ECLI:CZ:US:2020:1.US.1935.20.1
sp. zn. I. ÚS 1935/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele K. T., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici v Plzni, zastoupeného JUDr. Janem Károu, advokátem se sídlem v Kaplici, Dlouhá 154, proti usnesením Krajského soudu v Plzni č. j. 7 To 150/2020-87 ze dne 30. dubna 2020 a Okresního soudu Plzeň-město č. j. 3 PP 43/2020-69 ze dne 9. března 2020, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Plzeň-město (dále jen "soud prvního stupně") zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stížnost proti tomuto usnesení Krajský soud v Plzni (dále jen "stížnostní soud") zamítl.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že jde o opakovanou žádost o podmíněné propuštění poté, co předchozí žádosti nebylo vyhověno a v postupu soudu prvního stupně a stížnostního soudu nezjistil pochybení ani Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2909/19 ze dne 13. září 2019; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Stěžovatel je přesvědčen, že okolnosti, pro které nebylo předchozí žádosti vyhověno, pominuly; ve výkonu trestu plní uložené povinnosti, má za to, že účelu trestu bylo dosaženo (nejen vykonáním 3/4 uloženého trestu), a podmíněné propuštění by bylo motivačním faktorem pro jeho další (řádný) život. Soud prvního stupně přesto žádosti nevyhověl v přesvědčení, že nebyl splněn předpoklad prognózy vedení řádného života, a to i s přihlédnutím k vysokým dluhům stěžovatele, přičemž právě dluhy jej již dříve vedly k páchání závažné trestné činnosti.
3. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími byla zasažena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy konstatovaly, že ani opakované odsouzení nevedlo k nápravě, trestné činnosti se stěžovatel dopouštěl i v době předchozího podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Trestní minulost je ovšem aspektem, který hraje roli při ukládání trestu a nemůže mít vliv na předpoklad budoucího života; v postupu obecných soudů spatřuje stěžovatel porušení zákazu dvojího přičítání, respektive porušení principu ne bis in idem. K tomu odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, nálezy sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. května 2011 (N 90/61 SbNU 405) či sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. listopadu 2018. Je přesvědčen, že obecné soudy nebraly v potaz okolnosti svědčící v jeho prospěch a nevypořádaly se s nimi. Rozhodnutí neposkytují ani podklad, jak se má v budoucnu chovat, aby jeho žádosti mohlo být v budoucnu vyhověno; tím měl být zkrácen i v právu na spravedlivý proces, a proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
4. Soud prvního stupně v odůvodnění svého usnesení (a stížnostní soud se s vyslovenými důvody ztotožnil) uvádí, že ačkoliv stěžovatel ve výkonu trestu odnětí svobody obdržel kázeňské odměny, plní stanovené povinnosti a prokazuje i další aktivitu, svědčí toto chování o bezproblémovém výkonu trestu, neposkytuje však záruky řádného života na svobodě, o čemž svědčí též fakt, že v páchání trestné činnosti pokračoval i po předchozím podmíněném propuštění. Soud prvního stupně nepřehlédl kroky, jimiž se stěžovatel snaží napravit se a připravit pro život na svobodě, přesto po projednání žádosti ve veřejném zasedání vyloučil takové polepšení stěžovatele, jež by odůvodňovalo podmíněné propuštění. Co se týká výše dluhů, soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že stěžovatel nemá žádný přehled o jejich aktuální výši, což soud nepovažuje za záruku řádného života. V žádném případě nelze z rozhodnutí dovodit, že k zamítnutí žádosti vedla pouze trestní minulost stěžovatele bez přihlédnutí k dalším okolnostem - závěr nebyl učiněn na základě nedostatečných zjištění, pominutí argumentů stěžovatele a není projevem svévole.
5. Nenárokové rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody lze vydat ve prospěch osob, od kterých lze bezvýhradně očekávat vedení řádného života; smyslem tohoto institutu je motivovat odsouzeného, aby svým chováním a plněním povinností prokázal polepšení již ve výkonu trestu. Je úkolem soudu prověřit splnění předvídaných okolností, přičemž zákonné vymezení je jen rámcem určujícím nezbytné požadavky rozhodnutí. Obecný soud je povolán na základě konkrétních okolností zjistit, bylo-li sledovaného účelu již dosaženo - pak není další výkon trestu potřebný. Institut podmíněného propuštění v sobě zahrnuje nástroje pro pokračování procesu resocializace, protože je spojeno se stanovením zkušební doby a "Damoklův meč" hrozícího nařízení výkonu zbytku trestu výrazně snižuje riziko potenciální recidivy (viz nález sp. zn. III. ÚS 1735/10). Současně ale platí, že soudy mají povinnost aplikovat institut podmíněného propuštění jen v případech, kdy jím lze splnit předpokládaný účel, kterým je snazší resocializace odsouzeného (viz například usnesení sp. zn. III. ÚS 208/12 ze dne 23. února 2012).
6. Posouzení dosažení účelu trestu je úkolem obecného soudu; je-li o něm subjektivně přesvědčen stěžovatel, nejde nutně o objektivní zjištění. Jestliže soudy nezjistily v projednávaném případě při splnění zákonem stanovených podmínek (čl. 36 odst. 1 Listiny) naplnění všech požadavků pro vyhovění žádosti o podmíněné propuštění stěžovatele, nelze jen nespokojenost stěžovatele považovat za porušení jeho základních práv a svobod. Obecný soud se musí důkladně a zákonem stanoveným způsobem zabývat tím, zda byly naplněny veškeré požadavky, aniž by aplikoval nějaký automatický algoritmus, podle kterého by naplnění definované řady požadavků automaticky vedlo k rozhodnutí o propuštění. Stěžovateli byl uložen trest ve výši stanovené zákonem (čl. 39 Listiny), s níž zákonodárce spojuje naplnění účelu trestu, a jeho podmíněné "zkrácení" je výjimkou, která není - nemůže být - automatická. Zásada ne bis in idem (čl. 40 odst. 5 Listiny) proto nemůže být narušena, považuje-li soud v konkrétním případě za účelné ponechat odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody (případně i po celou dobu uloženého trestu). Ústavní soud nezjistil stěžovatelem tvrzený zásah do jeho základních práv.
7. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu