ECLI:CZ:US:2007:1.US.589.06
sp. zn. I. ÚS 589/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. R. K., zastoupené JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem Praha 2, Slezská 11, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2006, sp. zn. 44 To 537/2006, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 7. 2006, čj. 44 Nt 537/2006 - 17, a proti postupu Vrchního státního zastupitelství v Praze a Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální police a vyšetřování, expozitura Hradec Králové, spočívajícímu v odepření práva nahlédnout do spisu, alternativně proti přípisu Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 11. 8. 2006, čj. 2 VZV 16/2006 - 201, ve spojení se sdělením Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální police a vyšetřování, expozitura Hradec Králové, ze dne 26. 7. 2006, ČTS: OKFK-21/5-2004, o odepření práva nahlédnout do spisu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností Ing. R. K. (dále jen "stěžovatelka") navrhla zrušení uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 8 odst. 5, čl. 40 odst. 3, 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 4, čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Dále požadovala, aby bylo Policii ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální police a vyšetřování, expozitura Hradec Králové (dále též "policejní orgán") a Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze (dále též "státní zastupitelství") zakázáno pokračovat v porušování shora označených ústavně zaručených práv stěžovatelky a přikázáno jim, aby ve věci vedené pod ČTS: OKFK-21/5-2004, umožnili stěžovatelce nahlížet do vyšetřovacího spisu podle ustanovení §65 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Stěžovatelka při nejistotě o tom, zda má v záhlaví uvedené sdělení policejního orgánu, ve spojení s přípisem státního zastupitelství o odepření práva nahlédnout do spisu, považovat za rozhodnutí či tzv. jiný zásah alternativně v petitu požadovala vedle zakazovacího výroku Ústavního soudu i jejich zrušení.
Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud postupoval podle ustanovení §39, §79 odst. 2 a §80 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Označeným usnesením odvolací soud zrušil usnesení soudu prvního stupně, kterým byla stěžovatelka vzata do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. b), c) TrŘ a znovu rozhodl tak, že vzal stěžovatelku do vazby pouze z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. b) TrŘ.
Přípisem státního zastupitelství ze dne 11. 8. 2006, čj. 2 VZV 16/2006 - 201, ve spojení se sdělením policejního orgánu ze dne 26. 7. 2006, nebylo vyhověno žádosti stěžovatelky, resp. jejího obhájce, o nahlédnutí do vyšetřovacího spisu.
Stěžovatelka je spolu s ostatními stíhána pro trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 1, 4 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ"), kterého se měla dopustit tím, že v období od března roku 2004 do června roku 2006 si od Ing. J. T. měla dát slíbit úplatek ve výši 3 000 000,-- Kč za to, že jako členka představenstva České konsolidační agentury učiní takové kroky, aby bylo rozhodnuto o individuálním prodeji pohledávky z portfolia České konsolidační agentury za společností CETUS, a. s., v likvidaci. Současně mu měla poskytovat veřejně nepřístupné informace o této pohledávce, zejména o jejím skutečném stavu, počtu účastníků ve výběrovém řízení a výši ocenění dané pohledávky. Následně měla činit takové kroky, aby pohledávka byla prodána předem dohodnutému zájemci, vše v úmyslu zajistit prodej pohledávky za nejvýhodnějších podmínek pro zájemce. Stěžovatelka v uvedeném období skutečně takto jednala a Ing. J. T. požadované informace poskytla. Následně učinila takové kroky, které vedly k odsouhlasení prodeje této pohledávky neustanovené osobě. Za své jednání měla od Ing. J. T. obdržet dne 21. 7. 2006 částku 1 500 000,-- Kč a dne 25. 7. 2006 částku ve výši dalších 400 000,-- Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že vazební důvod podle §67 písm. b) TrŘ nebyl naplněn. Obšírně citovala z různých rozhodnutí Ústavního soudu s tím, že tzv. koluzní vazba je obecně dána tehdy, jestliže v dané trestní věci jsou shledány konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že obviněný bude svou aktivní činností mařit zjištění skutkových okolností, jež jsou důležité pro objasnění věci. Koluzním důvodem nemůže být jen určitá důkazní situace, ale musí existovat konkrétní skutečnosti nasvědčující obavě, že obviněný tyto koluzní záměry skutečně má. V předmětné trestní věci však odůvodnění napadených usnesení neobsahuje žádné konkrétní okolnosti prokazující koluzní úmysly stěžovatelky a důvodem pro uvalení vazby byla skutečnost, že odmítla vypovídat. Obě rozhodnutí obecných soudů považuje za nepřezkoumatelná. Navíc, před rozhodováním soudu o vzetí do vazby bylo stěžovatelce odmítnuto nahlédnout do spisu. Tím jí nebyly známy skutečnosti, na základě kterých jí bylo sděleno obvinění a nemohla dostatečně a účelně vyvracet důvody státního zástupce pro vzetí do vazby (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Lietzow v. Německo, Garcia Alva v. Německo, Schops v. Německo). Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatelka spatřovala i v postupu policejního orgánu a státního zastupitelství, kterým jí bylo odepřeno právo nahlédnout do spisu a bylo odůvodněno tím, že odmítla vypovídat.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), vyjádřil odvolací soud, soud prvního stupně a policejní orgán.
Odvolací soud a soud prvního stupně konstatovaly, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo. Stěžovatelka byla po zahájení trestního stíhání dodána soudu v zákonné lhůtě, který v zákonem stanovené lhůtě rozhodl o jejím vzetí do vazby, neboť byla shledána důvodná obava z následků předpokládaných v §67 písm. b) TrŘ. Odepřít obviněnému a obhájci nahlédnutí do spisu umožňuje státnímu zástupci a policejnímu orgánu zákon.
Policejní orgán uvedl, že návrh na vzetí do vazby byl řádně odůvodněn a nebyl sankcí za to, že stěžovatelka nevypovídala. Důvodem odmítnutí nahlédnutí do spisu byla snaha zajistit legitimní zájem státu na efektivitě trestního stíhání, nikoli snaha donutit obviněné, tj. i stěžovatelku, k tomu, aby vypovídali, či docílit jejich přiznání k trestné činnosti.
Ústavní soud neopíral své rozhodnutí o citovaná vyjádření, neboť nepřinesla žádné nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci. Z tohoto důvodu nebyla tato vyjádření zaslána stěžovatelce k podání případné repliky.
Po prostudování ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisů Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 44 Nt 537/2006, a sp. zn. 44 Nt 541/2006, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení o neodůvodněnosti vazby a neoprávněném odepření práva nahlédnout do spisu.
Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Takové omezení, za podmínky presumpce neviny, slouží orgánům činným v trestním řízení uskutečnit a ukončit toto řízení, jehož primárním účelem přitom není jenom "spravedlivé potrestání pachatele", ale i "fair proces".
Vazba je zajišťovacím institutem. Nemá povahu trestu, jejím účelem není ani výchovné poslání a nesmí být chápána jako prejudikování odsuzujícího rozsudku o vině obviněného. Je to opatření výjimečné, které nelze uplatnit, pokud by bylo příliš přísné s přihlédnutím k předběžnému závěru o stupni nebezpečnosti trestného činu, jehož se obviněný měl dopustit pro společnost. Vzetí do vazby by proto, v souladu se zásadou přiměřenosti a zdrženlivosti, nemělo přicházet v úvahu tam, kde lze důvodně předpokládat uložení trestu nespojeného s odnětím svobody. Vzetí do vazby je přípustné, jen pokud jsou zjištěny konkrétní skutečnosti, odůvodňující některou z obav uvedenou v §67 písm. a), b), c) TrŘ. Přitom se však nevyžaduje zcela nezvratná jistota o naplnění konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu. Tyto skutečnosti musí být dostatečným a rozumným podkladem pro odůvodnění alespoň některé zde uvedené obavy.
Ústavní soud vychází ze závěru, že to jsou především obecné soudy, které jsou povolány k výkladu zákonných znaků "konkrétních skutečností", vztahujících se k důvodům vazby, a které, při znalosti skutkových okolností a důkazní situace, mají povinnost v každém stadiu trestního řízení posoudit, zda je další trvání vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak (srov. nález sp. zn. I. ÚS 303/01, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 24, Praha, str. 149, a v něm uvedenou judikaturu). Do tzv. vazebních rozhodnutí je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku. Taková situace však v souzené věci nenastala.
I přes značný důraz, jež Ústavní soud ve své judikatuře přikládá náležitostem odůvodnění rozhodnutí o vazbě, nelze odhlížet od podstaty a charakteru takových rozhodnutí a od okolností konkrétního případu. V daném případě dospěly obecné soudy k závěru, že u stěžovatelky je dán důvod vazby ve smyslu §67 písm. b) TrŘ. Z odůvodnění jejich rozhodnutí vyplývá, že důvodem vzetí stěžovatelky do vazby nebyla skutečnost, že odmítla vypovídat, ačkoli na tuto skutečnost soud prvního stupně nepřesně poukázal. Jeho nepřesnost zhojil, v odůvodnění vlastního rozhodnutí, odvolací soud. Obecné soudy vycházely z usnesení o zahájení trestního stíhání, z dosud zjištěných skutečností (záznamy o odposleších telefonních hovorů, výsledky domovních prohlídek, vyjádření bankovních ústavů a dalších listinných materiálů), z povahy a mimořádné závažnosti stíhané trestné činnosti, na jejichž základě dovodily důvodnost vazebního stíhání stěžovatelky. Odůvodnění jejich rozhodnutí obsahuje konkrétní skutečnosti (propojenost jednání všech obviněných, obava ze vzájemného ovlivňování za účelem sjednocení výpovědí, ale zejména plánované výslechy svědků z řad spolupracovníků stěžovatelky jak nadřízených, tak i podřízených, bývalých i současných, členů statutárních orgánů České konsolidační agentury, kteří by mohli být jak stěžovatelkou, tak bývalým zaměstnancem České konsolidační agentury Ing. J. T. ovlivňováni, za situace, kdy čtvrtý podezřelý se zdržoval mimo území republiky a mohl by být obviněnými kontaktován, a dále výslechy účastníků výběrového řízení k prodeji pohledávky a osob zajímajících se o předmětnou pohledávku), které vyústily ve vyslovení důvodné obavy, že by se stěžovatelka při ponechání na svobodě zachovala způsobem předpokládaným v ustanovení §67 písm. b) TrŘ.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal. I přes odepření práva nahlédnout do spisu byla stěžovatelka s důvody trestního stíhání dostatečným způsobem seznámena (viz odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání), byla seznámena i s návrhem státního zastupitelství na její vzetí do vazby, který obsahoval skutečnosti, v nichž byl shledán koluzní důvod vazby a k těmto skutečnostem měla možnost porady s obhájcem (č. l. 6 spisu). Důvody zásahu do osobní svobody stěžovatelky jsou v odůvodnění označených usnesení dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány (§134 odst. 2 TrŘ, ve spojení s §67 TrŘ). Napadená usnesení obsahují konkrétní skutečnosti, odůvodňující trvání vazby podle §67 písm. b) TrŘ. Obecné soudy přijaly odpovídající závěry, týkající se důvodu vazby, rozhodly v zákonné lhůtě, zákonem stanoveným způsobem, čímž došlo k naplnění zákonného podkladu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody stěžovatelky. Proto za dané situace nelze odmítnout přesvědčení orgánů činných v trestním řízení o přítomnosti konkrétních skutečností, ze kterých vyplývá obava z následků předvídaných v §67 písm. b) TrŘ, jako zákonného podkladu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody (čl. 8 odst. 5 Listiny, čl. 5 Úmluvy). Fakt, že stěžovatelka nepřesvědčila svými argumenty orgány činné v trestním řízení o tom, že zde nejsou důvody pro vzetí do vazby, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí.
V dané věci nelze ani opomenout, že stěžovatelka napadla prvotní rozhodnutí o vazbě, které je vždy do jisté míry obecnějším konstatováním důvodů vazby a není možné požadovat, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný vzat do vazby, naplní se následek předpokládaný v uvedeném ustanovení trestního řádu. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností není ve většině případů reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný se chová tak, jak předpokládá toto ustanovení. V tomto směru nelze přehlédnout gramatický výklad ustanovení §67 TrŘ, podle něhož obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava z následků předvídaných v citovaném ustanovení. Až v pokročilejších stadiích vyšetřování pak důvody vazby buď nabývají konkrétnější podoby anebo pominou. Vzhledem k tomu, že prvotní důvodná obava z naplnění koluzních následků pominula, byla stěžovatelka usnesením státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 10. 2006, čj. 2 VZV 16/2006 - 361, propuštěna z vazby na svobodu. Proto jsou již úvahy o důvodnosti další vazby bezpředmětné.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že neshledal věcné ani zákonné důvody pro postup podle §39 a §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Neopodstatněnou je i druhá námitka proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci", který měl spočívat v odepření práva nahlédnout do spisu.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujícími to které řízení či tu kterou materii. Pravomoc Ústavního soudu tak směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována.
V době podání ústavní stížnosti nebylo trestní řízení vedené proti stěžovatelce pravomocně ukončeno, ale nacházelo se v počáteční fázi přípravného řízení, po zahájení trestního stíhání. Trestní řízení podléhá procesnímu vývoji a jeho případné vady je zatěžují jako celek. Z toho důvodu lze i případné protiústavní procesní vady přípravného řízení napravit v prvé řadě obecnými soudy v rámci přezkumu celého řízení.
Ústavní soud řadí odmítnutí práva nahlédnout do spisu pod pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci, který je nutno chápat tak, že zpravidla půjde o jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní zásah těchto orgánů do základních, ústavně zaručených práv, který v době zásahu představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový zásah sám není výrazem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této skutečnosti plyne, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", nevytvořeném rozhodnutím orgánu veřejné moci, nelze čelit jinak než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde tzv. "jiný zásah orgánu veřejné moci" již netrvá, není aktuální. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. sp. zn. I. ÚS 26/03, IV. ÚS 145/03, II. ÚS 284/04) i nauky (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C. H. Beck, I. vydání 2001, str. 296 a násl.), vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšně vznesena pouze proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci. Je tedy nutné posuzovat i aktuální vývoj daného řízení. Nutno doplnit, že stejně jako každé rozhodnutí orgánu veřejné moci tak i jiný zásah, v projednávané věci odepření práva nahlédnout do spisu, musí být náležitě zdůvodněn, aby bylo možno takový jiný zásah (omezení uvedeného práva) přezkoumat.
V čl. 6 Úmluvy jsou uvedeny základní zásady, vyplývající z principu spravedlivého procesu, a to kontradiktornost řízení a rovnost zbraní. Tyto zásady jsou sice významnými, avšak nikoliv jedinými zásadami trestního řízení. Za určitých okolností mohou kolidovat s jinými uznávanými a legitimními zásadami trestního řízení, např. se zásadou vyhledávací či zásadou hospodárnosti: Proto mohou být, za dodržení principu proporcionality, v některých stadiích řízení, zejména v přípravném řízení, dočasně omezeny. Zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní platí totiž pro trestní řízení jako celek, avšak neuplatňují se ve všech stadiích trestního řízení a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, event. ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, tj. o vině a o trestu. V těchto procesních formách lze vytvořit reálné předpoklady (procesní, organizační i faktické) pro široké a reálné uplatnění těchto zásad. Naproti tomu při provádění úkonů v přípravném řízení nelze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní vždy plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem na efektivitě trestního stíhání.
Právo obviněného nahlížet do spisu je jednou ze složek práva na obhajobu, zaručovaného čl. 40 odst. 3 Listiny, a proto je omezení tohoto práva, i když je zákonem připuštěno, vždy třeba náležitě zdůvodnit. Odepřít obviněnému a obhájci právo nahlížet do spisů je možno v přípravném řízení postupem podle §65 odst. 2 TrŘ. Tato, zákonem předpokládaná, možnost omezení práva nahlížet do spisů vyplývá ze skutečnosti, že v počátcích vyšetřování nelze často zabezpečit ochranu důkazních pramenů před jejich poškozením a zničením nebo před jinými aktivitami, sledujícími cíl mařit vyšetřování. Ohroženy mohou být i jiné společenské a individuální zájmy, např. bezpečnost svědků, citlivé osobní údaje nezúčastněných osob, skutečnosti podléhající utajení, přičemž časová tíseň neumožňuje zajistit ochranu těchto legitimních zájmů jiným způsobem. Všechna tato rizika je třeba zvlášť pečlivě zvažovat. Za situace, kdy koliduje oprávněný zájem státu na účinném postihu kriminality, resp. jiné důležité společenské a individuální zájmy s právem obviněného na obhajobu, připouští právní úprava, jakož i trestně procesní teorie i praxe, dočasné omezení práva na nahlížení do spisů v přípravném řízení.
Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 239/04 (in www.judikatura.cz) dále uvedl, že "Zákonná možnost odmítnout v přípravném řízení obviněnému a obhajobě právo nahlížení do spisu v případech, kdy by to mohlo ohrozit zájem vyšetřování, patří k obvyklému standardu legislativy v demokratických evropských státech (jako příklad lze uvést ustanovení §147 odst. 2 německého trestního řádu). Ve stejném smyslu se vyslovuje též judikatura zahraničních ústavních soudů. Např. v rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu z 15. ledna 2004 se uvádí: "Právo nahlížet do spisu v plném rozsahu ... má obhájce obviněného teprve po skončení vyšetřování. Předtím může být toto právo zcela nebo částečně odepřeno, pokud by to ohrožovalo účel vyšetřování. Takovému odepření nelze z ústavního hlediska nic vytýkat, protože vyšetřování slouží k objasnění podezření z trestného činu, a proto nemůže být od začátku vedeno "otevřeně", tj. nelze zveřejnit všechny vyšetřováním zjištěné informace. S ohledem na právní požadavek, aby v trestním řízení byla v co možná nejširším rozsahu zjištěna pravda, nelze nic namítat proti tomu, že státní zastupitelství má v přípravném řízení informační náskok a že informační zájmy stěžovatele byly pozastaveny do skončení vyšetřování." (Viz BVerfG, 2 BvR 1895/03.)".
Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu, v níž konstatoval, že "státnímu zastupitelství ... nelze upřít právo na vlastní (procesní a vyšetřovací) taktiku; proto také po státním zastupitelství jako žalobci a zástupci státu nelze vyžadovat, aby zejména v přípravném řízení stíhaného seznamovalo s důkazní situací tak, jak se v tom kterém okamžiku (fázi) přípravného řízení jeví, případně jak a z jakých důvodů ji hodnotí, a vyjasňovalo tak předčasně (do okamžiku skončení vyšetřování) své bližší či vzdálenější procesně taktické záměry (cíle)" (viz nález ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. III. ÚS 511/02, in www.judikatura.cz). Vždy je ale nutné zajistit, aby obviněnému (obhájci) byly poskytnuty v přiměřeném rozsahu důkazy nebo jiné informace, potřebné v daném stadiu trestního řízení k jeho obhajobě. Způsob seznámení s těmito skutečnostmi však není trestním řádem předepsán. Zejména není předepsáno, že by obviněnému (obhájci) muselo být umožněno nahlédnutí do spisu. Proto odmítnutím nahlédnutí do trestního spisu nedochází v přípravném řízení k popření práv obhajoby. Ze spisu a příloh ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka byla seznámena s předmětem trestního stíhání, tj. s tím, co je jí kladeno za vinu, s důvody zahájení trestního stíhání (viz odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání), se skutečnostmi odůvodňujícími obavu z následků zakládajících vazební důvod podle ustanovení §67 písm. b) TrŘ a měla právo nahlédnout do protokolů o úkonech, kterým byla přítomna, resp. kterým byl přítomen její obhájce.
Kromě poskytnutí důkazů v přiměřeném rozsahu obviněnému (obhájci) je nutné, jak již bylo shora uvedeno, aby odepření práva nahlédnout do spisu bylo náležitě zdůvodněno. Jinak by totiž omezení uvedeného práva zůstalo bez možnosti je přezkoumat. Při posuzování dostatečnosti odůvodnění odepření nahlédnutí do spisu je třeba vzít mj. v úvahu, že důvody odepření nahlédnutí do spisu nemohou být natolik konkretizovány, že by mohl být zmařen důvod tohoto odepření. Relevantní je též to, v jakém stadiu přípravného řízení k odepření došlo, přičemž zejména na jeho počátku, jak tomu bylo v souzené věci, kdy teprve začíná proces vyhledávání a provádění důkazů a jsou zjišťovány základní obrysy skutkového stavu, je možnost maření vyšetřování ze strany obviněného obzvláště vysoká.
V projednávané věci postupoval policejní orgán a státní zastupitelství řádně v rámci své kompetence, s přihlédnutím k charakteru věci a zcela v souladu s ustanovením §65 odst. 2 TrŘ, podle kterého v přípravném řízení může státní zástupce nebo policejní orgán právo nahlédnout do spisů, a spolu s tím i ostatní práva uvedená v odstavci 1, ze závažných důvodů odepřít. Za závažné důvody ve smyslu §65 odst. 2 TrŘ lze považovat důvody, které odůvodňují obavu, že s ohledem na počátek vyšetřování by umožněním nahlédnutí do spisu hrozilo nejen vyzrazení zaměření a taktiky vyšetřování, ale s ohledem na propojení jednání všech obviněných a současnou důkazní situaci (postupné zajišťování listinných důkazů, jejich vyhodnocování) hrozilo i nebezpečí likvidace písemných a jiných věcných důkazů, s možnými negativními důsledky pro vyšetřování, a to vše před plánovanými výslechy svědků a zadržením další podezřelé osoby.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, je odepření práva nahlédnout do spisu řazeno pod pojem "jiný zásah". Z pokynu státního zastupitelství ze dne 15. 12. 2006, čj. 2 VZV 16/2006 - 431, je zřejmé, že stěžovatelce již bylo umožněno do spisu nahlédnout. Vzhledem k tomu, že "jiný zásah orgánu veřejné moci", spočívající v odepření práva nahlédnout do spisu již odezněl (netrvá, není aktuální), nelze postupovat podle ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Rovněž předpokladem vydání předběžného opatření podle §80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které stěžovatelka navrhla, je skutečnost, že ústavní stížnost směřuje proti aktuálnímu a trvajícímu jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí a stěžovateli tímto zásahem hrozí vážná škoda nebo újma. S ohledem na uvedené je zřejmé, že nebyly splněny ani podmínky pro vydání předběžného opatření podle §80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu