ECLI:CZ:NSS:2009:7.AFS.109.2008:56
sp. zn. 7 Afs 109/2008 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: V. G., zastoupený
JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti žalovanému:
Celní ředitelství Ústí nad Labem, se sídlem El. Krásnohorské 2378/24, Ústí nad Labem ,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
22. 7. 2008, č. j. 15 Ca 8/2008 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 7. 2008,
č. j. 15 Ca 8/2008 - 31, byla zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatel“),
kterou se domáhal zrušení rozhodnutí Celního ředitelství Ústí nad Labem (dále jen „c elní
ředitelství“) ze dne 31. 10. 2007, č. j. 3104-02/07-200100-21, č. j. 3104-03/07-200100-21,
č. j. 3104-10/07-200100-21, č. j. 3104-11/07-200100-21, č. j. 3104-12/07-200100-21,
č. j. 3104 13/07-200100-21 a č. j. 3104-14/07-200100-21, jimiž byla zamítnuta jeho odvolání proti
dodatečným platebním výměrům Celního úřadu Ústí nad L abem (dále jen „celní úřad“) ze dne
7. 8. 2006, č. 202/2006 a č. 203/2006, a ze dne 11. 8. 2006, č. 210/2006 až č. 214/2006
o vyměření cla a daně z přidané hodnoty za dovoz osobních vozidel specifikovaných v těchto
rozhodnutích. V odůvodnění rozsudku krajský soud konstatoval, že stěžovatel dovezl v březnu
a dubnu 2004 ze Spolkové republiky Německo osobní automobily, které celním orgánům
deklaroval jako osobní automobily evropských továrních značek (Ford, Opel a Citroën)
a ve dvou případech jako osobní automobily tovární značky Škoda. Podle názoru krajského
soudu stěžovatel chybně spojuje zahájení procesu ověřování důkazu původu podle čl. 32
Protokolu č. 4 k Evropské dohodě zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně
a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé (dále je n „Dohoda
o přidružení“), která byla publikovaná pod č. 7/1995 Sb., s procesem zahájení následné kontroly
ve smyslu ust. §127 zákona č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů , (dále jen „celní
zákon“). V předmětných věcech je evidentní, že u stěžovatele nebyla prováděna následná
kontrola spojená s kontrolou obchodních dokladů a účetních záznamů vztahujících se k údajům
v příslušném celním prohlášení, když celní úřad přikročil k následné verifikaci osvědčení
o původu dovážených vozidel ve smyslu čl. 32 Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení. Stěžovatel
bylo písemně sděleno že na základě výsledků následné verifikace je u něj zahájeno daňové řízení
ve smyslu čl. 220 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 Celní kodex Společenství, ve znění pozdějších
předpisů, (dále jen „celní kodex“) a §46 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) a že mu bude doměřen celní dluh
v důsledku neoprávněně přiznaných preferencí. Stěžovatel byl tedy výslovně vyrozuměn o účelu
řízení, a proto nemohl opodstatněně nabýt dojmu, že u něj byla zahájena následná kontrola
ve smyslu ust. §127 celního zákona. Jako zcela nedůvodné pak krajský soud vyhodnotil námitky
neoznámení zahájení následné kontroly, nemožnosti vyjádřit se ke všem důkazům a zúčastnit
se dokazování v rámci následné kontroly. V této souvislosti uvedl, že neshledal, že by došlo
v předchozích řízeních k nějakému zkrácení procesních práv stěžovatele, zejména práva vyjádřit
se k předmětu řízení a nahlížet do spisu. Z obsahu správních spisů totiž vyplývá, že byl
v oznámení ze dne 4. 5. 2006 vyrozuměn o svých právech, ale nevyužil je. Krajský soud rovněž
neshledal, že by celní ředitelství postupovalo vůči stěžovateli zaujatě. Následné ověřování původu
dovážených vozidel ve smyslu čl. 32 Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení jsou totiž celní orgány
dovážející země činit kdykoliv namátkově nebo tehdy, jestliže mají opodstatněnou pochybnost
o pravosti předložených dokumentů, o původu výrobků v nich uvedených nebo o splnění jiných
podmínek stanovených tímto předpisem. V případě stěžovatele celní úřad měl takové
pochybnosti, a to v důsledku zjištění učiněných v jiných jeho dovozních případech. K údajnému
marnému uplynutí lhůty pro doměření celního dluhu podle čl. 201 a čl. 221 odst. 3 celníh o
kodexu krajský soud uvedl, že všech sedm dovozních případů se uskutečnilo před 1. 5. 2004, tedy
před vstupem České republiky do Evropské unie. Celní kodex se však stal pro Českou republiku
závazným až vstupem do Evropské unie, a proto ohledně předmětných dovozů nepřicházela jeho
aplikace v úvahu. Běh lhůty, ve které bylo možné sdělit celní d luh, u dovozních případů z doby
před vstupem České republiky do Evropské unie byl upraven jednak v celním zákoně ve znění
účinném do 30. 4. 2004 a jednak v Aktu o podmínkách přistoupení deseti států včetně České
republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie, ze dne 16. 4. 2003, a to v
příloze IV, část 5. Celní unie bod 13. V tomto bodě v poslední větě je výslovně uvedeno,
že pokud vznikl celní dluh přede dnem přistoupení, tak vybrání uskutečňuje dotyčný nový
členský stát ve vlastní prospěch za podmínek platných v tomto státě. V předmětných věcech byl
tedy pro běh lhůty ke sdělení celního dluh u určující celní zákon ve znění účinném do 30. 4. 2004,
konkrétně pak ust. §268. Před marným uplynutím lhůty k doměření celních dluhů stěžovateli,
které vznikly v březnu a dubnu 2004, v důsledku oznámení ze dne 4. 5. 2006 došlo
od 31. 12. 2006 k novému běhu tříleté prekluzívní lhůty, která měla bez dalšího uplynout dnem
31. 12. 2009. Do tohoto data ovšem nejen, že bylo vydáno všech sedm dodatečných platebních
výměrů, nýbrž o nich bylo i pravomocně rozhodnuto celním ředitelstvím v odvolacích řízeních.
K tomu, aby bylo zboží dovážené do České republiky bez cla, je třeba, aby mělo preferenční
původ státu z Evropského společenství (dále jen „Společenství“), popř. České republiky,
a to výlučně podle podmínek stanovených Dohodou o přidružení. Preferenčním původem zboží
se tedy rozumí původ v určité zemi, s nímž je spojeno nějaké zvýhodnění. Není tedy rozhodné,
zda je předmětem dovozu zboží, u něhož je velká pravděpodobnost, že bylo vyrobeno v zemích
Společenství, či dokonce v České republice, jak tomu je u vozů zn. ŠKODA, nebo zboží, které
mohlo být vyrobeno kdekoliv na světě, jelikož nelze přiznávat zvýhodnění pouze na základě
intuitivně určeného nebo očividného původu zboží. Nárok na poskytnutí celních preferenčních
výhod plynoucích z Dohody o přidružení je možné přiznat jen při předložení některého z důkazů
původu zboží striktně stanovených v Protokolu č. 4 k této Dohodě, jehož pravost a správnost
byla potvrzena při následné verifikaci celními orgány vývozní země. Jedním z důkazů původu
zboží je prohlášení na faktuře vystavené vývozcem. Právě vývozce je povinen při následné
verifikaci prokázat, a to výhradně stanoveným způsobem, kontrolním celním orgánům vyvážející
země správnost tohoto prohlášení. Za důkaz původu zboží je možno považovat vedle
průvodního osvědčení EUR.1 a prohlášení na faktuře i podpůrné dokumenty ve smyslu čl. 27
Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení. Nicméně tyto podpůrné dokumenty, jakož i další
stěžovatelem navrhované důkazy (prohlášení dodavatelů jednotlivých továrních značek vozidel
o jejich původu, znalecké zkoumání původu dovážených vozidel, rozbor VIN jednotlivých
vozidel, provedení výslechů jednotlivých vývozců či původních vlastníků vozidel), měl možnost
uplatnit pouze vývozce v rámci verifikačního řízení, když dovozci ani celním orgán ům není dána
jakákoliv možnost následně ověřovat důkazy původu zboží. Vymezení důkazu původu, osoby
příslušné k jeho vystavení a celních orgánů příslušných k jeho ověření v Protokolu č. 4 k Dohodě
o přidružení je upraveno taxativně a je zcela svěřeno do kompetence vývozce a celních orgánů
vývozní země. Tudíž stěžovatel jako dovozce ani celní orgány dovozní země nejsou oprávněni
do těchto kompetencí vstoupit. Protože návrh stěžovatele na prokázání původu dovážených
vozidel náhradním způsobem nebo jiným způsobem, tj. mimo verifikační řízení prováděné
celními orgány vyvážející země, nemá oporu v Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení, krajský
soud neshledal, že by celní ředitelství pochybilo, pokud toto dokazování odmítlo provést.
Z téhož důvodu krajský soud neprovedl ve smyslu ust. §52 odst. 1 s. ř. s. důkaz znaleckými
posudky k dováženým vozidlům, jak navrhoval stěžovatel. Podle jeho názoru zůstala podstatnou
pouze otázka, zda následná verifikace provedená německými celními orgány byla učiněna
náležitým způsobem, aby na základě jejích výsledků mohly české celní orgány legitimně
konstatovat, že nebyly odstraněny jejich pochybnosti o pravosti předmětných dokladů (kupních
smluv či faktur), popř. pochybnosti o pravosti prohlášení na nich uvedených, a tudíž že nebyl
prokázán preferenční původ dovážených vozidel. V daném případě německé celní orgány
v oslovily jednotlivé vývozce podle údajů uvedených v kupních smlouvách či na fakturách, které
stěžovatel předložil. Preferenční původ nebyl dováženým vozidlům přiznán proto, že vývozci
kupní smlouvy či faktury, stejně jako prohlášení o původu zboží, nevystavili ani nepodepsali.
Významná byla také skutečnost, že ze všech dodatečných platebních výměrů a rozhodnutí
celního ředitelství vyplývá zřetelná pochybnost celních orgánů o pravosti předmětných dokladů
a také pochybnost o pravosti prohlášení o původu zboží na nich uvedených, neboť dožádané
německé celní orgány ve všech případech jednoznačně zpochybnily pravost kupních smluv
či faktur včetně prohlášení o původu zboží. V důsledku tohoto skutkového zjištění pak celní
orgány zcela správně dospěly k závěru, že dovážené zboží nelze pokládat za původní v Evropské
unii ve smyslu podmínek stanovených Protokolem č. 4 k Dohodě o přidružení a že celní
preference byly přiznány na základě nepravých dokladů neoprávněně.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Podle jeho názoru jím navrhované doplnění
dokazování krajským soudem bylo na místě, když podle čl. 18 odst. 1 písm. a) Protokolu č. 4
k Dohodě o přidružení je možno průvodní osvědčení EUR. 1 vydat dodatečně, nebylo -li vydáno
v době vývozu výrobků z důvodu omylu, nechtěného opomenutí nebo zvláštních okolností.
Právě v jeho případě jsou dány tyto zvláštní okolnosti. Stěžovatel tvrdí, že prodávající - vývozce
na fakturu prohlášení o původu zboží učinil. Německými celními orgány byl však zjištěn opak.
Proto tedy opakovaně navrhoval výslech konkrétních prodávajících osob jako provedení důkazu
celnímu orgánu, když je zřejmé, že nebyly poučeny o svých pr ávech a povinnostech. Stěžovatel
je tak závislý zcela a jen na jakémsi šetření cizozemského orgánu postupujícího p odle jiného
než českého či mezinárodního práva a nemá možnost uplatňovat a bránit svá práva v průběhu
šetření a ani takový postup podrobit soudní kontrole. Z toho důvodu navrhoval doplnění
dokazování příkladmo o vypracování znaleckého posudku. Není správné, aby vymezení důkazu
původu bylo zcela v kompetenci vývozce bez možnosti prokázání původu dovozcem, když
v průběhu následné verifikace vyvstaly pochybnosti o prohlášení prodejců na fakturách. Právě
za účelem zajištění jednoduchého, levného a rychlého formalizovaného postupu
při mezinárodním obchodě s cílem nahradit složité a zdlouhavé dok azování s ohledem na zájem,
aby byl mezinárodní obchod se zbožím co nejvíce usnadněn, by takto byla krácena práva občanů
České republiky jako dovozců, když by bylo odhlíženo od skutečného původu zboží v České
republice nebo v zemích Společenství a nebylo-li by jim umožněno prokázat původ zboží např.
podle čl. 18 odst. 1 písm. a) Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení průvodním osvědčením EUR.
1 za současného konstatování zvláštních okolností případu. Krajský soud se s žalobními
námitkami v odůvodnění rozsudku nevypořádal úplně a zcela, když neuvedl, proč dokazování
nebylo doplněno v stěžovatelem naznačeném směru. Čl. 18 odst. 1 písm. a) Protokolu č. 4
k Dohodě o přidružení krajský soud zcela opominul, když stěžovatel prokazatelně a zřejmě
navrhoval prokázání původu vozidel v České republice nebo v zemích Společenství náhradním
nebo jiným způsobem a nikoli jen vypracováním znaleckých posudků, jak ve svém rozsudku
konstatoval krajský soud. Účelem platných předpisů bylo přiznání preferenčního zacházení
konkrétnímu druhu zboží původnímu v České republice nebo v zemích Společenství. Přesto,
že se ve všech případech jedná o zboží (automobily) původní v České republice nebo v zemích
Společenství, je jim preferenční zacházení upíráno. Nad skutečný pů vod zboží je tak stavěno
prohlášení prodávajícího o původu zboží bez ohledu na skutečný stav věci a i bez ohledu
na zájem stěžovatele prokázat původ zboží náhradním nebo jiným způsobem. Stěžovatel dále
nesouhlasil s tvrzením krajského soudu, že správní řízení probíhalo v souladu s právními
předpisy. Tím, že celní úřad zahájil postverifikační řízení, současně zahájil i následnou kontrolu
podle ust. §127 celního zákona, o které stěžovatel nebyl informován a nemohl se jí účastnit. Tím,
že se nemohl účastnit následné verifikace a tím, že nebylo dostatečně ověřeno, jak tato následná
verifikace probíhala a zda vůbec proběhla, byl zkrácen na svých právech. Stěžovatel rovněž trval
na tom, že clo a daň z přidané hodnoty mu nemohlo být doměřeno s ohledem na promlčení,
tak jak uvedl ve své žalobě. Vzhledem k tomu, že mu nebylo oznámeno zahájení následné
kontroly, nemohl se vyjádřit ke všem důkazům a zúčastnit se aktivně dokaz ování v jejím rámci.
Jakmile se stěžovatel dozvěděl o probíhajícím daňovém řízení, které následovalo po řízení podle
§127 celního zákona, pak plně využil svých práv a v rámci odvolání svá vyjádření podal, dříve
reagovat ani nemohl, neboť rozhodnutí celního úřadu byly doručeny prakticky současně
se zahájením daňového řízení. Na základě výše uvedeného stěžovatel navrhl, aby napadený
rozsudek krajského soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Celní ředitelství se ke kasační stížnosti vyjádřilo tak, že stěžovatel uvádí totožné, a podle
jeho názoru, nesprávné argumenty jako v jednotlivých žalobách, se kterými se již náležitě
vypořádalo ve svých vyjádřeních k těmto žalobám, které má krajský soud k dispozici.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uv edené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stížní námitku, že se krajský soud s žalobními námitkami nevypořádal úplně a zcela,
když neuvedl, proč dokazování nedoplnil, neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
Podle ustanovení §77 odst. 2 věta prvá s. ř. s. může soud v rámci dokazování zopakovat
nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem, neupraví-li zvláštní zákon rozsah a způsob
dokazování jinak. Rozhodnutí, které z navržených důkazů provede, přičemž může provést
i důkazy jiné, je ponecháno, jak vyplývá z ustanovení §52 odst.1 s. ř. s., zcela na úvaze soudu.
Pokud však soud navržený důkaz neprovede, je povinen uvést, co jej vedlo k takovému závěru
a z jakého důvodu považuje provedení důkazu za nadbytečné (viz např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, publikovaný pod č. 618/2005 Sb.
NSS a ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 61/2008 - 98, a rovněž nález Ústavního soudu ze dne
21. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 55/01). Této povinnosti v projednávané věci krajský soud dostál,
neboť v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl „Protože návrh žalobce na prokázání původu
dovážených vozidel náhradním způsobem nebo jiným způsobem, tj. mimo verifikační řízení
prováděné celními orgány vyvážející země, nemá oporu v Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení,
soud neshledal, že by celní ředitelství pochybilo, pokud toto dokazov ání odmítlo provést právě
s poukazem na dikci Dohody o přidružení a jejího Protokolu č. 4. Z téhož důvodu soud
nepřikročil ve smyslu ust. §52 odst. 1 s.ř.s. k doplnění důkazních prostředků o znalecké posudky
k dováženým vozidlům v rámci předmětného soudního řízení, jak navrhoval žalobce.“
V další stížní námitce vytýkal stěžovatel jak krajskému soudu, tak i celním orgánům,
že mu nebylo umožněno prokázat původ zboží náhradním nebo jiným způsobem, že je závislý
zcela a jen na šetření cizozemského orgánu a nemá tak možnost uplatňovat svá práva a ani takový
postup podrobit soudní kontrole. Rovněž tato námitka byla Nejvyšším správním soudem
vyhodnocena jako nedůvodná.
Podle ustanovení §320 odst. 1 celního zákona platí pro řízení před celními orgány,
nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, právní předpisy uvedené v tomto ustanovení.
Pro celní řízení tedy platí nejen předpisy uvedené v citovaném ustanovení, ale i předpisy jiné,
včetně mezinárodních smluv. Podle čl. 10 Ústavy jsou totiž součástí právního řádu České
republiky i vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament
a jimiž je Česká republika vázána, přičemž stanoví–li mezinárodní smlouva něco jiného
než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Rovněž ust. §96 zákona o správě daní a poplatků
stanoví, že jeho ustanovení se použije, pokud mezinárodní smlouva, která je pro Českou
republiku závazná, neobsahuje odlišnou úpravu. Takovou mezinárodní smlouvou je Evropská
dohoda zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými
společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé, která byla publikovaná sdělením
Ministerstva zahraničních věcí pod č. 7/1995 Sb.
V čl. 35 Dohody o přidružení se odkazuje na Protokol č. 4 k této Dohodě, který stanoví
pravidla o původu zboží pro použití celních preferencí, jež má na zřeteli tato dohoda.
Podle čl. 16 Protokolu č. 4 původní výrobky ve Společenství mají při dovozu do Česk é
republiky a původní výrobky v České republice mají při dovozu do Společenství nárok
na uplatnění výhod podle této dohody, pokud je předloženo průvodní osvědčení EUR.1
nebo v případech stanovených v čl. 21 odst. 1 „prohlášení na faktuře“ vyhotovené vývozcem
na faktuře, dodacím listu nebo jiném obchodním dokladu, který popisuje výrobky takovým
způsobem, aby je bylo možno ztotožnit.
Podle čl. 21 odst. 3 Protokolu č. 4 je vývozce, který vystavuje prohlášení na faktuře,
povinen kdykoli na požádání celních orgánů vyvážející země předložit nezbytné doklady
prokazující původ výrobků a splnění ostatních podmínek tohoto protokolu.
Podle čl. 32 odst. 1 Protokolu č. 4 se provádí následné ověřování důkazů původu
namátkově nebo kdykoli mají celní orgány dovážející země opodstatněnou pochybnost o pravosti
těchto dokumentů, o původu výrobků v nich uvedených nebo o splnění jiných podmínek tohoto
protokolu. Podle odst. 2 citovaného článku za účelem provádění ustanovení odst. 1 vrátí celní
orgány dovážející země průvodní osvědčení EUR.1 a fakturu, pokud je předložena, prohlášení
na faktuře nebo kopie těchto dokumentů celním orgánům vyvážející země, je-li to možné,
též s uvedením důvodů tohoto požadavku. Jakékoli získané dokumenty a informace o tom,
že údaje uvedené na důkazu původu jsou nesprávné, jsou zaslány spolu se žádostí o ověření.
Podle odst. 3 citovaného článku je ověření prováděno celními orgány vyvážející země. Pro tyto
účely mají právo požadovat jakékoli doklady a provádět jakoukoli k ontrolu účtů u vývozce
nebo jinou kontrolu, kterou považují za účelnou. Podle odst. 5 citovaného článku budou celní
orgány žádající o ověření informovány o jeho výsledcích co nejdříve. Z výsledků musí být zřejmé,
zda jsou dokumenty pravé, zda je možno výrobky v nich uvedené považovat za původní
ve Společenství nebo v České republice a zda jsou splněny ostatní podmínky tohoto protokolu.
Podle odst. 6 citovaného článku neobdrží-li v případech opodstatněných pochybností žádající
celní orgány žádnou odpověď do deseti měsíců od data žádosti o ověření, nebo nebude-li
odpověď obsahovat dostatečné informace pro určení pravosti předmětného dokumentu
nebo skutečného původu výrobků, nepřiznají nárok na preference, kromě případů způsobených
výjimečnými okolnostmi.
Podle citovaných článků tedy k tomu, aby původní výrobky ve Společenství měly
při dovozu do České republiky nárok na uplatnění výhod podle Dohody o přidružení (v daném
případě spočívající v neexistenci povinnosti platit za toto zboží dovozní clo), musí být splněna
některá z podmínek stanovených v čl. 16 Protokolu č. 4. Jak bylo výše uvedeno, jsou celní orgány
oprávněny následně ověřovat důkazy původu a toto oprávnění mají nejen v případě
opodstatněných pochybností ve vztahu k předloženým dokumentům, ale i namátkově
v jakémkoliv jiném případě. Postup při ověřování důkazů původu je upraven v Dohodě
o přidružení, a je tak pro tuzemské celní orgány závazný v souladu s čl. 10 Ústavy. Podle čl. 32
Protokolu č. 4 v rámci následného ověřování důkazů původu mohou celní orgány dovozního
státu pouze požádat celní orgány vývozního státu o kontrolu původu propuštěného zboží.
Pravomoc týkající se určení původu zboží je v zásadě udělena orgánům vývozního státu a celní
orgány dovozního státu jsou vázány závěry legálně vyslovenými celními orgány vývozního státu
(srovnej rozsudky Soudního dvora ES ze dne 12. 7. 1984 ve věci Les Rapides Savoyards a další,
218/83, Recueil, s. 3105, body 26 a 27, a ze dne 9. 2. 2006 ve věci Sfakianakis AEVE v. Elliniko
Dimosio,C-23/04 až C-25/04, Sb. rozh. s. I-1265, body 23 a 36). V této souvislosti je třeba
zdůraznit, že Protokol č. 4 je založen na systému správní spolupráce, která spočívá jednak
v rozdělení úkolů, a jednak ve vzájemné důvěře mezi státem vývozu a státem dovozu (srovnej
rozsudek Soudního dvora ES ze dne 9. 2. 2006 ve věci Sfakianakis AEVE v. Elliniko Dimosio,
C - 23/04 až C-25/04, Sb. rozh. s. I-1265, bod 49).
V souladu s výše uvedeným celní úřad požádal o provedení následného ověření původu
zboží německé celní orgány, tj. orgány vyvážející země, a na základě výsledku tohoto ověření
pak učinil závěr, že u daných osobních automobilů nelze přiznat příslušnou celní preferenci.
České celní orgány tedy postupovaly při ověřování důkazů původu osobních vozidel podle
Protokolu č. 4, neboť právě v něm je daný postup konkrétně upraven a stanoven. Nejen,
že neměly důvod samy ověřovat původ osobních vozidel podle tuzemské právní úpravy,
ale ani nemohly, když uvedený závazný postup vycházel z mezinárodní smlouvy. Celní orgány
si tedy opatřily řádný důkazní prostředek, když postupovaly podle speciální právní úpravy.
S instituty původního osvědčení EUR. 1 a prohlášení na faktuře nemají české celní úřady
v případě vývozu zboží ze Spolkové republiky Německo do České republiky nic společného.
Ustanovení čl. 17 odst. 3 a čl. 21 odst. 3 Protokolu č. 4 ostat ně nemluví o dovozcích,
nýbrž o vývozcích. Bylo tedy na konkrétních osobách, které vozidla stěžovateli prodaly,
aby prokázaly, že je jich prohlášení o preferenčním původu osobních automobilů bylo správné,
a to i pomocí podpůrných dokumentů podle čl. 27 Protokolu č. 4. Stěžovatel jim mohl být
nápomocen, ale nikoliv svojí iniciativou směřovanou k celním orgánům České republiky. Celnímu
ředitelství proto nelze vytýkat nedostatečné zjištění skutkového stavu, vycházelo-li, stejně jako
celní úřad, pouze z výsledku následného ověřování důkazů původu provedeného celními orgány
vyvážející země v souladu s Protokolem č. 4 k Dohodě o přidružení. Názor stěžovatele,
že českými celními orgány měly být provedeny i jiné důkazy, které k prokázání původu zboží
navrhoval, je tedy nesprávný.
Postupem předpokládaným v Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení se určí, jakého
původu dovážené zboží je a zda má původ v některém členském státě Společenství na straně
jedné anebo v České republice či třetím státě na straně druhé. Neoddělitelnou součástí těchto
pravidel je pak určení státu, jehož celní (nebo jiný) orgán osvědčí původ zboží. Dvojí posouzení
na základě souběžné kompetence by totiž mohlo vést, při vědomí složitosti pravidel pro určování
původu, k odlišným závěrům. Jednoduchý, levný a rychlý formální postup předpokládaný
mezinárodní smlouvou nahrazuje složité a zdlouhavé dokazování. Mezinárodní a vnitrostátní
celní právo takové jednoduché, levné a rychlé postupy používá proto, aby byl mezinárodn í
obchod se zbožím co nejvíce usnadněn.
Obecné tvrzení stěžovatele, že jsou u něj dány zvláštní okolnosti, které umožňují postup
podle čl. 18 Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení, je právně irelevantní. Podle uvedeného článku
musí o dodatečné vydání osvědčení EUR 1 požádat vývozce a celní orgány vývozní země mohou
vydat průvodní osvědčení EUR 1 dodatečně pouze po ověření, zda informace uvedené v žádosti
vývozce souhlasí s údaji v příslušné evidenci. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel jako dovozce
žádost o dodatečné vydání osvědčení EUR 1 podat nemůže , a proto takový postup v případě
stěžovatele nepřicházel v úvahu.
V další stížní námitce stěžovatel označil za nesprávný právní názor krajského soudu,
že se v jeho případě nejednalo o následnou kontrolu podle ust. §127 celního zákona.
Tato námitka je podle názoru Nejvyššího správního soudu rovněž nedůvodná. Jak bylo již výše
uvedeno, součástí právního řádu České republiky jsou i vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž
ratifikaci dal souhlas Parlament a jimiž je Česká republika vázána, přičemž stanoví –li mezinárodní
smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Takovou mezinárodní
smlouvou je i Dohoda o přidružení, jejíž součástí je Protokol č. 4, v němž je postup ověřování
důkazů původu osobních vozidel konkrétně upraven a stanoven. České celní orgány tedy neměly
pravomoc samy ověřovat původ osobních vozidel podle tuzemské právní úpravy, tj. zahájit
následnou kontrolu podle ust. §127 celního zákona, ale musely postupovat v souladu s právní
úpravou obsaženou v mezinárodní smlouvě, kterou je Česká republika vázána . Ověření
je prováděno celními orgány vyvážející země, které pro tyto účely mají právo požadovat jakékoli
doklady a provádět jakoukoli kontrolu účtů u vývozce nebo jin ou kontrolu, kterou považují
za účelnou. České celní orgány nemají povinnost informovat dovozce o skutečnosti, že požádaly
zahraniční celní orgány o ověření důkazu původu, neboť veškerá další aktivita v průběhu
ověřování je svěřena pouze celním orgánům vývozní země a vývozci, a celní orgány žádající
o ověření jsou následně pouze informovány o jeho výsledcích. V daném případě byl stěžovatel
řádně písemně informován o tom, že na základě výsledků následné verifikace je u něj zahájeno
daňové řízení ve smyslu čl. 220 celního kodexu a §46 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků.
Rovněž námitka, že clo a daň z přidané hodnoty nemohlo být stěžovateli doměřeno
s ohledem na promlčení, je nedůvodná. Jak zcela správně uvedl již krajský soud, běh lhůty,
ve které bylo možné sdělit celní dluh, u dovozních případů z doby před vstupem České republiky
do Evropské unie byl upraven jednak v celním zákoně ve znění účinném do 30. 4. 2004 a jednak
v Aktu o podmínkách přistoupení deseti států včetně České republiky a o úpravách smluv,
na nichž je založena Evropská unie, ze dne 16. 4. 2003, a to v příloze IV, část 5. Celní unie bod
13. V tomto bodě v poslední větě je výslovně uvedeno, že pokud vznikl celní dluh přede dnem
přistoupení, tak vybrání uskutečňuje dotyčný nový členský stát ve vla stní prospěch za podmínek
platných v tomto státě. V předmětných věcech byl tedy pro běh lhůty ke sdělení celního dluhu
určující ust. §268 celního zákona ve znění účinném do 30. 4. 2004. Podle odst. 2 tohoto
ustanovení nelze částku cla zapsat do evidence p o uplynutí 3 let od konce roku, v němž celní dluh
vznikl. Podle odst. 3 citovaného ustanovení byl-li před uplynutím lhůty uvedené v odstavci 2
učiněn úkon směřující k vyměření částky cla nebo k jejímu dodatečnému vyměření, běží tříletá
lhůta znovu od konce roku, v němž byla příslušná osoba o tomto úkonu zpravena. Vyměřit
a doměřit částku cla a zapsat ji do evidence však lze nejpozději do 10 let od konce roku, v němž
celní dluh vznikl. Celní dluhy v daném případě vznikly v březnu a dubnu 2004 a lhůta k jejich
doměření by tedy uplynula dne 31. 12. 2007. Protože celní ředitelství rozhodlo
o odvoláních stěžovatele proti předmětným dodatečným platebním výměrům dne 31. 10. 2007
a tato rozhodnutí byla stěžovateli doručena dne 15. 11. 2007, tedy ve lhůtě stanovené v §268
celního zákona. Navíc došlo k prodloužení této prekluzívní lhůty v důsledku toho, že stěžovateli
byla doručena oznámení ze dne 4. 5 . 2006 a 26. 5. 2006, která byla úkonem celního orgánu
směřujícím k dodatečnému vyměření cla, a v důsledku toho začala běžet od 31. 12. 2006 nová
prekluzívní lhůta.
Ze všech důvodů výše uvedených není napadený rozsudek nezákonný, a proto Nejvyšší
správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví - li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a celnímu ředitelství žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu