infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24.10.2017, sp. zn. III. ÚS 1031/17 [ usnesení / FILIP / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2017:3.US.1031.17.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2017:3.US.1031.17.1
sp. zn. III. ÚS 1031/17 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele S. A. Z., t. č. Vazební věznice Brno, zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, sídlem Optátova 874/46, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. ledna 2017 sp. zn. 9 To 541/2016 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2016 č. j. 70 Nt 3635/2016, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení zejména k porušení jeho zaručeného práva zákazu mučení a nelidského zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny a čl. 5 Úmluvy, práva na ochranu soukromí podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, práva na zachování listovního tajemství podle čl. 13 Listiny, práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, ústavní zásady presumpce neviny a práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že usnesením policejního orgánu, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Brno ze dne 3. 12. 2016 č. j. NCOZ-7614-91/TČ-2016-417603, bylo proti stěžovatelovi zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2 a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a přečinu nadržování podle §366 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatel se jich měl dopustit, stručně řečeno, tak, že svými pokyny měl řídit přímo i nepřímo spoluobviněné osoby, aby samy nebo prostřednictvím jiných osob působily na svědky v jiné trestní věci stěžovatele za účelem jej v této věci vyvinit. 3. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozhodl napadeným usnesením o stěžovatelově vzetí do vazby ze všech tří vazebních důvodů podle §67 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Vzetí do tzv. útěkové vazby shledal soud důvodným pro ohrožení stěžovatele uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody, vazby stěžovatele na zahraničí a jeho dispozicí s většími finančními prostředky. Uvalení koluzní vazby odůvodnil fází trestného řízení, druhem trestné činnosti a postavením stěžovatele mezi dalšími obviněnými, když shledal rovněž reálné riziko, že může ovlivňovat doposud nevyslechnuté svědky a mařit tak účel trestního řízení. Konečně městský soud uvalil i vazbu předstižnou, a to z důvodu existence hrozby, že stěžovatel bude pokračovat v trestné činnosti vzhledem k její soustavnosti a jeho snaze se jejím prostřednictvím (působení na svědky) vyvinit z obvinění v jiné trestní věci. 4. Proti rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. Obdobně jako městský soud shledal, že všechny tři důvody vazby jsou v případě stěžovatele naplněny. Námitkám ohledně vyloučení orgánů činných v trestním řízení, nemožnosti se včas seznámit s důkazy, odepření nahlížení do spisu a dalším namítaným vadám ve vedení řízení krajský soud nepřisvědčil. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel ve své velmi obsáhlé ústavní stížnosti (nejdřív doručené dne 4. 4. 2017, poté přepracované a doplněné v novém znění dne 18. 4. 2017 v rozsahu 97 stran a následně dále doplňované - viz níže) brojí proti tomu, že obecné soudy v jeho případě shledaly naplnění uvedených důvodů pro vzetí do vazby, případně že neuplatnily některý z institutů nahrazujících vazbu, přičemž tak rozhodly i přes existenci podstatných procesních vad vedení trestního řízení, které stěžovatel konkrétně spatřuje v následujících okruzích: a) nátlak a psychické mučení stěžovatele v podobě umělého prodlužování trvání tzv. koluzní vazby nad rámec zákonné tříměsíční lhůty, b) nerespektování zásad kontradiktornosti řízení a rovnosti "zbraní", c) absence důvodného podezření ze spáchání trestného činu a pochybení v souvislosti se zahájením trestního stíhání stěžovatele, d) absence řádného odůvodnění a nevypořádání se s námitkami stěžovatele, e) podjatost rozhodujících soudců krajského soudu, f) porušení presumpce neviny, g) neexistence vazebních důvodů, h) diskriminace stěžovatele při uvalení tzv. útěkové vazby. 6. V případě námitky sub 5.a) stěžovatel poukazuje na postup orgánů činných v trestním řízení, které proti němu dle jeho přesvědčení postupují od počátku šikanózně a se zjevnou svévolí. Nejvýraznějším dokladem toho má být postup dozorujícího státního zástupce, který reagoval nečinností na uplynutí maximální tříměsíční doby trvání koluzní vazby a zpřísněného režimu s ní spojeného, čímž zapříčinil, že tomuto režimu stěžovatel byl protiprávně vystaven i po uplynutí této lhůty. Dále stěžovatel poukazuje na to, že orgány činné v trestním řízení otevíraly jeho soukromé zprávy. Uvádí i další příklady postupů, které označuje za šikanózní, čemuž přisvědčil v minulosti i Ústavní soud. 7. U námitky sub 5.b) stěžovatel rozvádí tři samostatná pochybení procesní povahy - nemožnost seznámit se se všemi důkazy, nedostatečný prostor pro vyjádření se a nepořízení zvukového záznamu z vazebního řízení. 8. K prvému pochybení uvádí, že mu v důsledku odepření nahlížení do části spisu a nezaložení některých listin do spisu nebyla poskytnuta možnost seznámit se se všemi důkazy, jimiž bylo podepřeno usnesení o vzetí do vazby. Dle jeho mínění v přípravném řízení nelze jakýmkoliv způsobem omezit přístup vazebně stíhané osoby do trestního spisu, popřípadě alespoň k důkazům, na jejichž základě soud rozhoduje, a to vzhledem k rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a rovností "zbraní". Soud před obhajobou dokonce zatajil přílohy vazebního spisu. V tomto směru odkázal také na nezohledněnou směrnici Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU o právu na informace v trestním řízení. Mimo to nebyly stěžovateli v rámci řízení nikdy konkretizovány závažné důvody, které orgány činné v trestním řízení k odepření vedly, a ani mu nebylo předloženo žádné jejich rozhodnutí o odepření. Dle přesvědčení stěžovatele by v případě odepření k nahlížení do spisu v přípravném řízení mělo alespoň platit, že se jeho důsledky vztáhnou též na rozhodující soud, v opačném případě jde o zásah do férovosti řízení, neboť obhajoba neví, k čemu se má vyjadřovat. Stěžovatel dále poukazuje na úzkou komunikaci mezi rozhodujícím soudcem v jiné věci stěžovatele a dozorujícím státním zástupcem ohledně skutečností relevantních pro rozhodování v této věci, záznamy o nich však nejsou v současném spise založeny. Obsáhle je tak poukazováno na nestandardní vztahy mezi soudcem a jinými orgány činnými v trestním řízení. 9. Druhé pochybení mělo spočívat v tom, že mu v důsledku nesprávně naplánovaného harmonogramu vazebního zasedání nebyl poskytnut přiměřený prostor k tomu, aby se ve věci vyjádřil. To mu nebylo umožněno ani při výslechu na Policii České republiky. Stěžovatelova výpověď musela být přerušena z důvodu nutnosti vydání vazebního rozhodnutí dle maximálních zákonných lhůt od zadržení. Stěžovatel tvrdí, že se v důsledku nesprávného časového rozvržení dostal pod tlak a byl mu upřen prostor k vyjádření všeho, co považoval za potřebné. Nedostatečně se s touto námitkou pak vypořádal krajský soud, který označil přibližně hodinu a půl trvající výpověď stěžovatele za dostatečný prostor. Neexistuje žádný nezávislý záznam o správnosti tohoto údaje. Problémy, které měla státní moc s časovým harmonogramem, nemohou jít k tíži stěžovateli. Soudce nemůže přerušovat prezentaci argumentů obhajoby. 10. A konečně stěžovatel upozorňuje, že i přes požadavek obhajoby nebyl o průběhu vazebního zasedání pořízen zvukový záznam. Jeho průběh byl toliko ústně protokolován soudcem, řádnost této protokolace však stěžovatel rozporuje s poukazem na nezaznamenání řady výslovných námitek obhajoby a značnou neúplnost zachycené výpovědi stěžovatele, což obhajoba uvedla ihned po skončení při podpisu protokolu. 11. K námitce sub 5.c) stěžovatel uvádí, že v jeho věci nedošlo k řádnému zahájení a vedení trestního řízení, čímž se i uvalení vazby stalo od počátku protiústavním. Soud o vazbě rozhodl bez provedení jakýchkoliv důkazů, vyjma usnesení o zahájení trestního stíhání, a v odůvodnění napadeného rozhodnutí nepřípustně spekuluje. Nedostatky trestního řízení jsou dány v první řadě tím, že v trestním řízení vystupovaly jako orgány veřejné moci osoby, které měly být vyloučeny. Stěžovatel v tomto směru poukazuje na dozorujícího státního zástupce a dva policisty, kteří byli dle stěžovatele v pozici potenciálních podezřelých nebo poškozených v souvislosti s danou trestnou činností. To přiznal i krajský soud v napadeném rozhodnutí. Nadále je trestní řízení vedeno jejich kolegy. Všichni státní zástupci příslušného státního zastupitelství a policisté příslušného policejního orgánu by však měli být vyloučeni, neboť z důvodů "přirozené kolegiality a loajality k instituci" existují pochybnosti o jejich nestrannosti. Všechny důkazy opatřené těmito vyloučenými orgány jsou dále dle stěžovatele procesně nepoužitelné. Z toho pak vyplývají logické nedostatky usnesení o zahájení trestního stíhání. Vyloučeným státním zástupcem byl tedy podán i návrh na vzetí do vazby. Tuto stěžovatelovu námitku však nechal městský soud bez jakékoliv reakce. Řádně na tuto námitku nereagoval ani krajský soud. Nezabýval se dostatečně ani možností obhajoby namítat pravost a užití důkazů, jde-li o jejich důvěryhodnost a přesnost. 12. Dále ve skupině námitek sub 5.c) stěžovatel poukazuje na nedostatečně zjištěný skutkový stav. V tomto směru stěžovatel namítá zejména nepravdivost a nevěrohodnost klíčových svědeckých výpovědí a listinných důkazů. Pochybnosti, které tyto důkazy vyvolávají, nebyly řádně prošetřeny. Tvrzení policistů přitom nelze dle judikatury Ústavního soudu obecně nadřazovat tvrzením obviněné osoby. Stejně tak se soudy nezabývaly obsáhlými námitkami ohledně nesprávného právního posouzení jednání, která jsou předmětem trestního stíhání. 13. V námitce sub 5.d) stěžovatel detailně rozvádí množství konkrétních námitek, které před obecnými soudy uplatnil a k nimž se v napadených rozhodnutích vyjádřily buď žádným či zcela nedostatečným způsobem. Jde o námitky jak proti otázkám procesního vedení řízení, tak i proti hmotněprávním podmínkám uvalení vazby, či otázkám skutkovým. Způsob vypořádání se s nimi nepovažuje za řádný ve smyslu ústavněprávních požadavků kvality rozhodování o natolik závažném zásahu do základních práv jako je vzetí do vazby. 14. Okruh námitek sub 5.e) se týká tvrzeného porušení práva na nestranný soud. Rozhodování krajského soudu nesplnilo dle stěžovatele podmínky pro nestranné rozhodování, vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Krajský soud vydal své rozhodnutí pouhých sedm dnů poté, co stěžovatelův právní zástupce nahlížel do spisu, a nemohl tak reálně vznést námitku podjatosti rozhodujících soudců. Podjatost soudců rovněž naznačuje, že soud uměle prodlužoval doručení písemného vyhotovení rozhodnutí. Předně však stěžovatel dovozuje podjatost naprosté většiny soudců krajského soudu (z celkových 29 ji namítá u 27 soudců) vzhledem k jejich "mediálnímu vyjádření", v němž hodnotili postup soudce, který rozhoduje v jiné stěžovatelově věci, a nepřímo i jednání stěžovatele ve vztahu k tomuto soudci. Taková "loajalita" ohrožuje dle stěžovatele důvěru v objektivní soudnictví, a ve vztahu ke stěžovateli, jehož se vyjádření týkalo, jsou tak soudci podjatí. Tyto pochybnosti vyjádřil v médiích i sám předseda krajského soudu. Podjatost předsedy rozhodujícího senátu pak dovozuje stěžovatel rovněž z dalších tvrzených porušení práv obhajoby (např. body 235 a 236 - nahlížení do spisu). Dále tato podjatost vyplývá ze skutečnosti, že v předmětném řízení je projednávána trestná činnost, jímž měl být "kriminalizován" jiný soudce krajského soudu. Nutnost odnětí takové věci danému soudu vyplývá dle stěžovatele i z judikatury Nejvyššího soudu. Konečně, podjatost rozhodujících soudců vyplývá dle stěžovatele i z formulací, které použily v odůvodnění napadeného rozhodnutí a které v rozporu s principem presumpce neviny předjímají stěžovatelovu vinu. Porušení uvedené zásady je i součástí námitek sub 5.f), neboť tím došlo k narušení principu presumpce neviny. 15. V části sub 5.g) stěžovatel podrobně rozvádí skutečnosti dokládající absenci vazebních důvodů. V rámci argumentace proti tzv. útěkovému vazebnímu důvodu poukazuje zejména na skutečnost, že v jiné trestní věci tentýž rok složil peněžitou záruku, která je spolu s dalšími alternativními zárukami a jejich vzorným plněním stěžovatelem již dostatečnou minimalizací obavy, že uprchne nebo že se bude skrývat. V souvislosti s tímto důvodem pak stěžovatel na jiném místě v námitce sub 5.h) považuje za diskriminační, že byla existence tohoto důvodu dovozena toliko z jeho původu, což dokládá na jeho neshledání v případě jiné spoluobviněné v analogické situaci. Proti tzv. koluzní vazbě především namítá, že v průběhu řízení nebylo dostatečně vysvětleno, na jaké konkrétní osoby by obviněný mohl působit za situace, v níž oba klíčoví svědci spolupracují s vyšetřovateli, a většinu ostatních spoluobviněných stěžovatel vůbec nezná. Uvalení tzv. předstižné vazby stěžovatel rozporuje tím, že opakování trestné činnosti v jeho situaci nepřipadá v úvahu vzhledem k tomu, že se na trestné činnosti, z níž je obviněn, nepodílel, a vzhledem k úzkým vazbám obou klíčových svědků na policejní orgán a státní zastupitelství, kteří fakticky od počátku jednali pod jejich dozorem a nahrazovali činnosti agenta, ač k tomu nebyly splněny procesní podmínky. 16. Souhrnně pak stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že vazba je v jeho případě použita jako nástroj nátlaku s cílem získat usvědčující důkazy. Ze všech uvedených důvodů pak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. 17. V doplnění ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 14. 8. 2017, stěžovatel dále namítl porušení práva na urychlený přezkum zákonnosti zbavení osobní svobody. Ve stěžovatelově případě došlo k překročení lhůty šesti týdnů, jako meze vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. V porušování tohoto stěžovatelova práva má pak pokračovat i Ústavní soud. Dále stěžovatel prohloubil svou argumentaci ohledně nedostatků odůvodnění tzv. útěkové vazby, ohledně absence důvodného podezření ze spáchání trestného činu a ohledně nátlaku a psychického mučení umělým prodlužováním vazby. 18. V doplnění ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 17. 9. 2017, stěžovatel poukazuje na usnesení Stálé komise Poslanecké sněmovny pro kontrolu a použití odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu (dále jen "stálá komise"). V tomto usnesení dospěla stálá komise k závěru, že vůči stěžovateli byl porušen zákon a Listina, a za tato pochybení nebyla na úrovni státního zastupitelství vyvozena odpovědnost. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 19. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 20. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba znovu připomenout, že bez ohledu na obsáhlé a v podstatě do detailů jdoucí vylíčení tvrzených vad napadených vazebních rozhodnutí a řízení jim bezprostředně předcházejícího stěžovatel uvádí i s touto věcí přímo nesouvisející argumentaci, obsáhle uvádí komentářové a jiné literární zdroje s příklady porušení zákonnosti vazebního řízení, aniž to jednoznačně spojuje s vlastní kauzou, na kterou se však musel Ústavní soud soustředit, tj. na to, zda v posuzované věci byly naplněny zákonné vazební důvody, proč nebyl uplatněn některý z institutů nahrazujících vazbu a zda bylo rozhodováno v situaci podstatných procesních vad vedení trestního řízení tvrzených stěžovatelem. Rozhodování o vazbě, ani jeho ústavněprávní přezkum, nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat [srov. nález ze dne 7. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 603/07 (N 95/45 SbNU 353) a usnesení ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07]. 21. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že při svém rozhodování vychází ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti k vazebnímu rozhodování obecných soudů, což je třeba pojímat jako řízení mimořádné. To proto, že Ústavní soud uplatňuje zásadu zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci především tam, kde dosud nebylo meritorně rozhodnuto. Tak i zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných (např. je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce jako v posuzované věci), za nepřípustné, případně nežádoucí [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) či usnesení ze dne 6. 9. 1999 sp. zn. IV. ÚS 316/99, ze dne 11. 12. 2001 sp. zn. I. ÚS 486/01, ze dne 21. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 213/03 a ze dne 30. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 262/03 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení tzv. podústavního práva, kdy postup orgánů činných v trestním řízení vybočuje z ústavního procesněprávního rámce, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). O takový případ v posuzované věci nejde. 22. Přestože je uvalení vazby jedním z nejzávažnějších zásahů do ústavních práv jednotlivce, má u jejího prvotního uvalení Ústavní soud již z povahy věci zúžený prostor pro přezkum jeho ústavnosti. Nepřísluší mu totiž hodnotit věrohodnost teprve na samém počátku řízení předložených a provedených důkazů, z nichž dle soudů vyplývá nutnost vzetí do vazby, jakožto zajišťovacího institutu podle §67 trestního řádu. K takovému přehodnocování pak není Ústavní soud příslušný rovněž s ohledem na jiné ústavní zájmy [např. zájem ochrany ohrožených poškozených či svědků u důvodů podle §67 písm. b) a c) trestního řádu]. V této prvotní fázi vazebního řízení tak Ústavní soud svůj přezkum nutně omezuje na hodnocení postupu soudů z hlediska jejich zjevné libovůle, ať už právních závěrů či skutkových hodnocení. Tento omezený prostor se Ústavnímu soudu významně rozšiřuje teprve s pokračováním vazby, které je již dle judikatury Ústavního soudu svázáno významně většími ústavními požadavky (např. tzv. doktrína zesílených důvodů nebo průběžného zkoumání pro aplikaci mírnějších zajišťovacích institutů). S ohledem na právě uvedená východiska přezkumu vazebních rozhodnutí obecných soudů posoudil Ústavní soud všechny skupiny uplatněných námitek a obsah napadených rozhodnutí. Dospěl přitom k následujícím závěrům. 23. Námitkám sub 5.a) nelze dle Ústavního soudu vyhovět, neboť jde o popis postupů státního zástupce (případně policejního orgánu), které však nijak nesouvisely s vydáváním napadených rozhodnutí. I kdyby snad státní zástupce nerespektoval zákonnou lhůtu k ukončení tzv. koluzní vazby, nezakládá taková skutečnost protiústavnost jejího dřívějšího nařízení. Namítá-li stěžovatel trvale šikanózní přístup uvedených orgánů, pak tak částečně činí právě tímto způsobem a částečně popisem postupu zcela jiného státního zástupce v jiné trestní věci (poukaz na zhodnocení Ústavního soudu v usnesení sp. zn. II. ÚS 1030/16 je tedy pro danou věc irelevantní). Ústavní soud je vázán petitem podané ústavní stížnosti. 24. Přisvědčit pak Ústavní soud nemohl ani námitkám sub 5.b), které se týkaly tvrzeného porušení zásad kontradiktornosti trestního řízení a tzv. rovnosti zbraní. V této části stěžovatel rozebírá několik oddělených procesních oprávnění. Tím prvním je oprávnění obviněného (obhajoby) nahlížet do spisů orgánů činných v trestním řízení podle §65 trestního řádu. Toto právo se však předmětu ústavní stížnosti dotýká jen vzdáleně. Jak ústavní principy, tak i zákon, a rovněž i stěžovatelem zmiňovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady, umožňují toto právo omezit, o čemž má být obviněný informován a mají mu být sděleny důvody tohoto postupu, jež následně podléhají přezkumu i Ústavním soudem [srov. např. nález ze dne 6. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 1956/13 (N 28/72 SbNU 325) nebo usnesení ze dne 8. 3. 2007 sp. zn. I. ÚS 589/06]. Z ústavní stížnosti však nevyplývá, že by stěžovatel o takový přístup požádal a tento mu byl uvedeným způsobem odepřen. Proto jsou jeho závěry (stejně jako závěry krajského soudu) ohledně výkladu §65 trestního řádu pro řízení před městským soudem irelevantní. Ve vztahu k předmětu napadených rozhodnutí je to pak dáno především tím, že postupu podle uvedeného ustanovení se ve velmi krátkém vazebním řízení reálně často domáhat vůbec nelze. Časové parametry tohoto řízení, stanovené přímo ústavodárcem (srov. čl. 8 odst. 3 Listiny), totiž prostudování zejména obsáhlejšího spisu na žádost obviněného výrazně ztěžují, čemuž je třeba výklad procesních práv obviněného uzpůsobit. Toliko pro úplnost lze doplnit, že rovněž námitky, týkající se nezpřístupnění spisu před krajským soudem, nemají rovněž přímý vztah k otázce ústavnosti napadeného rozhodnutí. Jestliže stěžovateli nebyl přístup ke spisu vskutku umožněn, bylo třeba proti tomuto postupu brojit zvláštními procesními prostředky (ať už za situace vydaného nebo nevydaného rozhodnutí o nahlížení do spisu). V krátkém vazebním řízení se však aplikuje především jiné právo, jehož se stěžovatel dovolává, a sice právo seznámit se se všemi důkazy, o něž má být rozhodnutí o vazbě opřeno. 25. Ani porušení právě uvedeného práva na seznámení se se všemi důkazy však Ústavní soud v dané věci neshledal. Co se týče důkazní situace v řízení před městským soudem, došlo v rámci vazebního zasedání pouze k provedení výslechů obviněných. Rozsáhlejší dokazování bylo opět v zásadě znemožněno rozsahem ostatních materiálů a časovým "tlakem" daným uvedenými lhůtami. Předmětem takového soudního rozhodování je hodnocení hrozby naplnění tzv. vazebních důvodů (srov. §67 trestního řádu) za podmínky důvodnosti trestního stíhání. Kromě uvedených výslechů tak soud vycházel rovněž z usnesení o zahájení trestního stíhání, jehož obsah byl do podrobností obviněným a jejich obhájcům znám. Konkrétně v dané věci má toto usnesení přibližně 40 stran a je v něm velmi podrobně popsána struktura opatřených důkazů vypovídajících jak o prozatímní důvodnosti trestního stíhání (sám městský soud na str. 7 napadeného usnesení připouští, že není nepochybně zjištěno, že by se všichni obvinění dopustili trestné činnosti), tak nepřímo i naplnění vazebních důvodů (zejména povahou a způsobem provedení trestné činnosti). Ke všem těmto tvrzením se tak mohli obvinění v jim daném krátkém časovém prostoru vyjádřit, což mnozí (včetně stěžovatele) učinili, zejména jde-li o klíčové usvědčující svědecké výpovědi. Nelze tedy přisvědčit tvrzením, uplatněným při vazebním zasedání i v ústavní stížnosti, že stěžovatel nevěděl, jaké důkazy podporují důvodnost trestního stíhání a naplnění důvodů vazby. Soud sice v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí i jiné důkazy, avšak jejich hodnocení je plně odvozeno od znění usnesení o zahájení trestního stíhání. Dle Ústavního soudu tak městský soud neopřel své rozhodnutí o žádnou skutečnost, která by nejpozději s koncem dokazování ve vazebním zasedání nebyla stěžovateli (resp. jeho obhájcům) známa. Městský soud pak na základě vyhodnocení těchto důkazů dospěl k ústavně konformnímu závěru o existenci důvodného podezření ze spáchání popsané trestné činnosti a současné existenci důvodů pro uvalení vazby (k hodnocení důkazů viz níže). S tímto jeho hodnocením se (vskutku velmi stručně) ztotožnil rovněž krajský soud. S postupem trestního řízení a v souladu s tzv. doktrínou zesílených důvodů je úkolem orgánů činných v trestním řízení zabývat se nově pořízenými a provedenými důkazy (např. tzv. procesně použitelnými výpověďmi svědků) a námitkami obhajoby vznesenými po podrobném seznámení se spisovým materiálem k případu. Při prvním rozhodování o vazbě se však tato doktrína [podrobněji zejména nálezy ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2665/13 (N 217/71 SbNU 545), ze dne 4. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 217/15 (N 85/77 SbNU 247) nebo ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2652/16] logicky neuplatní. Poukaz na údajně nestandardní chování soudce v jiné trestní věci je dle Ústavního soudu pro posouzení ústavnosti napadených rozhodnutí sám o sobě bez dalšího irelevantní a teprve při prokázání jeho důvodnosti může svědčit o protiprávnosti (případně neetičnosti) některých kroků soudu v uvedeném řízení. Zásadně však nelze z takových skutečností dovozovat protiústavnost rozhodování o vazbě jiným soudem v jiném řízení. 26. Jako druhou vznesl v této části ústavní stížnosti stěžovatel námitku nedostatečného prostoru k vyjádření. Jak je již uvedeno výše, je prvotní rozhodování o vazbě omezeno ústavním pořádkem danými lhůtami. Čtyřiadvacetihodinová lhůta tedy nepředstavuje "organizační problémy výkonu soudnictví" (jak naznačuje stěžovatel), nýbrž přímé naplňování ústavního příkazu závazného pro všechny orgány veřejné moci. Veškeré úvahy o její vhodnosti tak lze vést pouze v rovině de lege ferenda, jakožto apel na ústavodárce. Není-li z jednání soudu patrná svévole při nakládání s touto lhůtou (např. v podobě nerozumného spojování několika nesouvisejících případů, aby jednotliví obvinění neměli dostatek prostoru k vyjádření), nemohou ani relativně krátké lhůty k vyjádření argumentů obhajoby představovat porušení jejich ústavních práv. 27. Žádnou svévoli však Ústavní soud v napadeném rozhodování neshledal. Kromě upozorňování na čas neuvádí stěžovatel žádné jiné přerušování "prezentace argumentů obhajoby". Stručné upozorňování na zbývající čas (daný ústavou) je dle názoru Ústavního soudu naopak povinností soudu. Bez něj by sice mohl nechat obviněného nepřerušeně hovořit, avšak v určitém momentu by jeho výslech musel zcela ukončit anebo se spoléhat na to, že obviněný běh času sám sleduje a je si jeho důsledků vědom i bez poučování. Podle zjištění krajského soudu bylo stěžovateli poskytnuto zhruba 90 minut k jeho vyjádření. Vzhledem k tomu, že výslech byl veden v cizí řeči, lze takovou dobu považovat za ekvivalent přibližně třičtvrtěhodinové výpovědi česky hovořícího obviněného. Obviněných bylo v dané věci pět a vazební zasedání trvalo bezmála šest hodin (tedy přibližně čtvrtinu času celkové ústavní lhůty). Z těchto údajů závěr o zjevné svévoli neplyne. Především však ani v ústavní stížnosti a ani ve stížnosti proti usnesení okresního soudu neuvádí stěžovatel žádné konkrétní argumenty, které nestihl či nemohl stihnout uvést v uvedené lhůtě. Nepovažuje-li stěžovatel údaje uvedené v protokolu za dostatečně "nezávislé", neuvádí žádnou vlastní verzi časových parametrů vazebního zasedání. Toliko pro úplnost lze už jen konstatovat, že z protokolu ani stěžovatelových tvrzení není patrné, že by orgány veřejné žaloby byly ve vazebním zasedání vůči obhajobě v jakékoliv výhodě, jde-li o čas k prezentaci svých argumentů, navrhování důkazů, přerušování soudcem, apod. Nelze tedy stěžovateli přisvědčit, že postupem soudu byla porušena zásada kontradiktornosti vazebního řízení a tzv. rovnost zbraní. 28. Posledně uvedený závěr pak platí o to více pro další námitku, týkající se nepořízení zvukového záznamu z vazebního zasedání. Takovým postupem nebyly rovněž orgány veřejné žaloby jakkoliv zvýhodněny. Obě strany si mohly zvukový záznam pořídit samy, což nemůže být v době snadno dostupných nahrávacích technologií pro odbornou obhajobu, vedenou navíc čtyřmi obhájci (nehledě na obhájce spoluobviněných), nepřiměřená námaha. Přestože zákon s nahráváním vazebního zasedání počítá (srov. §55b trestního řádu), nepředstavuje nedodržení této zásady současně porušení ústavních práv stěžovatele. Uvedené procesní pochybení totiž samo o sobě nedosahuje takové intenzity, aby tím byla jakkoliv snížena ochrana poskytovaná obviněné osobě ústavním pořádkem. Nakonec ani v tomto bodu stěžovatel nepoukazuje v ústavní stížnosti (ani ve stížnosti proti rozhodnutí okresního soudu) na žádné konkrétní pochybení, resp. na to, v čem je protokolace chybná, a zejména jak se toto pochybení projevilo v napadených vazebních rozhodnutích. Porušení zásady kontradiktornosti vazebního řízení a tzv. rovnosti zbraní tedy Ústavní soud neshledal. 29. Přisvědčit nemůže Ústavní soud ani první části námitek sub 5.c). Dle Ústavního soudu stěžovatelova tvrzení o nezákonnosti (tím méně protiústavnosti) usnesení o zahájení trestního stíhání nejsou opodstatněná. Co se týče vyloučení orgánů činných v trestním řízení (dvou policistů a státního zástupce), sám stěžovatel poukazuje na to, že jejich činnost v tomto trestním řízení je v podstatě omezena na dobu před zahájením trestního stíhání. Jestliže by mohlo být nějak činností uvedených osob zasaženo do základních práv a svobod stěžovatele, je zcela v kompetenci soudů, aby takové jednání samy ústavně konformním způsobem vyhodnotily a reagovaly na něj (např. nepoužitím konkrétního důkazu) v rámci rozhodování o meritu věci. Dle názoru Ústavního soudu nelze totiž v praxi obecně a jednoznačně určit hranici pro vyloučení konkrétních osob z úkonů trestního řízení, aniž by tím došlo k jeho úplnému zmaření. Zejména v případech závažného organizovaného zločinu, kam orgány činné v trestním řízení řadí i předmětnou věc, nemůže v obecné rovině dojít k ochromení trestního řízení toliko tím, že podezřelé či obviněné osoby budou využívat či dokonce v rozporu s právem zneužívat jim dostupných prostředků k vytváření dalších právních řízení (trestních, kárných, apod.), a tím jednotlivé vykonavatele státní moci zbavovat možnosti jednat. Z prejudikatury viz k tomu nález ze dne 8. 7. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 13/06 (N 126/50 SbNU 97), navazující na rozsudek ESLP ze dne 7. 6. 2005 ve věci Chmelíř v. Česká republika, stížnost č. 64935/01, ve kterých byly vymezeny podmínky, za kterých lze takovou námitku uplatnit (souběžné vedení řízení na ochranu osobnosti mezi stěžovatelem a předsedou senátu, časový sled jednání předsedy senátu vůči stěžovateli, pominutí zákonného účelu pokuty uložené stěžovateli s odkazem na §66 odst. 1 tr. řádu v odůvodnění usnesení, očividně nepřiměřená reakce soudce na jednání stěžovatele považovaného za hrubou osobní urážku). Na nutnosti vyloučení osob podle §30 trestního řádu je tak dle Ústavního soudu nutno trvat zásadně až ve chvíli, kdy je s dostatečnou určitostí zjištěno, že byl spáchán trestný čin, jenž se skutečně dotýká konkrétní úřední osoby (v postavení podezřelého, poškozeného apod.). 30. Stejně tak nemohou být důvodem protiprávnosti trestního stíhání samy o sobě "přirozená kolegialita a loajalita k instituci". V tomto směru je třeba především zdůraznit, že úkony trestního řízení, které nejvíce zasahují do základních práv a svobod (uvalení vazby, provedení domovní prohlídky, atd.), podléhají nezávislé soudní kontrole. Navíc je Ústavní soud toho názoru, že pouhá formální institucionální "sounáležitost", bez ohledu na její konkrétní personální, územní a podobné složení, nemůže zapříčinit "podjatost" všech pracovníků takové instituce, zvláště v postavení, na nějž jsou kladeny mimořádné odborné a osobní nároky. Je běžnou skutečností, že některé instituce mají celostátní působnost (lze zmínit např. tzv. Národní protidrogovou centrálu nebo Nejvyšší státní zastupitelství). Je pouze věcí příslušných orgánů (zejména Parlamentu a vlády), jaký model uspořádání orgánů pro boj s kriminalitou zvolí. Je to však zároveň stát, který nese důsledky této volby, když se např. v konkrétních případech (a tedy s přihlédnutím k jejich konkrétním okolnostem) objeví pochybnosti o objektivnosti a férovosti postupu jednajících úředních osob. Neexistuje však nějaké nepsané právo na přesun trestní věci pouze na základě nepodloženého vnucování představy existence normy o jakési předpokládané nemravné a protiprávní kolegialitě a "loajalitě" všech toliko formálně propojených úředních osob. Pochybnosti o nezávislosti a nepodjatosti konkrétních osob musí vycházet toliko z jejich minulého nebo aktuálního doložitelného jednání či stavu. Žádné takové relevantní jednání však ústavní stížnost nepopisuje. Ústavní soud tedy neshledal, že by uvedenými skutečnostmi došlo k porušení stěžovatelových základních práv a svobod. Obsáhlé judikaturní závěry, na něž ústavní stížnost odkazuje, nejsou s tímto stanoviskem v rozporu. Z doposud známých skutečností není zřejmé, že by příslušné orgány činné v trestním řízení s vyloučením konkrétních osob skutečně otálely. Napadená rozhodnutí rovněž nijak nezpochybňují závěr Ústavního soudu ohledně obecného upřednostňování výpovědí policistů. 31. Namítá-li stěžovatel v této části ústavní stížnosti rovněž nemožnost napadnout pravost důkazů a jejich užití, jakož i povinnost soudu ohodnotit jejich kvalitu, důvěryhodnost a přesnost, pak ve větší části v podstatě opakuje námitky uplatněné sub 5.b), tedy porušení práva obhajoby vyjádřit se k provedeným důkazům. K výše uvedeným závěrům, že stěžovatel (resp. jeho obhájci) měl s ohledem na fázi trestního řízení (a její parametry) přiměřený prostor k vyjádření svých námitek, není pak nutno na tomto místě nic doplňovat. Totéž platí obecně k rozsahu provedeného dokazování. Co se týče námitky, že soudy rezignovaly na svůj úkol ochránců zákonnosti a nezabývaly se tvrzenými nedostatky předložených důkazů, pak ani s tou se nemůže Ústavní soud ztotožnit. Z obou napadených rozhodnutí sice stručně, ale přesto jasně vyplývá, co soudy považovaly za důkazy poskytující dostatečnou oporu pro vzetí do vazby. K tomu lze dodat, že Ústavní soud klade ve své judikatuře na takové odůvodnění vazebního rozhodnutí v této fázi řízení menší nároky, neboť v tomto čase jsou možnosti soudců přezkoumat složité procesní aspekty důkazního řízení nutně omezeny [srov. např. nález ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2665/13 (N 217/71 SbNU 545) nebo usnesení ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1816/13]. 32. Podkladem pro vyhovění ústavní stížnosti pak nemohou být ani námitky týkající se právní kvalifikace jednání, které je stěžovateli kladeno za vinu. Všechny tyto námitky se týkají výkladu tzv. podústavního práva (trestního zákoníku), k němuž není Ústavní soud zásadně příslušný, nota bene v aktuální fázi předmětného trestního řízení. Některé tyto námitky mohly být (a byly) již ze strany soudů alespoň nepřímo zamítnuty, jiné pak musí být v souladu s doktrínou tzv. zesílených důvodů předmětem přezkumu přinejmenším v rámci dalšího rozhodování o vazbě. 33. V části ústavní stížnosti vymezené sub 5.d) stěžovatel v podstatě opakuje námitky z ostatních částí ústavní stížnosti, s tím, že s těmito námitkami se soudy dostatečně nevypořádaly. Část těchto tvrzení ohledně odůvodnění vazebních rozhodnutí již Ústavní soud posoudil výše. Na tomto místě nutno zdůraznit i stěžovateli známý závěr, že soudy se nemusí explicitně vypořádat s každou z uplatněných námitek (kritérium relevance). Rozhodující soud má především povinnost vypořádat se se všemi pro předmět řízení relevantními námitkami, a to takovým způsobem, aby bylo z jeho rozhodnutí pro dotčeného účastníka řízení snadno odvoditelné, z jakého důvodu nemůže ostatní, jím uplatněná argumentace obstát [srov. např. rozsudek ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk vs. Nizozemí, stížnost č. 16034/90, §61, nebo nález ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 1534/08 (N 225/51 SbNU 807)]. Konkrétní podoba této povinnosti vyplývá z několika důležitých kritérií. Mezi hlavní patří předmět řízení, fáze trestního řízení a schopnost jeho účastníka (zejména skrze odborné právní zástupce) pochopit text a kontext konkrétních rozhodnutí. S přihlédnutím k předmětu řízení, fázi trestního řízení a úrovni stěžovatelova právního zastoupení, jsou dle Ústavního soudu rozsah i podrobnost odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečné. Není porušením stěžovatelových ústavních práv, když soudy nereagovaly na celou řadu irelevantních, spekulativních a nekonkrétních námitek stěžovatele (viz např. výše popsaná problematika vyloučení orgánů činných v trestním řízení z důvodu jejich "kolegiality" či jednání úředních osob ve zcela odlišném trestním řízení). 34. Na výše uvedené závěry k otázce vyloučení orgánů činných v trestním řízení lze pak částečně odkázat při posouzení stěžovatelových námitek v části sub 5.e) jako rovněž zjevně neopodstatněných. Stěžovatel dovozuje podjatost soudců krajského soudu ze tří výše uvedených důvodů (sub 14, 29 n.). Předně je třeba uvést, že tuto argumentaci stěžovatel neuplatnil v řízení před samotným krajským soudem. Naopak mu adresoval svou velmi obsáhlou stížnost, v níž navrhoval toliko zrušení napadeného usnesení městského soudu, nikoliv vyloučení soudců či odnětí věci krajskému soudu. Tím výrazně snížil možnost zásahu Ústavního soudu, neboť není-li obecným soudům, jako prvotním ochráncům základních práv a svobod (srov. čl. 4 Ústavy), dána bezprostředně možnost vypořádat se s námitkami ohledně jejich porušení, lze jim jen stěží vytýkat, že proti takovému porušení nezasáhly. Ústavní stížnost pak slouží především jako subsidiární prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto zpravidla nepřistupuje k zásahu do řízení před obecnými soudy, není-li ústavní závadnost těchto řízení namítána zavčas. To platí zejména u prvních dvou závěrů, jimiž stěžovatel odůvodňuje podjatost rozhodujících soudců. 35. Prvním důvodem je skutečnost, že 27 z 29 trestních soudců tohoto soudu podpořilo vyjádření soudce JUDr. Aleše Flídra v podobě článku nazvaném "Vyjádření místopředsedy krajského soudu k reportážím na TV Prima a TV Nova ohledně kauz soudce Mgr. Aleše Novotného" (dostupný z: http://www.ceska-justice.cz/blog/vyjadreni-mistopredsedy-krajskeho-soudu-k-reportazim-na-tv-prima-tv-nova-ohledne-kauz-soudce-mgr-alese-novotneho/). Ten se týkal různých veřejných kritických vyjádření vůči práci soudce Aleše Novotného, který byl toho času předsedou senátu rovněž ve stěžovatelově trestní věci. Ústavní soud však na základě této skutečnosti k závěru o podjatosti soudců krajského soudu nedospěl. Samotnému mu v tomto řízení nepřísluší hodnotit obsah tohoto prohlášení z hlediska podjatosti podepsaných soudců v případě vedeném pod sp. zn. 46 T 5/2015 či z hlediska případné kárné odpovědnosti. V obecné rovině je k tomu možno odkázat na závěry judikatury ESLP týkající se státních zaměstnanců, jako např. rozsudek velkého senátu ze dne 12. 2. 2008 ve věci Guja v. Moldavsko, stížnost č. 14277/04, §70-71, rozsudek velkého senátu ze dne 26. 9. 1995 ve věci Vogt v. Německo, stížnost č. 17851/91, §53; rozsudek ze dne 2. 9. 1998 ve věci Ahmed a další v. Spojené království, stížnost č. 22954/93, §56, a rozsudek ze dne 14. 3. 2002 ve věci De Diego Nafria v. Španělsko, stížnost č. 46833/99, §37. Touto povinností loajality a zdrženlivosti jsou vázáni i soudci (srov. např. rozsudek ze dne 26. 2. 2009 ve věci Kudeshkina v. Rusko, stížnost č. 29492/05, §85). Svoboda projevu podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy v sobě totiž zahrnuje i povinnosti a odpovědnost (ve vztahu k svobodě projevu soudců srov. rozsudek velkého senátu ze dne 23. 6. 2016 ve věci Baka v. Maďarsko, stížnost č. 20261/12, §162, a rozsudek ze dne 15. 9. 2011 ve věci Paskal v. Ukrajina, stížnost č. 24652/04, §69-71). V posuzované věci je třeba poukázat na skutečnost, že uvedené vyjádření časově výrazně předchází posuzovanému vazebnímu řízení, jehož předmět je pak od starší trestní věci zcela odlišný. Nelze se ztotožnit se stěžovatelovým spekulativním názorem, že vyjádření soudců krajského soudu "automaticky" musí vést k závěru o jejich podjatosti v jakékoliv další stěžovatelově věci. Vyjádření soudce v jedné věci jej nevylučuje z rozhodování v jiných skutkově a právně odlišných případech týchž osob, nejsou-li pro to dostatečné důkazy. Tento závěr pak zůstává nezměněn dokonce i v případech, kdy se předchozí názory ukázaly být jako chybné. V předmětném vyjádření neshledává navíc Ústavní soud nic, co by mělo vyjadřovat podjatost uvedených soudců pro všechna řízení týkající se stěžovatele. Vyjádření se stěžovatele v podstatných částech netýká, neboť směřuje k obhajobě postupu soudce Novotného v jiné trestní věci a je reakcí na útoky vůči jeho osobě. Stěžovatelova tvrzení ohledně názorů a motivů podepsaných soudců zůstávají v ústavní stížnosti nepodložena. 36. Jako druhý důvod podjatosti uvádí stěžovatel skutečnost, že soudce Novotný má být dle orgánů činných v trestním řízení obětí aktuálně projednávané trestné činnosti, a proto jsou podjatí všichni soudci krajského soudu. I v této části platí výše uvedené o neuplatnění této námitky v řízení před samotným krajským soudem. Zde je tato skutečnost o to důležitější, že jméno soudce Novotného není vůbec obsaženo v tzv. skutkových větách usnesení o zahájení trestního stíhání, jež tvoří základní podklad pro rozhodování vazebního soudu. Toto usnesení se v podstatě týká "znevěrohodňování" a pomlouvání toliko policistů (případně dalších svědků). Postavení soudce Novotného jakožto poškozeného tedy nebylo ve fázi rozhodování o vazbě předmětem daného trestního řízení. V takové situaci nebylo pak dle Ústavního soudu pochybením, když krajský soud nepočal sám obsáhle řešit otázku své podjatosti, a to zvláště v případě vazebního řízení. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvádí poněkud nesrozumitelnou větu, že v předmětném trestním řízení jde rovněž o kriminalizaci soudce Novotného. Tímto nepřesným vyjádřením překročil sice formálně meze skutkového vymezení, dané mu usnesením o zahájení trestního stíhání, zároveň to však nečiní napadené rozhodnutí protiústavním. Jeho závěry v tomto usnesení jsou totiž jinak zcela přiléhavé a k osobě soudce Novotného se pak nedovozuje nic dalšího, z čeho by se takový závěr o podjatosti mohl konkretizovat. Ústavní soud nemůže ani jednoznačně přisvědčit stěžovatelovu závěru, že ve vazebním řízení je třeba vyloučit všechny soudce konkrétního soudu tehdy, je-li potenciálním poškozeným jeden ze soudců tohoto soudu. Stěžovatel tento svůj názor opírá pouze o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 Tz 19/1993, které však chybně opakovaně označuje za rozhodnutí Nejvyššího soudu. Toto rozhodnutí, týkající se navíc rozhodování v hlavním líčení, nemá žádnou závaznost pro rozhodování krajského soudu. Dokonce pozdější judikatura téhož vrchního soudu klade již, jde-li o osobní vztahy soudců, větší důraz na schopnosti soudce rozhodnout věc nestranně (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2006 sp. zn. 9 To 32/2006, nebo kupř. judikatura uvedená v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016 sp. zn. 11 Tvo 3/2016). Bez dostatečného projednání této otázky před samotným krajským soudem nemůže tedy Ústavní soud dospět k závěru ohledně podjatosti rozhodujících soudců. K porušení stěžovatelových práv tak v tomto směru nedošlo. 37. Konečně, ztotožnit se nelze ani se stěžovatelovým tvrzením, že nestrannost krajského soudu byla reálně zpochybněna porušením principu presumpce neviny, konkrétně užitými vyjádřeními. Dle Ústavního soudu krajský soud v napadeném rozhodnutí pouze vyjádřil (a to po zhodnocení důkazů) skutkovou konstrukci, podepřenou provedenými důkazy, která odůvodňuje existenci důvodného podezření. Na str. 3 napadeného usnesení uvádí, že právě to je úkolem vazebního soudu. Jen těžko by tak mohl krajský soud na jednu stranu řádně vymezit svůj úkol, jímž je posouzení existence důvodného podezření, a následně "plnit" úkol jiný, jímž je konečné posouzení stěžovatelovy viny. Stěžovatelem kritizovaná vyjádření lze tak chápat nanejvýš jako stylisticky nepřesná či nevhodná, avšak nejsou projevem svévole při rozhodování o stěžovatelově vazbě a vyjadřují pouze závěr krajského soudu ohledně existence důvodného podezření na stěžovatelovo zapojení do projednávané trestné činnosti. 38. Jde-li o stěžovatelovy obsáhlé námitky stran důvodů pro uvalení vazby [část sub 5.g) ústavní stížnosti], což by mělo být jádrem posuzované věci, musí Ústavní soud v první řadě připomenout závěr své judikatury, týkající se rozsahu přezkumu takových námitek. Zrušení vazebních rozhodnutí zásahem Ústavního soudu je vyloučeno v situaci, obstojí-li jejich závěry při odůvodnění alespoň jednoho vazebního důvodu, bez ohledu na závěry týkající se důvodů dalších (srov. např. usnesení ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 2682/16, ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1816/13 nebo ze dne 17. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 3165/16). Tudíž i v případech, kdy odůvodnění soudů ohledně naplnění jednoho z vazebních důvodů neobstojí, nezruší Ústavní soud vydaná rozhodnutí, je-li nutnost vazby legitimně podepřena důvodem jiným. Ústavní soud tak ve stěžovatelově případě nepřikročil k podrobnému posouzení velké části námitek, konkrétně týkajících se tzv. útěkové a předstižné vazby, neboť shledal, že napadená rozhodnutí obstojí z hlediska odůvodnění tzv. vazby koluzní. Proto se Ústavní soud rovněž nezabýval námitkami sub 5.h) týkajících se diskriminace stěžovatele (s ohledem na jeho původ), neboť ty byly vázány výlučně na vzetí do tzv. útěkové vazby. V části ústavní stížnosti týkající se tzv. koluzní vazby stěžovatel napadeným rozhodnutím vytýkal neuvedení konkrétních skutečností, jak by měl mařit trestní řízení (např. jména konkrétních svědků), a z čeho tak soudy dovozují. Dále stěžovatel vyjádřil názor, že vzetí do této vazby bylo užito jako nástroje ke "zlomení" obviněných. S těmito názory se však Ústavní soud neztotožňuje. 39. Naopak je toho názoru, že uvalení tzv. koluzní vazby bylo dostatečně odůvodněno popsáním rozhodných okolností případu v napadeném usnesení městského soudu. Klíčovou roli v tomto směru hraje nutnost výslechu všech obviněných a svědků, případně jejich opětovných výslechů tzv. procesně použitelným způsobem (tedy zejména za přítomnosti obhájců s možností pokládat doplňující otázky, apod.), k posílení důkazní situace (ať už přitěžujícím nebo polehčujícím směrem), vyplývající toliko především z nepřímých důkazů získaných např. sledováním obviněných, apod. Zvýšené ohrožení řádného provedení těchto procesních úkonů pak v daném případě vyplývá zejména z povahy předmětné trestné činnosti. Té lze z usnesení o zahájení trestního stíhání přisoudit charakter vysoké organizovanosti, opakovanosti, jakož i jisté "konspirativnosti". Především je však třeba zdůraznit, že podstata této trestné činnosti spočívala právě v přímém a vědomém ovlivňování svědků v jiném trestním řízení. Dospěly-li za výše popsané důkazní situace obecné soudy k závěru, že existuje hrozba opakování takové trestné činnosti ze strany obviněných osob, je tím dle Ústavního soudu ústavně konformně odůvodněna tzv. koluzní vazba, která se navíc u takovéto trestné činnosti bude nutně částečně překrývat s tzv. vazbou předstižnou. Klíčové okolnosti jsou dle Ústavního soudu v napadeném usnesení uvedeny dostatečně konkrétně, neboť zejména vyplývají z popisu nejdůležitějších svědeckých výpovědí a dalších nepřímých důkazů. Právě prověření jejich věrohodnosti bude představovat hlavní úkol pro osoby provádějící další procesní úkony. Jak je z napadených rozhodnutí patrné, nepodložily soudy své závěry pouze "procesními" důvody (např. fází trestního řízení, nebo stěžovatelem poukazovaným výkonem práv obviněných), ale hrozbu naplnění vazebního důvodu dovodily také z dalších podkladů obsažených v trestním spise (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. III. ÚS 297/12). Závěr soudu o tom, že by řádné provedení těchto úkonů bylo ohroženo ponecháním stěžovatele na svobodě, tak z ústavněprávního hlediska obstojí. 40. Důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti nemohou být ani námitky uplatněné v doplněních ústavní stížnosti. Ohledně části namítající porušení stěžovatelova práva na urychlené vazební řízení lze stěžovatele odkázat na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1811/17 (viz body 30 a 31), ve kterých se vypořádal s v podstatě totožnými námitkami. Ani v posuzované věci III. senát Ústavního soudu neshledal žádný důvod se od uvedených závěrů odchýlit. Namítá-li stěžovatel porušení téhož práva v řízení před Ústavním soudem, pak tato námitka jde mimo předmět řízení o ústavní stížnosti, jímž je postup obecných soudů. Z hlediska předmětu ústavní stížnosti je pak stejně irelevantní argumentace týkající se tvrzeného porušení práv zachování tajnosti komunikace mezi obhájcem a jeho klientem (podpořené závěrem stálé komise). Stěžovatel ani v ústavní stížnosti, ani v jejím doplnění neuvádí, jakým způsobem se toto údajné pochybení mělo promítnout do posuzování otázky ústavnosti rozhodování o vazbě. Tato námitka je spíše obecným hodnocením (ne)ústavnosti postupů vyšetřovacích orgánů v přípravném řízení, avšak vazebního rozhodování se bez dalšího netýká. Proto se ani Ústavní soud nezabýval obsahem předloženého důkazu (usnesení stálé komise - viz sub 18) a procesem jeho vzniku. Stejně tak nebylo třeba rozhodovat o návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti, neboť o věci bylo (s ohledem na rozsah a důkladnost argumentace, stejně jako doplňování ústavní stížnosti) rozhodnuto v rámci možností urychleně. 41. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. října 2017 Jan Filip v. r. předseda senátu
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2017:3.US.1031.17.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 1031/17
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 24. 10. 2017
Datum vyhlášení  
Datum podání 4. 4. 2017
Datum zpřístupnění 29. 11. 2017
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Brno
Soudce zpravodaj Filip Jan
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2, čl. 8 odst.5, čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §67 písm.a, §67 písm.c, §67 písm.b, §65, §2 odst.5, §2 odst.6, §134 odst.2, §30
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací koluzní vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstřík vazba
kontradiktornost řízení
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
soudce/podjatost
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka Po usnesení III. ÚS 1031/17 z 24. 10. 2018 následuje usnesení III. ÚS 2575/17 z 31. 10. 2017, usnesení III. ÚS 2048/17 z 29. 12. 2017, usnesení III. ÚS 278/18 z 20. 2. 2018, nález II. ÚS 4085/17 z 24. 4. 2018, usnesení I. ÚS 1758/18 z 18. 9. 2018 , usnesení IV. ÚS 3334/17 z 2. 1. 2019, usnesení III. ÚS 3238/18 z 12. 3. 2019; Podány stížnosti k ESLP č. 35207/17, 21437/18, 42343/18 a 1662/19.
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-1031-17_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 99386
Staženo pro jurilogie.cz: 2019-02-23