ECLI:CZ:US:2012:1.US.1896.12.1
sp. zn. I. ÚS 1896/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. J., zast. JUDr. Janem Najmanem, advokátem, nám. Republiky 53, Pardubice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.2.2012, č.j. 13 Co 578/2011-61, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9.9.2011, č.j. 11 C 17/2010-40, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, a domáhal se jejich zrušení. K věci uvedl, rozsudkem obvodního soudu byla zamítnuta jeho žaloba na zaplacení částky 133 248,- Kč, a rozsudkem městského soudu byl prvostupňový rozsudek potvrzen. Podle stěžovatele byla oběma rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody uvedená v Ústavě České republiky (dále jen "Ústava" a v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina") a též v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (správně má být v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva"), přičemž v závěru ústavní stížnosti svoje tvrzení konkretizuje tak, že došlo k flagrantnímu porušení minimálně čl. 36 odst. 1, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny, aniž by konkretizoval ty skutečnosti, kterými mělo k tvrzenému zásahu dojít.
V části III. popsal historii svých kroků, jimiž uplatnil u soudů nároky pronajímatele nejprve v řízení vůči svému nájemci, posléze vůči České republice - Ministerstvu financí. Zejména informoval, že na základě žaloby ze dne 29.3.2006 vedl u Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") spor s nájemcem svého bytu o určení obvyklého nájemného, přičemž rozsudek tohoto soudu nabyl právní moci dnem 3.3.2010. V průběhu řízení navrhl, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na straně žalované, a to Českou republiku, tento procesní návrh byl zamítnut s poučením, že může uplatnit nový nárok u příslušného soudu samostatnou žalobou. Tímto poučením se stěžovatel, ač s ním nesouhlasil, řídil, podal u obvodního soudu žalobu, kterou soud napadeným rozsudkem zamítl. Stěžovatel neuspěl ani s následným odvoláním, které zamítl městský soud se závěry inspirovanými greminální poradou občanskoprávních soudců konanou dne 6.2.2012, přičemž stěžovatel namítá, že obsah závěrů mu nebyl znám, tudíž s nimi nemohl polemizovat. V části IV. pak stěžovatel připomenul vývoj právní problematiky, včetně rekapitulace příslušných nálezů Ústavního soudu, a podal informativní přehled o úspěšnosti s ústavními stížnostmi.
Základem stěžovatelova postoje je názor, že jeho nárok vůči státu není promlčený, neboť uplatňuje náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle Listiny, nikoliv podle občanského zákoníku. Doplňuje, že případné promlčení práva na náhradu škody může započít až od okamžiku, kdy se poškozený o škodě dozví, a (kumulativně), kdo za ni odpovídá. Z toho dovozuje, že Ústavní soud nemusel vydávat stanovisko Pl. ÚS-st. 27/09, protože do jeho vydání by byly veškeré nároky promlčeny. Namítá, že nejdříve po zveřejnění a následném rozeslání ve Sbírce zákonů se mohl dozvědět, jak má být na tuto právní problematiku nahlíženo, z čehož dovozuje, že pokud dne 9.12.2010 podal u obvodního soudu předmětnou žalobu, rozhodně tak učinil v průběhu započatého běhu případné promlčecí doby, nikoliv po jejím skončení. A pro případ, že by se soudy s jeho argumentací neztotožnily, považuje za správné a spravedlivé pohlížet na vznesenou námitku promlčení ze strany státu jako na námitku nemravnou. Postup státu, který se schovává za námitku promlčení, považuje za hrubě nemravný, vždyť stát byl nečinný 51 měsíců a neupravil zvýšení nájemného přes apely Ústavního soudu.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 4 odst. 4:
Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
Čl. 11 odst. 4:
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou ze dne 9.12.2010 domáhal vůči České republice - Ministerstvu financí zaplacení částky 133 248,- Kč jako náhrady za nucené omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny k individualizované bytové jednotce v jeho vlastnictví za období od 1.1.2002 do 31.3.2006 a představující rozdíl mezi nájemcem placeným nájemným a místně obvyklým nájemným. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby pro nesplnění podmínek pro vznik nároku na náhradu za omezení vlastnického práva, připomenula, že stěžovatel nedbal dostatečně svých práv, kdy nežaloval svého nájemce na zvýšení nájemného dříve, že s ním uzavřel novou smlouvu po 1.7.1995, na kterou se již regulované nájemné nevztahovalo, a vznesla námitku promlčení. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že okresní soud částečně vyhověl stěžovatelově žalobě mířící vůči nájemci, a to za období od 31.3.2006 do 31.12.2006, za období od 1.1.2002 do 30.3.2006 a od 1.7.2007 do budoucna ji zamítl. Při právním hodnocení věci vycházel obvodní soud ze stanoviska Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS-st. 27/09, z něhož doslova převzal část II. právní věty, a dospěl k závěru, že nárok stěžovatele na náhradu za nucené omezení vlastnického práva v období od 1.1.2002 do 30.3.2006 je promlčen v obecné tříleté promlčecí lhůtě ve smyslu §101 obč. zákoníku, jelikož stěžovatel podal žalobu až dne 9.12.2010 a nikoliv dříve z titulu náhrady škody dle zák. č. 82/1998 Sb, a proto žalobu zamítl. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž především polemizoval s podmínkami promlčení a poukazoval na to, že případná námitka je hrubě nemravná; dále upozorňoval na jiná rozhodnutí obecných soudů, v nichž byla problematika posouzena odlišně. Žalovaná jeho důvody vyvracela, kromě jiného, poukazovala na skutečnost, že mohl žalobu proti státu podat dříve, jak to učinily i jiné vlastnické subjekty v jeho postavení, třebaže nárok nesprávně právně kvalifikovaly jako nárok na náhradu škody podle zák. č. 82/1998 Sb. Po přezkoumání napadeného prvostupňového rozsudku a jemu předcházejícího řízení dospěl městský soud k závěru, že odvolání není důvodné. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 131/2000 má finanční náhrada za omezení vlastnického práva charakter peněžité pohledávky, jde tedy o majetkový nárok závazkového charakteru, který jednoznačně podléhá promlčení podle §100 odst. 2 obč. zákoníku. Vyslovil nesouhlas s tím, aby běh promlčecí doby v tomto případě započal až dnem účinnosti stanoviska Ústavního soudu, protože právní posouzení skutkově existujícího nároku je pro běh promlčecí doby nerozhodné, podstatné je jeho včasné uplatnění. V odůvodnění odmítl názor jiného senátu městského soudu, který dovodil, že nárok se promlčuje podle §32 odst. 1 věty první zák. č. 82/1998 Sb., a že počátek lze vztáhnout ke dni publikace stanoviska Ústavního soudu; připomenul, že tento názor byl odmítnut Nejvyšším soudem na greminální poradě občanskoprávních soudců městského soudu se závěrem, že nárok podle čl. 11 odst. 4 Listiny je nárokem sui genesis (správně "sui generis"), na který nelze aplikovat úpravu podle zák. č. 82/1998 Sb., tudíž promlčení by se mělo řídit obecnou právní úpravou promlčení podle obč. zákoníku. Dále se městský soud vypořádal s hodnocením námitky promlčení jako rozporné s dobrými mravy, když s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 85/2010 uzavřel, že nejsou podmínky pro takové hodnocení naplněny v intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Upozornil také na svůj rozsudek v obdobné věci, který byl přezkoumáván Ústavním soudem, a v nálezu sp.zn. IV. ÚS 2513/09 Ústavní soud tento právní názor výslovně neodmítl. V závěru odůvodnění městský soud ještě upozornil na známé nálezy Ústavního soudu, z nichž měl stěžovatel stejně jako ostatní pronajímatelé vědět, že otázku nájemného s jednotlivými nájemci lze řešit jen od zahájení soudního řízení o tomto nároku a za dobu předcházející se obrátit na stát, nemusel proto stěžovatel čekat až na skončení řízení vůči nájemci (v této souvislosti dodal, že stěžovatel byl na jeden z těchto nálezů upozorněn Ústavním soudem ve věci sp.zn. I. ÚS 717/05, ve které vystupoval také v pozici stěžovatele).
III.
Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud především nemohl konstatovat porušení čl. 4 odst. 4 Listiny, neboť toto ustanovení neobsahuje samostatné individuální základní právo, nýbrž stanoví pouze obecně interpretační a aplikační pravidlo pro ochranu základních práv a svobod. Dovolávat se jej lze proto pouze v návaznosti na konkrétní základní práva a svobody zakotvené v Listině, popř. Ústavě, došlo-li k jejich porušení, v tomto směru se však projevil deficit stěžovatelových tvrzení.
Ústavní soud se dále ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva na soudní ochranu a na ochranu vlastnictví a konstatuje, že k jejich porušení napadenými rozsudky, ani postupem obecných soudů předcházejících jeho vydání, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, v otázce promlčení jeho nároku na náhradu za omezení vlastnického práva. Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části podle náhledu Ústavního soudu pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, v jejich odůvodnění - v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně - vysvětlují, přičemž Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje. Z právě uvedeného pramení, že v rozhodnutí obecných soudů o věci samé žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo. K tomu Ústavní soud doplňuje upozornění na stěžovatelův nesprávný právní názor ohledně stanoviska Pl.ÚS-st. 27/09, které bylo uveřejněno pod č. 136/2009 Sb. Toto stanovisko bylo uveřejněno s právní větou:
I. Obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
II. Žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu [opírající se o zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05), jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo.
Jak vyplývá z textu právní věty a z odůvodnění stanoviska, zabýval se Ústavní soud dvěma skupinami soudních sporů:
a) žalobami pronajímatelů vůči nájemcům,
b) žalobami pronajímatelů na náhradu škody vůči státu.
Je zřejmé, že v duchu tohoto stanoviska mohla být žaloba pronajímatele vůči nájemci úspěšná pouze tehdy, byla-li podána nejpozději do 31.12.2006 (část právní věty I.). Pokud jde o žaloby pronajímatelů vůči státu, tak Ústavní soud toliko konstatoval, že žaloby opírající se o zák. č. 82/1998 Sb. (sc. podané před přijetím tohoto stanoviska), je třeba posuzovat nikoliv přímo podle tohoto zákona jako nárok na náhradu škody, ale jako nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny (což je evidentně nárok odlišný) a že při posuzování tohoto nároku je třeba analogicky postupovat podle zák. č. 82/1998 Sb. (část právní věty II. a bod 19. odůvodnění). Není proto pravdivá představa rozšiřující se mezi pronajímateli, že tímto stanoviskem založil Ústavní soud nový nárok pronajímatele na náhradu újmy vůči státu, a že by snad promlčecí doba začala běžet až po seznámení se s obsahem stanoviska. Ústavní soud respektoval, že řada pronajímatelů vycházela z jeho předchozích rozhodnutí, v nichž byly konstatovány "škodlivé" důsledky nečinnosti Parlamentu ČR při právní regulaci nájemného z bytů, a žaloby vůči státu podávala; v tomto smyslu je zmiňované stanovisko korekcí dosavadních postupů obecných soudů. Nic víc, nic míň. Ohledně povahy nároku na náhradu za omezení vlastnického práva ctí Ústavní soud svůj názor vyjádřený v nálezu sp.zn. I. ÚS 131/2000, na který v odůvodnění svého rozsudku odkázal městský soud. Stěžovatel totiž nerozlišuje dvě úrovně právních vztahů vznikajících při zásahu do tzv. absolutních práv (včetně práv základních); první úroveň představuje samotné absolutní právo působících erga omnes¸ druhou úrovní je obligačně právní vztah vznikající při zásahu do tohoto práva. Majetková práva tvořící obsah závazkového právního vztahu pak zásadně podléhají promlčení.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu