ECLI:CZ:US:2013:1.US.1794.10.1
sp. zn. I. ÚS 1794/10
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka - ze dne 16. července 2013 sp. zn. I. ÚS 1794/10 ve věci ústavní stížnosti Ing. Kamila Bahbouha a RNDr. Pavla Wursta, obou zastoupených JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 17, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010 sp. zn. 29 Cdo 1899/2008, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2007 sp. zn. 69 Co 340/2007 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. března 2007 sp. zn. 13 C 289/2005 o zamítnutí žaloby stěžovatelů, kterou se domáhali zrušení usnesení vydaného v rozhodčím řízení, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, zastoupeného JUDr. Petrem Polednem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Maiselova 38/15, jako vedlejšího účastníka řízení.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010 sp. zn. 29 Cdo 1899/2008, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2007 sp. zn. 69 Co 340/2007 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. března 2007 sp. zn. 13 C 289/2005 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť podle jejich názoru jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv vyplývajících z článku 4 Ústavy a z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. března 2007 č. j. 13 C 289/2005-84 zamítl žalobu stěžovatelů proti žalovaným 1. Rozhodčímu soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky a 2. JUDr. Miloši Pohůnkovi, kterou se domáhali zrušení usnesení Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 10. listopadu 2005 sp. zn. Rsp 89/05, jímž rozhodčí soud vyslovil, že "nemá pravomoc a není příslušný k projednání žalobního návrhu na určení neplatnosti smlouvy o převodu akcií, příp. na určení neplatnosti odstoupení žalovaných" (pozn. obchodních společností, prodávajících dle smlouvy o převodu akcií), rozhodčí řízení zastavil a rozhodl, že žalující strany (stěžovatelé) nesou zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1 000 000 Kč ze svého a že každá strana nese vlastní výlohy s rozhodčím řízením spojené ze svého. Soud zamítl žalobu v podstatě z toho důvodu, že nelze zrušit usnesení uvedené ve výroku tohoto rozsudku, protože jde o rozhodnutí procesní povahy, a že pouhé usnesení rozhodčího soudu nemůže zrušit.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. října 2007 sp. zn. 69 Co 340/2007 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že rozhodnutím rozhodčího soudu o nedostatku pravomoci je vázán; je-li u příslušného soudu následně podána žaloba v dané věci, je povinen ji projednat. Soudní kontrola rozhodování rozhodců spočívá pouze v rozhodování o zrušení rozhodčího nálezu, nikoliv usnesení.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. února 2010 sp. zn. 29 Cdo 1899/2008 i dovolání stěžovatelů zamítl. Po obsáhlé rekapitulaci relevantních právních předpisů vztahujících se k rozhodčímu řízení uvedl shodně se soudy nižších stupňů, že soudnímu přezkumu (co do možnosti podat žalobu o zrušení rozhodnutí rozhodčího soudu) podléhá jen rozhodnutí rozhodčího soudu, které má povahu rozhodčího nálezu, což se plně uplatní i pro stěžovateli napadený výrok rozhodnutí rozhodčího soudu, podle něhož "nesou zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1 000 000 Kč ze svého".
II.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že zahájili rozhodčí řízení před shora uvedeným rozhodčím soudem a o jejich žalobě měl jako rozhodce rozhodnout žalovaný č. 2. JUDr. Pohůnek. Ve věci bylo nejdříve "výzvou ze dne 17. února 2005 rozhodnuto" o zaplacení poplatku za rozhodčí řízení ve výši 7 000 Kč a pak usnesením ze dne 22. dubna 2005 rozhodnuto o doplacení poplatku za rozhodčí řízení ve výši 993 000 Kč, takže poplatek byl určen v maximální možné výši. Poplatek za rozhodčí řízení byl v celé výši 1 000 000 Kč řádně zaplacen. Poté bylo dne 31. srpna 2005 vydáno jedno částečné meritorní usnesení, kterým bylo řízení proti jednomu ze žalovaných zastaveno, protože zanikl bez právního nástupce. Dne 23. září 2005 se uskutečnilo ústní jednání, po kterém již následovalo napadené usnesení podrobně uvedené shora. Zjednodušeně řečeno, rozhodčí soud dospěl k závěru, že nemá ve věci pravomoc, ale ponechal si poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1 000 000 Kč.
Podle stěžovatelů jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud vycházely z toho, že ve věci mají pravomoc rozhodovat, jinak by namísto zamítnutí žaloby muselo být řízení zastaveno. I dovolací soud podle obsahu svého rozsudku nepochybně vycházel z toho, že ve věci je pravomoc soudů dána. Podle názoru stěžovatelů však obecné soudy daný případ posoudily nesprávně. Pojem "nález rozhodčího soudu" je prý třeba interpretovat extenzivně, a to nikoliv podle názvu, ale podle obsahu daného rozhodnutí. Jednoznačně to prý vyplývá i ze samotného zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o rozhodčím řízení" nebo též "ZRŘ"), který sice upravuje jen výkon "rozhodčích nálezů", ale je nepochybné, že za stejných podmínek jsou vykonatelná i usnesení vydaná v rozhodčím řízení (obvykle jde o usnesení o náhradě nákladů řízení, o odměně rozhodce apod.). Vyplývá to z celé koncepce zákona o rozhodčím řízení, která na několika místech staví usnesení vydaná v rozhodčím řízení na roveň rozhodčích nálezů; tento přístup se jeví být potvrzen i judikaturou. Na rozdíl od právního názoru soudů se tedy stěžovatelé nedomnívají, že jiná rozhodnutí než nález vydaná v rozhodčím řízení nelze vůbec zrušit; podle jejich názoru je za určitých okolností zrušit lze, i když ne vždy podle zákona o rozhodčím řízení. Jsou toho názoru, že soudně zrušitelná by měla být veškerá usnesení vydaná v rozhodčím řízení, jejichž zrušení nelze dosáhnout v rozhodčím řízení, která zasahují do práv a povinností účastníků a u nichž právní předpisy neumožňují jiný postup účastníků.
Stěžovatelé si jsou vědomi toho, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a že je oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti jen tehdy, když obecné soudy vykročí z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Jsou však toho názoru, že v daném případě došlo k porušení zásad spravedlivého procesu, protože obecné soudy tolerovaly, že rozhodčí soud nad rámec svých povinností vyplývajících ze smluvních závazkových vztahů mezi stěžovateli a subjekty, které žalovali v rozhodčím řízení, jednal naprosto svévolně.
Vzhledem k tomu, že rozhodčí soud či rozhodce mají právní subjektivitu a plně odpovídají i za svoji protiprávní činnost, nevidí stěžovatelé důvod, proč by za svou činnost neměli odpovídat i v daném případě. Sjednáním rozhodčí smlouvy se žádný subjekt nevzdává právní ochrany vyplývající z ústavního pořádku a dalších právních předpisů. Vedlejší účastníci řízení (rozhodčí soud, resp. rozhodce dr. Pohůnek) nebyli smluvními stranami rozhodčí doložky, ale byli třetí stranou, pro kterou vyplývaly různá práva a povinnosti. Podmínky pro rozhodčí řízení nejdřív považovali za splněné, zpočátku je i akceptovali (jinak by např. nebylo vydáno jedno částečné meritorní usnesení o zastavení řízení vůči jednomu z žalovaných subjektů). Poté však došlo k určité změně. Výsledkem bylo, že se rozhodčí soud rozhodl, že se dál ve věci nebude angažovat, ale vybraný poplatek za zahájení rozhodčího řízení si ponechá. To považují stěžovatelé za naprosto účelový a svévolný postup a domnívají se, že v takových případech se lze soudně domáhat zrušení všech procesních rozhodnutí vydaných v rozhodčím řízení. Opačný výklad by ve skutečnosti znamenal vzdání se právní ochrany, potvrzení nedotknutelnosti rozhodčího řízení a rozhodnutí v něm vydaných, a to prakticky bez ohledu na to, co v nich může být uvedeno. Tento výklad by znamenal, že procesní rozhodnutí vydaná v rozhodčím řízení by nebyla přezkoumatelná vůbec, "i kdyby mohla zasahovat takovým způsobem do práv a povinností účastníků rozhodčího řízení, k jakému by nemohlo dojít ani vydáním rozhodčího nálezu". Vzhledem k tomu, že jak stálé rozhodčí soudy, tak i individuální rozhodci jsou soukromými osobami, není podle stěžovatelů důvodu k tomu, aby nebyly podřízeny právu ve stejném rozsahu jako jiné soukromé osoby. Jejich naprostá nekontrolovatelnost při vydávání usnesení by jinak vedla k ještě větší chaotičnosti, kterou je již nyní rozhodčí řízení často ovládáno.
Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Obvodní soud pro Prahu 1 uvedl, že ji považuje za nedůvodnou, zcela odkázal na své závěry uvedené v napadeném rozsudku a dále na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu. Dodal, že stěžovatelé žalobu nepodali proti subjektům žalovaným v rozhodčím řízení, nýbrž proti rozhodčímu soudu a rozhodci, který napadené rozhodnutí vydal. Přitom prý není pochyb o tom, že žádný ze žalovaných nebyl účastníkem rozhodčího řízení, ani právního vztahu, který byl předmětem rozhodčího řízení.
Městský soudu v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v projednávané věci aplikoval a interpretoval právní úpravu soudního přezkumu rozhodnutí vydaného v rozhodčím řízení v souladu s konstantní judikaturou a rozsudek přesvědčivě odůvodnil. Z obsahu ústavní stížnosti je prý zřejmé, že nebrojí ani tak proti samotnému rozhodnutí rozhodčího soudu o zastavení rozhodčího řízení pro nedostatek jeho pravomoci, jako zejména proti té části usnesení rozhodčího soudu, podle níž nesou zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ze svého. Stěžovatelé přitom uzavřením rozhodčí doložky a podáním návrhu rozhodčímu soudu vědomě a svobodně přijali pravidla pro rozhodčí řízení, a to i s tím, že rozhodčí řízení může být skončeno i vydáním procesního (nikoli meritorního, jak mylně tvrdí stěžovatelé v ústavní stížnosti) usnesení o zastavení rozhodčího řízení pro nedostatek pravomoci rozhodčího soudu (§106 o. s. ř., §15 odst. l zákona o rozhodčím řízení, §33 a §34 odst. l řádu rozhodčího soudu), které v souladu s účelem a smyslem rozhodčího řízení soudnímu přezkumu nepodléhá, neboť nemá povahu rozhodčího nálezu (§31 zákona o rozhodčím řízení, §34 odst. l řádu rozhodčího soudu). Není prý žádného důvodu pojem "rozhodčí nález" interpretovat extenzivně, jak se o to snaží stěžovatelé. Takové pojetí práva nemůže podle vyjádření městského soudu požívat soudní ochrany. Mají-li stěžovatelé za to, že jim byla způsobena újma rozhodnutím rozhodčího soudu v tom, že nesou zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ze svého, je podle soudu namístě, aby použili jiný prostředek nápravy proti rozhodčímu soudu (případně proti rozhodci) jako soukromému subjektu než návrh na zrušení usnesení rozhodčího soudu a tuto ústavní stížnost. Městský soud v Praze proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že setrvává na závěrech formulovaných ve svém napadeném rozhodnutí. Dodal, že toto rozhodnutí bylo občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu schváleno k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a následně uveřejněno pod číslem 1/2011. V obecné rovině zdůraznil, že otázka vzniku povinnosti zaplatit poplatek za rozhodčí řízení a případného práva na vrácení zaplaceného poplatku nebyla předmětem rozhodčího řízení a žalovaní nebyli účastníky rozhodčího řízení; již proto prý nemohla být žaloba na zrušení rozhodnutí rozhodčího soudu úspěšná. Mají-li stěžovatelé za to, že jim vzniklo právo na vrácení zaplaceného poplatku (výrok rozhodnutí rozhodčího soudu, že žalobci nesou zaplacený poplatek ze svého, má význam jen z hlediska vzájemného vztahu účastníků rozhodčího řízení a neřeší otázku jeho případného vrácení), mohou se svého práva v tomto směru domáhat jinými právními prostředky; se žalobou o zrušení rozhodnutí rozhodčího soudu však úspěšní být nemohou. Nejvyšší soud proto navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
Ve vyjádření vedlejšího účastníka řízení Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky je uvedeno, že ústavní stížnosti absentuje jasná ústavněprávní argumentace a naopak se v ní hojně objevují přání stěžovatelů, aby Ústavní soud svým rozhodnutím dotvořil to, co chybí v platném právním řádu. Vedlejší účastník považuje za notorietu, že ani obecné soudy, a dokonce ani Ústavní soud České republiky zásadně nemají pravomoc přezkoumávat správnost rozhodnutí rozhodce či rozhodčího soudu. Z této zásady učinil zákonodárce výjimku schválením zákona č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, podle něhož jsou obecné soudy povolány přezkoumávat, zda rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v souladu anebo v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem. Tato výjimka se však na rozhodčí řízení stěžovatelů nemůže - vzhledem k časové působnosti zákona č. 19/2012 Sb., jakož i vzhledem ke svému věcnému vymezení - v žádném případě vztahovat.
Vedlejší účastník dále uvedl, že tvrzení stěžovatelů, že procesní usnesení rozhodčího soudu může být zrušeno obecným soudem - a to navzdory ustanovením §31 a násl. zákona o rozhodčím řízení, která umožňují toliko zrušení rozhodčího nálezu - nemá naději na úspěch. Tato snaha totiž jednak odporuje platné právní úpravě, jednak (prý) konstantní rozhodovací praxi Ústavního soudu, se kterou nejsou stěžovatelé evidentně seznámeni. Jakkoli lze podle vedlejšího účastníka v rozhodovací praxi Ústavního soudu vysledovat posun od čistě smluvní teorie rozhodčího řízení, z níž vychází rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 174/02 ze dne 15. 7. 2002 (U 20/27 SbNU 257), k teorii smíšené, k níž se, byť ne výslovně, přihlásil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3227/07 ze dne 8. 3. 2011 (N 37/60 SbNU 441), je prý nepochybné, že i Ústavní soud vychází z premisy, že do rozhodčího řízení lze zasahovat toliko na základě zákona. Tímto zákonem jsou ustanovení §31 a násl. zákona o rozhodčím řízení, která však umožňují pouze zrušení rozhodčího nálezu, jsou-li splněny hypotézy norem vymezených v ustanovení §31. Pokud zákonodárce v zákonu o rozhodčím řízení odlišil rozhodčí nález na straně jedné a usnesení na straně druhé a umožnil pouze soudní přezkum rozhodčích nálezů, znamená to, že nehodlal umožnit ani soudní přezkum procesních usnesení v rozhodčím řízení.
Podle názoru vedlejšího účastníka stěžovatelé si měli být vědomi, za jakých podmínek vstupují do rozhodčího řízení, a pokud pro ně bylo překvapením, že po zastavení rozhodčího řízení se jim nevrátil zaplacený poplatek za rozhodčí řízení, lze to přičítat jen k jejich tíži. Tento závěr totiž zcela nepochybně plyne z tehdy účinných řádů Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky pro vnitrostátní spory a z pravidel o nákladech pro vnitrostátní spory, které byly součástí rozhodčí smlouvy mezi stranami rozhodčího řízení a rozhodčím soudem.
Vedlejší účastník uzavřel, že se stěžovatelé sami svou nečinností dostali do situace, na základě které opakovaně poukazují na to, že je jim odpírána spravedlnost. Ať již z neznalosti, či záměrně nevyužili (a stále nevyužívají) možnost navrhnout pokračování v řízení podle ustanovení §16 zákona o rozhodčím řízení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že rozhodnou-li rozhodci, že není dána jejich pravomoc, může žalobce podat žalobu znovu u soudu nebo u jiného příslušného orgánu. Zrcadlová úprava je obsažena v §106 odst. 2 o. s. ř. Upravují-li obě citovaná ustanovení 30denní lhůtu, ve které má strana žalobu (návrh na pokračování řízení) podat, je nutno uvést, že případné zmeškání 30denní lhůty má význam pouze z hlediska ztráty právních účinků původního návrhu. Nárok sám o sobě bezprostředně nezaniká, pokud ovšem v mezidobí neprekludoval v důsledku běhu času. Od stěžovatelů je tedy podle vyjádření vedlejšího účastníka řízení nekorektní dovolávat se denegationis iustitiae, pokud je skutečnost, že se jejich nárok neprojednává před soudem, způsobena pouze tím, že příslušný návrh k soudu nepodali.
Z uvedených důvodů vedlejší účastník řízení navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, popř. zamítnuta.
Další možný vedlejší účastník řízení JUDr. Miloš Pohůnek se postavení vedlejšího účastníka vzdal.
Stěžovatelé ve své replice k citovaným vyjádřením uvedli, že postup rozhodčího soudu považují ze svévolný a protiústavní. Za svévoli považují "úmyslné nebrání ohledu na zásady spravedlivého procesu, tj. jednání, které šokuje nebo alespoň uráží právní cit". Rozhodčí soud jednal svévolně, a to nepochybně při vědomí toho, že bude právně nepostižitelný. Skutečnost, že stěžovatelům nebyl vrácen zaplacený poplatek, svědčí o tom, že tento projev vlastně představoval i určitou sankci vůči nim.
Stěžovatelé uvedli, že mezi nimi a vedlejším účastníkem patrně nebude sporu, že vedlejší účastníci (rozhodčí soud, resp. rozhodce) mají právní subjektivitu, že jsou subjekty soukromého práva a že právní vztahy mezi stěžovateli a jimi mají soukromoprávní závazkovou povahu. Podle stěžovatelů proto není žádného důvodu, proč by nemohli být účastníky občanského soudního řízení i v této konkrétní souzené věci.
Stěžovatelé dodali, že pokud "projednání věci v rozhodčím řízení neznamená vzdání se právní ochrany, nýbrž představuje její přesunutí na jiný rozhodující orgán, jenž nalézá právo" a "rozsah kontrolní funkce obecných soudů ve vztahu k rozhodčímu řízení musí být pečlivě vyvážen tak, aby na jedné straně nebylo popřeno pravidlo, že i v řízení před rozhodci má být poskytována právní ochrana, a na straně druhé aby tím nebyly setřeny výhody rozhodčího řízení, a tak i jeho praktická využitelnost", pak z těchto úvah Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 3227/07) vyplývá, že poskytování právní ochrany se vztahuje i na případy, kdy rozhodčí orgán vydá usnesení, a nikoliv jen tehdy, jestliže vydá nález. Obecné soudy mu však odepřely právní ochranu zejména proto, že bylo vydáno usnesení, a nikoliv nález, tj. na výkon soudní moci rezignovaly čistě jen z těchto formálních důvodů (byť takto formulovaný právní názor Ústavního soudu ještě nebyl v době jejich rozhodování známý).
Stěžovatelé se domnívají, že dotčený výrok usnesení vydaného v rozhodčím řízení (týkající se poplatku za rozhodčí řízení) není výrokem upravujícím vztahy mezi tehdejšími účastníky navzájem, ale vztahy mezi rozhodčím orgánem a účastníky. Nejvyšší soud jako účastník řízení před Ústavním soudem se podle stěžovatelů měl vyjádřit zejména k ústavněprávním aspektům tohoto případu, což však neučinil. Jinak by se musel vypořádat se situací, která existovala v rozhodčím řízení, a to zejména poté, kdy prakticky uprostřed řízení, a to dokonce po ústním jednání, rozhodčí orgán další jednání "utnul" a vydal zcela svévolné rozhodnutí.
Z uvedených důvodů stěžovatelé na své podané ústavní stížnosti trvají.
IV.
Ústavní stížnost je důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je zejména otázka, zda obecné soudy rozhodující ve věci ústavně konformním způsobem interpretovaly příslušné právní předpisy a zda splnily svoji povinnost poskytnout ochranu ústavně zaručeným základním právům či svobodám stěžovatelů. Konkrétně to znamená posoudit, zda z ústavního pohledu může obstát závěr, ke kterému soudy dospěly a v důsledku něhož byla žaloba stěžovatelů zamítnuta.
Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při splnění kterých nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)].
Ústavní soud rovněž považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité.
Obecné soudy rozhodující v daném případě se však podle přesvědčení Ústavního soudu s veškerými specifiky charakterizujícími daný případ takovým způsobem nevypořádaly. Ve zkoumané věci se totiž vyskytlo několik zvláštních okolností, které - každá jednotlivě a zejména ve svém souhrnu - vytvořily stav, za kterého by bylo nepřijatelné trvat na závěrech, ke kterým obecné soudy dospěly a jež se opírají o shora již podrobně uvedený závěr, že soudnímu přezkumu podléhá jen rozhodnutí rozhodčího soudu, které má povahu rozhodčího nálezu; to se prý plně uplatní i pro stěžovateli rovněž (nebo zejména) napadený výrok rozhodnutí rozhodčího soudu, podle něhož "nesou zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1 000 000 Kč ze svého".
Zachování ústavních požadavků v řízení před rozhodcem nebo rozhodčím soudem je zaručené možností soudního přezkumu. V poslední době se obsáhleji k problematice rozhodčího řízení Ústavní soud vyjádřil především v nálezu ze dne 8. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3227/07 (viz výše), jehož některé pasáže lze považovat za relevantní i pro daný případ.
Na tomto místě Ústavní soud podotýká, že si je vědom existence např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1349/12 ze dne 14. 5. 2012 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), kterým byla do jisté míry podobná ústavní stížnost jiného stěžovatele odmítnuta, leč okolnosti obou případů byly přece jen z věcného hlediska odlišné - usnesením rozhodčího soudu bylo tehdy řízení zastaveno z důvodu údajné překážky rei iudicatae, kdežto v nyní zkoumané věci bylo řízení zastaveno pro tvrzený nedostatek pravomoci rozhodnout. I odůvodnění uvedeného usnesení je co do podstaty zkoumané věci poněkud lakonické; ostatně pouhým usnesením není I. senát ani vázán, jelikož se nejedná o nález.
Ve shora citovaném nálezu ze dne 8. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3227/07 Ústavní soud vyslovil, že "Rozhodčí řízení je druhem civilního procesu. Základní rozdíl oproti civilnímu procesu odehrávajícímu se v soudním řízení (tj. v civilním řízení soudním) spočívá ve vymezení toho, kdo plní funkci řídicího a rozhodujícího orgánu. Zatímco v civilním soudním procesu je jím soud, v rozhodčím řízení rozhodce či stálý rozhodčí soud (dále ... jen ,rozhodce'). Pravomoc rozhodce projednat a rozhodnout spor se zakládá na shodné vůli sporných stran projevené v rozhodčí smlouvě. Touto procesní dohodou sporné strany derogují (s ohledem na §106 odst. 1 o. s. ř. pouze podmíněně) pravomoc soudu a zakládají pravomoc rozhodce. Na základě dobrovolného jednání stran tedy rozhodce nahrazuje (státní) soud, který by měl věc jinak projednat a rozhodnout. Dispoziční oprávnění stran však jdou ještě dále a umožňují procesním stranám určovat kupř. takové otázky, jako jsou osoby rozhodců, procesní pravidla, místo konání rozhodčího řízení, ústní či písemný způsob projednání věci, nebo dokonce hlediska, podle nichž má být posouzena věc sama (§25 odst. 3 ZRŘ). Rozhodčí řízení vylučuje, aby v téže věci probíhalo paralelně civilní řízení; přiznání účinků pravomocného soudního rozhodnutí rozhodčímu nálezu (§28 odst. 2 ZRŘ) rovněž zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté pro opětovné projednání téže věci soudem. Právní řád v souladu se zásadou autonomie vůle svobodně projevenou vůli stran směřující k projednání a rozhodnutí sporu rozhodcem respektuje, a proto soudům umožňuje do rozhodčího řízení zasahovat pouze v těch úzce vymezených případech, které stanoví ZRŘ. To však na druhou stranu neznamená, že by účelem rozhodčího řízení mělo být vyloučení či snížení úrovně ochrany, která by se stranám dostala v civilním řízení soudním; jeho účelem, stejně jako v civilním soudním procesu, je nastolení právního míru mezi stranami. Strany pouze z nějakého důvodu (např. vyšší rychlosti či důvěrnosti projednávaných informací) považují za vhodnější, aby věc byla projednána rozhodcem. Projednání věci v rozhodčím řízení z tohoto hlediska neznamená vzdání se právní ochrany, nýbrž představuje spíše její přesunutí na jiný rozhodující orgán, jenž nalézá právo; jinak by ostatně bylo pojmově nemyslitelné považovat rozhodčí řízení ve vztahu k soudnímu řízení za alternativní způsob řešení sporů."
Závěrečnou pasáž uvedeného nálezu shledává Ústavní soud jako klíčovou i v dané věci. Jakýmkoli výsledkem rozhodčího řízení skutečně nesmí být vyloučení či snížení úrovně ochrany, které by se stranám dostalo v civilním řízení soudním. Jak také Ústavní soud konstatoval v citovaném nálezu, "jedním z principů právního státu je princip autonomie vůle, jenž se vztahuje i na sjednání rozhodčí smlouvy; právní řád proto respektuje, že strany nechtějí svůj spor řešit v řízení před soudem, ale že dávají přednost rozhodčímu řízení. Vzhledem k tomu, že projednání věci před rozhodci nemá být popřením právní ochrany, ale toliko jejím přenesením ze soudů na rozhodce, se stát nemůže zcela zbavit ingerence v této oblasti, ale musí si prostřednictvím soudů podržet určitou kontrolní funkci. Rozsah této kontroly přitom musí být pečlivě vyvážen tak, aby na jedné straně nebylo popřeno pravidlo, že i v řízení před rozhodci má být poskytována právní ochrana, a na straně druhé aby tím nebyly setřeny výhody rozhodčího řízení, a tak i jeho praktická využitelnost."
Obecné soudy v daném případě rozhodly přísně formálně, bez podrobnějšího odůvodnění, jen s poukazem na právní úpravu umožňující rušit toliko rozhodčí nálezy. Právu na spravedlivý proces však odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí odůvodnit řádně a adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem se vypořádat se všemi argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Nejvyšší soud sice v obsáhlém odůvodnění napadeného rozsudku podrobně (ustanovení za ustanovením) rozebral platnou právní úpravu vztahující se k rozhodčímu řízení; k námitkám stěžovatelů, které měly ústavní rozměr, však jen stručně dovodil, že soudnímu přezkumu "podléhá jen rozhodnutí rozhodčího soudu, které má povahu rozhodčího nálezu, což se plně uplatní i pro stěžovateli napadený výrok rozhodnutí rozhodčího soudu, podle něhož nesou zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1 000 000 Kč ze svého".
Tu však nelze přehlédnout, že tento výrok usnesení rozhodčího soudu, materiálně posuzováno, má nezanedbatelný dopad do majetkové sféry stěžovatelů. Ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jednoznačně zaručuje, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Účastníci řízení musí mít i v rozhodčím řízení rovné postavení a musí jim být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Výklad použitý obecnými soudy však de facto staví stěžovatele do neodůvodněně nerovného postavení vůči těm, o kterých je rozhodováno rozhodčím nálezem; dopad nálezu může mít - v tom kterém případě - pro účastníka rozhodčího řízení význam srovnatelný, či dokonce i nižší, než tomu je u napadeného usnesení v této souzené věci.
Ústavní soud již několikrát vyslovil, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Pro odstranění shora vytknutých deficitů ústavnosti je proto nutné v případech, kde poplatek dosahuje mimořádné výše (jako v daném případě), analogicky připustit omezený soudní přezkum i v případě takových usnesení, která výrazným způsobem do majetkové sféry účastníků řízení zasahují.
Jedním ze základních znaků právního státu je právní jistota, která je založena mj. i na předvídatelnosti chování orgánů aplikujících právo. K principu rovnosti účastníků řízení neoddělitelně patří i princip právní jistoty a z ní vyplývající princip ochrany důvěry subjektů v právo. To musí platit i pro rozhodčí řízení. Ani jeho specifika nemohou být argumentem pro závěr, že rozhodce nemusí dbát o předvídatelnost svého rozhodování. Jak uvedli stěžovatelé, v daném rozhodčím řízení bylo nejdříve výzvou ze dne 17. února 2005 rozhodnuto o zaplacení poplatku za rozhodčí řízení ve výši 7 000 Kč a pak usnesením ze dne 22. dubna 2005 rozhodnuto o doplacení poplatku za rozhodčí řízení ve výši 993 000 Kč, takže poplatek byl určen ve výši mimořádné. Poplatek za rozhodčí řízení byl v celé výši 1 000 000 Kč řádně zaplacen. Poté bylo dne 31. srpna 2005 vydáno jedno (částečné) usnesení, kterým bylo řízení proti jednomu ze žalovaných zastaveno, protože zanikl bez právního nástupce. Dne 23. září 2005 se uskutečnilo ústní jednání, po kterém již následovalo napadené usnesení, ve kterém rozhodčí soud dospěl k závěru, že nemá ve věci pravomoc, ale ponechal si poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1 000 000 Kč. Takový postup obsahuje prvky zjevné překvapivosti až libovůle. Stěžovatelé měli vzhledem ke všem okolnostem daného případu legitimní očekávání svého druhu, že jimi zvolený procesní postup není nesprávný. Proto Ústavní soud nesouhlasí s názorem (sdíleným rozhodujícími obecnými soudy i rozhodčím soudem), že stěžovatelé uzavřením rozhodčí doložky a podáním návrhu rozhodčímu soudu vědomě a svobodně přijali pravidla rozhodčího řízení; to i s tím, že rozhodčí řízení může být skončeno i vydáním procesního usnesení o zastavení rozhodčího řízení pro nedostatek pravomoci rozhodčího soudu, které v souladu s účelem a smyslem rozhodčího řízení soudnímu přezkumu nepodléhá, neboť nemá povahu rozhodčího nálezu, a to včetně faktického "propadnutí" zaplaceného poplatku za řízení. Podle názoru Ústavního soudu by bylo v dané věci zcela nepřiměřeně tvrdé trvat na tom, aby stěžovatelé předvídali i takový závěr rozhodčího řízení, které bez možnosti jakékoli obrany výrazně zasáhne do jejich majetkové sféry. Takto však, jen k tíži stěžovatelů, obecné soudy věc posuzovaly. Zásada vigilantibus iura je zde dovedena na samou hranici a stěžovatelé jsou postaveni do situace, kdy přespříliš přísným výkladem právních předpisů přicházejí o nemalou finanční částku. To platí i pro poněkud alibistické rady soudů stěžovatelům, spočívající např. v tom, že mají-li za to, že jim byla způsobena újma rozhodnutím, že nesou zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ze svého, je prý namístě, aby použili jiný prostředek nápravy proti rozhodčímu soudu jakožto soukromému subjektu než návrh na zrušení usnesení rozhodčího soudu nebo tuto ústavní stížnost. O jaký jiný prostředek nápravy má jít, však obecné soudy neuvádějí.
Ústavní soud podotýká, že nelze vyloučit jiné posouzení věci, pokud by se v ní jednalo pouze o původně uložený poplatek 7 000 Kč. Základním principem právního státu je i princip přiměřenosti; dokazovat, že částka 1 000 000 Kč je s ohledem na okolnosti případu již nepřiměřená a neadekvátní - na rozdíl od částky 7 000 Kč - není nutné. Zde se kvantita mění na kvalitu.
Pouze pro úplnost, k názoru Nejvyššího soudu (obsaženému ve vyjádření k ústavní stížnosti, podle něhož žalovaní nebyli účastníky rozhodčího řízení a ani otázka práva na vrácení zaplaceného poplatku nebyla předmětem rozhodčího řízení, a již proto prý nemohla být žaloba na zrušení rozhodnutí rozhodčího soudu úspěšná), Ústavní soud jen stručně podotýká, že žalovaní v dané právní věci, rozhodčí soud a rozhodce, byli účastníky řízení před soudy všech stupňů včetně Nejvyššího soudu a takto s nimi bylo i jednáno; kdyby byla žaloba stěžovatelů podána proti někomu, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, bylo by o ní jistě rozhodnuto jiným způsobem. Otázka práva na vrácení zaplaceného poplatku sice nebyla předmětem rozhodčího řízení, ale byla jeho důsledkem, tedy rozhodčím soudem - účastníkem řízení před obecnými soudy - určenou povinností zaplatit nemalou finanční částku, kterou nesli stěžovatelé z rozhodnutí žalovaných ze svého. Tuto otázku v předmětném řízení před obecnými soudy stěžovatelé od počátku nastolili a argumentovali v daném směru; soudy se jí pak rovněž zabývaly.
Ústavní soud dovozuje, že porušením základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může být i situace, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuálně - nebo tím spíše - pokud ji účastník řízení namítal, leč obecný soud ji náležitým způsobem v celém souhrnu posuzovaných skutečností nezhodnotil, aniž by např. dostatečným způsobem odůvodnil její irelevantnost. Pokud obecný soud postupuje takto, dopouští se mj. i libovůle zakázané v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tím pak došlo i k porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a protože byli tímto postupem de facto zbaveni vlastnictví, i k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.
Jelikož Ústavní soud zjistil, že v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů podle čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny, bylo ústavní stížnosti zcela vyhověno podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jak je dostatečně zřejmé z výroku i z odůvodnění tohoto nálezu.
Proto Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Podle §44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak učinil, aniž nařídil ústní jednání.