ECLI:CZ:US:2009:1.US.1827.09.2
sp. zn. I. ÚS 1827/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. G., zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem Teplice, J. V. Sládka 1363/2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2009, čj. 7 Afs 109/2008 – 56, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 7. 2008, čj. 15 Ca 8/2008 – 31, rozhodnutím Celního ředitelství Ústí nad Labem ze dne 31. 10. 2007, čj. 3104-02/07-200100-21, čj. 3104-03/07-200100-21, čj. 3104-10/07-200100-21, čj. 3104-11/07-200100-21, čj. 3104-12/07-200100-21, čj. 3104-13/07-200100-21, čj. 3104-14/07-200100-21, a platebním výměrům Celního úřadu Ústí nad Labem ze dne 7. 8. 2006, č. 202/2006, č. 203/2006, a ze dne 11. 8. 2006, č. 210/2006, č. 211/2006, č. 212/2006, č. 213/2006 a č. 214/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o Ústavním soudu“), stěžovatel navrhl zrušení výše uvedených rozhodnutí, kterými mělo být zasaženo do jeho základních práv zaručených čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) a čl. 8 Evropské úmluvy.
V ústavní stížnosti uvedl, že Celní úřad Ústí nad Labem (dále „celní úřad“) mu na základě jeho žádosti o propuštění dovezených automobilů do volného oběhu zboží nevydal celní preferenci proto, že orgány vyvážející země, v rámci ověření důkazu původu zboží, dospěly k závěru, že nákupní doklady a prohlášení o původu zboží nebyly vystaveny ani podepsány prodávajícím. Celní úřad stěžovatele pravidelně kontroloval, aniž by své kontroly zdůvodnil. Tento postup, překračující jeho zákonem svěřené kompetence, stěžovatele znevýhodnil vůči jiným občanům. Stěžovatel nevěděl, že bylo zahájeno postverifikační řízení, nemohl se k němu vyjadřovat, aktivně se na něm podílet a hájit svá práva a být vývozci při ověření důkazů o původu zboží nápomocen. Jako dovozci mu tak byla kvůli pochybnostem o pravosti dokumentů upřena možnost prominutí cla.
Protože Protokol č. 4 k Evropské dohodě, zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé (publ. jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 7/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů - dále „Protokol č. 4“, „Evropská dohoda“), práva a povinnosti účastníků řízení neupravuje, řídí se zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o správě daní a poplatků“). Celní orgány tak porušily zásady uvedené v §2 odst. 1, 2, 6, 7, 8, 9 a v §31 odst. 2, 4, 9 zákona o správě daní a poplatků, neboť stěžovateli upřely možnost zúčastnit se řízení o určení původu zboží a nechat přezkoumat jejich rozhodnutí, které zasáhlo do jeho práv.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že na základě procesu verifikace osvědčení o původu zboží, provedené celním úřadem poté, co stěžovatel dovezl v březnu a dubnu 2004 z Německa sedm osobních automobilů, zjistily německé celní orgány, že vývozci, uvedení na fakturách, osvědčení o původu nevystavili ani je nepodepsali. Dodatečnými platebními výměry Celního úřadu Ústí nad Labem ze dne 7. srpna 2006, čj. 202/2006, čj. 203/2006, a ze dne 11. srpna 2006, čj. 210/2006, čj. 211/2006, čj. 212/2006, čj. 213/2006 a čj. 214/2006, bylo stěžovateli, na jednotlivé dovezené automobily, vyměřeno clo a daň z přidané hodnoty. Odvolání stěžovatele proti dodatečným platebním výměrům Celní ředitelství Ústí nad Labem ze dne 31. října 2007, rozhodnutími čj. 3104-02/07-200100-21, čj. 3104-03/07-200100-21, čj. 3104-10/07-200100-21, čj. 3104-11/07-200100-21, čj. 3104-12/07-200100-21, čj. 3104-13/07-200100-21 a čj. 3104-14/07-200100-21, zamítlo. Žaloby stěžovatele proti těmto rozhodnutím Krajský soud v Ústí nad Labem spojil ke společnému projednávání a rozsudkem ze dne 22. 7. 2008, čj. 15 Ca 8/2008 – 31, je zamítl. Kasační stížnost stěžovatele zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. 4. 2009, čj. 7 Afs 109/2008 – 56.
III.
Ústavní soud úvodem konstatuje, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Ústavní soud není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace „jednoduchého práva“ a ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03).
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a argumenty v ní uplatněnými, dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Z jejího obsahu vyplývá, že stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí obecných soudů tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v jejich hierarchii, což ve světle výše uvedených principů není.
Stěžovatel v zásadě opakuje argumenty, kterými se již obecné soudy detailně zabývaly a s nimiž se již v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly. V reakci na tvrzení, uplatněná v ústavní stížnosti, Ústavní soud pouze zvažoval, zda stěžovatelem napadený výklad aplikovaných právních norem není, ze strany obecných soudů, interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Jako takovou ji však v projednávaném případě neshledal.
Stěžejní námitka stěžovatele, že obecné soudy nereflektovaly skutečnost, že kontrola osvědčení původu celními orgány byla zaměřena na jeho osobu znevýhodňujícím způsobem, překračujícím jejich zákonem svěřené kompetence, je nedůvodná. Obecné soudy stěžovateli srozumitelně vysvětlily, že k tomu, aby mohl automobily dovážet do České republiky bez cla, je nutné, aby měly preferenční původ některého státu Evropské unie nebo samotné České republiky, získaný za podmínek stanovených Evropskou dohodou, předložením některého z důkazů původu zboží, zde taxativně stanovených. Podle čl. 16 Protokolu č. 4 k Evropské dohodě mají původní výrobky při dovozu nárok na uplatnění takovýchto výhod, pokud je předloženo průvodní osvědčení EUR.1, nebo, v případě stanoveném čl. 21 odst. 1, „prohlášení na faktuře“ vyhotovené vývozcem, a sice na faktuře, dodacím listu nebo jiném obchodním dokladu, který popisuje výrobky takovým způsobem, že je možno je ztotožnit.
Jak obecné soudy dovodily, stěžovatel směšuje provedení následné kontroly, podle §127 zákona č. 13/1993 Sb. (dále „celní zákon“), s procesem následné verifikace osvědčení o původu dovážených vozidel podle čl. 32 Protokolu č. 4 k Evropské dohodě. Ze spisu vyplývá, že stěžovatel byl v písemném prohlášení ze dne 4. května 2006, které obdržel dne 12. května 2006, zpraven o tom, že u něj bylo, na základě výsledků následné verifikace, zahájeno daňové řízení a že mu bude doměřen dluh v důsledku neoprávněně přiznaných preferencí. Z toho vyplývá i nepřípadnost jeho další námitky, že byl v tomto ohledu zkrácen ve svých procesních právech, neboť prostřednictvím tohoto oznámení byl poučen o svém právu vyjádřit se k předmětu řízení a nahlížet do spisu, čehož však nevyužil.
Podle čl. 32 odst. 1 Protokolu č. 4 se následné ověřování důkazů původu provádí namátkově nebo kdykoliv mají celní orgány dovážející země opodstatněnou pochybnost o pravosti těchto dokumentů, o původu výrobků v nich uvedených, nebo o splnění jiných podmínek tohoto protokolu. Z uvedeného vyplývá, že celní orgány mohly ověření důkazů původu provést kdykoliv. Ve věci stěžovatele byla kontrola provedena poté, co celní úřad získal „oprávněnou pochybnost“ o pravosti jím předložených dokumentů, vzhledem k rukopisu údaje „EU“, který se objevil i na kupních smlouvách prodejců z jiných měst, a z dalších jeho dovozních případů.
Pokud se jedná o prohlášení na faktuře vystavené vývozcem, je to pouze on, kdo správnost tohoto prohlášení musí kontrolním celním orgánům vyvážející země prokázat. Konečně pokud stěžovatel namítá, že v případě, kdy práva a povinnosti účastníků nejsou v Protokolu č. 4 upravena, použije se daňový řád, respektive namítá porušení zásad řízení podle tohoto zákona, nelze mu ani v tomto dát zapravdu, neboť proces ověřování původu a z něj plynoucí práva a povinnosti upravuje pouze Protokol č. 4, spolu s relevantními ustanoveními Evropské dohody.
Ústavní soud tak uzavírá, že obecné soudy se zevrubně zabývaly všemi námitkami stěžovatele tak, jak je zopakoval i v ústavní stížnosti, přičemž svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily. Zkoumaly jak postup verifikačního řízení (včetně jeho důsledku ve formě nepřiznání nároku na celní preferenci), tak i okolnosti tvrzeného promlčení celního dluhu. Ve svých rozhodnutích respektovaly relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu v otázce prokazování preferenčního původu dovezených automobilů, nikoli od jejich zjevného označení, ale pouze způsobem stanoveným Protokolem č. 4 k Evropské dohodě. Jejich závěru, že stěžovatel nemohl získat celní preferenční výhody podle Evropské dohody, neboť z celními orgány provedené verifikace vyplynulo, že dovážené automobily nelze pokládat za původní v České republice, podle podmínek stanovených Protokolem č. 4 k Evropské dohodě, tak nelze z ústavněprávního hlediska cokoli upřít.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu