Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 07.01.1998, sp. zn. I. ÚS 19/97 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 2/10 SbNU 15 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:1.US.19.97

sp. zn. I. ÚS 19/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci stěžovatele R. V. proti opatření vyšetřovatele Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování - sdělení obvinění ze dne 10. 4. 1996, ČVS: KVV-216/30-96, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11. 4. 1996, sp. zn. 7 Nt 3838/96, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 1996, sp. zn. 9 To 352/96, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. 10. 1996, sp. zn. 7 Nt 4384/96, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 1996, sp. zn. 9 To 913/96, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. 10. 1996, sp. zn. 7 Nt 4385/96, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 1996, sp. zn. 9 To 916/96, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: I. Dne 10. 4. 1996 bylo stěžovateli sděleno obvinění z trestného činu "zkrácení daně a jiného poplatku" podle ustanovení §148 odst. 1 a 3 trestního zákona. Tohoto trestného činu se měl dopustit tím, že jako jediný společník a jednatel firmy C., spol. s r.o., Z. za období od 4. 1. 1994 do 29. 12. 1994 sám nebo prostřednictvím několika blízkých osob zaměstnaných v této firmě prováděl dovoz motorové nafty a benzínu z firmy Slovnaft Bratislava, přičemž tento dovoz zajišťovali na základě smluv soukromí dopravci. Stěžovatel nebo pověřený pracovník firmy prý uváděli jako příjemce odběratele v ČR, čímž se stěžovatel vyhýbal daňové povinnosti. Řidiči přepravních společností totiž od stěžovatele nebo pověřeného pracovníka dostávali pokyn nedostavovat se na vnitrostátní celnici s odůvodněním, že celní záležitosti vyřídí oni sami. Řidičům byly odebírány doklady, příslušné k neproclenému zboží, a byly vystaveny doklady nové, konkrétně dodací listy a faktury znějící na firmu C. Zboží, opatřené těmito novými doklady, řidiči rozváželi konečným spotřebitelům na celém území ČR. Toto zboží bylo placeno firmě C. i s daní, kterou je zatíženo, a z takto získaných prostředků nebyla Finančnímu úřadu Z. odvedena žádná částka, neboť firma C. v uvedeném období nepodala daňové přiznání, do firmy nevpustila pracovníky finančního úřadu a na výzvu nepředložila žádné účetní doklady. Na podkladě jednotlivých dovozů a celních faktur provedl Finanční úřad Z. výpočet nejnižší prodejní ceny a takto vypočtená "daň ze zisku" prý činí částku nejméně 130 581 780,- Kč ke škodě ČR, která dosud nebyla uhrazena. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 11. 4. 1996, sp. zn. 7 Nt 3838/96, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b) a c) trestního řádu. K tomuto závěru došel soud zejména na základě skutečnosti, že stěžovatel je stíhán pro závažnou trestnou činnost majetkového charakteru, za kterou je vzhledem k výši způsobené škody (nejméně 130 581 780,- Kč) ohrožen vysokým trestem odnětí svobody v rámci trestní sazby od pěti do dvanácti let. Stěžovatel se prý dále zdržuje na více místech a má kontakty na Slovensko, což údajně odůvodňuje obavu, že by se v případě ponechání na svobodě pokusil uprchnout nebo se skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání a hrozícímu vysokému trestu. K vazebnímu důvodu podle písm. b) citovaného ustanovení soud uvedl, že vyšetřování rozsáhlé trestné činnosti stěžovatele je teprve na samotném počátku, bude třeba zajistit velké množství dokladů jeho firmy a zjistit, které další osoby se podílely na trestné činnosti. Podle názoru soudu proto hrozí důvodná obava, že by se stěžovatel pokusil působit na svědky dosud nevyslechnuté soudem či jinak mařit objasňování skutečností důležitých pro trestní řízení. K tzv. předstižné vazbě podle písm. c) citovaného ustanovení soud uvedl, že stěžovatel se trestné činnosti dopouštěl po delší časové období a je proto důvodná obava, že by v trestné činnosti pokračoval. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 1996, sp. zn. 9 To 352/96, bylo výše uvedené usnesení Městského soudu v Brně zrušeno a stěžovatel byl vzat do vazby toliko z důvodů, obsažených v ustanovení §67 písm. a) a b) trestního řádu. V odůvodnění svého usnesení krajský soud uvedl, že Městský soud v Brně správně dovodil existenci vazebních důvodů podle písm. a) a b) citovaného ustanovení, neztotožnil se však s jeho závěry ohledně vazebního důvodu v případě tzv. předstižné vazby. Podle obsahu spisového materiálu totiž stěžovatel dosud nebyl soudně trestán, nebylo dostatečně zjištěno, zda a jakým způsobem splnil svou daňovou povinnost za uplynulý rok a obavy z pokračování v páchání trestné činnosti prý tedy nebyly dostatečně konkretizovány. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 9. 10. 1996, sp. zn. 7 Nt 4384/96, byla podle ustanovení §71 odst. 2 trestního řádu lhůta trvání stěžovatelovy vazby prodloužena do 10.4. 1997. V odůvodnění svého usnesení Městský soud v Brně uvedl, že důvody tzv. útěkové a koluzní vazby trvají i nadále a že nenastaly skutečnosti, které by svědčily ve prospěch změny či zániku těchto vazebních důvodů. Návrh krajského státního zástupce na prodloužení doby trvání vazby shledal soud zcela důvodným, neboť v dané věci je prý předmětem šetření rozsáhlá trestná činnost stěžovatele s výraznou škodou. Z příslušného spisového materiálu soud zjistil, že dne 10. 4. 1996 byla v sídle firmy C. provedena prohlídka, během níž však byly zjištěny pouze sporadické zbytky dokladů jejího účetnictví. S ohledem na tuto skutečnost je nutno provést výslech celé řady odběratelů této firmy, získat od nich kopie příslušných dokladů a ve 270 případech je třeba přistoupit k dožádání po celém území ČR ohledně výslechu těchto obchodních partnerů. Po kompletaci účetních dokladů bude nezbytné přibrat znalce z oboru ekonomika k přezkoumání účetnictví firmy. Rovněž je třeba analyzovat tok finančních prostředků firmy C. Kriminalistickému ústavu byly předloženy ke zpracování znaleckého posudku dvě počítačové jednotky, které byly zajištěny v rámci přípravného řízení. Ve věci se dosud nepodařilo vyslechnout dva klíčové svědky "ve vztahu k oprávněnosti odklonu přepravců od stanovených tras na vnitrostátní celnice", neboť tito svědkové se již dvakrát nedostavili k výslechu. Nezbytným se jeví také provedení výslechu oprávněných pracovníků firmy Slovnaft Bratislava a ověření plateb u této firmy a oprávněnosti odběru předmětného zboží jinými osobami z kvóty C. Ve věci je rovněž třeba prověřit činnost dalších osob, které měly působit ve funkci prostředníků-odběratelů či dodavatelů zboží. Ze všech uvedených důvodů proto soud dospěl k závěru, že navrhovaná lhůta prodloužení vazby do 10. 4. 1997 je zcela úměrná rozsahu úkonů, které je ve věci nutno provést a soud neshledal, že by v dané věci ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo k neoprávněným průtahům při provádění jednotlivých úkonů. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 1996, sp. zn. 9 To 913/96, bylo výše uvedené usnesení Městského soudu v Brně zrušeno a zároveň bylo rozhodnuto o prodloužení lhůty trvání stěžovatelovy vazby do 10. 4. 1997 "s tím, že je dán důvod vazby podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu". V odůvodnění svého usnesení krajský soud uvedl, že Městský soud v Brně blíže nezkoumal důvody stěžovatelovy vazby a přešel je obecným konstatováním, že po zhodnocení dosavadního průběhu přípravného řízení ve smyslu ustanovení §67 písm. a) a b) trestního řádu i nadále trvají. Podle názoru krajského soudu stále trvá vazební důvod podle písm. a) citovaného ustanovení, neboť stěžovatel je stíhán pro závažný trestný čin, ohrožený trestní sazbou od 5 do 12 let odnětí svobody. Z dosavadního průběhu trestního řízení lze prý dovozovat důvodné podezření, že stěžovatel po případném propuštění z vazby na svobodu uprchne nebo se bude skrývat, neboť se v místě svého trvalého bydliště nezdržoval, uskutečňoval obchody ve vztahu k cizině a má partnery, kteří by mu byli schopni vytvořit zázemí k dlouhodobému pobytu mimo území České republiky. Ohledně vazebního důvodu podle písm. b) citovaného ustanovení trestního řádu však krajský soud zastává názor, že v dané věci již byly zajištěny veškeré možné listinné důkazy a potřebné účetní doklady a že na nich již stěžovatel nemůže nic měnit. Protože se prý nedá ani předpokládat, že by mohl ovlivňovat pracovníky Finančního úřadu v Z., je krajský soud přesvědčen, že tento vazební důvod již zanikl. K námitkám stěžovatele ohledně sděleného obvinění soud uvedl, že ze spisového materiálu nevyplývá, že by trestní řízení probíhalo protiprávně. Pokud jde o odmítnutí stěžovatelovy žádosti o nahlédnutí do vyšetřovacího spisu, odkázal soud na ustanovení §65 odst. 2 trestního řádu, podle něhož prý soud není oprávněn ve stádiu přípravného řízení přezkoumávat, zda jsou dány závažné důvody pro odepření nahlédnutí do spisu. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 9. 10. 1996, sp. zn. 7 Nt 4385/96, byla zamítnuta stěžovatelova žádost o propuštění z vazby na svobodu. Podle názoru soudu jsou i nadále dány vazební důvody podle ustanovení §67 písm. a) a b) trestního řádu. Při hodnocení průběhu přípravného řízení soud dospěl k závěru, že s přihlédnutím k rozsahu i charakteru stěžovatelovy trestné činnosti není namístě vyhovět jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu, neboť vazební důvody trvají a propuštěním na svobodu by byl zmařen účel, pro nějž byl do vazby vzat. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 1996, sp. zn. 9 To 916/96, bylo výše uvedené usnesení Městského soudu v Brně zrušeno a rozhodnuto o tom, že se stěžovatelova žádost o propuštění z vazby na svobodu zamítá, neboť důvody vazby uvedené v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu u něho trvají i nadále. V odůvodnění svého usnesení soud uvedl, že podle usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 1996, sp. zn. 9 To 913/96, u stěžovatele nadále trvá pouze vazební důvod podle písm. a) citovaného ustanovení. V této části je prý napadené usnesení Městského soudu v Brně správné. Městský soud v Brně však údajně nepostupoval v souladu s ustanovením §72 odst. 1 trestního řádu, podle něhož jsou orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat vazební důvody, a to nejen z hlediska jejich trvání, ale i případné změny, takže nezjistil, že vazební důvod podle písm. b) citovaného ustanovení již zanikl. II. V záhlaví uvedená rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž zejména uvedl, že jimi byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 5 odst. 1 písm. c) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K porušení práva na spravedlivý proces údajně došlo již způsobem vymezení skutku, za který je stěžovatel stíhán a který je považován za trestný čin. Ze sdělení obvinění prý totiž pouze vyplývá, že stěžovatel jako jediný společník a jednatel firmy C. v období od 4. 1. 1994 do 29. 12. 1994 prováděl dovoz pohonných hmot ze Slovenské republiky. Takové jednání však podle názoru stěžovatele nemůže být nedovolené, popř. trestné, neboť jsou zde spojovány aktivity právnické a fyzické osoby, přičemž obvinění spočívající v tom, že firma C. za uvedené období nepodala daňové přiznání, do firmy nevpustila pracovníky finančního úřadu a nepředložila účetní doklady, je namířeno proti C., spol. s r. o. a není uvedeno, jak se na tomto skutku podílel stěžovatel. Časové období 4. 1. 1994 až 29. 12. 1994 se prý nijak nekryje s obdobími, rozhodnými pro podávání daňových přiznání, takže skutek není vymezen ani reálným časem. V tomto směru stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva o stížnosti č. 6728/74 ve věci Heaton C/A Spojené království z roku 1978, v němž se uvádí, že "úkolem komise a soudu je určit, zda zatčení bylo zákonné, nikoliv zda bylo oprávněné." Stěžovatel tvrdí, že jeho zatčení nebylo zákonné a že zákonné není ani jeho trestní stíhání. Pokud se ve sděleném obvinění hovoří o "dani ze zisku", je obvinění nesrozumitelné, neboť tento typ daně český právní řád nezná. Tím došlo podle přesvědčení stěžovatele k porušení principu sine lege - sine culpa a na tom nic nemění ani sdělení krajské státní zástupkyně, že je tím míněna daň z příjmu. Podle názoru stěžovatele nespolupráce s finančním úřadem nijak nesouvisí s jeho předchozím postupem jako jednatele firmy C. Sdělení obvinění prý obsahuje popis způsobu dovozu pohonných hmot firmou C. ze Slovenska do ČR a dále údaj, že ke zkrácení daně došlo jejím nezaplacením ze strany C. a odmítáním spolupráce s finančním úřadem. Tvrzení, obsažená ve sdělení obvinění, stěžovatel pokládá za zcela účelová a z hlediska práva na spravedlivý proces nepřijatelná, neboť prý pro dokazování toho, zda byl spáchán trestný čin podle §148 trestního zákona, je významnou pouze skutečnost, zda společnost C. skutečně odepřela zaplatit daň, zda ignorovala součinnost s finančním úřadem a zda k tomu došlo úmyslným jednáním konkrétní fyzické osoby. Naprosto nadbytečným bylo zjišťování všeho, co souvisí s konkrétními dovozy pohonných hmot. Proto je zbytečný i výslech těch svědků, kteří se mohou vyjádřit pouze ke způsobu dovozu pohonných hmot do ČR a nemají žádné informace o vyřizování daňových záležitostí firmou C. Ohledně údajné manipulace s doklady, kterou mají tito svědci potvrdit, stěžovatel uvádí, že v této věci není trestně stíhán a že skutek, kterého se měl dopustit, je vymezen zcela jiným způsobem. Z toho tedy vyplývá, že vyšetřování je směřováno ke zjištění skutečností, které by mohly odůvodňovat závěr o spáchání jiného trestného činu, popř. obdobného trestného činu, ale zcela jiným jednáním. V souzené věci je prý tedy šetřeno něco, co s podstatou obvinění vůbec nesouvisí, čímž dochází ke zcela zbytečným průtahům. V tom stěžovatel spatřuje i porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle přesvědčení stěžovatele z výslechů nejvýznamnějších svědků plyne, že společnost C. součinnost s finančním úřadem neodpírala a že k nezaplacení daně došlo jen proto, že chyběly příslušné podklady a existovala proto obava ze špatného výpočtu daně a z možného obvinění, že daň byla úmyslně krácena. Stěžovatel prý v této souvislosti žádnou aktivitu nevyvíjel, neboť vyřizováním daňových věcí byli pověřeni jeho podřízení, do jejichž činnosti on sám nezasahoval. Podle názoru stěžovatele vzhledem k neexistenci "reálných důkazů" o jeho trestné činnosti nemělo být trestní stíhání vůbec zahajováno. Pokud se tak již stalo, mělo být "vymezeno v souladu s trestním řádem" tak, aby bylo od počátku zřejmé, co je vlastně předmětem trestního stíhání. Stěžovatel dále namítá, že jeho obhájcům bylo umožněno nahlédnout do vyšetřovacího spisu až počátkem listopadu 1996, ačkoliv trestní stíhání bylo vedeno již od 10. 4. 1996. Teprve koncem listopadu prý tedy stěžovatel mohl zjistit, z jakých důvodů a na základě jakých podkladů bylo proti němu trestní stíhání zahájeno. Z dokladů však pouze vyplývá, že firma C. dovážela pohonné hmoty, což je zcela legální. Tvrzení o tom, že firma C. nedovoleně manipulovala s dodacími listy a s fakturami, zůstává v těchto materiálech nedoloženo. Nebylo prý nijak zjištěno, jakým způsobem se na trestném jednání podílel stěžovatel; údajné zkrácení daně o 130.581.780 Kč je prý vypočteno spekulačním odhadem, neboť není jasné, z jakých podkladů se vycházelo a nijak nebyly zohledňovány odpočitatelné položky. Stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno nejen jeho právo na spravedlivý proces, nýbrž i čl. 8 odst. 2 Listiny, neboť obvinění bylo fakticky vzneseno vůči právnické osobě a nikoliv proti němu. On sám byl v procesu znevýhodněn a byl proti němu zneužíván trestní zákon. Důkazem toho je prý i skutečnost, že stěžovatel je "dalším v sérii pokusů o trestní postih jakéhosi daňového úniku", vedených zcela účelově, a to v souvislosti s věcí obchodní společnosti H. Porušen prý byl i odst. 5 citovaného ustanovení, podle něhož nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Protiprávností trestního stíhání proti stěžovateli spočívající v tom, že vůči němu neexistují dostatečné důkazy, došlo prý i k porušení čl. 5 odst. 1 písm. d) Úmluvy [pozn.: je zřejmě míněn čl. 5 odst. 1 písm. c)], umožňujícího zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání. Při rozhodování o důvodech stěžovatelovy vazby se prý soudy nezabývaly právní kvalifikací jeho jednání, tj. nepřezkoumávaly důvodnost trestního stíhání jako takového. Tento postup je v rozporu s požadavkem zákonnosti zbavení svobody, neboť rozhodnutí o vazbě má být přijímáno za situace, kdy existuje alespoň důvodné podezření z toho, že byl trestný čin spáchán. V dané věci prý soudy postupovaly ryze mechanicky a formalisticky, protože soudci toliko převzali právní kvalifikaci jednání stěžovatele, kterou určil vyšetřovatel. Touto interpretací by se prý - ve svých důsledcích - mohlo dospět k absurdním závěrům, kdyby např. trestní stíhání bylo zjevně nedůvodné, soudce by se však musel fakticky rozhodnout bez ohledu na okolnosti případu, protože by byl vázán zvolenou právní kvalifikací. Závěr o důvodnosti vazby tedy nemůže být pouhým konstatováním, že byly splněny formální podmínky, tj. že bylo sděleno obvinění a že "je dána" právní kvalifikace s hrozbou přísného trestu. U vazebního důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu by se podle názoru stěžovatele mělo uvažovat jen o takové výši trestu, která reálně hrozí. Jinak řečeno, i přes formálně řádně zahájené trestní stíhání by měl soud vzít v úvahu okolnosti konkrétního případu, posoudit, zda fakticky hrozí uložení vysokého trestu, a tento závěr respektovat při rozhodování o vazbě. Stěžovatel dále namítl, že zákon [ustanovení §67 písm. a) trestního řádu] kromě hrozby vysokého trestu vyžaduje i obavu, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat. Tuto obavu soud zdůvodnil tím, že se stěžovatel nezdržuje v místě trvalého bydliště a že má kontakty se zahraničím. K tomu stěžovatel uvádí, že pochybnosti o jeho trvalém bydlišti jsou spekulativní, neboť žije se svojí rodinou na jednom stálém místě a při posuzování jeho trvalého pobytu není rozhodující přihláška k trvalému pobytu nebo vyznačení trvalého pobytu v průkazu totožnosti. Úvahu soudu o souvislosti stěžovatelových obchodů v zahraničí s možností jeho případného odchodu mimo území republiky označuje za nepodloženou reálnými důkazy, účelovou a nelogickou. K pobytu v zahraničí prý totiž není nutné mít kontakty, ale pouze dostatek peněz. Z tohoto pohledu by musela být dána obava z útěku u každého obviněného, disponujícího určitými finančními prostředky, což je "zřejmý nonsens". V souzené věci prý navíc nebyly soudu předloženy žádné důkazy o tom, jaké obchody stěžovatel provozuje a jaké má obchodní partnery a celá úvaha je proto pouhou spekulací. Stěžovatel proto navrhl, aby v záhlaví citovaná rozhodnutí byla zrušena a prohlásil, že trvá na ústním jednání před Ústavním soudem. III. Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Městský soud v Brně, Krajské státní zastupitelství v Brně a Krajský úřad vyšetřování Policie ČR. Krajský soud v Brně se jako účastník řízení k ústavní stížnosti nevyjádřil, byť byl k tomu vyzván. Městský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti stručně popsal dosavadní průběh trestního řízení proti stěžovateli a uvedl, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Krajské státní zastupitelství v Brně ve svém vyjádření nesouhlasilo s názorem, že vymezení skutku bylo nedostatečné, neboť skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1 a 3 trestního zákona nehovoří o zkrácení konkrétní daně, nýbrž obecně o zkrácení daně. Ve sdělení obvinění stěžovateli je uvedeno, že z transakcí s ropnými produkty nebyla za zdaňovací období 1994 Finančnímu úřadu Z. odvedena žádná částka a na základě tohoto obvinění je možné stěžovatele stíhat "za jakoukoli daň", kterou v rámci obchodů - ve sdělení obvinění popsaných - úmyslně zkrátil. Tento úmysl byl prý dovozován ze skutečnosti, že stěžovatel na výzvy finančního úřadu nereagoval již v roce 1993 a daň zaplatil až po obstavení veškerého majetku. V roce 1994 stěžovatel postupoval stejně s vědomím, že v momentě, kdy na něm finanční úřad začne za firmu C. vymáhat daně, prodá tuto firmu jiné osobě a tím na ni převede i daňové závazky. To se prý také stalo, neboť současným majitelem firmy C. je L. Č., který ji koupil v prosinci 1995 v takovém stavu, že firma na svých účtech na úhradu daní neměla dostatek finančních prostředků. Po L. Č. je vyhlášeno bezúspěšné pátrání. Ke stěžovatelově námitce ohledně výslechů pracovníků finančního úřadu a firmy C. státní zastupitelství uvádí, že vyšetřovatel nikdy výslech těchto svědků neodmítl a v odložení jejich výslechu na pozdější dobu z důvodů lepšího seznámení se s věcí nelze spatřovat nic protizákonného. Rovněž výslechy majitelů přepravních firem a řidičů prý byly zcela opodstatněné, neboť poskytly informace o důležitých okolnostech jednání stěžovatele. Důvody vazby podle §67 písm. a) trestního řádu prý trvají i nadále, neboť stále existuje důvodná obava, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, neboť mu hrozí vysoký trest odnětí svobody. Stěžovatel má s velkou pravděpodobností uloženy značné finanční prostředky v zahraničí a tato skutečnost je v současnosti prověřována, neboť podle zpráv státních orgánů Rakouské republiky je stěžovatel důvodně podezřelý z rozsáhlé majetkové trestné činnosti v Rakousku. Stěžovatel má u svých dřívějších obchodních partnerů značné množství dluhů a poškození uvádějí, že se jim stěžovatel vyhýbá a není možné jej zastihnout. Podle informací Okresního soudu ve Zlíně prý stěžovatel navíc svůj majetek převádí na příbuzné, čemuž však nelze zabránit. Uvedené skutečnosti tak dostatečně odůvodňují obavu, že by se stěžovatel po propuštění z vazby na svobodu vyhýbal trestnímu stíhání tím, že by uprchl nebo by se skrýval. Krajské státní zastupitelství se proto nedomnívá, že by dosud provedeným vyšetřováním byla porušena stěžovatelova lidská práva tak, jak uvádí v ústavní stížnosti. Státní zastupitelství netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem. Krajský úřad vyšetřování Policie ČR ve svém vyjádření zastává názor, že k omezení osobní svobody u stěžovatele došlo v souladu se zákonem a za přítomnosti obhájce "na plnou moc". K sdělení obvinění krajský úřad uvádí, že předložený realizační materiál obsahoval skutečnosti, které nasvědčovaly spáchání trestného činu a ve sdělení obvinění byl skutek popsán tak, aby nemohl být zaměněn za skutek jiný. Obvinění bylo stěžovateli sděleno pouze pro zkrácení daně z příjmů. Pokud v něm byla uvedena "daň ze zisku", došlo k záměně s daní z příjmů, avšak stěžovatel prý i chybnému výrazu porozuměl. Sdělení obvinění údajně není formou rozhodnutí v trestním řízení a proto je není možno přezkoumávat z podnětu opravného prostředku. K náležitostem žalobního návrhu podle ustanovení §177 odst. 1 písm. c) trestního řádu krajský úřad uvedl, že v souzené věci je skutek popsán tak, že nemůže být zaměněn s jiným, ale vyšetřování není dosud skončeno a ve věci není rozhodnuto. Současný postup je prý plně v souladu s ustanovením §2 odst. 5 trestního řádu, tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci a nebyly o něm pochybnosti a důkazy jsou opatřovány v prospěch i neprospěch stěžovatele. Postup vyšetřovatele byl několikrát přezkoumán nezávislým soudem. Krajský úřad vyšetřování konečně uvedl, že netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem. IV. Ústavní stížnost není důvodná. 1) Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 8 odst. 2 Listiny, v čl. 38 odst. 2 Listiny, v čl. 5 odst. 1 písm. c) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle čl. 8 odst. 2 Listiny "nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku." Čl. 38 odst. 2 Listiny zakotvuje, že "každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem." Podle čl. 5 odst. 1 Úmluvy "každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem: c) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání". Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy "každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti". Stěžovatel se domnívá, že k porušení citovaných ustanovení došlo již sdělením obvinění dne 10. 4. 1996, neboť jím prý byly spojeny aktivity fyzické a právnické osoby, špatně byl vymezen skutek, za který je stíhán, uváděné časové období se nekryje s obdobími rozhodnými pro podávání daňových přiznání a byl v něm použit nesrozumitelný a neexistující pojem "daně ze zisku". Podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu musí záznam o sdělení obvinění obsahovat popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a důvody, pro něž je obviněný stíhán. Jak Ústavní soud zjistil, všechny tyto zákonné náležitosti uvedené sdělení obvinění obsahuje. Pokud stěžovatel namítá, že vyšetřovatel spojil aktivity právnické a fyzické osoby, tj. firmy C. a stěžovatele, což je prý nepřípustné, dopouští se omylu. Je sice nepopiratelnou skutečností, že právní řád ČR vychází v oblasti trestního práva z individuální odpovědnosti fyzických osob a nezná trestní odpovědnost osob právnických, na druhé straně by však bylo absurdní tvrdit, že se fyzická osoba nemůže dopustit trestného činu svými aktivitami v rámci činnosti právnické osoby. Jinak řečeno, pokud byl stěžovatel jediným společníkem a jednatelem společnosti C., z jejíž činnosti vyplývala jednání, vymezená ve sdělení obvinění, nelze dovozovat, že vyšetřovatel spojil aktivity fyzické a právnické osoby a že obvinění, směřující proti stěžovateli, mělo být ve skutečnosti namířeno proti firmě C. Podstata obvinění spočívá v tom, že stěžovatel prý zmíněnou firmu využíval a jejím prostřednictvím konal činnost, která je mu přičítána za vinu. Rovněž nelze souhlasit s námitkou stěžovatele, že se období od 4. 1. 1994 do 29. 12. 1994 nekryje s obdobími rozhodnými pro podávání daňových přiznání a že tedy skutek není vymezen ani reálným časem. Ze sdělení obvinění totiž vyplývá, že v uvedeném období zřejmě došlo k činnosti, která je stěžovateli dávána za vinu, tj. k dovozu ropných produktů ze Slovenska spojenému s manipulací celních a daňových dokumentů. Proto Ústavní soud ani tuto stěžovatelovu námitku neshledává důvodnou. Pokud se ve sdělení obvinění hovoří o "dani ze zisku", je nutno dát stěžovateli za pravdu v tom, že tento typ daně právní řád ČR nezná. Uvedený omyl ostatně přiznává ve svém vyjádření k ústavní stížnosti i krajský úřad vyšetřování. Z obvinění je však zřejmé, jaký druh daně byl ve skutečnosti zamýšlen a že vyšetřovatel v tomto směru použil nesprávného výrazu, což však v kontextu věci nelze považovat za zásadní chybu. Nelze se tedy ztotožnit s názorem stěžovatele, že uvedený přepis znamená porušení principu sine lege - sine culpa. (Stěžovatel má patrně na mysli zásadu "nullum crimen sine lege", popř. zásadu "nullum crimen, nulla poena sine culpa".) Stěžovateli bylo totiž sděleno obvinění z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle ustanovení §148 odst. 1 a 3 trestního zákona, ve sdělení obvinění byla jasně vymezena činnost, pro kterou je stěžovatel stíhán a omyl, kterého se vyšetřovatel dopustil v označení příslušné daně, jež měla být krácena, nezpochybňuje sdělení obvinění jako celek a nečiní dosavadní proces v jeho komplexu nespravedlivým. Rovněž nelze akceptovat názor stěžovatele, že v souzené věci došlo ke zbytečným průtahům (a tím i k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny), neboť prý orgány činné v trestním řízení vyšetřovaly naprosto zbytečné skutečnosti, které s údajnou trestnou činností stěžovatele nijak nesouvisely a týkaly se konkrétních dovozů pohonných hmot. V rámci každého přípravného řízení trestního je povinností orgánů činných v trestním řízení provést důkazy, které umožňují co možná nejúplnější a nejobjektivnější posouzení věci. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocování provedených důkazů ani hodnocení toho, zda shromažďování konkrétních důkazů je možno pokládat za účelné či nikoliv. Přesto lze konstatovat, že z povahy souzené věci vyplývá oprávněnost snahy vyšetřovatelů Policie ČR o celkové zmapování činnosti společnosti C., která je s osobou stěžovatele úzce spojena. Provedeným dokazováním se vyšetřovatelé snažili získat důkazy, svědčící nejen o celkovém rozsahu trestné činnosti, ale také o možné výši škod, o trestné činnosti související apod. Nelze opomenout ani skutečnost, že souzená věc je velmi komplikovaná, nejen z hlediska věcného, nýbrž i z hlediska právního posouzení, takže je namístě provádět vyšetřování přiměřeně rozsáhlým způsobem. Pokud stěžovatel uvádí, že nevyvíjel žádnou aktivitu v tom směru, aby úmyslně krátil daň, a že vyřizováním daňových věcí byli pověřeni jeho podřízení, do jejichž činnosti nezasahoval, nezbývá než konstatovat, že posuzování této otázky v zásadě přísluší orgánům činným v trestním řízení a nikoliv Ústavnímu soudu, který se k ní v této fázi řízení ani vyjadřovat nemůže. Obdobně se Ústavní soud nemůže vyjadřovat k obecné stěžovatelově námitce, že prý proti němu neexistují dostatečné důkazy. Stěžovatel dále namítá, že jeho obhájcům bylo odepřeno včas nahlédnout do vyšetřovacího spisu, což jim bylo umožněno až počátkem listopadu 1996, přestože trestní stíhání bylo vedeno už od 10. 4. 1996. Je pravda - jak Ústavní soud zjistil z příslušného vyšetřovacího spisu - že dne 30. 4. 1996 a 16. 5. 1996 obhájci stěžovatele podle ustanovení §65 odst. 1 trestního řádu skutečně požádali o umožnění nahlédnout do vyšetřovacího spisu, avšak toto právo jim vyšetřovatel odepřel a jeho rozhodnutí posléze potvrdil i státní zástupce. Uvedený postup Ústavní soud neshledal protiústavním, neboť podle ustanovení §65 odst. 2 trestního řádu může v přípravném řízení státní zástupce, vyšetřovatel nebo policejní orgán právo nahlédnout do spisů ze závažných důvodů odepřít. Závažnost důvodů je na žádost osoby, jíž se odepření týká, státní zástupce povinen urychleně přezkoumat. Jak již Ústavní soud uvedl, v souzené věci bylo toto zákonné ustanovení dodrženo. Uplatněným závažným důvodem napadeného postupu byl stav vyšetřování, které se nacházelo na samotném počátku. Je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení se obávaly toho, že by umožněním nahlédnutí do spisu stěžovateli, resp. jeho obhájcům, v této fázi řízení, mohl být ohrožen průběh přípravného řízení. Ani v těchto rozhodnutích tedy Ústavní soud nespatřuje porušení stěžovatelových základních práv, takže i v tomto směru je ústavní stížnost nedůvodná. Srovnatelným způsobem Ústavní soud argumentoval i v nálezu, sp. zn. III. ÚS 62/95, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 4, str. 243 a násl.). Podle názoru stěžovatele soudy dále pochybily tím, že nepřezkoumávaly důvodnost trestního stíhání jako takového, ale pouze mechanicky převzaly právní kvalifikaci, kterou určil vyšetřovatel. S tímto míněním se Ústavní soud neztotožňuje. Z odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. 10. 1996, sp. zn. 7 Nt 4384/96, např. vyplývá, že se soud velmi podrobně zabýval návrhem na prodloužení stěžovatelovy vazby, uvedl, jaké důkazy a výslechy je nutno ještě provést, upozornil na "pouze sporadické zbytky dokladů účetnictví" společnosti C. a jejich nutnou kompletaci apod. Tento příklad názorně ukazuje, že soudy věci věnovaly značnou pozornost a nelze tvrdit, že pouze pasivně přijímaly závěry vyšetřovatele. O tom ostatně svědčí i skutečnost, že Krajský soud v Brně svými dvěma usneseními (ze dne 16. 5. 1996, sp. zn. 9 To 352/96 a ze dne 11. 11. 1996, sp. zn. 9 To 913/96) postupně zrušil předchozí usnesení Městského soudu v Brně (viz výše), a uvedl, že vazební důvody podle ustanovení §67 písm. c) a poté i podle písm. b) trestního řádu již zanikly. Z toho vyplývá, že obecné soudy odpovědně posuzovaly i trvání jednotlivých vazebních důvodů. Lze proto dovodit, že pro stěžovatelův názor nelze v obsahu spisu nalézt seriózní opodstatnění. K samotnému vazebnímu důvodu podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu je nutno uvést, že v souzené věci je nepochybně naplněna podmínka hrozby vysokého trestu, a to z objektivního i subjektivního hlediska, neboť stěžovateli hrozí trest odnětí svobody v rámci trestní sazby od 5 do 12 let (odnětí svobody). Pokud jde o posuzování obavy, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, Ústavní soud obecně souhlasí s názorem stěžovatele, že není rozhodující přihláška k trvalému pobytu nebo vyznačení trvalého pobytu v průkazu totožnosti, jestliže se tam obviněný nezdržuje (srov. též Šámal/Král/Baxa/Púry: Trestní řád - komentář, C.H. Beck, 1. vyd., 1995, str. 263). Pokud však v souzené věci obecné soudy došly k závěru, že na základě konkrétních skutečností tento vazební důvod naplněn byl, nevidí Ústavní soud příčinu, proč by měl jejich závěr zpochybňovat. Jak vyplývá z odůvodnění napadených usnesení, obecné soudy se nesoustředily pouze na otázku, zda stěžovatel žije v místě svého trvalého bydliště, nýbrž poměrně podrobně posuzovaly konkrétní okolnosti i celkový rámec daného případu, takže jejich závěry s ústavními právy stěžovatele nejsou v rozporu. 2) Ústavní soud se musel vypořádat i s tvrzeními stěžovatele, obsaženými ve stěžovatelově podání, doručeném Ústavnímu soudu až dne 29. 10. 1997 a označeném jako "vyjádření navrhovatele k podání Krajského státního zastupitelství v Brně" (které je citovano výše) a dále s vyjádřením, jež přednesl zástupce stěžovatele při ústním jednání před Ústavním soudem, konaném dne 30. 10. 1997. K uvedeným námitkám stěžovatele Ústavní soud obecně uvádí, že většina z nich pouze opakuje stěžovatelovu argumentaci, obsaženou v ústavní stížnosti, a Ústavní soud se s nimi vypořádává na jiném místě svého rozhodnutí. Jinak stěžovatel v tomto podání a v ústním přednesu v prvé řadě namítl, že k vyjádření Krajského státního zastupitelství v Brně z procesního hlediska nemělo být vůbec přihlíženo, neboť je podepsáno pouze státní zástupkyní, přestože z ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 283/1993, o státním zastupitelství, plyne, že za státní zastupitelství jedná jeho vedoucí nebo jím pověřený státní zástupce, což prý v tomto případě splněno nebylo. K tomu lze uvést, že žádosti o vyjádření k ústavní stížnosti jsou vždy zasílány instituci, která je účastníkem nebo vedlejším účastníkem řízení. V rámci ní pak vyjádření zpravidla zpracovává ten její zaměstnanec, který je s věcí nejvíce seznámen a může se k ní proto co možná nejfundovaněji vyjádřit. Rovněž v souzené věci Ústavní soud vychází z toho, že v rámci krajského státního zastupitelství vyjádření k ústavní stížnosti vypracovala ta státní zástupkyně, která byla o celé věci nejlépe informována. Je však zřejmé, že Ústavní soud nejedná s konkrétní státní zástupkyní, nýbrž se státním orgánem, za který v dalším řízení jedná jeho vedoucí nebo jím pověřený státní zástupce v souladu s citovaným zákonným ustanovením. Stěžovatelova procesní námitka je proto nedůvodná a Ústavnímu soudu nic nebrání v tom, aby k vyjádření státního zastupitelství při svém rozhodování přihlédl (k tomu srov. i §49 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel dále namítá, že vyšetřovatel ve sdělení obvinění ze dne 10. 4. 1996 ignoroval subjektivní stránku trestného činu a v této souvislosti se odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/96 (in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5., C.H. Beck, Praha 1996, str. 363 a násl.), v němž je - mimo jiné - vysloven požadavek, aby v případě úmyslného trestného činu byla v záznamu o sdělení obvinění uvedena i subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění. V tomto směru se však dopouští omylu. V souzené věci totiž Ústavní soud shledal, že se jedná o podstatně odlišnou situaci, než tomu bylo v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 46/96, protože v napadeném sdělení obvinění ze dne 10. 4. 1996 se o subjektivní stránce trestného činu hovoří. Stěžovatel je např. obviněn z toho, že dával pokyn do Slovnaftu Bratislava k uvedení příjemce v rámci ČR, "čímž dochází k vyhnutí se daňové povinnosti", a že je vydán řidičům přepravních společností pokyn k nedostavení se na vnitrostátní celnici atd. Z obsahu sdělení obvinění jednoznačně plyne, že tyto, byť ne zcela přesné formulace, se vztahují k osobě stěžovatele. Jak dále vyplývá ze sdělení obvinění, nelze přehlédnout ani celkový kontext daného případu, neboť bez významu není ani skutečnost, že stěžovatel byl jediným společníkem a jednatelem firmy C. spol. s r. o. V předmětném sdělení obvinění tedy subjektivní stránka trestného činu obsažena je a stěžovatelova námitka v tomto směru není důvodná, protože ve své podstatě přeceňuje - se zřetelem ke všem okolnostem věci - stylistickou přesnost sdělení obvinění a nepřihlíží k jeho skutečnému a zcela srozumitelnému obsahu. Rovněž nedůvodnou je stěžovatelova námitka, týkající se údajné protizákonnosti vazebního důvodu podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu. Ústavní soud souhlasí s tím, že za dostačující pro naplnění tohoto vazebního důvodu nelze považovat samu hrozbu uložení vysokého trestu, nýbrž že je nutno vazbu odůvodnit některou další konkrétní skutečností, týkající se zejména osoby pachatele nebo okolností případu, které v souvislosti s předpokládanou citelnou sankcí obavu z útěku odůvodňují. Jak však Ústavní soud uvádí na jiném místě tohoto rozhodnutí (str. 25), v souzené věci obecné soudy otázku naplnění uváděného vazebního důvodu posuzovaly dostatečně pečlivě a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu. Ani tuto stěžovatelovu námitku proto nelze akceptovat. Stěžovatel dále uvádí, že z vyjádření krajského státního zastupitelství sice vyplývá, že "klíčovou větou" ze sdělení obvinění ze dne 10. 4. 1996 je druhý a třetí řádek zdola, tato "klíčová věta" prý však není obsažena ve sdělení obvinění ze dne 6. 3. 1997. To je prý logický rozpor. K tomu Ústavní soud konstatuje, že tvrzení o "klíčových větách" ve sdělení obvinění lze chápat pouze jako subjektivní názor krajského státního zastupitelství, popř. stěžovatele, nelze je však posuzovat jako objektivně existující a relevantní kategorii v souzené věci, neboť sdělení obvinění je nutno hodnotit v celém jeho komplexu a s přihlédnutím k jeho vzájemné obsahové provázanosti. Ani bez této výhrady však není možné stěžovatelovu tvrzení přisvědčit, neboť z části obvinění ze dne 10. 4. 1996, označené za "klíčovou", vyplývá, že Finančnímu úřadu Z. nebyla ze získaných prostředků odvedena žádná částka, neboť firma C. za uvedené období nepodala daňové přiznání a ve sdělení obvinění ze dne 6. 3. 1997 je - mimo jiné - řečeno, že České republice nebyla za uvedené období odvedena spotřební daň a daň z přidané hodnoty v konkrétní výši. Z uvedeného je zřejmé, že mezi oběma sděleními obvinění neexistuje zásadní rozpor a že rozdíl mezi nimi spočívá spíše ve větší konkrétnosti (pozdějšího) sdělení obvinění ze dne 6. 3. 1997, což je s přihlédnutím k vývoji přípravného řízení trestního nutno považovat za zcela přirozené. Rovněž námitka, brojící proti údajné změně vazebních důvodů a proti překvalifikaci trestného činu, za nějž je stěžovatel stíhán, je nedůvodná. Jak vyplývá z obsahu spisu, byla na stěžovatele nejprve uvalena vazba z důvodu ustanovení §67 písm. a) a b) trestního řádu, později byl vazební důvod podle písm. b) citovaného ustanovení zrušen. Tato skutečnost, stejně jako určitá dynamika v důrazu na jednotlivé vazební důvody, jejich vývoj a změna právní kvalifikace jednotlivých skutků, jsou jevy zcela přirozené, odpovídající jednotlivým vývojovým fázím přípravného řízení trestního a nelze v nich samých nalézt zásah protiústavní. Z hlediska ústavnosti nelze akceptovat ani údaj zástupce stěžovatele, že "do dnešního dne nebyl klient k celé věci vyslechnut". Při ústním jednání u Ústavního soudu on sám i stěžovatel svá tvrzení změnili a uvedli, že k výslechu došlo, a to dvakrát nebo třikrát, vždy po dobu asi 30 nebo 40 minut. Ostatně to vyplývá z dokladů o výsleších stěžovatele, které předložil Ústavnímu soudu jako přílohu svého podání ze dne 21. 11. 1997. V souzené věci tedy námitka stěžovatele nespočívá v tom, že stěžovatel nebyl vyslechnut vůbec - jak ji původně přednesl jeho zástupce - nýbrž ve skutečnosti směřuje toliko k otázce rozsahu a četnosti jeho výslechů. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že uvedený fakt zřejmě souvisí s průběhem a složitostí věci, kdy nelze přehlédnout ani to, že celá řada důkazů byla obstarávána ze zahraničí (Slovenska). Proto Ústavní soud ani v tomto směru nemá za to, že by orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu s Ústavou a s předpisy práva trestního. 3) a/ Stěžovatel dále doplnil svoji ústavní stížnost přípisem ze dne 23. 12. 1997, jímž částečně rozšířil svou argumentaci, obsaženou v původních podáních. Ústavní soud však shledal, že stěžovatel většinu námitek uplatnil již dříve a Ústavní soud se jimi zabývá na jiném místě (jde např. o námitku údajného nevyslechnutí stěžovatele - str. 30, o námitku "ignorování" subjektivní stránky trestného činu - str. 27, atd.). Ostatní stěžovatelovy námitky nemají v této fázi řízení ústavněprávní povahu, neboť se jedná o věc, která se nachází ve stádiu přípravného řízení trestního a tyto námitky jsou, popř. teprve budou, předmětem dalšího vyšetřování a odborného posouzení znalců z příslušného vědního oboru (např. otázka přesné klasifikace a výše předmětných daní, součinnost s orgány daňové kontroly apod.). b/ Stěžovatel konečně při posledním ústním jednání poukázal na údajnou nezodpovědnost přístupu státu k jeho trestní věci, neboť příslušné krajské státní zastupitelství v návrhu ze dne 19. 12. 1996 na "další prodloužení vazby" tvrdilo, že se stěžovatel vyhýbal poškozeným osobám a nelze jej zastihnout, byť byl ve skutečnosti v té době již 18 měsíců ve vazební věznici. Je nepochybné, že by tato formulace - pokud k jejímu použití došlo - byla zcela neadekvátní, leč v kontextu daného případu by nečinila probíhající trestní řízení jako celek nespravedlivým. Ostatně přednesená námitka se týká procesních úkonů, jež byly provedeny až po podání vlastní ústavní stížnosti, kterou řeší Ústavní soud v tomto řízení. Závěrem tedy Ústavní soud konstatuje, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stížností uváděná základní práva nebo svobody stěžovatele. Protože ani Ústavní soud neshledal, že by jimi byla porušena jiná základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy, byla ústavní stížnost zcela zamítnuta. V. Ústavní soud pro úplnost dodává, že v podání ze dne 7. 7. 1997 (označeném jako "doplnění ústavní stížnosti") navrhl stěžovatel zrušení dalších rozhodnutí a opatření, a to rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 24. 2. 1997, č.j. Nt 3572/97-14, a rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 1997, sp. zn. 9 To 406/97, rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 21. 3. 1997, č.j. Nt 3730/97-8, a rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 1997, sp. zn. 9 To 405/97, usnesení Policie ČR - Krajský úřad vyšetřování v Brně ze dne 4. 3. 1997 a 9. 6. 1997, č.j. ČVS:KVV-216/30-96, opatření vyšetřovatele - sdělení obvinění Policie ČR - Krajský úřad vyšetřování v Brně ze dne 6. 3. 1997, č.j. ČVS:KVV-216/30-96, opatření vyšetřovatele - sdělení obvinění Policie ČR - Krajský úřad vyšetřování v Brně ze dne 8. 4. 1997, č.j. ČVS:KVV-216/30/96, opatření vyšetřovatele - sdělení obvinění Policie ČR - Krajský úřad vyšetřování v Brně ze dne 9. 6. 1997, č.j. ČVS:KVV-216/30/96. Šlo o další rozhodnutí obecných soudů o zamítnutí nových žádostí stěžovatele o propuštění z vazby a o prodloužení vazby, o usnesení Policie ČR o spojení trestní věci stěžovatele s trestními věcmi jiných obviněných a o opatření vyšetřovatele - nová sdělení obvinění z trestného činu označeného v doplnění ústavní stížnosti jako "organizátorství pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatků a jiné dávky podle §10 odst. 1 lit. a) k §148 odst. 1, 3 tr. zákona". V tzv. doplnění ústavní stížnosti byla tedy napadena jiná rozhodnutí, popř. zásahy orgánů veřejné moci než v původní ústavní stížnosti, došlé Ústavnímu soudu dne 20. 1. 1997. Ústavní soud posoudil doplnění ústavní stížnosti ze dne 7. 7. 1997 podle jeho obsahu a z tohoto hlediska je považuje za novou ústavní stížnost, jež bude projednávána samostatně. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 7. ledna 1998