ECLI:CZ:US:2010:1.US.1900.09.1
sp. zn. I. ÚS 1900/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky Oblastní nemocnice Kladno, a.s., nemocnice Středočeského kraje, se sídlem Vančurova 1548, 272 59 Kladno, zastoupené JUDr. Václavem Markem, advokátem, se sídlem Spálená 29, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, č. j. 29 Odo 409/2006-447, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2005, č. j. 29 Co 495/2005-416, a proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 5. 2005, č. j. 16 C 302/2004-348, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon"] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst.1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojila stěžovatelka proti rozhodnutím orgánů veřejné moci - rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 5. 2005, č. j. 16 C 302/2004-348, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2005, č. j. 29 Co 495/2005-416, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, č. j. 29 Odo 409/2006-447, a tvrdila, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a to tím, že rozhodnutí jmenovaných soudů vykazovala znaky nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, včetně opomenutí důkazů. Stěžovatelka proto navrhla zrušení rozhodnutí výše označených obecných soudů.
Okresní soud v Kladně se v napadeném rozhodnutí zabýval otázkami neplatnosti smluvního dodatku č. 38 mezi stranami sporu, konkrétně z důvodů, že byl učiněn pod nátlakem, a tedy v rozporu s §37 odst. 1 o. z., že byl neurčitý a nesrozumitelný, že byl učiněn v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku, že odporoval kogentním ustanovením zákona č. 48/1997 Sb. (§13 odst. 3), dále že vyžadoval plnění nemožné ve smyslu §37 odst. 2 o. z., a konečně že byl učiněn v rozporu se zásadami, na nichž spočívá obchodní zákoník.
Soud odvolací pak ve svém napadeném rozhodnutí posuzoval závěry soudu I. stupně v otázkách nesvobody vůle statutárního zástupce odvolatele, rozporu dodatku č. 38 se zásadami, na kterých stojí obchodní zákoník (§265 obch. z.), a neplatnosti dodatku pro neurčitost a nesrozumitelnost. Odvolací soud se ztotožnil se závěry Okresního soudu v Kladně a jeho zamítavé rozhodnutí potvrdil.
Na základě dovolání podaného stěžovatelkou se Nejvyšší soud zabýval platností sporného dodatku z pohledu §37 odst. 1 o. z. jednak z hlediska svobody projevu vůle odvolatele při jeho uzavření, jednak v rovině jeho určitosti, zdali výkon práv ze sporného dodatku odporuje zásadám poctivého obchodního styku (§265 obch. z.) či zásadám, na nichž je založen obchodní zákoník. Po přezkoumání těchto namítaných skutečností Nejvyšší soud svým rozsudkem dovolání zamítl jako neopodstatněné.
Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je jí tvrzené opomenutí důkazů ze strany obecných soudů a rovněž extrémní rozpor skutkových zjištění s právními závěry vyvozenými obecnými soudy. V ní obsažené námitky jsou v zásadě totožné se shora uvedeným meritem věcného posouzení obecnými soudy. Přílohou ústavní stížnosti je též usnesení Vlády České republiky ze dne 28. února 1996 č. 162 k řešení některých aktuálních problémů ve zdravotnictví obsahující opatření směřující k řešení deficitu všeobecného zdravotního pojištění, jež jsou obsažena v příloze vládního usnesení. Povinnosti zde uložené dopadají na zdravotnická zařízení a jejich ředitele v těch případech, je-li zřizovatelem příslušné ministerstvo či okresní úřad. Především v kontextu tohoto usnesení vlády stěžovatelka dovozovala neplatnost obecnými soudy zkoumaného smluvního dodatku.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti shledal Ústavní soud její zjevnou neopodstatněnost.
Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému obecných soudů a jeho ingerence do jejich rozhodovací činnosti je vázána podmínkou, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod některého z účastníků řízení. Nepřísluší mu však přezkoumávat zákonnost či správnost ústavní stížností napadených rozhodnutí (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995).
Na základě této skutečnosti do působnosti Ústavního soudu tedy nespadá posouzení otázek namítaných stěžovatelkou, jež v daném případě představují hodnocení důkazů provedených soudy obecnými, jejich právní kvalifikace či posuzovaní tvrzeného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Samotný proces dokazování a hodnocení důkazů je samostatnou činností, která přísluší obecným soudů a do níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat, pokud obecné soudy při této činnosti respektovaly hranice vymezené příslušnými právními předpisy. V předmětné věci nedošlo k porušení pravidel dokazování a hodnocení důkazů, postup soudů nebyl svévolný a nelze dovozovat ani namítaný extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry. Obecné soudy ve věci aplikovaly pouze podústavní právo, a to způsobem ústavně konformním. Napadená rozhodnutí jsou jasná, logická, srozumitelná a přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Jako zjevně neopodstatněná byla rovněž shledána námitka stěžovatelky, že se soudy první a druhé instance odmítly řídit již dříve vysloveným právním názorem dovolacího soudu, v důsledku čehož stěžovatelka označuje tato rozhodnutí za překvapivá, přičemž zvláštní důraz klade na překvapivost právě rozhodnutí Nejvyššího soudu, jenž měl v napadeném rozsudku ustoupit od svého předchozího právního názoru. Z obsahu napadených rozhodnutí v kontextu námitek stěžovatelky však tato změna právního názoru Ústavnímu soudu není v relevantní podobě patrna.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces zjevně nedošlo.
Nad rámec uvedeného ve vztahu k charakteru usnesení Vlády České republiky ze dne 28. února 1996 č. 162 je vhodné poukázat rovněž na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 564/01, v němž Ústavní soud aproboval mj. právní závěr Nejvyššího soudu, že obdobný smluvní dodatek v kontextu uvedeného vládního usnesení není neplatným.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2010
Vojen Gűttler, v.r.
předseda senátu