcí je však obsažena i v předchozích redakcích rozvrhu práce, a to i za rok 2017). Stěžovatel se však mýlí, pakliže usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o vazbě, pokládá za meritorní rozhodnutí. Podle §119 odst. 1 tr. ř. platí, že soud rozhoduje rozsudkem [jen tam], kde to zákon výslovně stanoví; v ostatních případech rozhoduje, jestliže zákon nestanoví něco jiného, usnesením. V této souvislosti nelze přehlédnout, že rozsudek nepředstavuje jedinou myslitelnou formu meritorního rozhodnutí (ostatně tak je tomu i v civilním procesu). Za meritorní rozhodnutí je třeba, vedle trestního příkazu, pokládat i některá usnesení, jež se svým významem a účinky blíží rozsudku, neboť je jimi rozhodováno o vině, v prvé řadě usnesení odvolacího soudu o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně dle §256 tr. ř., ale třeba i usnesení o zastavení trestního stíhání, usnesení o postoupení věci jinému orgánu, podmíněné zastavení trestního stíhání a schválení narovnání apod. Usnesení, jimiž je rozhodováno o vazbě, však nevyřizují věc samu. Není proto pochyb o tom, že v rozvrhu práce vyjádřené slovní spojení "usnesení, jimiž bylo ve věci meritorně rozhodnuto", se vztahuje právě a jen k těm usnesením, která výše naznačeným způsobem vyřizují věc samu.
Nad rámec řečeného Ústavní soud podotýká, že bez povšimnutí nelze ponechat ani to, že stěžovatel se zde na jednu stranu domáhá svého zákonného soudce v podobě odvolacího senátu 4 To Krajského soudu v Brně jako senátu příslušného k rozhodnutí o stížnosti proti rozhodnutím městského soudu o vazbě, na druhou stranu ale současně pokládá jeho členy za podjaté a brojí proti jejich rozhodování, jak plyne z usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 4/2018-4880 ze dne 30. 1. 2018, jež také napadl ústavní stížností, o níž nebylo dosud rozhodnuto. Tato dílčí "rozpolcenost" v postojích stěžovatele (k níž již podobně došlo i ve věci řešené nálezem sp. zn. II. ÚS 4085/17 ze dne 24. 4. 2018 - srov. bod 54) spíše naznačuje, že stěžovateli nezáleží ani tolik na zásadě zákonného soudce, jako na způsobu, jakým by mohl dosíci kasace dotčených rozhodnutí.
Ze všech shora vyložených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. září 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu