ECLI:CZ:NS:2009:29.ODO.409.2006.1
sp. zn. 29 Odo 409/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně O. n. K. a. s., zastoupené JUDr. V. M., advokátem proti žalované V. z. p. České republiky, zastoupené Mgr. B. K., advokátkou o zaplacení částky 10,399.234,60,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 16 C 302/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2005, č.j. 29 Co 495/2005-416, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 108.385,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupkyně žalované Mgr. B. K.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 24. května 2005, č.j. 16 C 302/2004-348, zamítl Okresní soud v Kladně žalobu, kterou se žalobkyně (N. K.) domáhala po žalované (V. z. p. Č. r.) zaplacení částky 10,399.234,62,-Kč s příslušenstvím - specifikovaným devatenáctiprocentním úrokem z prodlení (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud dospěl po provedeném dokazování mimo jiné k závěru, že:
1/ Dodatek č. 38 ze dne 16. května 1996, ke smlouvě číslo 1/22-101 000/94/39, uzavřené mezi původní žalobkyní a žalovanou dne 21. prosince 1993 (dále též jen „smlouva“) není neplatný (podle §37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“) pro namítanou nesvobodu vůle „statutárního zástupce“ původní žalobkyně. Podle soudu zde nebylo přímé ani nepřímé fyzické nebo psychické donucení.
2/ Dodatek č. 38 není neplatný pro neurčitost či nesrozumitelnost (mající původ v článku 1 odst. 4 písm. a/ dodatku č. 38).
Článek I. dodatku č. 38 nejprve stanovuje způsob výpočtu omezení úhrady poskytnuté zdravotní péče, včetně korekčních koeficientů, z čehož lze podle soudu dovodit, že medicínsky odůvodněné poskytnutí zdravotní péče nemůže být důvodem pro překročení stanovené výše úhrady. V souvislosti s realizací smluvního ujednání měla žalovaná zejména povinnost informovat žalobkyni o průběžných výsledcích omezení úhrady a žalobkyně byla povinna poskytovat pojištěncům žalované zdravotní péči i v případě omezení úhrady. Dodatek č. 38 stanovil dále postup při provedení úhrady a zároveň konstruoval korekční pravidla pro již vypočtené omezení úhrady dle předchozích částí smluvního ujednání. Za korekční pravidlo tak smluvní ujednání obecně označilo případy, kdy zdravotnické zařízení odůvodňuje překročenou maximální výši úhrad dle článku I. odst. 1. „Odůvodněným překročením“ maximální výše úhrad dle článku I. odst. 1 v tomto směru jsou případy uvedené v článku I. odst. 4 písm. b/ a c/ (tam smluvní strany popsaly, kdy žalovaná přihlédne při omezení úhrady k určité skutečnosti nebo kdy dokonce žalovaná omezení nemůže provést). Smluvní strany - uvádí soud - tedy v této části negativně vymezily pojem „neodůvodněné překročení výše úhrady“, tak, že za neodůvodněná se považují všechna překročení, která žalovaná ve smyslu článku I. odst. 4 písm. b/ a c/ není povinna považovat za odůvodněná. Jde o případy, kdy s ohledem na nějakou objektivní okolnost, kterou musí žalobkyně žalované oznámit a prokázat (např. epidemie či rozšíření činnosti), by bylo nespravedlivé omezit zdravotnickému zařízení vyšší úhrady výpočtem, jenž tuto okolnost není schopen zohlednit. Za odůvodněné překročení výše úhrady pak ve smyslu uvedeného ujednání nemůže považována medicínsky oprávněná indikace zdravotního výkonu; na úhradu jiného než medicínsky oprávněně indikovaného zdravotního výkonu totiž žalobkyně (bez ohledu na smluvené omezení) nemá nárok.
3/ Dodatek č. 38 není neplatný pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku, ve smyslu §265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). V rozporu s těmito zásadami totiž nemůže být jednání, které není šikanou. Zneužitím práva není, navrhl-li žalovaný původní žalobkyni uzavření dodatku za podmínek majících oporu v konkrétním zákonném ustanovení (v §13 odst. 3 zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění).
K odvolání žalobkyně (v plném rozsahu) a žalované (jen proti výroku o nákladech řízení) Krajský soud v Praze (jednaje již jako se žalobkyní s O. n. K. a. s.,) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a změnil jej ve výroku o nákladech řízení (první výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud v rovině právní uzavřel, že:
1/ Dodatek č. 38 není neplatný podle §37 obč. zák. pro absenci svobody vůle. Upozornění žalované na usnesení vlády České republiky ze dne 28. února 1996, číslo 162, za způsobilou výhrůžku nepokládal. Podpis dodatku č. 38 byl podle odvolacího soudu učiněn svobodně.
2/ Dodatek č. 38 není neplatný pro neurčitost či nesrozumitelnost (mající původ v článku 1 odst. 4 písm. a/ dodatku č. 38). K pojmu „neodůvodněné překročení“ uvedl odvolací soud (přitakávaje nejprve výkladu podanému soudem prvního stupně), že strany si vlastně dohodly, že o „neodůvodněném překročení úhrady“ bude rozhodovat sama zdravotní pojišťovna - smluvní strana. To, že žalovaná sama stanovovala výši regulační srážky (ale že též reagovala na připomínky a snižovala výši regulační srážky a že jí byl zřejmý mechanismus výpočtu), plyne podle odvolacího soudu i z korespondence účastníků. Odvolací soud dodal, že o samotné výši regulační srážky dnes není mezi stranami spor (strany ji učinily nespornou).
3/ Dodatek č. 38 není neplatný pro rozpor se zásadami, na kterých stojí obchodní zákoník. Potud odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně k výkladu §265 obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítajíc, že jsou dány dovolací důvody dle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatelka řešení těchto otázek:
1/ Může být obsahem usnesení vlády, konkrétně jeho přílohy, vyvolán stav nesvobody, či tísně při rozhodování statutárního zástupce státní příspěvkové organizace, jíž se vládní usnesení týká?
2/ Může obstát rozhodnutí nalézacího soudu, které nerespektuje právní názor dovolacího soudu v souzené věci ohledně kriterií hodnocení srozumitelnosti právního úkonu?
3/ Lze za úkon učiněný v souladu se zásadami, na kterých stojí obchodní zákoník (§265 obch. zák.) považovat takovou smlouvu, která dává jedné ze smluvních stran na posouzení, zda bude druhé straně plnit, nebo plnění proti vůli druhé strany krátit?
V rovině právního posouzení věci dovolatelka kritizuje soudy nižších stupňů především za to, že srozumitelnost dodatku č. 38 neposuzovaly podle kriterií stanovených ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu v této věci (ze dne 25. února 2004, sp. zn. 29 Odo 22/2002). Soudy podle dovolatelky nezkoumaly, zda dodatek č. 38 je, či byl bez rozumných pochybností pochopitelný typickému účastníkovi v postavení adresáta úkonu, ale hodnotily jeho srozumitelnost samy. V této souvislosti podotýká, že žádný z pěti slyšených svědků (bez ohledu na to, která strana jejich výslech navrhla) pojmu „neodůvodněné překročení úhrady“ nerozuměl a neuměl jej vyložit, popřípadě jej interpretovali rozdílně, včetně osoby, která dodatek č. 38 za žalovanou podepsala.
Závěr odvolacího soudu o významu uvedeného pojmu do té doby neuplatnil nikdo, z čehož dovolatelka usuzuje, že uvedené jednání není srozumitelné nikomu.
Soudy podle dovolatelky opakovaly chyby, které Nejvyšší soud vedly k vydání zrušujícího rozsudku a přivodily tak nepřezkoumatelnost svých rozhodnutí, jestliže vůbec nezmínily, proč nevzaly v potaz svědecké výpovědi prokazující, že svědci nebyli schopni interpretovat sporný text shodně se soudem a neuvedly-li, jakými úvahami se řídily při hodnocení výpovědí MUDr. L., Ing. Š., Mgr. K. a JUDr. F. Nevysvětlily rovněž, proč se nezabývaly korespondencí účastníků, z níž plyne, že sporný výraz neuměl spolehlivě vyložit ani odborný management žalované.
Soudy podle dovolatelky pochybily i při hodnocení svobody vůle „statutárního zástupce“ původní žalobkyně při podpisu dodatku č. 38, jakož i při hodnocení souladu tohoto dodatku se zásadami, na nichž spočívá obchodní zákoník (§1 odst. 2 obch. zák.) a se zásadami poctivého obchodního styku.
Vynucení úkonu podle ní vyplývalo z usnesení vlády (nikoli ze strany zřizovatele původní žalobkyně). Hrozba obsažená v usnesení byla dle dovolatelky natolik konkrétní a způsobilá vzbudit důvodnou obavu, že zakládala stav omezující svobodu konání „statutárního zástupce“ žalobkyně.
K souladnosti dodatku č. 38 se zásadami poctivého obchodního styku dovolatelka především uvádí, že ačkoli s výkladem pojmu „neodůvodněné překročení úhrady“, tak jak jej podal odvolací soud, nesouhlasí, kdyby měl tento výklad platit, znamenalo by to vytvoření zjevné nerovnosti stran takové intenzity, že o soulad se zásadami poctivého obchodního styku nemůže jít.
Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, popřípadě zamítnout. Otázky, jimž dovolatelka přisuzuje zásadní právní význam, jsou podle žalované vyřešeny již zrušujícím rozsudkem Nejvyššího soudu v této věci. Třetí otázku řeší shodně také rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1491/99 (jde o rozsudek ze dne 11. dubna 2000)
Oba soudy podle žalované respektovaly právní názor dovolacího soudu a správně posoudily určitost a srozumitelnost dodatku č. 38, svobodu projevu vůle žalobkyně při uzavírání dodatku č. 38 a rozpor se zásadami poctivého obchodního styku.
Oba soudy dospěly k závěru, že dodatek č. 38 sám negativně stanoví ve svém čl. I. odst. 4 písm. b/ a c/, co se rozumí „neodůvodněným překročením výše úhrady“ a že takto jej chápali i typičtí účastníci v postavení adresáta smluvní vůle. Z výpovědí svědků nevyplynulo, že by žalobkyně jednala pod hrozbou ukončení smluvního vztahu se žalovanou, ani samotné usnesení vlády č. 162 neobsahovalo hrozbu, či nátlak, který by žalobkyni mohl přimět k podpisu, podobně tak nebylo prokázáno, že by předmětný dodatek byl v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pro řešení otázek dovoláním otevřených, v dovolacím řízení dosud beze zbytku nezodpovězených.
V hranicích právních otázek vymezených dovoláním se Nejvyšší soud zabýval nejprve správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve svém předchozím (zrušujícím) rozsudku v této věci (ze dne 25. února 2004, sp. zn. 29 Odo 22/2002) v rovině právní též uzavřel, že:
1/ Vztah účastníků založený smlouvou, ve znění dodatku č. 38, je v důsledku volby práva provedené podle §262 obch. zák. obchodním závazkovým vztahem, takže ustanovení §49 obč. zák. není (vzhledem k ustanovení §267 odst. 2 obch. zák.) není v tomto sporu použitelné.
2/ Dodatek č. 38 není neplatný podle §39 obč. zák. pro rozpor s §13 odst. 3 zákona č. 550/1991 Sb. (v rozhodném znění).
3/ Dodatek č. 38 není neplatný podle §37 odst. 2 obč. zák. pro tzv. počáteční nemožnost předmětu plnění.
4/ Dodatek č. 38 neobsahuje ujednání o smluvním omezení jednostranného zápočtu pohledávek žalované na jiná období.
V tomto ohledu jsou označené právní otázky pro spor vyřešeny konečným způsobem, neboť v mezích nového dovolání již dovolatelka jejich řešení nezpochybnila.
K právním otázkám předestřeným mu k řešení v dovolání, pak Nejvyšší soud uvádí následující:
1/ K platnosti dodatku č. 38 z pohledu ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. v rovině svobody projevu vůle dovolatelky při jeho uzavření.
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném v době uzavření dodatku č. 38, jež je i stávajícím zněním občanského zákoníku), právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Nezbytným pojmovým předpokladem vzniku právního úkonu je především svobodná a vážná vůle, jako psychický vztah jednajícího subjektu k zamýšlenému (chtěnému) následku. Právní úkon však vzniká až tehdy, je-li takto utvořená vůle projevena určitým a srozumitelným způsobem navenek a učiněna seznatelnou jiným osobám.
Má-li právní úkon (navenek projevená vůle) účastníka obchodního závazkového vztahu skutečně odpovídat jeho vlastní vůli, musí být výsledkem jeho vnitřního (duševního) rozhodovacího procesu.
O svobodný právní úkon nejde, byl-li tento úkon byl učiněn v důsledku přímého fyzického donucení (vis absoluta), což ovšem není případ posuzovaný v této věci.
O svobodný právní úkon rovněž nejde, byl-li právní úkon učiněn v důsledku psychického donucení (nátlaku), zejména bezprávné výhrůžky (vis compulsiva); rozhodující je přitom působení bezprávné výhrůžky v době učinění právního úkonu.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle kterého platí, že uzavřel-li některý z účastníků smlouvy smlouvu na základě psychického donucení, bylo jeho jednání postiženo nedostatkem svobody vůle, ať již se tak stalo pod nedovoleným nátlakem ze strany druhého účastníka smlouvy nebo třetí osoby. Aby výhrůžka způsobila neplatnost právního úkonu (a to neplatnost absolutní), musí především jít o výhrůžku bezprávnou (protiprávní), tj. musí jí být vynucováno něco, co jí být vynucováno nesmí; může spočívat v tom, že je vyhrožováno něčím, co hrozící vůbec není oprávněn provést, nebo co sice oprávněn provést je, ale nesmí tím hrozit tak, aby někoho pohnul k určitému právnímu úkonu (např. že oznámí adresátův trestný čin, neučiní-li tento příslušný právní úkon). Přitom není třeba, aby cíl, který je sledován použitím bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí jít také o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň. Konečně musí být bezprávná výhrůžka adresována tomu, jehož právní úkon se vynucuje nebo osobám jemu blízkým (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soud ze dne 9. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 1999, pod číslem 12). Hrozí-li však někdo tím, co je oprávněn provést a čím je oprávněn hrozit za tím účelem, aby druhou stranu přiměl k určitému jednání, nejde o bezprávnou výhrůžku, ale o oprávněný nátlak, který nemůže být důvodem neplatnosti právního úkonu uzavřeného pod jeho vlivem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu. ze dne 25. července 2007, sp. zn. 33 Odo 808/2005, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Okolnosti vylučující svobodu vůle jednajícího musí mít přitom základ v objektivně existujícím a působícím stavu, nestačí tedy, jestli si jejich existenci jednající jen představuje, ale není-li pro ně objektivní důvod, a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 1332/2001, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Ústavní soud k tomu dodal (v usnesení ze dne 20. února 2001, sp. zn. II ÚS 315/2000, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu), že právní úkon donuceného adresáta musí být v přímé souvislosti s bezprávnou výhrůžkou, jež pochází přímo od druhého subjektu právního úkonu, anebo od třetí osoby. V tomto případě by ovšem musel druhý subjekt právního úkonu nejen vědět o existenci bezprávné výhrůžky, ale též jí využít.
V takto ustavených judikatorních mezích (z nichž vychází a v jejichž rámci je pro danou věc podstatné i to, že tvrzená výhrůžka nepochází od druhého subjektu právního úkonu) zkoumal Nejvyšší soud dopad usnesení vlády České republiky (coby třetí osoby) ze dne 28. února 1996, číslo 162, na svobodu jednání původní žalobkyně při uzavření dodatku č. 38. Podstata usnesení (výstižně reprodukovaného soudem prvního stupně) tkvěla mimo jiné i v tom, aby zdravotnická zařízení, jejichž zřizovateli jsou určená ministerstva a okresní úřady nevykazovala v období od 1. dubna 1996 do 31. prosince 1996 větší objem zdravotnické péče (zdravotních výkonů, zvlášť účtovaného materiálu a zvlášť účtovaných léčiv a prostředků zdravotnické techniky) než ve stejném období roku 1995, zvýšený maximálně o 10 % (s výjimkou označené zdravotní péče). Zdravotní pojišťovny měly splnění opatření prosazovat svojí „smluvní politikou“. Ředitelům zdravotnických zařízení, jež uvedené opatření nesplní, se mělo dostat jen minimální výše osobního ohodnocení, s tím, že odměna jim nebude vyplacena vůbec.
Takové usnesení není podle Nejvyššího soudu bezprávnou výhrůžkou třetí osoby, která by směřovala k vynucení sporného dodatku č. 38 na původní žalobkyni (která by byla psychickým nátlakem směřujícím k požadavku na uzavření tohoto dodatku) již proto, že podstatou dodatku č. 38 bylo ujednání o omezení úhrady poskytnuté (zdravotnickým zařízením vykázané) zdravotnické péče, bez zřetele k tomu, že byla vykázána v objemu přesahujícím hodnoty roku 1995, kdežto usnesení vlády klade důraz na zachování objemu zdravotnické péče v hodnotách roku 1995. Ani při předpokládané shodě mezi cílem sledovaným usnesením vlády a tím, čeho bylo dosaženo uzavřením dodatku č. 38, pak možný finanční postih (nevyplacení odměn, minimalizace osobního příplatku) ředitelů, jejichž zdravotnických zařízení, která nenaplní požadavky sledované opatřením, nelze mít (v režimu úvah o bezprávné výhrůžce) za výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby u toho, vůči komu jí bylo použito (u ředitelů zdravotnických zařízení a konkrétněji, u ředitele původní žalobkyně), vzbudila důvodnou bázeň omezující jej ve svobodě jednání za původní žalobkyni. Již soud prvního stupně správně poukázal na to, že případné nevyplacení odměn či minimalizace osobního příplatku ředitele zdravotnického zařízení bylo v působnosti zřizovatele zdravotnického zařízení. V této souvislosti nelze přehlédnout, že na chod zdravotnického zařízení (za něž jedná jeho ředitel), má nepochybně (z povahy věci) vliv i míra ekonomické závislosti zdravotnického zařízení na svém zřizovateli (v daném případě šlo o příspěvkovou organizaci). I z tohoto pohledu lze usnesení vlády stěží pojmout jako bezprávnou výhrůžku zřizovatele zdravotnického zařízení adresovanou zdravotnickému zařízení za účelem zajištění prospěchu kontrahenta zdravotnického zařízení (zdravotní pojišťovny).
Na tomto základě Nejvyšší soud uzavírá, že úsudek odvolacího soudu, že původní žalobkyně nejednala při uzavření dodatku č. 38 ve stavu psychického donucení, je správný.
2/ K platnosti dodatku č. 38 z pohledu ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. v rovině jeho určitosti.
Judikatorní zásady, na nichž má spočívat posuzování určitosti právního úkonu Nejvyšší soud pro danou věc shrnul již v předchozím zrušujícím rozsudku, na který potud odkazuje.
Nejvyšší soud přitom nesdílí mínění dovolatelky, že soudy nižších stupňů nedodržely požadavky kladené na ně jeho zrušujícím rozsudkem.
V intencích ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. naopak shledává přiléhavým výklad, jež k určitosti sporných pasáží dodatku č. 38 podal soud prvního stupně (jemuž odvolací soud přitakal).
Text dodatku č. 38 (jak byl věrně reprodukován soudem prvního stupně) nevzbuzuje žádné pochybnosti v tom ohledu, že k omezení výše úhrady poskytnuté zdravotní péče došlo již v článku I. odst. 1 a 2 dodatku č. 38, a že v článku I. odst. 4 písm. b/ a c/ dodatku č. 38 jsou zakotveny výjimky (korekce) určující, kdy se omezení uplatnit nemá (písmeno b/) nebo nesmí (písmeno c/).
Jinak řečeno, již tyto pasáže dodatku č. 38 odůvodňují následné vyhodnocení průběžných plateb žalované, jež sjednané omezení úhrady překračují, jako těch, na něž původní žalobkyně nemá nárok. Podstata článku I. odst. 4 písm. a/ dodatku č. 38 tkví v tom, že původní žalobkyně měla možnost tam stanoveným způsobem ospravedlnit (odůvodnit), proč by částku vynaloženou na poskytnuté a vykázané zdravotnické výkony nad rámec smluveného omezení úhrady neměla vracet (ve vazbě na ujednání obsažená v článku I. odst. 4 písm. b/ a c/ dodatku č. 38). Na tom, že šlo o částku jdoucí nad (omezenou) výši úhrady smluvenou v článku I. odst. 1 a 2, se obsahem článku I. odst. 4 písm. a/ dodatku č. 38 nic neměnilo.
Dovolatelka v této souvislosti přeceňuje pasáž předchozího (zrušujícího) rozsudku Nejvyššího soudu nabízející možné interpretace sporného pojmu („neodůvodněné překročení“) v návaznosti na argumentaci užitou soudy nižších stupňů v předchozích fázích řízení (v návaznosti na text §13 odst. 3 zákona č. 550/1991 Sb. v rozhodném znění). Přitom pomíjí, že Nejvyšší soud již v onom rozsudku upozornil na velmi omezený skutkový rámec, s nímž v důsledku chyb soudu prvního stupně (pro něž byly dřívější rozsudky také zrušeny) při formulaci právních úvah pracoval.
Logicky a přiléhavě vyznívají též úvahy soudu prvního stupně (akceptované odvolacím soudem) o tom, jak smluvní strany vymezily pojem „neodůvodněné překročení výše úhrady“, jakož i závěr, podle nějž za odůvodněné překročení výše úhrady pak ve smyslu uvedeného ujednání nemůže být považována medicínsky oprávněná indikace zdravotního výkonu.
Pro úplnost lze dodat, že o tom, jaké finanční důsledky pro ni s sebou ponese uzavření dodatku č. 38, měla původní žalobkyně zjevně dostatečnou představu, o čemž svědčí i přiléhavý odhad částky z nějž (podle své výpovědi) vycházel před podpisem dodatku č. 38 tehdejší ředitel původní žalobkyně.
3/ K tomu, zda výkon práv založených žalované dodatkem č. 38 odporuje poctivému obchodnímu styku (§265 obch. zák.), případně zda je v rozporu se zásadami, na kterých spočívá obchodní zákoník.
V tomto ohledu dovolatelka polemizuje s úvahou, kterou odvolací soud učinil (po předchozí akceptaci závěrů soudu prvního stupně) k výkladu pojmu „neodůvodněné překročení“ - že strany si vlastně dohodly, že o „neodůvodněném překročení úhrady“ bude rozhodovat sama zdravotní pojišťovna (smluvní strana). Takové ujednání by vskutku vzbuzovalo pochybnosti o tom, zda mu má být poskytnuta právní ochrana (§265 obch. zák.).
Nejvyšší soud se nicméně domnívá, že potud je úvaha odvolacího soudu nepřesná (z logicky správné interpretace dodatku č. 38 v rozsudku soudu prvního stupně, k níž se odvolací soud před přičiněním této poznámky přihlásil, tento přidaný úsudek neplyne), což ovšem nic nemění na celkové správnosti napadeného rozhodnutí. V jiných aspektech (dovoláním nezpochybněných) jsou závěry odvolacího soudu vážící se k výkladu §265 obch. zák. (a potud opět i souhlasné se závěry rozsudku soudu prvního stupně) opět přiléhavé.
Lze tedy uzavřít, že správnost právního posouzení věci odvolacím soudem se dovolatelce prostřednictvím uplatněné argumentace zpochybnit nepodařilo.
V mezích dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyly uplatněny jiné argumenty než ty, s nimiž se Nejvyšší soud (jako s nedůvodnými) vypořádal již v rovině úvah o správnosti právního posouzení věci.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání zamítl jako neopodstatněné (§243b odst. 2 o. s. ř. ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn tím, že procesně úspěšné žalované vzniklo - ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. - právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., a to - se zřetelem k době zahájení dovolacího řízení - ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“). Ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 bodu 7, §10 odst. 3 a §16 odst. 2 vyhlášky činí sazba odměny 181.560,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku 90.780,- Kč, jelikož advokátka žalované učinila v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů přiznanou (vzhledem k době vyjádření) dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. září 2006, ve výši 300,- Kč, jde o částku 91.080,- Kč. Spolu s náhradou za devatenáctiprocentní daň z přidané hodnoty ve výši 17.305,- Kč tak Nejvyšší soud přiznal žalované k tíži žalobkyně celkem 108.385,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 29. dubna 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu