Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.09.1997, sp. zn. III. ÚS 148/97 [ nález / HOLLÄNDER / výz-2 ], paralelní citace: N 113/9 SbNU 65 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:3.US.148.97

sp. zn. III. ÚS 148/97 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl dne 25. září 1997 ve věci ústavní stížnosti J. H. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. března 1997, sp. zn. 4 To 144/97, a proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. února 1997, sp. zn. Nt 153/97, o prodloužení vazby, takto: 1. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. března 1997, sp. zn. 4 To 144/97, se z r u š u j e . 2. Návrh na zrušení usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. února 1997, sp. zn. Nt 153/97, se zamítá . Odůvodnění: I. Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 29. března 1997, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. března 1997, sp. zn. 4 To 144/97, jímž bylo zrušeno usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. února 1997, sp. zn. Nt 153/97, a kterým byla prodloužena vazba. Napadeným rozhodnutím se stěžovatel cítí být dotčen na svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 8 odst. 2, 3 a 5 Listiny základních práv a svobod. Z kopie vyšetřovacího spisu Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Chomutově, pracoviště Kadaň, ČVS: OVV-3277/96, jenž byl na základě vyžádání Ústavnímu soudu doručen dne 23. května 1997, bylo zjištěno následující: Usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 13. září 1996, č. j. 1 Nt 903/96-4, byl stěžovatel, stíhaný pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 4 tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., počínaje dnem 11. září 1996 vzat do vazby, a to z důvodů dle §67 písm. a), b) tr. ř. Na návrh Okresního státního zastupitelství v Chomutově byla stěžovateli usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. února 1997, č. j. Nt 153/97-3, vazba prodloužena do 11. června 1997. Do uvedeného rozhodnutí obviněný J. H., takto stěžovatel v řízení před Ústavním soudem, podal stížnost. Krajský soud v Ústí nad Labem na jejím základě svým usnesením ze dne 24. března 1997, č. j. 4 To 144/97-12, napadené rozhodnutí zrušil a zároveň rozhodl o prodloužení vazby do 11. května 1997. Uvedené, ústavní stížností napadené, rozhodnutí o prodloužení vazby odůvodnil poukazem na ustanovení §67 písm. b) tr. ř., přičemž důvody koluzní vazby, dle jeho přesvědčení, vyplývají především z postojů obviněného J. H., který nejprve uvedl výpověď (procesně však neúčinnou), kde doznal trestnou činnost, která je mu kladena za vinu, avšak když byl vyslýchán po sdělení obvinění, své postoje změnil, vysvětluje je chováním vyšetřovatele a vynucováním si doznání. Krajský soud v Ústí nad Labem pak z uvedeného dovozuje, že v případě pravdivosti prvního přístupu obviněného k celé věci jde při jeho výpovědi v rámci sděleného obvinění o evidentní snahu vyhnout se trestní odpovědnosti a působení v rámci dokazování ve svůj prospěch, což, dle přesvědčení odvolacího soudu, plně postačuje k vyjádření existence důvodu koluzní vazby. Ve své ústavní stížnosti, směřující do rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. března 1997, sp. zn. 4 To 144/97, navrhovatel v první řadě namítá porušení v čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod vymezené 24 hodinové lhůty pro zadržení, jež předchází rozhodování o vzetí do vazby. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 23/1997 Sb. Dále v ústavní stížnosti stěžovatel napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem vytýká, že jediným explicitně vyjádřeným důvodem koluzní vazby je popření vlastního doznání. Uvádí, že takový přístup soudu prakticky nutí obviněného k tomu, aby se doznal, pokud chce dosáhnout propuštění z vazby, což považuje za stojící v příkrém rozporu s požadavkem zákona, že obviněný nesmí být k výpovědi ani doznání jakkoli donucován. Stěžovatel přitom odkazuje i na ustálenou judikaturu (R 39/68), podle níž důvodem koluzní vazby nemůže být okolnost, že obviněný popírá trestnou činnost nebo že odmítá vypovídat, a zároveň vazby nesmí být nikdy zneužito k tomu, aby obviněný byl přinucován k výpovědi nebo k doznání. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje i na skutečnost, že postavení obviněného, který svou vinu popírá, nesmí být z hlediska držení ve vazbě horší, než postavení obviněného, který se doznává, jelikož institut vazby sleduje naprosto jiný účel. Nad rámec uvedených právních námitek stěžovatel uvádí i tu okolnost, že ačkoli měl v mezidobí ode dne, kdy se měl dopustit trestného činu, do dne sdělení obvinění dostatek času k možnému ovlivnění svědků, neučinil tak a soud neuvedl žádné argumenty ve prospěch možnosti takového jednání. Ústavní soud si dne 2. července 1997 podle §42 odst. 3 a §76 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. vyžádal od Krajského soudu v Ústí nad Labem vyjádření k předmětné ústavní stížnosti. Teprve po urgenci ze dne 2. září 1997 bylo toto Ústavnímu soudu dne 8. září 1997 doručeno. Předsedkyně senátu 4 To Krajského soudu v Ústí nad Labem ve zmíněném vyjádření odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, přičemž dochází k závěru, dle kterého v žádném případě neshledává důvodnými úvahy o možném pochybení z pohledu argumentace uvedené v ústavní stížnosti. Ohledně námitek porušení v čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod vymezené 24 hodinové lhůty pro zadržení, jež předchází rozhodování o vzetí do vazby, předsedkyně senátu 4 To Krajského soudu v Ústí nad Labem vyslovuje přesvědčení, že tyto měly být směřovány proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 13. září 1996, č. j. Nt 903/96-4, jímž byl obviněný J. H. vzat do vazby. II. Podle přesvědčení Ústavního soudu, vyjádřeného v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/94, obsahem právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného, resp. obžalovaného, s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazba představuje tudíž nezbytné omezení osobní svobody, u kterého platí presumpce neviny, omezení, jež umožňuje orgánům činným v trestním řízení uskutečnění a ukončení tohoto řízení. Účelem trestního řízení přitom není jenom "spravedlivé potrestání pachatele", samotným účelem trestního řízení je i "fair" proces. Existence řádného procesu je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu, je tudíž ve vztahu k demokratickému právnímu státu účelem samým o sobě. Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit, a to v trestním řízení v případě usnesení způsobem zakotveným v ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. Podle §134 odst. 2 tr. ř. v odůvodnění usnesení je třeba, jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu, zejména uvést skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž základě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Podle shodného přesvědčení doktríny i judikatury se některá usnesení svým významem a účinky blíží nebo prakticky rovnají rozsudku, přičemž mezi ně nutno zařadit i usnesení o vazbě. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. V případě, jestli odůvodnění neobsahuje konkrétní důkazy, jakož i v případě, že je posuzované rozhodnutí soudu pro nedostatek důkazů a pro nesrozumitelnost nepřezkoumatelné, jsou právní závěry soudu porušením ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování, pročež nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy. V posuzované věci, reaguje tak na stížnost směřující do rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud shledává konkrétní důvody koluzní vazby v postoji obviněného J. H., který nejprve doznal trestnou činnost, která je mu kladena za vinu, avšak když byl vyslýchán po sdělení obvinění, své postoje změnil, z čehož je dovozována evidentní snaha vyhnout se trestní odpovědnosti a působit v rámci dokazování ve svůj prospěch. Dle shodného přesvědčení judikatury (R 39/68) i doktríny (P. Šámal, V. Král, J. Baxa, F. Púry, Trestní řád. Komentář. Praha 1995, s. 265) za maření ve smyslu §67 písm. b) tr. ř. nelze nikdy považovat uplatňování zákonných práv obviněného na obhajobu, např. odmítnutí vypovídat, popírání viny nebo i uvádění nepravdivých okolností. V těchto případech ani obviněný nepůsobí na osoby či věci, což je podmínkou koluzní vazby. Podle čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech nikdo nesmí být nucen přiznat vinu. Dle §92 odst. 1 a §164 odst. 3 tr. ř. obviněný nesmí být žádným způsobem donucován k doznání, čehož důsledkem je i skutečnost, že za případnou nepravdivou výpověď nemůže být trestně odpovědný podle §175 tr. z. Účelem ani součástí rozhodování o vazbě není přezkoumávání pravdivosti výpovědí obviněného, resp. obžalovaného. Za maření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení, jež může odůvodňovat rozhodnutí o vazbě, nelze nikdy považovat jednání, jež je součástí práva obviněného, resp. obžalovaného, na obhajobu. Mezi ně patří i popírání viny nebo uvádění nepravdivých okolností. Uvalení vazby v důsledku kontroverzních výpovědí obviněného (nota bene srovnávaje jeho vysvětlení před sdělením obvinění s jeho výpovědí po sdělení obvinění), v čemž je soudem spatřována evidentní snaha vyhnout se trestní odpovědnosti a působit v rámci dokazování ve svůj prospěch, nutno proto považovat jednak za donucování obviněného přiznat vinu, a tudíž za porušení čl. 14 odst. 1 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, za omezení práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3, 4 Listiny základních práv a svobod, jakož i za postup, ve kterém absentuje zákonné a ústavně konformní zdůvodnění vazby ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny, ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy, a ve smyslu §67 písm. b) tr. ř. V důvodech svého zrušujícího rozhodnutí se však Ústavní soud neztotožnil s prvním z argumentů stěžovatele. Pokud tento namítá porušení ústavních práv v souvislosti se zadržením a na něj následujícím rozhodováním o vzetí do vazby, nutno konstatovat, že toto porušení měl možnost namítat cestou ústavní stížnosti v návaznosti na procesní prostředky, směřující proti zadržení a proti rozhodnutím o vzetí do vazby (viz nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 271/96). Vzhledem k výše uvedeným důvodům s poukazem na porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 3, 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy a čl. 14 odst. 1 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. března 1997, sp. zn. 4 To 144/97, zrušil. Zrušením usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. března 1997, sp. zn. 4 To 144/97, se vytváří prostor pro opětovné posouzení usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. února 1997, sp. zn. Nt 153/97, ze strany soudu druhého stupně, a to v intencích právního názoru, vyjádřeného v tomto nálezu. Ústavní soud při posuzování ústavnosti napadeného usnesení Okresního soudu v Chomutově proto vycházel z analogie principu judicial restraint (jehož aplikace je v USA omezena na vztah moci soudní k moci zákonodárné a výkonné). Dle přesvědčení Ústavního soudu ochranu ústavnosti nutno spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci jiných orgánů, jinak řečeno, v případě dosažení ochrany ústavnosti je Ústavním soudem nutno volit pouze taková kasační, resp. derogační (abrogační) opatření, jež v minimální míře zasahují do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. Z uvedeného důvodu Ústavní soud návrh na zrušení usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. února 1997, sp. zn. Nt 153/97, zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat V Brně 25. září 1997