Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.09.1997, sp. zn. I. ÚS 176/97 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 104/9 SbNU 9 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:1.US.176.97

sp. zn. I. ÚS 176/97 Nález Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti Zemědělského družstva M. proti rozhodnutí Okresního úřadu ve Ž. n. S. - okresního pozemkového úřadu ze dne 15. 11. 1996, č.j. PÚ 2842/92-3, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 1997, č.j. 29 Ca 412/96-21, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Okresní pozemkový úřad ve Ž. n. S. v záhlaví uvedeným rozhodnutím určil, že S. H. je vlastnicí ideální jedné čtrnáctiny a A. K. je vlastnicí ideálních sedmi čtrnáctin nemovitostí zapsaných na LV č. 967 v katastrálním území M., a to č.p. 69/3, části 489 o výměře 253 m2 a č.p. 69/4, částí 489 a 492 o výměře 119 m2 a 677 m2 (dále jen "předmětné nemovitosti"). Toto rozhodnutí bylo vydáno na základě "nároku na vydání nemovitostí" podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), které přešly do vlastnictví státu ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. o) citovaného zákona, tj. na základě "znárodnění nebo zestátnění vykonaného v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy nebo bez vyplacení náhrady". V odůvodnění svého rozhodnutí pozemkový úřad uvedl, že předmětné nemovitosti byly původním vlastníkům, právním předchůdcům oprávněných osob S. H. a A. K., znárodněny výměrem Ministerstva výkupu v Praze, č.j. 1/a/226/54, ze dne 12. 7. 1954, a nebylo zjištěno, že by státem byla za znárodněné nemovitosti vyplacena jakákoliv náhrada. Zároveň pozemkový úřad uvedl, že nelze jednoznačně určit, zda pohledávka Spořitelny a záložny v M., uvedená ve výpisu z pozemkové knihy vložky č. 118 části C v k.ú. M. - na jejíž zaplacení stěžovatel poukazuje - byla v souvislosti se znárodněním nemovitostí vypořádána. Ani v případě, že by tato pohledávka uhrazena byla, by však prý nebylo možné tuto skutečnost považovat za vyplacení náhrady za znárodněné nemovitosti. Proto pozemkový úřad došel k závěru, že předmětné nemovitosti přešly na stát nebo jinou právnickou osobu ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě. Krajský soud v Brně citované rozhodnutí pozemkového úřadu napadeným rozsudkem potvrdil, přičemž rozhodl podle ustanovení §250f s použitím §250l občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") bez nařízení jednání. V odůvodnění tohoto rozsudku odkázal krajský soud na svůj dřívější rozsudek ze dne 22. 3. 1996, č.j. 29 Ca 154/95-22, kterým byl pozemkový úřad vázán při svém dalším rozhodování. V odůvodnění uvedeného rozsudku krajský soud zejména uvedl, že pokud pozemkový úřad došel k závěru, že za znárodněné nemovitosti nebyla vyplacena náhrada, neboť důkaz o opaku neexistuje, jde o případ předpokládaný ustanovením §6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě, protože "za vyplacení náhrady za znárodněné nemovitosti nelze považovat uhrazení pohledávky peněžního ústavu váznoucí na předmětných nemovitostech". V řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, prý stěžovatel nezpochybnil správnost či úplnost skutkových zjištění, učiněných pozemkovým úřadem, a domáhá se pouze jiného právního posouzení. V dané věci údajně nebylo nijak zpochybněno, že předmětné nemovitosti přešly na stát v důsledku znárodnění, spornou byla pouze otázka, zda k němu došlo "bez vyplacení náhrady". Krajský soud uvedl, že v řízení nebyl předložen žádný důkaz, který by nasvědčoval tomu, že původním vlastníkům nemovitostí byla za znárodněné nemovitosti náhrada vyplacena. Jediným zjištěním je čestné prohlášení oprávněných osob o tom, že náhrada vyplacena nebyla, a důkaz opaku neexistuje. Takovým důkazem prý není ani sdělení Majetkového úřadu v Praze, oddělení majetkových podstat ze dne 27. 5. 1996, č.j. MP/1207/96/Sv, o tom, že mezi dlužníky není uvedeno jméno původních vlastníků nemovitostí. Zánik pohledávky peněžního ústavu, váznoucí na předmětných nemovitostech, totiž není vyplacením náhrady za znárodněné nemovitosti. Proto krajský soud došel k závěru, že předmětné nemovitosti přešly na stát v důsledku znárodnění bez vyplacení náhrady a že je tedy naplněn restituční titul uvedený v ustanovení §6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě. V záhlaví uvedená rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že krajskému soudu předložil důkaz - potvrzení o pohledávce Majetkového úřadu v Praze, oddělení majetkových podstat ze dne 27. 5. 1996, č.j. MP/1207/96/Sv - z něhož údajně vyplývá, že právní předchůdci oprávněných osob nejsou ve zvláštní evidenci vedeni jako dlužníci a že tedy jejich závazek byl uhrazen. Z toho prý lze dovodit, že náhradu za znárodněné nemovitosti stát vyplatil formou uhrazení pohledávky ve výši 83.799 Kčs, přestože se nepodařilo zajistit konkrétní údaj o tom, kdy stát tuto pohledávku uhradil. Krajský soud však nicméně dospěl k závěru, že k vyplacení náhrady mělo dojít do rukou původních vlastníků, přestože zákon tuto podmínku nestanoví a hovoří pouze o "vyplacení náhrady". Krajský soud prý proto zákon interpretoval značně úžeji, než vyplývá z jeho doslovného znění, a tím porušil čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň tím, že krajský soud rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele, prý byl porušen i čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem. Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní úřad ve Ž. n. S. - okresní pozemkový úřad, Krajský soud v Brně a vedlejší účastníci řízení - Pozemkový fond ČR, S. H. a A. K. Okresní úřad ve Ž. n. S. - okresní pozemkový úřad ve svém vyjádření k ústavní stížnosti stručně zrekapituloval průběh dosavadního řízení a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Okresní úřad souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Krajský soud v Brně rovněž odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a dále uvedl, že k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy nedošlo, neboť v dané věci soud postupoval podle části páté hlavy třetí o.s.ř., která upravuje rozhodování o opravných prostředcích proti nepravomocným rozhodnutím správních orgánů, přičemž pravomoc soudu k přezkoumání takového rozhodnutí pozemkového úřadu je dána ustanovením §9 odst. 6 zákona o půdě. Stěžovatel v podaném odvolání správnost či úplnost skutkových zjištění, učiněných ve správním řízení, nezpochybnil a domáhal se pouze jiného právního posouzení věci. Za této situace soud řešil otázku zásadního právního významu, tj. zda lze osobám uplatňujícím restituční nárok podle zákona o půdě přiznat postavení osob oprávněných z hledisek uvedených v §4 tohoto zákona. Protože zjistil existenci restitučního titulu uvedeného v ustanovení §6 odst. 1 písm. o) citovaného zákona, dovodil, že napadené rozhodnutí pozemkového úřadu bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto je potvrdil. Krajský soud se domnívá, že rozhodl v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Krajský soud netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem. Pozemkový fond ČR se postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdal. S. H. a A. K. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti tvrzení stěžovatele zásadně odmítají. K pohledávkám, váznoucích na majetku a dodnes zapsaných v pozemkové knize, uvádějí, že v knih. vl. 1714, týkající se parcely 69/4, je v části "b" vloženo vlastnické právo k této parcele na jména právních předchůdců F. a K. P. a do zápisu části "c" byly dne 16. 12. 1955 (tedy více než rok po znárodnění) na tento díl majetku přeneseny všechny pohledávky právních předchůdců včetně částky 83 799 Kčs, o níž stěžovatel tvrdí, že byla při znárodnění vypořádána. Pozemková kniha žádný záznam o výmazu pohledávek neobsahuje a předmětné nemovitosti byly vyvlastněny bez náhrady. S. H. a A. K., jak plyne z jejich vyjádření k ústavní stížnosti, netrvají na ústním jednání před Ústavním soudem. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud již dříve opakovaně konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zásadně ani nepřísluší přehodnocování dokazování před nimi prováděného. Úkolem Ústavního soudu v dané věci je tedy pouze přezkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy. Z tohto hlediska Ústavní soud posuzoval námitky stěžovatele, které mají jednak povahu skutkovou, jednak povahu právní. Pokud jde o skutkový stav, Ústavní soud shledal, že klíčovou námitkou stěžovatele je v podstatě to, že krajský soud prý nepřihlédl k potvrzení o pohledávce Majetkového úřadu v Praze (oddělení majetkových podstat) ze dne 27. 5. 1996, č.j. MP/1207/96/Sv, z něhož údajně vyplývá, že právní předchůdci oprávněných osob nejsou ve zvláštní evidenci vedeni jako dlužníci a že tedy jejich závazek byl uhrazen. Z toho lze podle názoru stěžovatele dovodit, že náhradu za znárodněné nemovitosti stát vyplatil formou uhrazení uvedené pohledávky Majetkového úřadu ve výši 83 799 Kčs. Jak však vyplývá z obsahu spisu, krajský soud se tímto důkazem pečlivě zabýval. Krajský soud argumentoval tím, že v řízení nebyl předložen žádný důkaz, jenž by nasvědčoval tomu, že původním vlastníkům nemovitostí byla za jejich znárodnění vyplacena náhrada a jediným relevantním zjištěním v této věci je čestné prohlášení vedlejších účastnic o tom, že náhrada vyplacena nebyla. Důkaz opaku neexistuje a není jím ani citované sdělení peněžního ústavu o zániku pohledávky. Ústavní soud konstatuje, že neexistuje ústavně relevantní důvod, který by jej vedl k tomu, aby uvedené argumenty obecného soudu zpochybnil. Ostatně, z obsahu spisu a z citovaného potvrzení o pohledávce Majetkového úřadu v Praze (oddělení majetkových podstat) ze dne 27. 5. 1996, č.j. MP/1207/96/Sv, nelze ani jednoznačně dovodit, že stát náhradu za znárodněné nemovitosti formou úhrady pohledávky skutečně vyplatil a stěžovatelova úvaha v tomto směru je toliko spekulativní. Pokud jde o skutkový stav, lze tedy dovodit, že stěžovatel napadá toliko způsob hodnocení důkazů krajským soudem, což Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat. Z hlediska ústavnosti nelze v tomto směru postup obecného soudu s úspěchem napadat. Co se týče právní stránky věci, zabýval se Ústavní soud právním názorem krajského soudu - který stěžovatel napadl - že "zánik pohledávky peněžního ústavu váznoucí na předmětných nemovitostech není vyplacením náhrady za znárodnění nemovitostí", a posuzoval, zda je tento názor ústavně konformní, tj. zda jím nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody. V souzené věci krajský soud došel k závěru, že účastnice řízení S. H. a A. K. jsou oprávněnými osobami ve smyslu zákona o půdě, že předmětné nemovitosti přešly na stát v důsledku znárodnění bez vyplacení náhrady a že je tedy naplněn restituční titul podle ustanovení §6 odst. 1 písm. o) citovaného zákona. V těchto zásadních závěrech krajského soudu Ústavní soud neshledal pochybení a také v tomto směru je ústavní stížnost nedůvodná. Ústavní soud rovněž sdílí právní názor krajského soudu, pokud nekvalifikoval zánik pohledávky peněžního ústavu (váznoucí na předmětných nemovitostech) jako vyplacení náhrady za jejich znárodnění. Jde toliko o potencionální - ostatně nedostatečně prokázanou - a vzdálenou souvislost, nehledě k tomu, že Spořitelna a záložna v M. jako věřitel, její právní nástupci a československý stát (který pohledávku spořitelny údajně uhradil) byly různé právní subjekty. Na základě těchto úvah dále Ústavní soud dospěl k názoru, že k porušení ústavních předpisů, na něž stěžovatel poukazuje, nedošlo. To se týká v prvé řadě čl. 36 odst. 1 Listiny, zakotvujícího právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Stěžovatel po rozhodnutí správního orgánu podal opravný prostředek k obecnému soudu a není důvodu se domnívat, že by tento soud nebyl orgánem nezávislým a nestranným. Uvedený článek tedy v souzené věci dotčen nebyl. Stěžovatel se rovněž dopouští omylu, jestliže namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo, zakotvené v čl. 95 odst. 1 Ústavy. Podle tohoto ustanovení je soudce při rozhodování vázán zákonem; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem. Ustanovení čl. 95 Ústavy však samo o sobě nezakládá subjektivní veřejné právo stěžovatele a představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv a složku právního státu, což ostatně vyplývá i z jeho systematického zařazení v hlavě čtvrté Ústavy, upravující soudní moc (srov. např. nález II. ÚS 87/95, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 5., Praha, C.H. Beck 1997, str. 508). I v tomto směru je tedy ústavní stížnost nedůvodná. Stěžovatel konečně namítá, že bylo porušeno i jeho základní právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť krajský soud neprojednal věc v jeho přítomnosti a neumožnil mu, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Podle obsahu spisu krajský soud v souzené věci postupoval podle ustanovení §250f o.s.ř., podle něhož "v jednoduchých případech, zejména je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a jde-li jen o posouzení právní otázky, může soud bez jednání rozhodnout o žalobě rozsudkem." Citované ustanovení sice Ústavní soud nálezem ze dne 24.9. 1996 (Pl. ÚS 18/96, publikovaným pod č. 269/1996 Sb.) shledal protiústavním a ke dni 1.5. 1997 zrušil, leč v době rozhodování krajského soudu ještě bylo součástí našeho právního řádu. Je pravda, že za této situace mohl krajský soud ustanovení §250f o.s.ř. aplikovat pouze ve výjimečných a v nepochybných případech, což ostatně vyplývá i z předchozí judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud však neshledal, že by v souzené věci podmínky pro uplatnění §250f o.s.ř. splněny nebyly, neboť se v podstatě jednalo pouze o právní posouzení věci a krajský soud právem považoval věc za případ jednoduchý. Není rozumného důvodu, aby Ústavní soud tento závěr zpochybnil. K porušení čl. 38 odst. 2 Listiny tedy nedošlo, takže i v tomto směru je ústavní stížnost nedůvodná. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími Okresního úřadu ve Ž. n. S. - okresního pozemkového úřadu a Krajského soudu v Brně základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy, porušena nebyla. Proto byla ústavní stížnost zcela zamítnuta. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 17. září 1997