ECLI:CZ:US:2009:1.US.2144.09.1
sp. zn. I. ÚS 2144/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem v Kladně, Huťská 1383 směřující proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 13. května 2009 sp. zn. 26 PP 40/2009 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. června 2009 sp. zn. 14 To 345/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a i jinak co do formálních podmínek, s výjimkou formální vady v plné moci (substituční doložky pro advokátního koncipienta), ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], brojil stěžovatel proti výše označeným rozhodnutím a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")].
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. června 2009 sp. zn. (14 To 345/2009-59) zamítl stížnost stěžovatele do usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 13. května 2009 (26 PP 40/2009-48), jímž byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. prosince 2003 sp. zn. 3 T 151/2003, a Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2004 sp. zn. 1 T 1/2004.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti obsáhle uvedl, stručně řečeno, že pochybení obecných soudů spatřuje v tom, že obecné soudy nepostupovaly nestranně, když nevyhověly jeho návrhu na podmínečné propuštění z výkonu trestu i přesto, že splnil podmínky stanovené ustanovení §61 odst. 1 tr. zák. Dále poukázal na své příznivé hodnocení doložené vysokým úhrnným počtem udělených kázeňských odměn a prokázané polepšení i záruku matky za dovršení jeho nápravy. Postup, přístup a popření smyslu trestněprávní normy obecnými soudy považuje za porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručený čl. 36 odst. 1 Listiny.
V ústavní stížnosti v obecné rovině stěžovatel rozváděl teoretické aspekty, interpretaci a aplikaci trestně právních norem, argumentoval i judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel se domnívá, že splnil podmínky ustanovení §61 tr. zák. ze způsobu rozhodnutí soudu má za to, že se jeho věcí zabýval pouze povrchně, a tím zkrátil jeho ústavně zaručené právo domáhat se ochrany u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení, jak je vpředu označeno, zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatel dle povahy vývodů ústavní stížnosti usiluje. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení práva na soudní ochranu došlo zejména za situace, pokud by byla komukoli upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (k tomu srov. např. nález ve věci I. ÚS 2/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 37, Praha 1994).
Právo na soudní ochranu tak, jak je stanoví čl. 36 odst. 1 Listiny, dále znamená, že Ústavní soud ve vztahu k soudům obecným je svou činností povolán k tomu, aby dbal v konkrétní věci na procesní čistotu toho kterého řízení. Ve věci posuzované ústavní stížnosti nic nenasvědčuje tomu, že by byl porušen řádný procesní postup obecných soudů. Především je pak evidentní, že obecné soudy se žádostí stěžovatele náležitě zabývaly, když z odůvodnění napadeného rozhodnutí, jak je vpředu označeno, je zřejmé, které skutečnosti má soud za zjištěny, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a proč neshledal důvod pro vyhovění stížnosti stěžovatele (§134 odst. 2 tr. ř.).
Rozhodující kritéria podmíněného propuštění jsou zákonem dána jednak v podmínce polepšení odsouzeného, potvrzeného jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, jednak existencí takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život [§61 odst. 1 písm. a) tr. zák.]. Obě podmínky je nutné splnit kumulativně. Ani obecné soudy nepopírají, že první podmínku stěžovatel splnil, mají však odůvodněné pochybnosti o splnění podmínky druhé.
Z napadeného usnesení jak je vpředu označeno, vyplývají následující skutečnosti. Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí (26 PP 40/2009-48) tak, že stěžovatel sice dosáhl za dobu stávajícího výkonu trestu velmi příznivého hodnocení, doloženého i vysokým úhrnným počtem udělených kázeňských odměn, aniž by byl kázeňsky trestán, tím byla splněna formální stránka, ale není splněn zákonný předpoklad, že na svobodě povede řádný život.
Odvolací soud se s názorem soudu prvního stupně ztotožnil a zdůraznil, že soud prvního stupně rozhodl na základě náležitých podkladů, nepřehlédl mimořádnou závažnost trestné činnosti, za kterou stěžovatel trest vykonává (pokus trestného činu vraždy). Na stěžovatele je již třeba nahlížet jako na speciálního recidivistu ve vztahu k drogové kriminalitě, když byl v minulosti pro tuto trestnou činnost nejednou odsouzen. Odvolací soud konstatoval, že pro podmínečné propuštění je zákonem stanovena podmínka polepšení odsouzeného potvrzeného jeho současným chováním a plněním povinností ve věznici ale i existence takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění povede řádný život. Obě podmínky je nutné splnit kumulativně. Odvolací soud uvedl, že institut podmíněného propuštění nebyl do zákona zakotven proto, aby pachatel byl za dobré chování ve výkonu trestu automaticky po odpykání stanovené doby propuštěn bez zřetelu k účelu trestu. Účelem trestu není jen vychovávat odsouzeného, ale i chránit společnost před pachateli trestných činů. Ve věci stěžovatele obecné soudy konstatovaly, že stěžovatel během dvou let stál pětkrát před soudem pro delikty spojené se zneužíváním drog a ani ukládané výchovné tresty jej od další trestné činnosti neodradily. Ústavní soud nemá důvod o závěrech obecných soudů pochybovat.
V daných souvislostech je dále možné poukázat i na to, že neexistuje ústavně zaručené právo, aby bylo vyhověno žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění. Je věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily, jak se v dané věci stalo.
Z důvodů vpředu rozvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve stěžovatelově věci porušeno nebylo, ústavní stížnost byla proto shledána jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], aniž se jevilo účelným vyzývat právního zástupce stěžovatele k odstranění formální vady v předložené plné moci - substituční doložky (§31 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2009
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu