ECLI:CZ:US:2021:1.US.1815.21.1
sp. zn. I. ÚS 1815/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti L. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupené Mgr. Milošem Menclem, advokátem se sídlem Praha 4, Branická 659/107, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021 č. j. 11 To 109/2021-1086 a usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 19. 10. 2020 č. j. 2 T 72/2020-969, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Okresního soudu v Berouně, kterým jí byl podle §33 odst. 2 a 3 trestního řádu přiznán nárok na obhajobu za odměnu sníženou o 50 %. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta její stížnost proti uvedenému usnesení Okresního soudu v Berouně.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka namítá, že trestní soudy sice dospěly k závěru, že se nachází v těžké životní situaci ze socioekonomického hlediska, avšak přesto jí nepřiznaly nárok na bezplatnou obhajobu, ale pouze nárok na obhajobu za sníženou odměnu. Brojí proti tomu, že Okresní soud v Berouně v napadeném usnesení argumentoval tím, že v dlouhodobém horizontu bude mít schopnost dostát svým závazkům a uhradit náklady obhajoby. Pokládá to za nepřípustné rozšiřování podmínek pro přiznání bezplatné obhajoby, neboť se soudy opíraly pouze o hypotetickou možnost, která může, ale také nemusí nastat, a poukazuje v tomto směru na nález sp. zn. I. ÚS 3966/17. Takový přístup by podle ní znamenal, že obviněným, kteří se ocitli v nepříznivé majetkové situaci právě pro svoji trestnou činnost, by právo na bezplatnou obhajobu nebo na obhajobu za sníženou odměnu nikdy nemohlo náležet. Na podporu své argumentace odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tz 49/2011. Krajský soud v Praze se podle jejího názoru nevypořádal s jejími námitkami a s předestřenou judikaturou Ústavního soudu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti, který není dalším stupněm v systému trestního soudnictví a není soudem instančně nadřízeným trestním soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a rozhodnutí v něm vydaném) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Argumentace stěžovatelky směřuje výhradně proti rozhodnutí trestních soudů o přiznání nároku na obhajobu za sníženou odměnu, resp. o nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Ústavní soud proto připomíná, že posouzení, zda jsou v jednotlivých případech dány důvody pro přiznání nároku ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, náleží trestním soudům, které zvažují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry obviněného. Ústavnímu soudu pak přísluší pouze zkoumat, zda vydaná rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce, mající za následek porušení ústavně zaručených práv. V případech rozhodování podle §33 odst. 2 trestního řádu navíc platí, že soudy disponují relativně širokým prostorem pro uvážení, rozhodovací praxe Ústavního soudu proto v těchto případech vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 603/10, II. ÚS 2299/11, I. ÚS 4618/12, II. ÚS 3640/14 či IV. ÚS 3416/16).
Z odůvodnění usnesení Okresního soudu v Berouně je patrné, že tento soud dospěl k závěru, že se stěžovatelka aktuálně nachází v tíživé finanční situaci, není schopna hradit náklady nutné obhajoby a v blízké budoucnosti nelze s ohledem na omezené možnosti výdělku v průběhu výkonu trestu odnětí svobody očekávat významné zlepšení. Soud však poukázal na skutečnost, že stěžovatelka je v produktivním věku, není vyloučeno, aby byla pracovně zařazena již v průběhu výkonu trestu odnětí svobody, a zejména aby si po ukončení výkonu tohoto trestu našla zaměstnání a náklady obhajoby (alespoň částečně) uhradila. S těmito závěry se ztotožnil i Krajský soud v Praze.
Ústavní soud konstatuje, že důvody, kvůli kterým trestní soudy nepřiznaly stěžovatelce nárok na bezplatnou obhajobu, plně korespondují jeho konstantní judikatuře. Z ní vyplývá, že je-li při rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu důraz kladen na celkovou majetkovou potencialitu obviněného, která je dovozována z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze těmto úvahám z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu nic vytýkat, resp. se nejedná o exces ani libovůli (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 841/06, II. ÚS 2299/11, III. ÚS 2661/11, I. ÚS 4618/12, II. ÚS 3723/12, IV. ÚS 2527/15 či I. ÚS 925/16).
Pokud měla stěžovatelka za to, že existují okolnosti, které zajištění prostředků na úhradu obhajoby znemožňují, nic jí nebránilo, aby na tyto okolnosti poukázala a prokázala je (např. existenci zdravotního omezení). Ani v ústavní stížnosti stěžovatelka žádné podobné relevantní okolnosti neuvádí. Jestliže pak odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 3966/17, Ústavní soud k tomu uvádí, že v nyní projednávaném případě trestní soudy své rozhodnutí neodůvodnily žádnou hypotetickou možností, která může, ale také nemusí nastat, ale vycházely z aktuálního stavu, tj. z výdělečných možností stěžovatelky existujících v současnosti (jejím produktivním věkem a - implicitně - absencí překážek k výkonu legální výdělečné činnosti).
Případný není podle Ústavního soudu ani odkaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tz 49/2011. Trestní soudy totiž neargumentovaly zásadami morálky, pouze poukázaly na to, že si stěžovatelka svou špatnou finanční situaci zavinila sama (zejména - jak sama přiznala - braním nesmyslných půjček a jejich nesplácením), což je třeba vnímat jako poukaz na to, že tento stav není výsledkem objektivních překážek, které by do budoucna znemožňovaly či znesnadňovaly legální výdělečnou činnost stěžovatelky.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí trestních soudů vycházejí z řádně zjištěného skutkového stavu a jsou náležitě a racionálně odůvodněna, přičemž Krajský soud v Praze se důsledně vypořádal s námitkami stěžovatelky. Z argumentace a závěrů trestních soudů nemůže vyplývat, že obviněným, kteří se ocitli v nepříznivé majetkové situaci právě pro svoji trestnou činnost, by právo na bezplatnou obhajobu nebo na obhajobu za sníženou odměnu nikdy nemohlo náležet, jak tvrdí stěžovatelka (ostatně jí samotné byl nárok na obhajobu za sníženou odměnu přiznán). S názorem stížnostního soudu, že není smyslem ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, aby všichni obžalovaní, popř. odsouzení, kteří se dostali do tíživé sociální situace v důsledku toho, že se dopouštějí trestné činnosti, dosáhli na nárok na zcela bezplatnou obhajobu, pak nelze než souhlasit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu