ECLI:CZ:US:2004:1.US.182.04
sp. zn. I. ÚS 182/04
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 11. května 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici v Příbrami, P. O. Box E 2/3, Příbram 1, zastoupeného JUDr. L. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 7 Tdo 47/2004, a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 9. 2003, č. j. 3 To 595/2003 - 199, a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 26. 5. 2003, č. j. 1 T 166/2002 - 169, a dále o návrhu na zrušení ustanovení §2 odst. 5 věty třetí v části "v přípravném řízení" zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a zrušení ustanovení §263 odst. 7 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, takto:
I.
Ústavní stížnost a návrh na zrušení části ustanovení §2 odst. 5 věty třetí v části "v přípravném řízení" a ustanovení §263 odst. 7 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s e o d m í t a j í .
II.
Návrh na náhradu nákladů právního zastoupení s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla ve lhůtě dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu") doručena ústavní stížnost stěžovatele proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů spolu s návrhem na zrušení výše citovaných zákonných ustanovení, návrhem na náhradu nákladů právního zastoupení a návrhem na odklad vykonatelnosti výše citovaného rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Výše citovaným rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy kuplířství podle §204 odst. 1, 3 tr. zák. a ohrožování mravní výchovy mládeže dle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle §204 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvě léta. Dále byl stěžovatel dle §226 písm. e) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin podvodu dle §250 odst. 1 tr. zák. z důvodu zániku trestnosti činu.
Proti rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví citovaným usnesením tak, že jej dle ustanovení §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že v řízení předcházejícím rozsudku soudu I. stupně nebyly zjištěny žádné takové vady, které by mohly být důvodem k jeho zrušení. Dle názoru odvolacího soudu soud nalézací zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, provedené důkazy hodnotil v souladu s požadavky §2 odst. 6 tr. ř., vypořádal se se všemi důkazy, jakož i rozpory mezi nimi a také s námitkami obhajoby a právní kvalifikace daného skutku odpovídá skutkovým zjištěním i zákonným podmínkám odpovědnosti za trestný čin kuplířství, resp. trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže.
Proti výše citovanému usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání z důvodů uvedených v §256b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že byla porušena ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud ČR v záhlaví citovaným usnesením dovolání stěžovatele dle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení všech v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody vyplývající z ustanovení čl. 4, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 8 odst. 1, 2, čl. 24, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel namítá, že okresní soud uvěřil zcela nevěrohodné "bílé" poškozené, přehlédl či popřel podstatné rozpory v jejích výpovědích a přehlížel i rozpory ve výpovědích dalších příslušníků rodiny poškozené. Tím, že nalézací soud nevzal na zřetel zdůrazněné rozdíly v chápání v komunitě stěžovatele a posoudil jeho příslušnost k etnické menšině v jeho neprospěch, bylo porušeno jeho shora citované právo garantované čl. 24 Listiny. Dále argumentuje, že jelikož byl odvolací soud vázán hodnocením důkazů soudem I. stupně, nerozhodoval vlastně o odvolání stěžovatele, a porušil tím všechna jeho shora citovaná základní práva.
Stěžovatel zároveň s ústavní stížností předložil návrh na zrušení výše citovaných ustanovení trestního řádu. Jak uvádí, ze současné formulace třetí věty §2 odst. 5 tr. ř. se jeví, že se vztahuje pouze na přípravné řízení. Dle stěžovatele by se ustanovení z hlediska zachování spravedlivého řízení mělo vztahovat i na řízení před soudem. Neústavnost ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. pak stěžovatel shledává v tom, že odvolací soud není při svém rozhodování nezávislý a nestranný, pokud je vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně.
Vzhledem k výše uvedenému navrhuje, aby Ústavní soud přerušil řízení o ústavní stížnosti a předložil Plénu jeho návrh na zrušení výše citovaných zákonných ustanovení, a poté aby senát Ústavního soudu zrušil nálezem v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejprve je třeba uvést, že úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Jako takový není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout právě tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Pokud stěžovatel namítá v ústavní stížnosti porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v tomto článku Listiny by došlo tehdy, pokud by komukoli v rozporu s ním byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, event. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Ústavní soud po prostudování všech napadených rozhodnutí nezjistil, že by stěžovateli bylo nějakým způsobem bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů, a proto nelze přisvědčit jeho názoru o zásahu do práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud dále uvádí, že stěžovatel v podstatě ve své ústavní stížnosti brojí proti způsobu hodnocení důkazů v souzené věci a proti aplikaci jednoduchého práva, a to takovým způsobem, jenž není relevantní z ústavně právního hlediska.
K tomu Ústavní soud konstatuje, že se nemůže zabývat hodnocením důkazů obecným soudem, nezjistí-li, že soud v dané věci postupoval libovolně, tj. že jsou jeho závěry zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Ústavní soud dodává, že dle stávající judikatury není odvolací soud v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, pokud se vypořádá v odůvodnění svého rozhodnutí s tím, proč k provedení důkazu nepřikročil (srov. I. ÚS 362/96, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., Praha, C. H. Beck 1997, str. 111).
Ústavní soud shledal, že z obsahu ústavní stížnosti zjistil, že neobsahuje žádné nové argumenty, kterými by se již obecné soudy podrobně nezabývaly v průběhu řízení před nimi prováděném. Obecné soudy věc správně posoudily svá rozhodnutí detailně odůvodnily a vypořádaly se se všemi námitkami obhajoby. Obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, do nichž se promítají principy upravené v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 1 Listiny, a svůj postup řádně odůvodnily. Proto Ústavní soud nedospěl k závěru, že by obecné soudy při provádění a hodnocení důkazů porušily zásady spravedlivého procesu, resp. porušily ustanovení čl. 4 Ústavy, které je obsahově vymezeno i ustanoveními hlavy páté Listiny.
Namítal-li stěžovatel porušení čl. 24 Listiny z důvodu toho, že soudy podvědomě rozhodly v jeho neprospěch kvůli jeho etnickému původu, Ústavní soud k tomu uvádí, že neshledal v rozhodovací činnosti obecných soudů jakoukoliv diskriminaci vůči stěžovateli ze strany obecných soudů. Argumentuje-li stěžovatel, že soud nevzal na zřetel rozdíly v chápání v komunitě stěžovatele, Ústavní soud konstatuje, že právě z ustanovení čl. 24 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítá, vyplývá, že národnostní nebo etnické zvláštnosti nemohou být důvodem k výjimkám z občanského statusu, zejména pak z rovného přístupu k trestní odpovědnosti. Proto Ústavní soud neshledal stěžovatelem tvrzený zásah do jeho práva garantovaného čl. 24 Listiny.
Stejně tak Ústavní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatele o porušení čl. 8 odst. 1, 2 Listiny, neboť stěžovatel byl stíhán a odsouzen na základě rozhodnutí, jež plně respektovala ustanovení trestního řádu a v nich obsažené ústavněprávní kautely.
Namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR Ústavní soud nezkoumal, neboť jde o ustanovení kompetenční, resp. ustanovení charakterizující dělbu moci ve státě, nikoli o zakotvení základního práva či svobody.
Navrhoval-li stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených zákonných ustanovení, Ústavní soud k tomu uvádí, že návrh na zrušení zákonného ustanovení podaný spolu s ústavní stížností (§74 zákona o Ústavním soudu), sdílí osud ústavní stížnosti potud, že, je-li ta shledána zjevně neopodstatněnou, musí být odmítnut i návrh na zrušení zákonného ustanovení.
Stejně tak i návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu.
Dle ustanovení §83 zákona o Ústavním soudu odůvodňují-li to osobní a majetkové poměry stěžovatele, zejména nemá-li dostatečné prostředky k placení nákladů spojených se zastoupením (§29 a §30 odst. 1), a nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta, soudce zpravodaj rozhodne na návrh stěžovatele podaný před prvním ústním jednáním, že náklady na jeho zastoupení zcela nebo zčásti zaplatí stát. Jelikož byla ústavní stížnost stěžovatele shledána zjevně neopodstatněnou a tudíž odmítnuta, nezbylo Ústavnímu soudu než tento návrh stěžovatele také odmítnout.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2004
JUDr. František Duchoň
předseda senátu