ECLI:CZ:US:2013:3.US.1816.13.1
sp. zn. III. ÚS 1816/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Petry L. (jedná se o pseudonym), t. č. Vazební věznice Brno, zastoupené Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem se sídlem v Brně, Masarykova 31, proti usnesení Krajského soudu v Brně - soudu pro mládež ze dne 10. dubna 2013 sp. zn. 3 To 156/2013 a usnesení Městského soudu pro mládež v Brně ze dne 14. března 2013 sp. zn. 8 Ntm 3503/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 7. června 2013 návrh ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o jejím vzetí do vazby.
2. Dne 12. března 2013 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky, jako podezřelé ze spáchání provinění vraždy ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 k §140 odst. 2 a odst. 3 písm. j) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně podal dne 13. března 2013 k Městskému soudu v Brně (dále jen "městský soud") návrh na vzetí stěžovatelky do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Městský soud došel k závěru, že důvod tzv. útěkové vazby je ve stěžovatelčině případě dán, neboť tato je reálně ohrožena trestním opatřením spočívajícím v trestu odnětí svobody značného trvání, byla léčena na psychiatrii a již v minulosti jednou utekla z domu. Městský soud rovněž shledal existenci důvodů pro uvalení tzv. předstižné vazby, jelikož stěžovatelka vyšetřovaný čin dlouho plánovala a pokusila se smrt oběti zajistit různými způsoby, přičemž nakonec k usmrcení oběti nedošlo toliko v důsledku její aktivní obrany. Z toho důvodu existuje reálné riziko, že se stěžovatelka pokusí trestný čin dokončit. Krajský soud v Brně napadeným usnesením zamítl stěžovatelčinu stížnost, neboť se zcela ztotožnil se závěry soudu prvostupňového.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v napadených rozhodnutích spatřuje neoprávněný zásah do svého práva na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V první řadě poukazuje na skutečnost, že doposud shromážděné důkazy nenaplňují tzv. vyšší míru pravděpodobnosti spáchání předmětného činu, jakožto nezbytnou podmínku pro vzetí stěžovatelky do vazby. Dále pak soud nedostatečně odůvodnil své závěry o nutnosti zahájení vazebního stíhání. Útěkovou vazbu nelze odůvodnit toliko hrozící trestní sazbou a jedním starším "útěkem" z domova, z nějž se stěžovatelka navíc hned druhý den vrátila. U stěžovatelky nejsou pak splněny osobní a profesní předpoklady pro to, aby uprchla a skrývala se. Stejně tak nelogické je i odůvodnění vazby předstižné, neboť stěžovatelka mohla údajný trestný čin dokončit po dobu jednoho týdne, kdy nebyla zadržená. Nepřesvědčivost této části odůvodnění napadených rozhodnutí podtrhuje i chování poškozené, z nějž vyplývá, že ze strany obviněných nepociťuje strach o svůj život či zdraví, neboť i po činu udržovala kontakt s dalším obviněným. Oba soudy se pak důsledně nezabývaly možností zajistit účel trestního řízení jiným a pro stěžovatelčina základní práva šetrnějším opatřením. Postup Policie České republiky a státního zastupitelství navíc vzbuzuje pochybnosti o jeho zákonnosti, neboť řada zejména časových údajů uvedených ve spisovém materiálu neodpovídá skutečnosti. Stěžovatelka i spoluobviněný byli zadrženi bez souhlasu státního zástupce a tedy v rozporu se zákonem. Stejným břemenem je pak dle stěžovatelky zatíženo i mnoho opatřených důkazů. S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla včasně podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit stěžovatelčina základní práva a svobody, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. K přezkoumávání obecnými soudy shledaných důvodů pro vzetí do vazby, resp. její prodloužení, Ústavní soud v minulosti v rámci své rozhodovací činnosti opakovaně konstatoval, že obsahem právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Ústavní soud však může vazební rozhodnutí hodnotit toliko z hlediska ústavnosti, nikoliv však s ohledem na "běžnou zákonnost" a faktickou správnost [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. dubna 2002 sp. zn. I. ÚS 77/02 (U 12/26 SbNU 343)]. Tyto oblasti jsou doménou obecných soudů a Ústavní soud může jejich činnost v přípravné fázi trestního řízení hodnotit zásadně jen z hlediska dodržení kautel spravedlivého procesu, zatímco zasahovat v této fázi trestního řízení např. do oblasti hodnocení důkazů mu nepřísluší [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. března 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06 (N 56/44 SbNU 719)].
7. Z toho důvodu musí tedy Ústavní soud odmítnout všechny námitky týkající se způsobu opatření a hodnocení důkazů ze strany orgánů činných v trestním řízení. Zásadní je v tomto ohledu fakt, že tyto námitky budou předmětem dalšího řízení a Ústavní soud, veden zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, tak není, s výjimkou extrémních a naprosto zjevných pochybení, povolán tyto námitky přezkoumat. K tomu je třeba navíc zdůraznit, že způsob opatření důkazních prostředků nehraje z ústavního hlediska ve vazebních rozhodnutích tak klíčovou roli jako v dalších fázích trestního řízení, neboť smyslem vazby je zajistit účel trestního řízení omezením svobody osoby vážně podezřelé ze spáchání vyšetřované činnosti. Vzhledem k této "zajišťovací" povaze vazby se obecné soudy, a tím méně pak Ústavní soud, nemusí primárně zabývat procesními náležitostmi opatřených důkazů, a to i vzhledem k nedostatku času, který první vazební rozhodnutí obvykle doprovází, byť extrémní pochybení, které by nepochybně vedlo k neodsouzení obviněné osoby, zohledněno být musí. Ústavní soud tak na základě stěžovatelčiny argumentace a obsahu napadených rozhodnutí neshledal s ohledem na výše uvedené žádný důvod, aby se od následování uvedené zásady minimalizace zásahů v projednávaném případě odchýlil.
8. Výše uvedené však již neplatí v oblasti hodnocení toho, jak obecné soudy odůvodnily vzetí do vazby. Přestože Ústavní soud k důvodům tzv. útěkové vazby v minulosti konstatoval, že za rozhodnutí s prvkem libovůle nelze považovat takové, jež ve svém odůvodnění obsahuje konkrétní skutečnosti, které potvrzují reálné obavy z útěku a skrývání se obviněné osoby [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. června 2001 sp. zn. III. ÚS 185/2001 (U 23/22 SbNU 391)], není požadavek řádného odůvodnění uvedením takových skutečností zcela naplněn. Za protiústavní svévoli lze v této oblasti považovat zejména situaci, kdy vazební soud přehlíží důležité okolnosti, které v právní i racionální rovině podkopávají jeho konstrukci o nutnosti vzetí obviněné osoby do vazby. Během času, který obviněná osoba již strávila ve vazbě, zesiluje povinnost orgánů činných v trestním řízení řádně se vypořádat se všemi relevantními námitkami v otázce nutnosti zajištění účelu trestního řízení formou vazby a veškeré důvodné pochybnosti v tomto směru vyvrátit. Tento závěr představuje jeden z důsledků obecně přijímané doktríny zesílených důvodů, o jejíž závěry Evropský soud pro lidská práva i Ústavní soud opakovaně opírají svá rozhodnutí týkající se vazebního stíhání fyzických osob. Dle této doktríny musí soud rozhodující o pokračování vazby posoudit, zda vývoj trestního řízení svědčí ve prospěch či neprospěch podezření ze spáchání trestného činu a zda orgány činné v trestním řízení vyvíjejí aktivitu, aby mohla být vazba nahrazena institutem mírnějším [obdobně bod 15 nálezu Ústavního soudu ze dne 20. dubna 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57 SbNU 167)]. Tyto doktrinální závěry Ústavní soud považuje za součást povinnosti ochrany osobní svobody ve smyslu čl. 8 Listiny ve spojení s čl. 4 odst. 2 a 4 Ústavy České republiky. Zejména rozhodnutí krajského soudu se pak v tomto ohledu blíží k samotné hranici ústavní akceptovatelnosti.
9. Samotná útěková vazba je v rozhodnutí krajského soudu odůvodněna skutečností, že stěžovatelka v minulosti utekla z domova, což spolu s hrozícím trestním opatřením spočívajícím v dlouhodobém odnětí svobody, vyvolává reálnou obavu, že se stěžovatelka bude před trestním stíháním skrývat. K tomu je třeba v první řadě poznamenat, že krajský soud se v odůvodnění nijak nevypořádal s námitkou, že onen zmiňovaný "útěk z domu" trval jediný den. Druhý zmíněný důvod, hrozba vysoké trestní sazby, musí být hodnocen s ohledem na ustanovení §31 odst. 1 a 3 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudnictví ve věcech mládeže"). Zde Ústavní soud upozorňuje na hranice, které ve své judikatuře Ústavní soud považuje za přijatelné pro odůvodnění tzv. útěkové vazby [viz nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03 (N 48/33 SbNU 3)]. Pokud krajský soud navíc toliko odkázal na příslušnou trestní sazbu, aniž by jakkoliv konkretizoval, jaký trest stěžovatelce s přihlédnutím ke všem okolnostem reálně hrozí, nemůže jeho argumentace z ústavněprávního hlediska obstát [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. června 2005 sp. zn. IV. ÚS 226/05 (N 126/37 SbNU 587)]. Podobně k tomuto aspektu odůvodnění přistupuje i Evropský soud pro lidská práva, který ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že vazba nemůže nikdy vyplývat toliko z hrozby vysokého trestu či jiných, právními předpisy obecně daných skutečností, nýbrž potřeba omezení osobní svobody obviněné osoby musí vždy vyvstávat z konkrétních okolností daného případu (srov. např. bod 84 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ilijkov proti Bulharsku ze dne 26. července 2001 č. 33977/96). Za stejně vážné pochybení pak považuje Ústavní soud fakt, že krajský soud šířeji nerozvinul svou konstrukci o stěžovatelčiných možnostech a schopnostech vyhýbání se trestnímu stíhání. Zatímco u dospělých obviněných je možné takové (ne)odůvodnění z ústavněprávního hlediska akceptovat, neboť lze považovat takřka za notorietu, že dospělý jedinec je zásadně fyzicky i duševně schopen se o sebe postarat i ve stresové situaci, jakou vyhýbání se trestnímu stíhání bezesporu je, u mladistvého obviněného považuje Ústavní soud takový stav naopak spíše za výjimečný. Ústavní soud dovozuje ze znění a účelu zákona o soudnictví ve věcech mládeže, ve spojení s čl. 32 odst. 1 Listiny a principem relativní rovnosti, který ovládá český ústavní pořádek, povinnost orgánů činných v trestním řízení aplikovat u mladistvých obviněných v tomto směru vyšší standard pro odůvodnění nutnosti zajistit účel trestního řízení omezením osobní svobody ve formě vazby. Jak již bylo uvedeno výše, stává se řádné splnění této povinnosti navíc naléhavějším s během času, který orgány činné v trestním řízení měly pro vyvrácení všech pochybností o potřebnosti vazby a pro zajištění ohrožených prvků účelu trestního řízení jiným a pro základní práva a svobody obviněné osoby mírnějším způsobem. V tomto ohledu odůvodnění krajského soudu stran útěkové vazby dle názoru Ústavního soudu neobstojí. Ústavní soud zde proto připomíná závěry doktríny "zesílených důvodů", posílených navíc ústavním imperativem obsaženým v čl. 32 odst. 1 Listiny, který je rovněž rozveden ustanoveními zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Pro orgány činné v trestním řízení z ní vyplývá povinnost svým postupem na mladistvého pozitivně výchovně působit. Vazba je v tomto směru obecně považována za jev působící ve výchově mladistvého velmi negativně, někdy s nevratnými důsledky (viz např. RŮŽIČKA, Miroslav, ZEZULOVÁ, Jana. Zadržení a vazba v českém trestním procesu. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 550 a násl.). Proto bylo třeba závěry o její nutnosti o to více upevnit s ohledem na stěžovatelčiny fyzické, psychické a duševní schopnostmi ve směru dokončení trestného činu nebo vyhýbání se trestnímu stíhání za situace, kdy oběť trestného činu údajně nepociťuje obavu o svůj život a není zjevné, jakým způsobem by se mladistvá stěžovatelka mohla efektivně vyhýbat trestnímu stíhání, když její přítel je rovněž vazebně stíhán a jeden z rodičů je v probíhajícím trestním řízení v roli poškozeného.
10. Za ústavně akceptovatelné naopak Ústavní soud považuje část odůvodnění napadených rozhodnutí obsahující závěry o potřebnosti tzv. předstižné vazby. Z výše uvedeného imperativu čl. 32 odst. 1 Listiny a znění ustanovení §48 zákona o soudnictví ve věcech mládeže však pro orgány činné v trestním řízení vyplývají povinnosti pro prokázání nevyhnutelnosti dalšího trvání omezení osobní svobody stěžovatelky. Ze skutečnosti, že v současné chvíli lze tyto závěry považovat za ústavně akceptovatelné, vzhledem k nenahraditelnosti ohrožené hodnoty lidského života a nedostatku času doprovázejícího první vazební rozhodnutí, nelze ve světle výše zmíněné doktríny zesílených důvodů dovozovat závěr o jejich "věčné akceptovatelnosti". Závěry obecných soudů stran předstižné vazby však v současné chvíli z ústavněprávního hlediska obstojí, což je rozhodující pro celkové vyznění závěru Ústavního soudu v otázce možnosti omezení osobní svobody stěžovatelky.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu