Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23.10.2001, sp. zn. I. ÚS 303/01 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 156/24 SbNU 149 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:1.US.303.01

sp. zn. I. ÚS 303/01 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti ve věci ústavní stížnosti Mgr. L. D., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. Nt 140/2001, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 44 To 414/01, takto: Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. Nt 140/2001, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 44 To 414/01, se zrušují. Odůvodnění: V záhlaví označeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 5 prodloužil lhůtu trvání vazby stěžovatele z důvodu uvedeného v ustanovení §67 odst. 1 písm. a) a c) trestního řádu do dne 6. 6. 2001. V odůvodnění tohoto usnesení soud uvedl, že stěžovatel je stíhán pro trestné činy zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1 a 3 trestního zákona, kterých se měl dopustit tím, že opakovaně vyinkasoval z pokladny a.s. Z. l. částky 30.000 Kč a 160.000 Kč, které nepředal na příslušný účel a použil je pro svoji potřebu. Dále se zúčastnil návštěvy Velké Británie, kterou vyúčtoval v rozporu s jejím skutečným obsahem jako služební a obdržel za ni částku 73.952 Kč. Rovněž je stíhán pro dalších 9 útoků trestného činu zpronevěry a porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 a 3 trestního zákona a také pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 4. 2000 z důvodů podle ustanovení §67 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu s účinností ode dne 6. 4. 2000. Důvodnost prodloužení trvání vazby stěžovatele spatřoval obvodní soud v komplikovanosti objasňování předmětné trestní věci, neboť trestná činnost stěžovatele vycházela najevo postupně, takže "i když část protiprávního jednání dospěla do stádia ukončení přípravného řízení, věc se v podstatě vrátila do počátku trestního stíhání". Věc navíc studovalo více vyšetřovatelů, což rovněž vyžadovalo určitý časový prostor. V současném stádiu trestního řízení "je plánováno intenzivní vyšetřování a pokud se nevyskytnou objektivní okolnosti, lze předpokládat, že přípravné řízení bude ve stanovené lhůtě ukončeno". Další existenci tzv. útěkové vazby §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu odůvodnil obvodní soud především poukazem na hrozbu vysokého trestu (odnětí svobody od 5 do 12 let), jelikož stěžovatel je stíhán pro velmi závažnou a mimořádně rozsáhlou trestnou činnost. Stěžovatel má české i kanadské státní občanství, žil se svojí rodinou na území Kanady od roku 1989 do března 2000 a má dostatečné finanční zázemí pro odchod do ciziny, přičemž lze důvodně pochybovat o tom, že by byl z Kanady vydán k trestnímu stíhání. Trvání předstižné vazby §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu vyložil obvodní soud s poukazem na důvodnou obavu z dalšího pokračování trestné činnosti stěžovatele, neboť ten je stíhán pro závažnou a zejména rozsáhlou trestnou činnost majetkového charakteru, které se měl dopouštět po delší časové období. Městský soud v Praze napadeným usnesením stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení obvodního soudu zamítl. V odůvodnění svého usnesení městský soud především konstatoval, že vyšetřování v této věci skutečně trvá již delší dobu a vazební lhůta byla prodloužena nad lhůtu jednoho roku. Propuštěním na svobodu by prý však - s ohledem na rozsah trestné činnosti stěžovatele - mohlo být zmařeno či ztíženo dosažení účelu trestního řízení (§71 odst. 2 trestního řádu). S touto otázkou se údajně vypořádal rovněž obvodní soud, když poukázal na to, že mimořádně závažná a rozsáhlá trestná činnost stěžovatele vycházela najevo postupně, takže "i když část protiprávního jednání dospěla do stádia ukončení přípravného řízení, ve věci bylo třeba pokračovat de facto opět od sdělení obvinění pro další trestnou činnost", což vyplývá z jednotlivých sdělení obvinění. Oproti tomu městský soud odmítl argumentaci soudu prvního stupně, že věc postupně studovalo více vyšetřovatelů, jelikož "nelze přičítat k tíži a prodlužovat lhůtu vazby na základě takovýchto úvah, když není vinou obviněného, že neprobíhalo vyšetřování od prvopočátku koncentrovaně". Rovněž prý nelze stěžovateli přičítat k tíži, že má kanadské státní občanství a že by mohl opustit území republiky. Navzdory tomuto pochybení však Městský soud v Praze dospěl k závěru, že důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. i nadále trvají. Jde především o mimořádně vysoký trest, který obviněnému hrozí (5 - 12 let), přičemž právě s přihlédnutím k výši způsobené škody lze očekávat uložení trestu odnětí svobody, bude-li obviněný uznán vinným, spíše při horní hranici této zákonné trestní sazby. Pokud jde o důvod vazby útěkové ve smyslu §67 odst. 1 písm. a) tr. ř., je Městský soud v Praze toho názoru, že hrozí reálná obava, že by obviněný se mohl takto reálně hrozícímu trestu vyhýbat. Pokud jde o důvod vazby předstižné podle §67 odst. 1 písm. c) tr. ř., Městský soud v Praze s ohledem na to, že obviněný je stíhán pro rozsáhlou trestnou činnost, v jejímž páchání pokračoval po delší dobu, až do svého zadržení, je zde dána tato konkrétní skutečnost, která odůvodňuje obavu, že by obviněný pokračoval v páchání trestné činnosti, pro kterou je stíhán. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v jeho případě došlo k prodloužení vazební lhůty již počtvrté (což také blíže dokládá), přičemž však prý orgány činné v přípravném řízení trestním nerespektovaly soudem dříve učiněná časová omezení ani věcné návrhy postupu vyšetřování (např. výslech svědka Barnetta). Vždy před skončením dvouměsíční lhůty k prodloužení vazby se údajně opakovala stejná situace: bylo "podáno" další obvinění či rozšířeno obvinění stávající, vazební lhůta byla prodloužena a ve věci nových obvinění nebyly prováděny důsledně (popř. vůbec) vyšetřovací úkony. Stěžovatel poukazuje na to, že vazební věci je nutno vyřizovat přednostně, že vazba může v přípravném řízení trestním trvat toliko dobu nezbytně nutnou a je úkolem soudu hodnotit, zda nedochází k prodlení v řízení, která nemohou být k tíži stěžovatele. V souzené věci prý nastala situace, kdy i po třech prodlouženích vazební lhůty je stav vyšetřování takový, že se věc v podstatě vrátila do fáze počátku trestního stíhání. Rovněž státní zástupce prý ve zprávě o výsledku šetření ze dne 28. 2. 2001 dospěl k závěru, že vyšetřovatel pochybil, neboť jeho postup podle §160 trestního řádu byl částečně neodůvodněný a vyšetřování některých skutků bylo zahájeno předčasně. Stěžovatel dále uvádí, že v jeho věci působili již čtyři vyšetřovatelé, což by nemělo být důvodem pro prodloužení vazby a rovněž argumentaci ohledně kanadského státního občanství, obsaženou v usnesení obvodního soudu, považuje za chybnou. Stěžovatel dodává, že v případě napadeného usnesení soudu druhého stupně se jedná o rozhodnutí nepřezkoumatelné, jelikož odvolací soud konkrétně neodůvodnil, proč hrozí reálná obava, že by se obviněný mohl vysokému hrozícímu trestu vyhýbat (vazba útěková). Stěžovatel je údajně osobou bezúhonnou, avšak soudy při svém rozhodování nijak nevzaly v úvahu jeho osobní a rodinné poměry a dosavadní způsob života. Právě tak stěžovatel v napadených rozhodnutích nespatřuje žádné odůvodnění tzv. předstižné vazby. Stěžovatel naopak tvrdí, že svoji činnost ve společnosti F., a.s., zcela ukončil v roce 1998 a ve společnosti Z. l., a.s., přestal působit v únoru 2000 ještě před sdělením obvinění. Není prý proto zřejmé, ve vztahu ke komu a k čemu by mohl v trestné činnosti pokračovat. Stěžovatel navíc zpochybňuje samu skutečnost, že skutky, jež byly spáchány, mají znaky trestných činů, a že se jich vůbec dopustil, jelikož považuje sdělená obvinění za zmatečná. Stěžovatel poukazuje i na údajné průtahy ve vyšetřování, kdy prý např. od 1. 12. 2000 do dubna 2001 nebyl ve věci proveden žádný vyšetřovací úkon, kromě rozšíření obvinění. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel tvrdí, že obecné soudy napadenými usneseními porušily čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhuje, aby byla napadená usnesení obou soudů zrušena. Stěžovatel souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti účastníky řízení - Obvodní soud pro Prahu 5 a Městský soud v Praze a vedlejší účastníky řízení - Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 5 a Městské státní zastupitelství v Praze, které se však tohoto postavení v řízení před Ústavním soudem vzdalo. Obvodní soud pro Prahu 5 ve svém vyjádření toliko odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, které v této věci vydal a uvedl, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Městský soud v Praze a Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 5 se k ústavní stížnosti nevyjádřili a pouze uvedli, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že ve své ustálené judikatuře se již opakovaně zabýval otázkou ústavnosti tzv. vazebních rozhodnutí. Přitom vycházel především ze skutečnosti, že obsahem právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazba tedy představuje nezbytné omezení osobní svobody, u něhož (rovněž) platí princip presumpce neviny, omezení, jež umožňuje orgánům činným v trestním řízení uskutečnění a ukončení tohoto řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 156). Jelikož rozhodnutí o vazbě (a přirozeně též rozhodnutí o prodloužení lhůty trvání vazby) představuje výrazný zásah do osobní svobody jedince (čl. 8 Listiny), je nutno oprávněnost takového zásahu vykládat restriktivně. Právě z tohoto hlediska Ústavní soud považuje za velmi významné, aby vazební rozhodnutí obecného soudu bylo náležitě odůvodněno. Ústavní soud totiž již dříve ve své ustálené praxi vyložil, že "z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci (v daném případě povinnost plynoucí z ustanovení §125 trestního řádu) jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí. "S ohledem na význam ústavně zaručených základních práv včetně práva na osobní svobodu, případně s ohledem na závažnost zásahu do tohoto práva, požadavek zákonem vyžadovaného způsobu odůvodnění rozhodnutí, jímž k jeho omezení dochází, je o to více důrazně důvodný, a proto také jen povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jimž je osobní svoboda omezena, není v souladu s ústavním pořádkem republiky" (nález sp. zn. III. ÚS 103/99, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 125). Z těchto právních názorů vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V daném případě je zřejmé, že obecné soudy dospěly k závěru, že u stěžovatele je dán důvod tzv. útěkové a předstižné vazby dle ustanovení §67 odst. 1 písm. a) a c) trestního řádu. Obvodní soud v odůvodnění napadeného usnesení shledal další trvání útěkové vazby v podstatě v tom, že stěžovateli hrozí vysoký trest a že má rovněž kanadské státní občanství, několik měsíců v Kanadě žil a má dostatečné finanční zázemí pro odchod do ciziny. Městský soud sice existenci tohoto vazebního důvodu konstatoval rovněž, nicméně nepovažoval za rozhodné, že má stěžovatel též kanadské státní občanství, což mu prý nelze přičítat k tíži. Důvodnost předstižné vazby spatřoval soud prvního stupně v tom, že existuje důvodná obava z dalšího pokračování trestné činnosti stěžovatele, neboť je stíhán pro závažnou a rozsáhlou majetkovou trestnou činnost, které se měl dopouštět po delší časové období. Tento argument v principu přijal i odvolací soud, poukázav na to, že obviněný je stíhán pro rozsáhlou trestnou činnost, v níž pokračoval po delší dobu do svého zadržení. Ústavní soud konstatuje, že podle ustanovení §67 odst. 1 trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jsou-li dány "konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu" z naplnění některého z důvodů vazby. Přitom je již z povahy věci zřejmé, že nelze požadovat, aby soud činil naprosto jistý závěr o tom, že nebude-li obviněný vzat do vazby, dopustí se některého z jednání, upraveného v citovaném ustanovení. Na druhé straně je však nutno z ústavně právního hlediska požadovat, aby vazební rozhodnutí byla podložena konkrétními skutečnostmi, z nichž lze odůvodněně dovozovat obavu, že ten či onen zákonný vazební důvod je dán. Z těchto ústavněprávních a ostatně i z trestněprocesních hledisek však napadená usnesení obecných soudů neobstojí. Existenci útěkové vazby totiž obecné soudy odůvodnily toliko poukazem na hrozbu vysokého trestu, což zjevně nepostačuje. V konkrétním případě je totiž "třeba uvážit nejen předpokládanou výši trestu, ale i to, zda takto stanovená výše trestu odůvodňuje obavu, že konkrétní obviněný uprchne nebo se bude skrývat (Šámal/Král/Baxa/Púry, Trestní řád - komentář, C.H. Beck, 1. vyd., 1995, str. 263). Argument, že stěžovatel má i kanadské státní občanství (protože v Kanadě několik měsíců žil) a má pro odchod do ciziny dostatečné finanční prostředky, navíc městský soud správně odmítl. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž "za skutečnost odůvodňující vzetí do vazby nemůže být jako dostačující akceptováno to, že obviněný je cizím státním občanem, což vytváří pouze abstraktní možné nebezpečí, nikoli konkrétní skutkově podloženou hrozbu, jež má být vazbou odstraněna" (srov. nález sp. zn. I. ÚS 645/99, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 18, str. 321, nebo nález sp. zn. II. ÚS 347/96, tamtéž, sv. 9, str. 349). Nezbývá tedy než konstatovat, že existenci tzv. útěkového vazebního důvodu obecné soudy řádně nezdůvodnily. Rovněž ohledně dalšího trvání tzv. předstižné vazby se obecné soudy spokojily poukazem na závažnou a rozsáhlou trestnou činnost majetkové povahy, které se měl stěžovatel dopustit, a nijak tento vazební důvod dále nekonkretizovaly. I v tomto směru proto byl Ústavní soud nucen konstatovat, že odůvodnění napadených usnesení je jen povšechné a obecné, což není v souladu s ústavním pořádkem republiky (viz argumentace výše). Ústavní soud při hodnocení důvodnosti podané ústavní stížnosti konečně nemohl přehlédnout ani to, že délka trvání vazby stěžovatele byla opakovaně prodlužována a že již přesáhla dobu jednoho roku. Protože podle ustanovení §71 odst. 1 trestního řádu jsou orgány činné v trestním řízení povinny vyřizovat vazební věci přednostně s největším urychlením a protože vazba může trvat v přípravném řízení a v řízení před soudem jen nezbytně nutnou dobu (odst. 2 cit. ustanovení), je zřejmé, že zejména u rozhodování o prodloužení doby trvání vazby je nutno postupovat velmi restriktivním způsobem v tom smyslu, že každé další prodloužení vazby (tzn. další zásah do osobní svobody) musí být náležitě odůvodněn konkrétními okolnostmi. To se však v daném případě zjevně nestalo. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že městský soud správně odmítl argumentaci soudu prvního stupně, že věc postupně studovalo více vyšetřovatelů, jelikož nelze prodlužovat lhůtu vazby na základě toho, že vyšetřování neprobíhalo od prvopočátku koncentrovaně. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud napadená usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze pro jejich rozpor s čl. 8 odst. 2 a 5 a s čl. 36 odst. 1 Listiny zrušil. Naopak nedůvodným shledal Ústavní soud tvrzené porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Podle obsahu ústavní stížnosti stěžovatel kritizuje existenci neodůvodněných průtahů v řízení. S touto námitkou se však nelze ztotožnit, jelikož petit ústavní stížnosti směřuje proti rozhodnutím obecných soudů, zatímco průtahy v řízení představují "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, což však v souzené věci nebylo předmětem samostatného přezkumu Ústavního soudu. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 23. října 2001