ECLI:CZ:US:2016:2.US.1153.16.1
sp. zn. II. ÚS 1153/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele U. M., zastoupeného Mgr. Katarínou Kaškovou, advokátkou, se sídlem Milady Horákové 116/109, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1466/2015 ze dne 20. ledna 2016, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 150/2015 ze dne 14. května 2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 8 T 132/2014 ze dne 13. ledna 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 4. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zásada in dubio pro reo vyplývající z čl. 2 odst. 2 Listiny, zásada presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny a zásada nullum crimen sine lege dle čl. 2 odst. 2, ve spojení s čl. 39 Listiny. Odmítnutím dovolání pak měl být porušen čl. 13 Úmluvy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník") a přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku a byl za to odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně mu byla uložena povinnost uhradit poškozeným škodu v celkové výši 470 000 Kč.
3. Přečinu krádeže se dle skutkových zjištění dopustil tím, že v době od 20:00 hod. dne 13. 8. 2014 do 10:15 hod. dne 14. 8. 2014 v Praze, v ulici Charvátova 39/10, s použitím shodných klíčů odemkl vstupní dveře půjčovny vozítek segway a poté dveře do místnosti s trezorem, kde také s použitím shodného klíče odemkl trezor a odcizil z něj finanční hotovost 470 000 Kč.
4. Přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny se stěžovatel podle skutkových zjištění dopustil tím, že dne 14. 8. 2014 ve 22:30 hod. na Letišti Václava Havla v prostorách odbavení cestujících v době svého zadržení u sebe držel celkový padělek řidičského průkazu Lotyšska na jméno jiné osoby opatřený svojí fotografií a pozměněný cestovní doklad Lotyšska na jméno jiné osoby opatřený svojí fotografií, které přechovával v úmyslu použít je jako pravé.
5. Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné.
6. Dovolání stěžovatele, v němž byl uplatněn dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
7. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavních práv v tom, že soudy nezjistily skutkový stav věci, provedené důkazy hodnotily jednostranně v jeho neprospěch a v rozporu se zásadou in dubio pro reo a nevypořádaly se s jeho obhajobou. Porušily též zásadu objektivní pravdy, neboť postupovaly na základě extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry a na podkladě nesprávně zjištěného skutkového stavu provedly nejen vadnou právní kvalifikaci, ale i nesprávné posouzení škody. Argumenty obhajoby se soudy buď nezabývaly, nebo je vyhodnotily účelově v rozporu s provedeným dokazováním. Ani odvolací soud vady v řízení před soudem prvního stupně nenapravil a jeho rozhodnutí neobsahuje zákonem požadované odůvodnění.
8. Stěžovatel zdůrazňuje, že svým jednáním nenaplnil zákonné znaky trestného činu krádeže, neboť nebylo prokázáno, že by se zmocnil finanční částky 470 000 Kč v úmyslu tuto částku si přisvojit. Poukazuje na to, že žádný ze svědků jeho údajné jednání neviděl, kamerový záznam zaznamenal pouze prostor před provozovnou a ani odborné vyjádření k vyhodnocení zajištěných biologických stop osobu stěžovatele nijak neusvědčuje. Jediný důkaz - pachová stopa, která byla na základě odborného vyjádření z oboru pachové identifikace vyhodnocena jako údajně shodná s pachovým vzorkem odebraným stěžovateli, je důkazem pouze podpůrným, na jehož základě nelze rozhodnout o vině. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 394/97 a sp. zn. II. ÚS 418/99. Má za to, že jeho jednání by mohlo být posuzováno toliko jako přečin krádeže spáchaný ve stádiu pokusu. Nadto nebyla škoda a její výše spolehlivě bez důvodných pochybností zjištěna, takže nelze ani stěžovateli uložit povinnost ji nahradit a poškození měli být odkázáni na řízení občanskoprávní. Poukazuje přitom na rozporné výpovědi poškozených a na další důkazy, z nichž nevyplynulo, zda se vůbec nějaká hotovost v trezoru v předmětný den nacházela. Výrok o náhradě škody považuje za nepřezkoumatelný.
9. Stěžovatel je dále přesvědčen, že nebyla prokázána jeho vina ani ve vztahu k přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny. Z odborného vyjádření z odvětví technického zkoumání dokladů a písemností sice vyplynulo, že doklady, které měl při svém zadržení u sebe, byly pozměněné, ale úmysl užít je jako pravé mu prokázán nebyl. Neměl je v úmyslu použít a dobrovolně je vydal policistům. Ani v tomto směru odvolací soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil.
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Stěžovatel namítá, že vadným hodnocením provedených důkazů byl nesprávně zjištěn skutkový stav věci a na jeho podkladě byla provedena vadná právní kvalifikace. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř., není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval.
12. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257). Právě takovým důvodem stěžovatel s odkazem na obecné principy spravedlivého soudního rozhodování argumentuje.
13. Z hlediska zjišťování skutkového stavu však nelze soudům vytknout pochybení takové intenzity, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listiny.
14. Soud prvního stupně provedl relevantní důkazy, čímž si vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Stěžovatel sice poukazoval na nevěrohodnost výpovědí poškozených a činí tak i v ústavní stížnosti, nalézací soud však velmi pečlivě hodnotil výpovědi poškozených, a to i v kontextu s dalšími provedenými důkazy, zabýval se i tvrzenými rozpory, které však neshledal podstatnými pro posouzení trestní odpovědnosti stěžovatele. Nadto vycházel pouze z těch částí výpovědí poškozených, které byly podpořeny dalšími důkazy jak listinnými tak svědeckými. Velmi podrobně také vysvětlil, proč neuvěřil verzi stěžovatele, která je ve zřejmém rozporu nejen s provedenými důkazy, ale i s jeho chováním na místě činu, které sám popsal, i jeho následným jednáním.
15. Nelze přitom přisvědčit stěžovateli v tom, že o jeho vině bylo nepřípustně a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i soudu Ústavního rozhodnuto pouze na základě jediného důkazu - pachové stopy. Vina stěžovatele byla prokázána i řadou dalších nepřímých důkazů, které vytvořily ve svém souhrnu ucelený řetězec. Nalézacímu soudu proto nelze vytýkat, že nepřistoupil k aplikaci zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 628/08 ze dne 24. 9. 2009, III. ÚS 2194/07 ze dne 31. 10. 2007, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Tak tomu bylo i v projednávaném případě.
16. Odvolací soud, který na základě odvolání stěžovatele přezkoumával zákonnost a odůvodněnost rozsudku soudu prvního stupně i správnost jeho postupu v řízení, se s jeho skutkovými závěry ztotožnil a neshledal žádné pochybnosti o jejich správnosti. K tomuto závěru dospěl poté, co si nad rámec důkazů provedených soudem prvního stupně vyžádal fotodokumentaci z místa činu a odborná vyjádření k vyhodnocení zajištěných stop z oboru pachové identifikace a genetiky, z nichž vyvodil, že byla zjištěna shoda mezi pachovým vzorkem odebraným stěžovateli a pachovou konzervou odebranou na místě činu z kliky trezoru, z níž měly být peníze odcizeny. Znovu se sice nezabýval námitkami obhajoby směřujícími pouze do způsobu hodnocení důkazů, v tomto směru však odkázal na přiléhavé odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který již tyto námitky vyřešil způsobem, s nímž se odvolací soud ztotožnil.
17. Byť by potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu mohlo nepochybně být odůvodněno podrobněji a důkladněji, Ústavní soud akceptuje příklon soudu druhého stupně ke skutkovým závěrům nalézacího soudu, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají. Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60). V rozporu s tím tedy není, jestliže Městský soud v Praze na odvolací námitky stěžovatele směřující do způsobu hodnocení důkazů reagoval odkazem na řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně, v rámci nichž je také patřičně reagováno na námitky stěžovatele uplatněné i v ústavní stížnosti. To platí i o námitkách vůči zjištěné škodě, neboť i touto otázkou se soud prvního stupně zabýval dostatečně a své závěry ústavně přijatelným způsobem odůvodnil. Protože o výši škody neměl pochybnosti, neboť i ta byla prokázána nejen výpovědí poškozených ale i dalšími provedenými důkazy, nepochybil, pokud rozhodl o povinnosti stěžovatele k její úhradě v rámci trestního řízení.
18. S ohledem na uvedené závěry Ústavní soud neshledal důvodnými ani námitky proti nesprávné právní kvalifikaci skutků, resp. argumenty o neprokázání příčinné souvislosti mezi vznikem škody a jednáním stěžovatele, posouzeným jako přečin krádeže, a o neprokázání subjektivní stránky u přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny (úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé). Tyto výhrady, založené na polemice se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů byly i předmětem přezkumné činnosti dovolacího soudu, který se jimi zabýval a své úvahy přesvědčivě a logicky zdůvodnil. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí.
19. Lze tedy uzavřít, že postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
20. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu