ECLI:CZ:US:2018:1.US.1910.18.1
sp. zn. I. ÚS 1910/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti L. J., zastoupeného Mgr. Martinem Luštíkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Střelecká 574/13, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018 č. j. 4 Tdo 1619/2017-54 a č. j. 4 Tdo 1620/2017-27, rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2017 č. j. 13 To 56/2017-1781 a ze dne 12. 9. 2017 č. j. 13 To 311/2017-1973 a rozsudkům Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 10. 2016 č. j. 26 T 70/2016-1696 a ze dne 27. 6. 2017 č. j. 26 T 70/2016-1933, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 10. 2016 č. j. 26 T 70/2016-1696, kterým byl uznán vinným ze spáchání pokusu přečinu podvodu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení označeného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2017 č. j. 13 To 56/2017-1781, jímž byl uvedený rozsudek Okresního soudu v Kladně na základě odvolání stěžovatele zrušen jen ve výroku o trestu, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018 č. j. 4 Tdo 1619/2017-54, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze.
Stěžovatel dále navrhuje zrušení rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 6. 2017 č. j. 26 T 70/2016-1933, kterým byl za výše uvedený trestný čin stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků, a peněžitý trest v celkové výši 90 000 Kč. Navrhuje také zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017 č. j. 13 To 311/2017-1973, jímž byl na základě jeho odvolání zrušen rozsudek Okresního soudu v Kladně ve výroku o trestu a stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků, a peněžitý trest v celkové výši 90 000 Kč. Stěžovatel konečně navrhuje i zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018 č. j. 4 Tdo 1620/2017-27, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod a do práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel namítá, že se přísedící činné u soudu prvního stupně nemohly seznámit s obsahem listin obsažených ve spise, které byly použity jako důkazy v předmětném trestním řízení, konkrétně s přepisy záznamů o odposlechu telekomunikačního provozu, a že tedy ve věci rozhodovaly bez znalosti značné části důkazů. Poukazuje přitom na to, že při hlavním líčení tyto důkazy přečteny nebyly a že mimo hlavní líčení přísedící ve věci nekonaly nic, takže se nemohly s obsahem předmětných listin seznámit. Stěžovatel dále brojí proti použití záznamů o odposlechu telekomunikačního provozu, neboť Okresní soud v Ústí nad Labem, který o jejich nařízení rozhodoval, nebyl podle jeho názoru k tomuto rozhodnutí místně příslušný. Samotný příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu považuje stěžovatel za nedostatečně odůvodněný.
Stěžovatel dále namítá, že se hlavního líčení před Okresním soudem v Kladně v jeho trestní věci účastnil nepříslušný státní zástupce, a to státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Lounech. Podle stěžovatele pak v jeho případě trestní soudy při ukládání trestu nerespektovaly zákaz reformationis in peius.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře soustavně připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 224/98).
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že všechny výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby. Ústavní soud zároveň konstatuje, že trestní soudy se těmito jeho námitkami pozorně zabývaly a podrobně a přesvědčivě se s nimi vypořádaly.
Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018 č. j. 4 Tdo 1619/2017-54, kde tento soud poukázal na skutečnost, že nalézací soud v průběhu hlavního líčení deklaroval ochotu vyhovět návrhům stran řízení na přehrání odposlechnutých hovorů, avšak strany, včetně obhájce stěžovatele, tuto nabídku odmítly. Ústavní soud pak ve shodě s Nejvyšším soudem považuje za ničím nepodložené tvrzení stěžovatele, že se přísedící činné u nalézacího soudy neseznámily s listinnými důkazy, zejména pak s přepisy zmíněných odposlechů. Obě přísedící měly kdykoli v průběhu řízení před soudem prvního stupně možnost seznámit se se spisem obsahujícím mj. uvedené důkazy a námitka stěžovatele, že tak neučinily, je toliko pouhou spekulací.
S většinou dalších námitek stěžovatele se racionálně vypořádal Krajský soud v Praze v napadeném rozsudku ze dne 21. 3. 2017 č. j. 13 To 56/2017-1781. Na č. l. 10-11 odvolací soud vysvětlil, že v hlavním líčení před Okresním soudem v Kladně zastupoval obžalobu státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Lounech proto, že na základě §7 odst. 2 zákona o státním zastupitelství a §25 trestního řádu per analogiam došlo usnesením náměstka krajského státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 KZN 1231/2015 k delegaci na Okresní státní zastupitelství v Lounech, tzn. k odnětí a přikázání věci, a to nejen pro přípravné řízení, ale i pro další postup ve věci navazující na přípravné řízení. Ústavní soud považuje toto vysvětlení za zcela uspokojivé.
Stejný závěr pak Ústavní soud učinil i ve vztahu k tomu, jak se Krajský soud v Praze v uvedeném rozsudku vypořádal s námitkami stěžovatele směřujícími proti zákonnosti povolení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Námitkou týkající se místní příslušnosti soudu, který vydal příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, se odvolací soud zabýval na č. l. 11-13 uvedeného rozsudku. Ústavní soud se s touto argumentací ztotožňuje, a to včetně intepretace nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/2014, konkrétně bodu 120 tohoto nálezu, z něhož vyplývá, že jím provedený ústavně konformní výklad příslušných ustanovení vyhlášky č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství (a v návaznosti na to i výklad §26 trestního řádu), nemá bez dalšího dopad na následné hodnocení trestních řízení, v nichž byla napadená ustanovení aplikována. Správnost této interpretace ostatně Ústavní soud potvrdil již v dalších svých rozhodnutích navazujících na zmíněný nález (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1229/16, IV. ÚS 1967/16, I. ÚS 87/18 a další).
Krajský soud na č. l. 13 uvedeného rozsudku dále vyvrátil námitku stěžovatele týkající se údajně nedostatečného odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Tuto argumentaci dále doplnil Nejvyšší soud na č. l. 8 napadeného usnesení č. j. 4 Tdo 1619/2017-54. Trestní soudy správně uvedly, že jestliže soudce okresního soudu vydaný příkaz odůvodnil skutečnostmi, které podrobně a precizně vylíčil v příslušném návrhu již státní zástupce, nelze z toho vyvozovat, že by takové rozhodnutí bylo nezákonné či protiústavní. Také tento názor je konformní s judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1153/16 či I. ÚS 1611/16).
S námitkou stěžovatele, že trestní soudy měly při ukládání trestu porušit zákaz reformationis in peius, se v plné míře vypořádal Nejvyšší soud v napadeném usnesení č. j. 4 Tdo 1620/2017-27 (srov. č. l. 6-8). Nejvyšší soud zde správně uvedl, že stěžovateli byl prvním rozsudkem v předmětné trestní věci uložen (ve formě trestu souhrnného) nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, peněžitý trest a trest propadnutí věci, zatímco nakonec mu byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017 č. j. 13 To 311/2017-1973 uložen (vedle peněžitého trestu) trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Vyvodil z toho, že postavení stěžovatele se v řízení následujícím po kasačním zásahu Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 7 Tdo 1752/2016 výrazně zlepšilo, neboť se jednak snížila výměra trestu odnětí svobody a jednak (zejména) byl nepodmíněný trest odnětí svobody změněn na trest odnětí svobody podmíněně odložený.
Ústavní soud se s těmito závěry zcela ztotožňuje a zároveň odmítá názor stěžovatele, podle kterého z hlediska přísnosti trestu nemá význam, zda byl trest odnětí svobody uložen jako nepodmíněný, anebo zda byl jeho výkon podmíněně odložen. Je totiž nepochybné, že důsledky spojené s podmíněným odsouzením jsou pro pachatele, který díky podmíněnému odkladu trestu odnětí svobody zůstává na svobodě, nesouměřitelně méně závažné, než důsledky spojené s uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody, tedy s uvězněním.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu