ECLI:CZ:US:2001:2.US.315.2000
sp. zn. II. ÚS 315/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatelů 1) ing. Z. Č. a 2) PhDr. L. Č., oba zastoupeni advokátem JUDr. J. S., za účasti Okresního soudu v Pardubicích a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a V. Š. zastoupené advokátem JUDr. R. K., jako vedlejší účastnice, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 6. 1999, čj. 9 C 58/91-235, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 3. 2000, čj. 22 Co 584/99-269, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí. Domnívají se, že jimi došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 9 C 58/91, zjistil Ústavní soud následující.
Stěžovatelé v petitu původní žaloby žádali, aby soud uložil vedlejší účastnici povinnost vydat dům čp. 255 se stav. parc. č. 6373 a zahradou č. 3351/12 v obci a k.ú. P. zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Pardubicích na listu vlastnictví 2937 (dále jen "nemovitost") oproti vrácení kupní ceny. Posléze se návrhem ze dne 16. 4. 1998 (č.l. 175 spisu) domáhali připuštění změny žalobního petitu tak, aby bylo určeno, že jsou bezpodílovými spoluvlastníky nemovitosti (tj. že nemovitost mají ve společném jmění), že vedlejší účastnice je povinna nemovitost vyklidit a vydat navrhovatelům oproti zaplacení částky 275.540,- Kč a nahradit navrhovatelům náklady tohoto řízení. Takto formulovaný petit by mohl být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, z čehož stěžovatelé též dovozovali naléhavý právní zájem na věci [§80 písm. c) zákona č 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen "o.s.ř."]. O daném návrhu rozhodl Okresní soud v Pardubicích usnesením při jednání dne 30. 9. 1998 (č.l. 189b p.v.) tak, že připustil změnu návrhu v části, jíž se stěžovatelé domáhali určení, že žalobci mají ve společném jmění nemovitost. Ve zbylé části rozšíření žalobního návrhu nepřipustil.
Pokud jde o meritum věci, Okresní soud v Pardubicích zamítl rozsudkem ze dne 28. 1. 1993, čj. 9 C 58/91-44, původní návrh stěžovatelů s odůvodněním, že se nepodařilo prokázat, že by kupní smlouva nebyla uzavřena svobodně a vážně a že by stěžovatelé byli k tomuto úkonu nuceni, jak tvrdili.
Tento rozsudek byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 5. 1994, čj. 10 Co 317/93-77, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle odůvodnění nebylo prvostupňové rozhodnutí dostatečně objasněno a řízení bylo nutno doplnit o další důkazy.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 25. 6. 1999, čj. 9 C 58/91-235, (již změněný) návrh stěžovatelů znovu zamítl. K námitce stěžovatelů, že kupní smlouva byla uzavřena nesvobodně a jedná se tak o neplatný právní úkon, soud uvedl, že nebyla prokázána existence bezprávné výhružky, jež by byla v příčinné souvislosti s kupní smlouvou. V řízení sice bylo prokázáno, že na stěžovatele byl "vyvíjen tlak s cílem vystěhování do zahraničí", neprokázalo se ovšem, a stěžovatelé to ostatně ani netvrdili, že by byli nuceni k prodeji nemovitosti. Naopak, bylo prokázáno, že stěžovatelé prodali nemovitost na inzerát, přičemž vedlejší účastnici sdělili, že mají více nabídek a nemovitost prodají "nabídce nejvyšší". Soud též neměl za prokázané, že by výhružky pocházely od samotné vedlejší účastnice či že by tato o nich věděla a využila jich. Druhá námitka stěžovatelů směřovala k tomu, že smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Soud konstatoval, že vzhledem k okolnostem případu je možné uvažovat o naplnění podmínky tísně a nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ustanovení §49 odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "o.z."), ve znění platném v době uzavření smlouvy. V řízení ovšem nebylo prokázáno, že stěžovatelé skutečně v roce 1990 od smlouvy odstoupili, jak tvrdili. Proti argumentu o odstoupení od smlouvy, které stěžovatelé učinili v roce 1998, vedlejší účastnice vznesla námitku promlčení.
K odvolání stěžovatelů i vedlejší účastnice bylo rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 3. 2000, čj. 22 Co 584/99-269, potvrzeno. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně. Dodal, že bylo na stěžovatelích, aby v řízení prokázali, že kupní smlouvu uzavřeli v důsledku bezprávné výhružky vedlejší účastnice. Nestalo-li se tak, měli prokázat, že od smlouvy odstoupili. Shodně se soudem prvního stupně přitom odvolací soud vycházel z toho, že jednostranný právní úkon odstoupení od smlouvy je dokonán, až dojde do dispozice adresáta (§45 o.z.). Z provedených důkazů ale vyplynulo, že se tak v projednávaném případě nestalo.
Obě rozhodnutí napadají stěžovatelé projednávanou ústavní stížností, přičemž argumentují obdobně jako v řízení před obecnými soudy. Porušení svých ústavních práv (výše specifikovaných) spatřují v tom, že soudy chybně zhodnotily kupní smlouvu, na jejímž základě přešla nemovitost na vedlejší účastnici. Podle názoru stěžovatelů jde o absolutně neplatný právní úkon pro nedostatek svobody vůle na straně prodávajících. Připomínají, že v řízení bylo prokázáno, že pod tlakem bývalé StB byli nuceni opustit území republiky. Podle jejich názoru bylo "logické", že nemovitost prodali, neboť podle tehdy platných předpisů by majetek propadl státu. Nebýt zmíněného "tlaku", k prodeji by nedošlo. Dále tvrdí, že vedlejší účastnice neprokázala a ani netvrdila, že by proti odstoupení stěžovatelů od kupní smlouvy v roce 1990 vznesla námitku promlčení. Odvolací soud dále údajně pochybil tím, že nevyslechl stěžovateli navrhovaného svědka, který dle názoru stěžovatelů mohl osvětlit některé okolnosti případu, zejména pokud jde o jejich odstoupení od kupní smlouvy. K porušení práv stěžovatelů konečně mělo dojít i tím, že soud prvního stupně nepřipustil změnu žalobního petitu tak, aby byla stěžovatelům a vedlejší účastnici uložena vzájemná povinnost vydat nemovitost oproti vrácení kupní ceny.
K ústavní stížnosti se vyjádřily Okresní soud v Pardubicích a Krajský soud v Hradci Králové, jako účastníci řízení, a paní V. Š., zastoupená advokátem JUDr. R. K., jako vedlejší účastník.
Okresní soud se vyjádřil pouze ke stěžovateli navrhované změně petitu. Uvádí, že pro připuštění změny petitu, aby vedlejší účastnice byla povinna nemovitost vyklidit a vydat navrhovatelům oproti zaplacení částky 275.540,- Kč, nebyly v řízení dány podmínky. Pokud by soud navrhovanou změnu petitu připustil, bylo by nově nutno zjišťovat "bytové podmínky odpůrkyně, změnu kupní ceny, která byla odlišná od ceny uvedené v kupní smlouvě apod.". Okresní soud dle svého vyjádření nepostupoval procesně nepřípustným způsobem, nezměnil svévolně podobu žalobního petitu ani nezmařil právo stěžovatelů domáhat se svého nároku. Krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost zamítnout.
Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, zcela souhlasí s napadenými rozhodnutími a též navrhuje ústavní stížnost zamítnout. Podle jejího názoru uzavřeli stěžovatelé kupní smlouvu zcela svobodně, bez nátlaku. V řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno, že by na stěžovatele bylo působeno bezprávnou výhružkou, že by vedlejší účastnici byla existence bezprávné výhružky známa nebo že by vycházela od ní a tyto skutečnosti nebyly ani tvrzeny. V řízení dále nebyla ani prokázána tíseň a nápadně nevýhodné podmínky jako předpoklady pro odstoupení od smlouvy podle ustanovení §49 o.z. Konečně se nepodařilo prokázat ani to, že by stěžovatelé odstoupili od smlouvy podle citovaného ustanovení. Své tvrzení doložila vedlejší účastnice kopií dopisu ze dne 31. 10. 1990, který obdržela od JUDr. P. (v zastoupení stěžovatele ing. Č.), a kopií své odpovědi na tento dopis, na které upozorňovala ve svém vyjádření k odvolání stěžovatelů (vyjádření založeno na čl. 258-261 spisu, písemnosti na čl.262-263 spisu). Uvádí, že v daném dopise byla smlouva považována za neplatnou. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice obdržela dopis v době, kdy měla dle tvrzení stěžovatelů obdržet písemné odstoupení od smlouvy, domnívá se, že existence odstoupení od smlouvy je nepravděpodobná. Dále tvrdí, že vůči údajnému odstoupení z první poloviny roku 1990 i proti písemnému odstoupení ze dne 7. 12. 1998 vznesla námitku promlčení. Co se týče stěžovateli tvrzených procesních pochybení obou soudů, vedlejší účastnice se domnívá, že v provedeném řízení byl správně a úplně zjištěn skutkový stav věci.
Ústavní soud již mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v tomto ustanovení, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy.
Uvedenými pravidly pevně zakotvenými ve vlastní judikatuře se Ústavní soud řídil i při posuzování daného případu. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas, polemika s právními závěry soudů, ke kterým dospěly na základě provedeného dokazování. Z obsahu spisu i napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy provedly v projednávané věci rozsáhlé dokazování (např. obsahem několika spisů Okresního soudu v Pardubicích, spisem Okresního úřadu v Pardubicích, sp. zn. FIN 3 Rp-F-2762/84, spisem Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování, č. UDV-6/Vt-92, řadou listinných důkazů a výslechem řady svědků). Dospěly přitom k závěru, že v projednávaném případě nejsou dány předpoklady pro aplikaci ustanovení §37 nebo §49 o.z., jíž se stěžovatelé dovolávali.
Podle §37 odst. 1 o.z., ve znění platném ke dni uzavření kupní smlouvy, musí být právní úkon učiněn svobodně (...); jinak je neplatný. O svobodný právní úkon nejde, byl-li učiněn v důsledku fyzického donucení (což stěžovatelé netvrdí) či v důsledku donucení psychického, především bezprávné výhružky. Právní úkon donuceného adresáta musí být v přímé souvislosti s bezprávnou výhružkou, jež pochází přímo od druhého subjektu právního úkonu, anebo od třetí osoby. V tomto případě by ovšem musel druhý subjekt právního úkonu nejen vědět o existenci bezprávné výhružky, ale též jí využít (srov. Jehlička, Švestka, Škárová: Občanský zákoník, komentář, 5.vydání, C.H. Beck, 1999; nález sp. zn. II. ÚS 28/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C. H. Beck, 1998, str.45). Z řady v řízení provedených důkazů bylo prokázáno, že na stěžovatele byl vyvíjen tlak, aby se vystěhovali do zahraničí. Stěžovatelům se ovšem nepodařilo prokázat, že kupní smlouvu uzavřeli v příčinné souvislosti s tímto tlakem, a to i s ohledem na výše popsaný způsob prodeje nemovitosti, ani že by vedlejší účastnice o výhrůžce věděla a využila jí.
Podle ustanovení §49 o.z. ve znění platném ke dni uzavření kupní smlouvy má právo odstoupit od smlouvy (i) ten účastník, který ji uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Stěžovatelé ovšem neprokázali, že by od smlouvy v roce 1990 odstoupili, jak tvrdili, a že by se o odstoupení vedlejší účastnice dozvěděla. Za dané situace je tak zcela irelevantní, zda byl právní úkon uzavřen v tísni za nápadně nevýhodných podmínek či nikoli, zda vedlejší účastnice námitku promlčení uplatnila nebo neuplatnila a zda by takové námitce bylo či nebylo možno přiznat předvídané účinky s ohledem na ustanovení §3 o.z.
Právo na spravedlivé řízení, kterého se stěžovatelé v této souvislosti dovolávají, nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatelé se závěry obecných soudů neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry obecných soudů přitom evidentně nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, což by jedině mohlo vést k tomu, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí v daném případě zrušil. Napadená rozhodnutí jsou odůvodněna tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména §2, §132, §157). Ústavní soud neshledal, že by výše uvedeným způsobem došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Porušení tohoto práva Ústavní soud neshledal ani v tom, že soud neprovedl stěžovateli navrhovaný důkaz výslechem dalšího svědka. Ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést bez dalšího všechny důkazy, které účastník v řízení navrhl (§120 odst. 1 o.s.ř.). Soud se pouze musí v odůvodnění vypořádat s tím, proč daný důkaz neprovedl. To ovšem v daném případě řádně učinil.
Porušení práva na soudní ochranu podle č. 36 Listiny spatřují stěžovatelé konečně i v tom, že obecné soudy nevyhověly jejich návrhu na změnu žalobního petitu. Domnívají se, že podmínky pro odmítavý postup nebyly v projednávaném případě dány, neboť se v podstatě jednalo o upřesnění petitu; výsledky dosavadního řízení tedy mohly být podkladem i pro řízení o změněném návrhu (§95 odst. 2 o.s.ř.). Nadto stěžovatelé uvádějí, že tím byla navozena situace, za které odvolací soud "poznamenal, že neshledává naléhavého právního zájmu na určovací žalobě" podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř.
V předmětné věci odvolací soud dospěl v souladu s ustanovením §95 odst. 2 o.s.ř. k závěru, že změnu žalobního petitu nelze s ohledem na okolnosti projednávaného případu připustit. Pokud stěžovatelé ve stížnosti tvrdí, že na základě provedených důkazů mohl soud rozhodnout i o změněném návrhu, pak je nutno zdůraznit, že toto posouzení přísluší pouze soudu v rámci provádění a volného hodnocení důkazů (srov. nález sp.zn. I. ÚS 63/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck 1997, str. 267 a násl.). Možnost nepřipustit změnu návrhu za podmínek stanovených zákonem souvisí též se zásadou hospodárnosti řízení. Stěžovatelé ale mají právo uplatnit svůj nárok v samostatném řízení a jejich právo na soudní ochranu není v tomto ohledu jakkoli dotčeno. Z ustanovení §95 a §202 odst. 2 písm. f) o.s.ř. dále vyplývá, že soud rozhodne usnesením, proti němuž není odvolání přípustné. Námitka stěžovatelů, dle níž měl soud rozhodnout o zamítnutí návrhu výrokem ve věci samé, proto taktéž neobstojí. Relevantní není konečně ani tvrzení stěžovatelů, dle něhož odmítnutím návrhu na změnu petitu nastala situace, za které odvolací soud poznamenal, že "neshledává naléhavého právního zájmu na určovací žalobě", což je samostatný důvod k zamítnutí žaloby. Z kontextu rozhodnutí odvolacího orgánu je naprosto zřejmé, že šlo o pouhou poznámku o pochybnostech soudu nad existencí naléhavého právního zájmu. Důvody zamítnutí žaloby, což i odvolací soud zdůraznil, byly ovšem odlišné. Zmíněná poznámka je bez právní relevance ve vztahu k obsahu ústavní stížnosti a není porušením práv stěžovatelů.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že oba soudy poskytly stěžovatelům náležitou ochranu v řízení. Umožnily jim v plném rozsahu se řízení účastnit a podávat návrhy. Výroky rozsudků obou soudů byly náležitě a srozumitelně odůvodněny, a nedošlo tudíž k tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o stěžovateli namítané porušení jejich práva vlastnit majetek, zakotvené v čl. 11 Listiny, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, podle níž se právo vlastnit majetek vztahuje pouze na vlastnictví už nabyté, existující, a nikoli pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 115/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C.H. Beck, Praha, 1995, str. 295). Ani v tomto směru tedy názoru stěžovatelů nelze přisvědčit.
Ústavní soud konečně posoudil opodstatněnost tvrzeného porušení čl. 90 Ústavy ČR. S ohledem na systematické zařazení tohoto článku v Ústavě je zřejmé, že je jedním z článků, garantujících zásadní principy činnosti soudní moci. Ústavnímu soudu proto nepřísluší ani hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2001 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu