ECLI:CZ:US:2012:3.US.208.12.1
sp. zn. III. ÚS 208/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. února 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J. K., právně zastoupeného Mgr. Ing. Markem Němcem, advokátem se sídlem Nádražní 106, Sedlčany, proti usnesení Okresního soudu v Příbrami č. j. 0 PP 241/2011-15 ze dne 19. října 2011 a proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 14 To 634/2011-28 ze dne 24. 11. 2011, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení základního práva na spravedlivý proces, garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále mělo dojít k porušení rovnosti občanů ve smyslu článku 1 Listiny.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, nachází se stěžovatel ve výkonu trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře ze dne 23. 11. 2009 sp. zn. 18 T 6/2007, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010 sp. zn. 7 To 9/2010. Stěžovatel (v trestní věci "odsouzený") podal u Okresního soudu v Příbrami žádost o podmíněné propuštění, kterou tento soud v záhlaví označeným usnesením ze dne 19. října 2011 podle §331 odst. 1 tr. řádu a §88 odst. 1 tr. zákoníku jako nedůvodnou zamítl. Proti usnesení soudu prvého stupně podal odsouzený stížnost, kterou však Krajský soud v Praze výše uvedeným usnesením, napadeným ústavní stížností, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že v jeho trestní věci došlo ke "zneužití soudní úvahy". Dle názoru stěžovatele jsou napadená soudní rozhodnutí nedostatečně odůvodněna. Není zejména patrno, z jakých obecných kritérií nalézací a odvolací soud při posouzení žádosti stěžovatele vycházely. Dle názoru stěžovatele totiž odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění musí obsahovat vyjádření soudu v tom smyslu, jak soud obecně rozhoduje ve srovnatelné situaci a zda odsouzený splňuje ta obecná kritéria podmíněného propuštění, která soud užívá u všech odsouzených. Absence včasného nastoupení do výkonu trestu sice může stěžovateli přitížit, nelze však tento argument použít jako kritérium výlučně imperativní. Napadené rozhodnutí soudu prvého stupně navíc dle stěžovatele v rozporu se zákonem argumentuje jeho způsobem života před právní mocí odsuzujícího rozsudku. Stejně tak stěžovatel nepovažuje za relevantní skutečnost, že není v rámci výkonu trestu zařazen v tzv. první diferenční skupině, neboť tato skutečnost nemusí nutně souviset s chováním stěžovatele. Tvrzení soudu, že stěžovatel po propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody nevedl řádný život, není prý "podloženo logickou úvahou", neboť v současné době ve vězení stěžovatel již řádný život vede, nemá žádné kázeňské delikty a byl několikrát odměněn za své chování. Obecný soud údajně nezkoumal a nezohlednil různé další okolnosti ve prospěch stěžovatele, např. to, že stěžovatel nedluží nic na výživném a výdělkem ve věznici přispívá své rodině. Napadená rozhodnutí nejsou dle názoru stěžovatele výsledkem spravedlivého procesu, v němž by byla dodržena zásada rovnosti zbraní.
II.
Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Otázce aplikace ustanovení §88 odst. 1 tr. zákoníku (resp. ustanovení §61 dříve platného tr. zákona) o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limitům ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění je věnována již obsáhlá a zároveň konstantní judikatura Ústavního soudu (viz např. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 1280/08, III. ÚS 590/09 a III. ÚS 338/10). Ve svých rozhodnutích Ústavní soud soustavně zdůrazňuje, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek - čehož si je ostatně dobře vědom i stěžovatel - mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejde o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení rozhodných skutečností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, jestliže vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není zde pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 629/06, sp. zn. II. ÚS 715/04 a sp. zn. IV. ÚS 70/09 dostupná v databázi rozhodnutí NALUS).
Ústavní soud konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz nález ve věci sp. zn. II. ÚS 715/04 či např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09). Ústavní soud má za to, že soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy se uskutečňuje při odsouzení. Dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tudíž otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu.
Výklad rozhodných podmínek, tedy otázka, zda odsouzený prokázal polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život [§88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu; o relevantní nesprávnost zde pak může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené závěry obstát vůbec, zatímco není samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tím až stav, kdy soudy podaný výklad je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 590/09). O takový případ v posuzované věci nejde.
Okresní soud provedl ve věci důkaz opisem rejstříku trestů stěžovatele, hodnocením věznice a připojenými spisy Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře sp. zn. 18 T 6/2007 a Okresního soudu v Písku sp. zn. 9 T 343/2002. Okresní soud vzal v úvahu dobré chování stěžovatele ve výkonu trestu, zároveň však upozornil na to, že stěžovatel byl již v minulosti opakovaně soudně trestán, ve zkušební době podmíněného propuštění se opětovně dopouštěl majetkové trestné činnosti. Z výkonu posledního trestu byl propuštěn již 18. 1. 2005 a nedlouho po propuštění se dopustil trestného činu, za nějž je nyní ve výkonu trestu. Obecný soud dále poukázal na to, že stěžovatel se k vlastní trestné činnosti, jíž došlo k velmi tragickému následku, staví velmi nekriticky. Obecný soud mimo jiné zdůraznil, že samo dobré chování stěžovatele ve výkonu trestu není v daném případě dostatečnou zárukou jeho snahy po nápravě, neboť v minulosti již dostal šanci v podobě podmíněného propuštění, kterou zneužil k páchání další trestné činnosti.
Napadené usnesení Okresního soudu v Příbrami, resp. i rozhodnutí krajského soudu, je odůvodněno především odkazem na opakovanou majetkovou a násilnou trestnou činnost, jíž se stěžovatel v minulosti dopouštěl a která určitým způsobem gradovala. Další okolnosti, např. otázka nedobrovolného nastoupení výkonu trestu, jsou uváděny jen jako podpůrné argumenty.
Ústavní soud zde může odkázat na svá minulá rozhodnutí, zejména usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 384/2010. Obecný soud by při aplikaci §88 odst. 1 tr. zákoníku nepostupoval správně, pokud by již na základě samotného zjištění existence dřívějších odsouzení dospěl k závěru o nemožnosti podmíněného propuštění stěžovatele (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 1735/10 a Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 960). Jinak je tomu v případě, jestliže obecný soud k předchozím trestům přihlédne v rámci zhodnocení osoby, resp. dosavadního životního stylu odsouzeného, který pro závěr o pravděpodobnosti další recidivy bezesporu význam má.
Je vhodné připomenout funkci podmíněného propuštění jako významného resocializačního a výchovného prostředku, který může mimo jiné pozitivně usměrnit proces postupného návratu propuštěného vězně do svobodného života. Tuto a další funkce však uvedený institut může plnit jen při své správné aplikaci v konkrétních případech, tzn. u těch odsouzených, u nichž se lze na základě relevantních důkazů důvodně domnívat, že pouhá hrozba výkonem zbytku trestu odnětí svobody postačí, aby se do budoucna zdrželi páchání trestných činů. V projednávané věci již okresní soud v intencích §134 odst. 2 tr. řádu vysvětlil, proč v případě stěžovatele, který již v minulosti dobrodiním podmíněného propuštění pohrdl, lze mít riziko jeho dalšího selhání za příliš vysoké, než aby bylo možné dospět k závěru dle §88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (k tomu viz i argumentaci na str. 2 rozhodnutí krajského soudu). V tomto výkladu Ústavní soud nespatřuje interpretační exces; naopak jde o postup v souladu s funkcí výkonu trestu odnětí svobody spočívající v ochraně společnosti před osobami, jež vykazují výrazné sklony k páchání trestné činnosti.
Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu