ECLI:CZ:US:2010:3.US.384.10.1
sp. zn. III. ÚS 384/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. května 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti A. S., právně zastoupeného Mgr. Janem Špalkem, advokátem se sídlem v Plzni, U Radbuzy 4, proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 18. 11. 2009 sp. zn. 3 PP 276/2009 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 50 To 10/2010, za účasti Okresního soudu Plzeň - město a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále mělo dojít k porušení článku 95 Ústavy ČR.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byla v záhlaví označeným usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 18. 11. 2009 podle §61 odst. 1 písm. a) tr. zák. zamítnuta žádost stěžovatele (v trestní věci "odsouzeného") o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání šesti let, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 3. 2008 sp. zn. 3 T 6/2007, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2008 sp. zn. 8 To 276/2008. Proti označenému rozhodnutí okresního soudu o zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění podal stěžovatel stížnost, kterou však Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 20. 1. 2010 jako nedůvodnou dle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil nesouhlas s argumentací uvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu prvého stupně. Má za to, že obecný soud jeho žádost o podmíněné propuštění zamítl jen proto, že byl v minulosti opakovaně soudně trestán. Stěžovatel zdůraznil, že je poprvé fyzicky ve výkonu trestu odnětí svobody a jeho dřívější odsouzení nelze ze zákonných důvodů brát v potaz, jelikož tresty vykonal či uplynula zkušební doba podmíněného odsouzení, v níž se stěžovatel osvědčil. Stěžovatel se domnívá, že okresní soud uplatnil při interpretaci právní normy výklad zcela svévolný, podle nějž by fakticky žádná dříve trestaná osoba neměla na podmíněné propuštění nárok. V tomto postupu obecného soudu stěžovatel spatřuje porušení svého základního práva na spravedlivý proces.
II.
Ústavní soud si podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Tato vyjádření byla stručná - účastníci odmítli argumentaci stěžovatele s tím, že k žádnému porušení jeho ústavním pořádkem garantovaných práv dle jejich názoru nedošlo. Vzhledem k tomu, že vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti či argumenty, které by nebyly obsaženy již v napadených rozhodnutích, považoval Ústavní soud za nadbytečné, zasílat je stěžovateli k replice.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal spis vedený u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 3 PP 276/2009.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. Je vhodné připomenout, že k porušení práva na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný.
Stěžovatel je na základě výše citovaných rozhodnutí obecných soudů ve výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen za trestné činy ublížení na zdraví dle §221 odst. 1 tr. zák. a dle §221 odst. 2 písm. c) tr. zák., týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě dle §215a odst. 1 tr. zák., dle §215a odst. 2 písm. a) a dle §215a odst. 2 písm. b) tr. zák. a znásilnění dle §241 odst. 1 tr. zák. Podle §61 odst. 1 písm. a) tr. zák. (stejně podle §88 odst. 1 nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.) může soud po výkonu poloviny uloženého trestu odnětí svobody odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život. V případě stěžovatele připadá po předchozím výkonu vazby konec trestu na 22. 6. 2012, lhůta pro podmíněné propuštění uplynula dne 22. 6. 2009.
Otázce aplikace ust. §61 tr. zák. o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limitům ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění je věnována již poměrně obsáhlá a zároveň konstantní judikatura Ústavního soudu (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 611/2000, II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/2001, nověji pak sp. zn. III. ÚS 1280/08, III. ÚS 590/09, III. ÚS 458/09, III. ÚS 1845/09 či III. ÚS 338/10, všechna dostupná v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS). Ve svých rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejedná se o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 629/06, sp. zn. II. ÚS 715/04 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09, dostupná v databázi NALUS).
Ústavní soud konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09, sp. zn. III. ÚS 338/10). Ústavní soud má za to, že soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy se uskutečňuje při odsouzení a dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tudíž otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Dle názoru Ústavního soudu, vyjádřeného např. ve věci sp. zn. IV. ÚS 70/09, je ve výlučné pravomoci obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci institutu dle §61 tr. zák. (viz nyní §88 odst. 1 tr. zákoníku) jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 590/09). Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by v případech rozhodování trestních soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění mohlo dojít za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle soudce, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však v projednávané věci zjevně nedošlo.
Z vyžádaného spisového materiálu vyplývá, že v projednávané věci byl dodržen řádný procesní postup. Obecné soudy se žádostí stěžovatele náležitě zabývaly, pro rozhodnutí si opatřily dostatečný skutkový podklad (viz zejm. údaje a výpisy na č. l. 8 a 9 spisu sp. zn. 3 PP 276/2009, hodnocení ředitele věznice na č. l. 15). Stěžovatel byl ve věci osobně slyšen (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 16 až 17). Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že jak soud nalézací, tak Krajský soud v Plzni jako stížnostní soud se námitkami a argumenty stěžovatele podrobně zabývaly a své vlastní závěry podrobně a logicky odůvodnily.
V rovině konkrétních námitek Ústavní soud musí především odmítnout názor stěžovatele, tvrdí-li, že v rámci rozhodování o žádosti o podmíněné propuštění obecný soud nesmí jakkoli zohlednit skutečnost, že se odsouzený již v minulosti opakovaně dopouštěl trestné činnosti, jestliže se na něj dle příslušných zákonných ustanovení hledí, jako kdyby odsouzen nebyl. Stěžovatel ve svém návrhu směšuje otázku zákonné fikce neodsouzení, resp. zahlazení odsouzení (tzn. zánik právních následků vznikajících na základě zákona z právní skutečnosti odsouzení) s otázkami individuálně preventivními, jež si soud klade při úvahách o prognóze řádného chování odsouzeného ve smyslu §61 odst. 1 písm. a) tr. zák. Obecný soud by postupoval nesprávně, pokud by již na základě samotného zjištění existence dřívějších odsouzení dospěl k závěru o nemožnosti podmíněného propuštění stěžovatele. Jinak je tomu v případě, jestliže obecný soud k předchozím trestům přihlédne v rámci zhodnocení osoby, resp. dosavadního životního stylu odsouzeného, který pro závěr o pravděpodobnosti další recidivy bezesporu význam má. Je vhodné připomenout funkci podmíněného propuštění jako významného resocializačního a výchovného prostředku, který může mimo jiné pozitivně usměrnit proces postupného návratu propuštěného vězně do svobodného života. Tuto a další funkce však uvedený institut může plnit jen při své správné aplikaci v konkrétních případech, tzn. u těch odsouzených, u nichž se lze na základě relevantních důkazů důvodně domnívat, že pouhá hrozba výkonem zbytku trestu odnětí svobody postačí, aby se do budoucna zdrželi páchání trestných činů.
V projednávané věci tudíž naprosto nelze nalézacímu soudu vytýkat, jestliže v odůvodnění svých závěrů o pravděpodobnosti vedení řádného života u odsouzeného přihlédl k tomu, že stěžovatel byl již 6x soudně trestán a trestné činnosti se dopouští již od roku 1985. Obecný soud především poukázal na to, že závažnost stěžovatelem spáchaných trestných činů navzdory opakovaným odsouzením neustále gradovala až ke spáchání několika velmi závažných trestných činů ve smyslu §221, 215a a §241 tr. zák. Obecný soud podrobně odůvodnil své pochybnosti o prognóze stěžovatele i s poukazem na další konkrétní skutečnosti. Zejména zdůraznil charakter trestné činnosti, za níž je stěžovatel nyní ve výkonu trestu, jež byla dlouhodobá a směřovala proti spolužijící osobě. Obecný soud v této souvislosti odkázal i na ochrannou funkci trestu vůči poškozené. Dále lze odkázat i na psychiatrické znalecké posudky, z nichž cituje v odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajský soud v Plzni, podle nichž stěžovatel trpí disociální poruchou osobnosti s řadou patologických osobnostních rysů.
Ústavní soud tyto úvahy obecných soudů nepovažuje za výraz svévole, jímž by docházelo k porušování základních práv stěžovatele. Nezbývá mu než připomenout, že na rozhodování soudů o podmíněném propuštění nelze vztahovat bezezbytku zásady rozhodování o vině trestným činem, zejména zásadu in dubio pro reo (in dubio pro libertate). Jak již bylo výše naznačeno, není podmíněné propuštění právem, ale privilegiem, závislým na soudcovském uvážení, při němž musí obecný soud zohlednit aspekty resocializační a nápravné i ochrannou funkci trestu odnětí svobody.
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2010
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu