ECLI:CZ:US:2022:1.US.1770.22.1
sp. zn. I. ÚS 1770/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Mifkové, zastoupené Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou, sídlem Národní 973/41, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2022 č. j. 20 Co 98/2022-93 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. ledna 2022 č. j. 47 C 217/2021-71, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2 a 3, jakož i v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud její ústavní stížnost projednal přednostně podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dále stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud podle §63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podanou ústavní stížnost spojil s jinými skutkově spolu souvisejícími ústavními stížnostmi, vedenými u Ústavního soudu, ke společnému řízení a nadále ji vedl pod sp. zn. IV. ÚS 579/22.
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala na vedlejší účastnici jako žalované vyslovení omluvy, specifikované ve výroku rozsudku, a zaplacení částky ve výši 30 000 Kč (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II.).
4. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), byl rozsudek obvodního soudu potvrzen (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II.).
II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, a dospěl k závěru, že tomu tak není.
6. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení, či tu kterou materii.
7. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí [např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
8. Je proto nevhodné i souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti, když toto řešení nevyhovuje ani požadavku právní jistoty (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 2162/11 či ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 234/11). Probíhá-li před obecnými soudy nadále řízení, ve kterém se může stěžovatelka domoci svých práv, nejsou zde podmínky pro zásah Ústavního soudu. Takový zásah by byl v rozporu jak se zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Byla-li by ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů v otázce, která jimi dosud nebyla rozhodnuta. V případě vyčkávání na rozhodnutí Nejvyššího soudu by Ústavní soud zbytečně prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny) a nepřímo by pobízel k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání i v jiných případech, k čemuž však není důvod.
9. V ústavní stížnosti stěžovatelka s odkazem na §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovozuje, že v části týkající se jejího nároku na peněžité zadostiučinění není proti rozsudku městského soudu dovolání přípustné, protože požadovaná výše zadostiučinění nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Rozhodnutím o posledním opravném prostředku, který jí zákon k ochraně jejího práva na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, poskytuje, je tedy podle stěžovatelky rozsudek městského soudu.
10. Z výše uvedeného jakož i z další argumentace stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka podanou ústavní stížností brojí proti části výroku I. rozsudku městského soudu, ve které byl potvrzen rozsudek obvodního soudu v části výroku I., ve které byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na uložení vedlejší účastnici povinnosti poskytnout stěžovatelce zadostiučinění ve formě omluvy ve výroku tohoto rozsudku specifikované (pozn. petit ústavní stížnosti stěžovatelky není zcela srozumitelný, neboť v něm není náležitě uvedeno, které výroky v záhlaví uvedených rozsudků stěžovatelka napadá).
11. V předmětné věci obsahuje rozhodnutí městského soudu poučení, že proti tomuto rozsudku je za podmínek §237 o. s. ř., přípustné dovolání. Přípustnost dovolání v předmětné věci dovozuje městský soud patrně z toho, že obvodní soud rozhodl výrokem I. rozsudku o dvou nárocích stěžovatelky se stejným skutkovým základem. Přípustnost dovolání je však v souladu s §239 o. s. ř., oprávněn zkoumat jen Nejvyšší soud (srov. usnesení ze dne 18. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2780/20).
12. Dotazem na pracovnici infocentra obvodního soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala prostřednictvím své právní zástupkyně dne 4. 7. 2022 proti ústavní stížností napadenému rozsudku městského soudu dovolání, a to výslovně "do všech výroků". O tomto dovolání dosud nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto.
13. Stěžovatelka tedy podává ústavní stížnost za situace, kdy proti rozsudku městského soudu podala současně dovolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto. Z uvedeného vyplývá, že v předmětné věci bude před obecnými soudy probíhat další řízení, ve kterém bude mít stěžovatelka možnost plně využít všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, a teprve po jeho skončení bude moci znovu podat ústavní stížnost. Stěžovatelka tak doposud nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Za dané procesní situace je nepřípustné, aby Ústavní soud jakkoli zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů a předjímal jejich rozhodnutí. Podaná ústavní stížnost je proto předčasná a tedy nepřípustná.
14. Protože posouzení přípustnosti dovolání přísluší podle §239 o. s. ř., Nejvyššímu soudu, není možno stěžovatelce klást její postup, s ohledem na potřebu respektování shora uvedené zásady subsidiarity ústavní stížnosti, k tíži. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" proto pro stěžovatelku nemůže mít za následek odepření přístupu k Ústavnímu soudu (tzv. denegatio iustitiae). Nebude-li stěžovatelka spokojena s výsledkem dovolacího řízení, bude mít po jeho ukončení možnost podat novou ústavní stížnost, která by zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení, včetně samotného rozhodnutí o dovolání, a to i v případě, neshledal-li by Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky přípustným. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti tak Ústavní soud bude odvíjet od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a to i ve vztahu k napadeným rozhodnutím obecných soudů nižšího stupně.
III.
Závěr
15. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný, když neshledal důvod pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrhu stěžovatelky na postup podle §39 zákona o Ústavním soudu vyhověl Ústavní soud fakticky tím, že o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu. S ohledem na výše uvedený závěr o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti Ústavní soud o návrhu stěžovatelky na spojení věcí, které spolu skutkově souvisejí, nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2022
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj