ECLI:CZ:US:2004:3.US.566.03
sp. zn. III. ÚS 566/03
Nález
Nález Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 1. dubna 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03 ve věci ústavní stížnosti A. G. proti usnesení Krajského soudu v Praze z 24. 9. 2003 sp. zn. 14 To 620/2003 a usnesení Okresního soudu v Nymburce z 12. 8. 2003 sp. zn. Nt 773/2003 o zamítnutí stěžovatelovy žádosti o propuštění z vazby na svobodu.
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), deklarovaných obdobně čl. 5 odst. 1 a 3 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel je rovněž toho názoru, že těmito usneseními bylo rozhodnuto v rozporu s důsledky, které vyplývají z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Podle zevrubně odůvodněné ústavní stížnosti k porušení citovaných ústavních kautel mělo dojít v případě vazební věci stěžovatele tím, že obecné soudy k jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu nezohlednily všechna zákonná kritéria vymezená v §67 písm. a) trestního řádu (dále též "tr. řád"). Svou ústavněprávní argumentaci založil stěžovatel na klíčovém tvrzení, dle něhož nespecifikovaly, ze kterého jednání, případně jaké další konkrétní skutečnosti vyplývá důvodná obava předpokládaná v citovaném ustanovení, když pouze uvedly, že hrozba vysokým trestem je dostatečným důvodem pro jeho ponechání ve vazbě. Proto byla jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu uplatněná podle §72 odst. 3 tr. řádu napadenými rozhodnutími zamítnuta s tím, že důvod vazby podle §67 písm. a) tr. řádu nadále trvá.
V intencích takto nahlížených stanovisek, dle nichž k důvodnosti tzv. útěkové vazby nedostačuje reálná hrozba vysokým trestem, odmítl stěžovatel argumentaci obecných soudů, o niž opřely své rozhodovací důvody, pročež se s poukazem na tyto v ústavní stížnosti blíže rozvedené námitky podložené rovněž příkladmo vyjmenovanou judikaturou domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil. Pro případ, že by jeho návrh nebyl usnesením odmítnut, uvedl, a to s odkazem na §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, že trvá na ústním jednání před Ústavním soudem.
Z obsahu připojeného spisového materiálu, jejž si Ústavní soud za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 25. 4. 2003 č. j. Nt 761/2003-28 z důvodů uvedených v §67 písm. a) a b) tr. řádu vzat do vazby, když byl na základě příslušného usnesení o zahájení trestního stíhání obviněn pro pokračující trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2 a 4 trestního zákona (dále též "tr. zák."), a to dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák., kterého se měl spolu s dalšími spoluobviněnými dopustit blíže popsaným jednáním, jímž měl způsobit škodu ve výši 65 255 042,45 Kč. Stížnost stěžovatele podaná do citovaného rozhodnutí byla následně usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2003 č. j. 14 To 353/2003-133 jako nedůvodná zamítnuta.
Za nastalé procesní situace podal stěžovatel mimo jiné dne 23. 7. 2003 předmětnou žádost o propuštění z vazby na svobodu. Té státní zástupce nevyhověl a předložil ji k rozhodnutí Okresnímu soudu v Nymburce (§73b odst. 3 tr. řádu). Tamní soud po výslechu stěžovatele a prostudování vyšetřovacího spisu jednak shledal, že po uplynutí lhůty podle §71 odst. 2 tr. řádu již není dán důvod vazby podle §67 písm. b) tr. řádu, neboť nebyly zjištěny žádné skutečnosti jej po jejím uplynutí odůvodňující. Naproti tomu dovodil, že důvod vazby útěkové podle §67 písm. a) tr. řádu svědčí stěžovateli i nadále. Proto žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu usnesením ze dne 12. 8. 2003 č. j. Nt 773/2003-39 nevyhověl, přičemž s jeho závěry se ztotožnil i Krajský soud v Praze (usnesení ze dne 24. 9. 2003 č. j. 14 To 620/2003-49). Stížnostní soud rovněž na margo věci výslovně uvedl, že pro existenci shledaného vazebního důvodu nemá žádný význam to, že stěžovatel je cizí státní příslušník.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podaly k předmětné ústavní stížnosti oba ve věci rozhodující obecné soudy vyjádření, v nichž poté, co vyslovily svůj nesouhlas s vývody stěžovatele o porušení jeho základních práv, odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí a navrhly odmítnutí ústavní stížnosti, případně její zamítnutí.
II.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů ani řádnou další odvolací instancí. Není zpravidla oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy).
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, přičemž procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny [sp. zn. III. ÚS 271/96, sp. zn. III. ÚS 148/97, sp. zn. IV. ÚS 649/2000 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 7, nález č. 24; svazek 9, nález č. 113; svazek 21, nález č. 48 - a další].
Vycházeje z obsahu připojeného spisového materiálu, odůvodnění napadených rozhodnutí, argumentace předestřené stěžovatelem, jakož i z vyjádření soudů, které napadená rozhodnutí vydaly, posoudil Ústavní soud předmětnou věc z pohledu naznačených kautel, přičemž porušení ústavních práv, jichž se stěžovatel dovolává, neshledal.
Usnesení Okresního soudu v Nymburce a Krajského soudu v Praze mají zákonný podklad (čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), byla vydána příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a nejsou co do jejich odůvodnění projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy).
Stěžovatel s poukazem na argumentaci obecných soudů těmto soudům vytkl, že se nevypořádaly s existencí zákonných kritérií "konkrétních skutečností" uvedených v návětí §67 tr. řádu potud, pokud odůvodňovaly obavu z následků předvídaných pod písmenem a) tohoto ustanovení v podstatě toliko hrozbou uložení vysokého trestu stěžovateli hrozícímu v rámci trestní sazby uvedené v §148 odst. 2 a 4 tr. zák., upínající se k trestnému činu, z jehož spáchání byl obviněn.
Názor stěžovatele Ústavní soud nesdílí.
Podle §67 písm. a) tr. řádu smí obviněný být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Z jazykového a logického výkladu uvedeného zákonného ustanovení plyne, že jím zakotvený důvod vyhýbání se trestnímu stíhání spočívá alternativně v důvodné obavě, že obviněný uprchne, nebo v důvodné obavě, že se bude skrývat, přičemž důvodnost této obavy musí být založena jeho jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi, jejichž demonstrativní alternativní výčet zahrnuje skutkové podstaty nemožnosti zjištění jeho totožnosti, neexistenci jeho stálého bydliště anebo hrozbu vysokého trestu. Jinými slovy řečeno, každá z těchto skutkových podstat, jelikož jejich uspořádání je alternativní a nikoli kumulativní, je tím jednáním, příp. konkrétní skutečností, jež zakládá samo o sobě důvodnou obavu, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání, a to buď tím, že uprchne, anebo tím, že se bude skrývat.
Výklad zastávaný stěžovatelem by dosah vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu v relaci k hrozícímu vysokému trestu neopodstatněně zužoval pouze na situace již jednoznačně prokázaného, tj. uskutečněného jednání (útěk, příp. skrývání se), případně na příkladmo vyjmenované okolnosti, jimiž jsou nemožnost zjištění totožnosti obviněného či absence stálého bydliště. Hrozba vysokého trestu jako jedna ze skutkových podstat obsažených v daném ustanovení by tak pozbyla jakéhokoliv reálného významu, pročež by jí byla v tomto rozsahu přiřazena role "monologu zákonodárce", případně podpůrného argumentu. Jinými slovy vyjádřeno, přijetí stěžovatelovy konstrukce v případě existence konkrétních skutečností zakládajících reálnou individuální hrozbu vysokého trestu a současné absence jiných určitých skutečností (tj. jednání obviněného nebo dalších konkrétních skutečností) odůvodňujících obavu z následků předvídaných v §67 písm. a) tr. řádu by znamenalo pro uvalení takto kvalifikované vazby zúžení argumentačního prostoru buď na již uskutečněné jednání, jemuž má předmětný vazební důvod (preventivně) zamezit, či na prokázání jednání, které je alespoň jeho mezičlánkem, resp. konkrétně realizovanou přípravou k němu. Orgány činné v trestním řízení by tak v podstatě byly za naznačených podmínek nuceny vyčkávat aktivního zákonem reprobovaného jednání obviněného (usilujícího o zmaření účelu trestního řízení), které je předvídáno v tomto ustanovení (argumentum reductionis ad absurdum).
Z výkladu jazykového a logického tedy vyplývá, že hrozba vysokým trestem sama o sobě zakládá důvodnost obavy před vyhýbáním se trestního stíhání a tím naplnění důvodnosti vazby podle §67 písm. a) tr. řádu.
Z pohledu ústavních kautel (zejména pak čl. 8 odst. 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy) nutno ale pro aplikaci takto vyloženého předmětného zákonného ustanovení vymezit prostor ústavně konformní interpretace.
Z již ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu lze dovodit závěr, dle něhož je nepochybné, že typová (toliko objektivní) hrozba vysokého trestu sama o sobě bez dalšího pro naplnění citovaného vazebního důvodu není dostačující (sp. zn. IV. ÚS 226/96, sp. zn. I. ÚS 19/97, sp. zn. III. ÚS 188/99, sp. zn. I. ÚS 303/01, sp. zn. I. ÚS 381/01, sp. zn. I. ÚS 432/01 - Sbírka rozhodnutí, svazek 6, nález č. 122; svazek 10, nález č. 2; svazek 16, nález č. 156; svazek 24, nález č. 156 a nález č. 160; svazek 25, nález č. 8). S ohledem na to, co bylo uvedeno, je Ústavní soud ve shodě s obecnými soudy toho názoru, že konkrétní, tudíž nikoliv pouze typová hrozba vysokého trestu, podložená jedinečnými specifickými okolnostmi spáchaného skutku, může být (ve spojení s dalšími aspekty dané trestní věci) tím důvodem, který vede k odůvodněné a rozumně dostatečně předpokládané obavě z následků, jimž má "útěková" vazba čelit, a k níž se takto konstruovaná podmínka vyjmenovaná ad exemplum v rámci demonstrativního otevřeného výčtu upíná. Musí se však jednoznačně jednat o konkrétní hrozbu vysokého trestu, a to v rámci rozpětí trestní sazby stanovené trestním zákonem. V tomto smyslu je třeba rozumět v judikatuře Ústavního soudu vyslovené tezi, dle níž k naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby může postačovat, v závislosti na individuálních okolnostech konkrétního případu i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování (např. sp. zn. I. ÚS 62/96 - Sbírka rozhodnutí, svazek 6, nález č. 74).
Výklad zákonné podmínky "hrozby" vysokým trestem Ústavní soud tudíž interpretuje ve smyslu konkretizace a individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k obviněnému, a to na základě zjištění konkrétních skutečností opodstatňujících důvodnost trestního stíhání.
Vycházeje ze základních kautel demokratického právního státu, a tudíž i postulátu právní jistoty a předvídatelnosti práva, považuje Ústavní soud za nezbytné zabývat se i otázkou přiměřeného nalezení obsahu pojmu "vysoký trest", a to tak, aby jeho rámcovou neurčitostí nebyl dán prostor pro případnou relativizující libovůli orgánů veřejné moci. Tuto otázku z povahy věci považuje přitom za nezbytné zodpovědět s použitím adekvátních ustanovení trestního zákona, příp. trestního řádu. Pojem "vysokého trestu" z pohledu smyslu a účelu trestněprávní sankce je spjat s nejzávažnějšími trestnými činy, které zákonodárce řadí do kategorie "zvlášť závažných trestných činů" podle §41 odst. 2 tr. zák. Uvedené zákonné ustanovení přitom závažné trestné činy (po taxativním výčtu provedeném odkazem na §62 tr. zák.) v jejich zbytkové kategorii definuje jako úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osmi let.
Ústavní soud z pohledu ochrany základních práv a svobod plynoucích z čl. 8 odst. 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy považuje přitom za důvodné i takto naznačený obsah zákonného výrazu "hrozba vysokého trestu" interpretovat restriktivně. To znamená, že "hrozbou vysokým trestem" lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let.
Současně se sluší pro úplnost poukázat rovněž na to, že obviněný může a má právo naproti tomu namítat a prokazovat za těchto okolností existenci konkrétních skutečností (silných důvodů), jež důvodnou obavu z následků uvedených v §67 písm. a) tr. řádu eliminují, a vylučují tak aplikaci předmětného vazebního důvodu. Může jimi být zejména míra celkové uspořádanosti životních poměrů obviněného, mobilita daná jeho zdravotním stavem, rozsah jeho místně založených citových a prozatím (nejen hmotně) řádně a především dlouhodobě plněných zaopatřovacích vazeb, rámec jím dosud sdíleného společensky konformního jednání ve spojení s možnými zárukami ze strany jiných subjektů apod. To vše přirozeně nahlíženo ve vzájemných souvislostech se zřetelem na konkrétní okolnosti případu.
V předmětné věci obecné soudy poukázaly nikoli obecně, nýbrž konkrétně na okolnosti, které dle jejich názoru odůvodňují obavu, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, když danou hrozbu uložení vysokého trestu náležitě individualizovaly. Napadená rozhodnutí se v konkrétnostech opírají o konstatování, že vazba je odůvodněna reálnou hrozbou uložení vysokého trestu, jež je podložena tím, že rozsáhlá trestná činnost měla být páchána velice plánovitě a organizovaně, a to po delší dobu. Plynuly z ní vysoké zisky, přičemž v případě stěžovatele skutečná škoda měla přesáhnout několikanásobně škodu velkého rozsahu. Pokud by tedy byl stěžovatel shledán vinným, nelze očekávat uložení trestu při dolní hranici trestní sazby, jejíž rozpětí je odnětí svobody na pět až dvanáct let. Bylo lze i důvodně předpokládat, že v Arménii by potom mohl získat případné zázemí, jestliže by jednal způsobem předvídaným v §67 písm. a) tr. řádu. Rodinné vazby ani studium v České republice potom dle názoru obecných soudů, jak plyne z odůvodnění jejich rozhodnutí, tyto úvahy nevylučují, když podle dosavadních výsledků vyšetřování mělo jít o déletrvající činnost, která byla spáchána (několikanásobně více než) ve velkém rozsahu, a tudíž způsobilá uvedené momenty stojící v kontrapozici k důvodné obavě z útěku v souvislosti s hrozbou vysokého trestu co do jejich vzájemné proporcionality a optimalizace překonat.
V dané věci s ohledem na to, co bylo uvedeno, jde o určitou v odůvodnění rozhodnutí rozvedenou objektivní konstelaci, která zahrnuje nejen osobu stěžovatele, ale i všechny konkrétní skutečnosti naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu, pro který je stěžovatel stíhán, včetně stadia trestního řízení, za kterého bylo o vazbě rozhodováno.
Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížností napadená rozhodnutí o vazbě, resp. o nevyhovění žádosti o propuštění z vazby na svobodu jsou tak podložena zákonným důvodem, jehož interpretace a aplikace je v souladu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. Oba obecné soudy přihlédly k uplynutí zákonné lhůty pro tzv. koluzní vazbu a náležitě odůvodnily, proč považují za splněné podmínky tzv. vazby útěkové (§134 odst. 2 tr. řádu). Posoudit konkrétní okolnosti každého případu se zřetelem na dosavadní skutková zjištění přitom náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), stejně jako hodnocení v této fázi trestního řízení ve věci provedených důkazů co do jejich relevance ve smyslu podřazení z nich plynoucích skutkových zjištění pod ustanovení §67 písm. a) tr. řádu, aniž by tím jakkoliv prejudikovaly konečné rozhodnutí v otázce viny a trestu. Obdobně je potom nutno nahlížet na konkrétní dovození předpokladů uvedených ve finálním odstavci §67 tr. řádu ze strany Okresního soudu v Nymburce a Krajského soudu v Praze.
Ohledně důvodu opodstatňujícího existenci vazby útěkové podle §67 písm. a) tr. řádu je třeba rovněž na okraj poznamenat, že toto ustanovení vyjadřuje vazební důvod reflektující takovou objektivní konstelaci, která trvá zpravidla po celou dobu trestního stíhání, pokud jsou po jeho zahájení splněny zákonné subsumpční podmínky pro uvalení vazby a nedojde-li v jeho průběhu ke zjištění, že některá z těchto podmínek pominula či byla předpokládána nedůvodně. Takové zjištění však ze strany obecných soudů v dané fázi řízení učiněno nebylo. Usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 10. 3. 2004 č. j. 2 Vzv 11/2001-1939 bylo rozhodnuto o propuštění stěžovatele z vazby.
Pakliže ve věci ústavní stížnosti stěžovatele, jak plyne z toho, co bylo řečeno, dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly způsobem ústavně souladným, nezbylo mu, než ústavní stížnost zamítnout (§82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).