Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 03.08.2000, sp. zn. II. ÚS 418/99 [ nález / MALENOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 116/19 SbNU 113 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:2.US.418.99

sp. zn. II. ÚS 418/99 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti R. Š., zastoupeného JUDr. H. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 1999, sp. zn. 9 To 118/99, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 1999, sp. zn. 9 To 118/99, se zrušuje. Odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 1. 1999, sp. zn. 19T 114/98, byl stěžovatel shledán vinným, že dne 27. 5. 1998 v době kolem 15.00 hod. vnikl nezjištěným způsobem do uzamčeného automobilu, který je majetkem firmy J. B. - K. B., a.s., následovně s tímto vozidlem odjel cca 10 metrů přes náměstí, kde automobil opustil před stánkem tabáku, a protože vozidlo nezajistil, samo se po krátké chvíli rozjelo a narazilo do jiného zaparkovaného automobilu, čímž spáchal trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle ustanovení §249 odst. 1 trestního zákona. Za to byl odsouzen k samostatnému peněžitému trestu ve výši 10.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán ve stanovené lhůtě, byl mu stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce trvání jednoho měsíce. V odůvodnění rozsudku Obvodní soud pro Prahu 5 mimo jiné uvedl, že má za prokázané, že dne 27. 5. 1998 v době kolem 15:00 h zaparkoval obchodní zástupce firmy J. B. - K. B. zmíněný automobil u restaurace. Obchodní zástupce uvedené vozidlo uzamkl a pouze nechal pootevřené o 1 cm střešní okénko. Takto zaparkované vozidlo, v jehož kufru se nacházel alkohol, poté opustil a odebral se do předmětné restaurace. Když se v 15:45 h vrátil na místo, auto zde neparkovalo. Soud má rovněž za prokázané, že v rozmezí doby 15:00 h až 15:45 h proběhl skutkový děj, který měl dvě fáze: Během fáze první bylo vozidlo nezjištěným způsobem stěžovatelem, jehož pachové stopy na místě řidiče byly zajištěny, otevřeno. Ten s ním pak odjel přes náměstí a poté je před stánkem tabáku na velmi krátkou dobu opustil. V druhé fázi se stěžovatel k uvedenému vozidlu znovu vrátil, načež se vozidlo dalo samovolně do pohybu a narazilo do jiného zaparkovaného auta. Teprve druhá fáze skutkového děje byla registrována dalšími svědky, a to svědkyní E. R., která krátce před nárazem zaregistrovala, že vozidlo jede ve stejném směru, kam kráčel stěžovatel. Rovněž svědkyně M. Č. a Z. K., které po 15:00 h stály na stanici autobusu, viděly, že stěžovatel šel z ulice, v níž bydlí, směrem na náměstí kolem špatně zaparkovaného vozidla, které stálo před stánkem tabáku šikmo na vystouplém chodníčku, a když se rozjelo a narazilo do dalšího vozidla, byl již od tohoto místa vzdálen 10 metrů. Obhajobu stěžovatele soud nepřijal, neboť byla podle něj vyvrácena především výpověďmi svědků, protokolem o ohledání místa činu, úředním záznamem policie a odborným vyjádřením k sejmuté pachové stopě. Řidič vozidla rovněž potvrdil, že vozidlo mimo střešní okénko uzavřel a řádně uzamkl, zajistil zařazením zpátečky a ruční brzdu nepoužil. Z výpovědi svědkyně E. R. soud zjistil, že dne 27. 5. 1998 v době kolem 15:30 h viděla stěžovatele ve vzdálenosti přibližně 1 metr od vozidla, ve vozidle ho však sedět neviděla. Z výpovědí dalších dvou svědkyň bylo zřejmé, že sledovaly již druhou část skutkového děje, navíc mezi sebou hovořily a nevěnovaly jednání stěžovatele po celou dobu pozornost. Důležitým důkazem je podle obvodního soudu odborná expertiza, kterou byly srovnány pachové stopy sejmuté ze sedadla řidiče s pachovými stopami stěžovatele. Expertiza zcela jednoznačně potvrdila shodu těchto dvou pachových stop. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel v zákonné lhůtě odvolání, které směřuje do výroku o vině a trestu. Stěžovatel se závěry soudu nesouhlasil a vytýkal mu, že důkazy v trestní věci provedl nedostatečně a neúplně, oproti obžalobě přehodnotil skutkový děj a vůbec nezkoumal, kde byl stěžovatel v době, kdy se měl údajně zmocnit odcizeného vozidla. Veškeré prováděné důkazy v tomto směru totiž směřovaly pouze k době, kdy automobil, který měl neoprávněně užívat, narazil do stojícího automobilu Škoda 120. Až v závěrečné řeči státního zástupce a následně v napadeném rozsudku, byl skutkový děj rozdělen na dvě fáze a popsán tak, že stěžovatel měl nezjištěným způsobem předmětný automobil otevřít, popojet s ním, poté z náměstí odejít a následně se na náměstí opět vrátit v době, kdy předmětný automobil narazil do Škody 120. Stěžovatel v odvolání namítá, že po 15:00 h ještě nemohl být na náměstí, neboť se vracel z práce, kterou prováděl mimo Z. se svým spolupracovníkem, a to jeho automobilem. Tento spolupracovník ho vysadil před bydlištěm stěžovatele, kde se stěžovatel asi 10 minut zdržel, což mu může dosvědčit bratr, který byl v té době z důvodu nemoci doma. Stěžovatel navrhl provést výslech uvedených osob a poukázal na to, že dosud nemusel prokazovat svůj pobyt v době těsně po 15:00 h, a nevěděl, že má zajišťovat důkazy k uvedeným skutečnostem. Zároveň vyloučil, že by se na náměstí zdržoval v době od 15:00 h do 15:45 h dvakrát, což ani z provedených důkazů nevyplývá. Dále namítl, že v rozsudku jsou uvedeny údaje, které si vzájemně odporují. S vozidlem měl ujet asi 10 metrů přes náměstí, v odůvodnění se ovšem píše zhruba o 100 metrech. Důkazy, které byly ve věci prováděny, se vůbec nezabývaly obdobím, kdy byl stěžovatel přivezen ze svého pracoviště do svého bydliště a určitou dobu se tam zdržoval, a teprve pak odešel na náměstí. Z výslechu svědka H. pak vyplývá, že automobil nalezl 8 metrů od místa, kde ho zaparkoval. Za největší pochybení soudu považuje, že se ve skutečnosti opírá o jediný důkaz, a to pachovou stopu, která byla v automobilu nalezena a je pouze důkazem nepřímým. Navrhl, aby napadený rozsudek byl odvolacím soudem zrušen, nebo, aby věc byla vrácena soudu I. stupně k provedení dalších důkazů. Napadeným usnesením Městský soud v Praze stěžovatelovo odvolání proti citovanému rozsudku obvodního soudu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud I. stupně postupoval správně a dospěl ke správným právním závěrům. K námitce, že pachová expertiza je důkazem nepřímým, přisvědčil, ovšem současně konstatoval, že vina obžalovaného byla prokázána i na základě dalších nepřímých důkazů. Tím byl podle soudu II. stupně vytvořen dostatečný podklad pro zmíněný závěr. Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení obecného soudu stěžovatel namítá, že v trestním řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6, zejména pak odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v tom, že byl odsouzen na základě pouze jednoho nepřímého důkazu, a to pachové stopy. Tento důkaz nelze podle jeho názoru považovat za důkaz způsobilý prokázat jeho vinu a navíc nebyl podpořen důkazem dalším. Dále spatřuje stěžovatel porušení svých základních práv v tom, že soud odmítl provést jiné důkazy, které by potvrdily jeho nevinu. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, a že mu proto v zásadě nepřísluší přehodnocovat dokazování jimi prováděné. Na straně druhé je však oprávněn a povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy. Jak již bylo judikováno v jednom z jeho nálezů (Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 10, s. 179 - nález č. 28, I. ÚS 394/97), Ústavní soud nezpochybňuje obecnou věrohodnost důkazu pachovou zkouškou (přestože tento důkaz v teorii i v praxi trestního řízení nebývá přijímán jednoznačně a bezvýhradně). Na základě tohoto nepřímého a svou povahou podpůrného důkazu je však možno pouze dospět k závěru, že určitá osoba se v blíže neurčené době s největší pravděpodobností na určitém místě nacházela, nelze z něj však jednoznačně a bez veškeré pochybností dovodit, že právě ona se dopustila trestného činu. Ústavní soud má za to, že se obecné soudy v daném případě náležitě nevyrovnaly s hodnocením nepřímých důkazů a porušily právní zásadu "in dubio pro reo". Z důkazů, které ve věci provedly, odvodily závěry o vině stěžovatele, které jsou v příkrém rozporu se skutečně zjištěným skutkovým stavem. Jak obecné soudy samy v odůvodnění svých rozhodnutí konstatovaly, coby hlavní důkaz použily odbornou expertizu Kriminalistického ústavu v Praze provedením pachové zkoušky, která podle jejich názoru svědčí o tom, že se stěžovatel nepochybně v předmětném vozidle nacházel, pouze není znám přesný způsob, jakým se do něho dostal. Obecné soudy nerozhodly o vině stěžovatele pouze na základě tohoto jediného nepřímého důkazu. Nabídly určitý řetězec nepřímých důkazů a v odůvodnění svých rozhodnutí se opřely i o některé svědecké výpovědi. Právě tyto výpovědi však nejsou k doplnění důkazu pachovou zkouškou podle názoru Ústavního soudu dostačující, neboť ani jediná z nich nedokazuje, že se stěžovatel ve vozidle nacházel; je z nich pouze patrno, že se v inkriminovaný čas v jeho blízkosti pohyboval. Ústavní soud zastává názor, že k tomu, aby bylo možno rozhodnout o vině a trestu je třeba, aby řetězec důkazů nevykazoval mezery a nevyvolával důvodné pochybnosti, což v tomto případě konstatovat nelze. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně nevyložily, proč se nezabývaly provedením důkazů dalších, či proč nebyly některé další důkazy zjevně provedeny (např. daktyloskopická expertiza). Ve vyšetřovacím spise Obvodního státního zastupitelství v Praze 5 (č. OVV-1318/20-14-98) je totiž v protokolu o ohledání místa činu pouze konstatováno, že ze sedadla řidiče byla sejmuta pachová stopa, kdežto jiné upotřebitelné stopy uvnitř ani vně vozidla nebyly zajištěny. Obecné soudy nevěnovaly žádnou pozornost motivu jednání stěžovatele ani jeho případné momentální pohnutce. Nevyhodnotily rovněž rozpornost výpovědí svědků E. R. a M. H. Ústavní soud nezjistil ani to, že by se obecné soudy zabývaly tím, zda byly dveře automobilu poškozeny násilným otevřením. Pokud byl automobil skutečně uzamčen, jak tvrdil jeho řidič - svědek H. - mohl stěžovatel jen stěží nepozorovaně do automobilu vniknout, neboť celá událost se odehrávala v lokalitě, kde se místní lidé navzájem znají, a v denní dobu, která je charakteristická svou vysokou frekvencí pohybu lidí. Ústavní soud má za to, že tím, že nebyly provedeny další důkazy, které případně bez pochyb mohly pachatele usvědčit, se dostaly právní závěry obecných soudů do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a tím i do rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Odsuzující rozsudek opřely o nepřímé či podpůrné důkazy a neprovedly důkazy další. Ústavnímu soudu proto nezbylo než se v tomto konkrétním případě otázkou dokazování zabývat. Ústavní soud rovněž přezkoumal dané rozhodnutí z hlediska jeho souladu s mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána. Zastává názor, že obecné soudy v daném případě nepostupovaly v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť nerespektovaly jeden z principů spravedlivého trestního řízení, a to princip "rovnosti zbraní". Na jeho základě má každá ze stran právo předkládat své názory a reagovat na tvrzení jiných za podmínek, které ji podstatně neznevýhodňují oproti straně druhé. Tento princip dle názoru Ústavního soudu obecné soudy v daném případě porušily především tím, že své rozhodnutí opřely o nepřezkoumatelný důkaz, mezi které lze zařadit i důkaz provedený pachovou zkoušku. Evropský soud pro lidská práva nejednou rovněž konstatoval, že každý případ, který vyvolává sebemenší důkazní pochybnosti, musí být vykládán ve prospěch obviněného (viz např. jeho rozsudek ve věci Barberá, Messequé a Jabardo z roku 1988, A-146). S ohledem na uvedené skutečnosti má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím, které ve svém celku porušuje právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto Ústavní soud dle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhověl ústavní stížnosti a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 1999, sp. zn. 9 To 118/99 podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil. bPoučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 3. srpna 2000