ECLI:CZ:US:2007:1.US.1879.07.1
sp. zn. I. ÚS 1879/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V. S., zastoupeného JUDr. Janem Hruškou, advokátem se sídlem Opava, Ostrožná 40, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2007, čj. 8 Co 405/2007 - 25, a usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 17. 5. 2007, čj. 7 C 60/2007 - 18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností brojí stěžovatel proti tomu, že byl oběma shora označenými usneseními obecných soudů, jako advokát, ustanoven opatrovníkem žalované V. B. z důvodu jejího neznámého pobytu, podle §29 odst. 3 OSŘ. Stěžovatel uvedl, že k takovémuto ustanovení nikdy nevyslovil souhlas. Funkci opatrovníka nelze vykonávat toliko formálně (s odkazem na judikaturu Ústavního soudu). Jestliže nelze ustanovit opatrovníkem osoby neznámého pobytu obec, aniž by k tomu vyslovila souhlas (s odkazem na judikaturu Ústavního soudu), pak uplatněním ústavního principu rovnosti lze obdobný závěr aplikovat i na advokáta. Obecné soudy nečiní rozdíl mezi ustanovením advokáta podle §29 a §30 OSŘ, což je, s ohledem na smysl obou institutů, zásadní pochybení. Protože soudy nutí činit stěžovatele něco, k čemu není podle zákona povinen, porušují čl. 4 odst. 1, čl. 9 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Jeho úkolem je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.
Jádrem ústavní stížnosti je tvrzená protiústavnost rozhodnutí prvostupňového a odvolacího soudu v otázce ustanovení stěžovatele (jako advokáta) opatrovníkem podle §29 odst. 3 OSŘ, aniž by vyslovil k tomuto ustanovení souhlas. Stěžovatel poukazuje na konstantní judikaturu Ústavního soudu, započatou již nálezem sp. zn. II. ÚS 27/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, str. 3), podle které u obcí nespadá výkon opatrovnické funkce osobě neznámého pobytu do jejich samosprávné činnosti. Podle uvedeného nálezu nejde o výkon funkce veřejnoprávního orgánu místní veřejné správy, nýbrž o výkon funkce vyplývající z toho, že je obec právnickou osobou, tedy osobou soukromoprávní. Proto s ní musí být zacházeno obdobně jako s každou fyzickou osobou, což znamená, že podle současného právního řádu ji nelze pověřovat funkcí opatrovníka proti její vůli. Tento právní závěr ale nelze automaticky vztahovat též na advokáta, pro kterého platí, i s ohledem na jeho poslání a funkce, jiná právní úprava. Zákon totiž, na rozdíl od obcí, zakládá u advokátů zákonnou povinnost převzít poskytování právní pomoci, pokud je k tomu, podle zvláštních právních předpisů, advokát ustanoven. Podle §18 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, v platném znění, advokát je oprávněn poskytnutí právních služeb odmítnout, pokud nebyl, podle zvláštních předpisů, ustanoven nebo Komorou k poskytnutí právních služeb určen. Pokud byl advokát, podle zvláštních předpisů, ustanoven, může ovšem odmítnout poskytnutí právních služeb jen z některého důvodu podle §19 zmíněného zákona.
Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná. Zákonná povinnost převzít poskytování právní pomoci u advokátů existuje. Stěžovatel (na rozdíl od stěžovatele ve věci sp. zn. II. ÚS 27/2000) neargumentoval tím, že soud prvního stupně nesplnil, při ustanovení opatrovníka, zákonnou povinnost vyhledávací, tedy že nepředcházelo šetření o tom, zda jsou dány předpoklady pro postup v řízení, či zda není možno použít jiné opatření. Protože Ústavní soud není oprávněn vyhledávat ve prospěch stěžovatele důkazy, které on sám netvrdí, nezbylo Ústavnímu soudu než uzavřít, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu