ECLI:CZ:US:2014:1.US.1941.14.1
sp. zn. I. ÚS 1941/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. V., právně zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Jindřicha Plachty 28, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014 č. j. 30 Cdo 3676/2013-164, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2013 č. j. 20 Co 493/2011-132 a usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 26. 5. 2011 č. j. 0 Nc 1482/2005-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 5. 6. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že vedlejší účastník vystavil na řad stěžovatele směnku na směnečnou sumu 1 215 000 Kč, kterou mělo být zajištěno plnění původního obligačního závazku. Jelikož nebyla směnka v den splatnosti uhrazena, domáhal se stěžovatel úhrady soudní cestou. Směnečným platebním rozkazem ze dne 8. 11. 2004, vydaným Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Srn 175/2004, bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo zaplatit stěžovateli předmětnou částku s příslušenstvím. Vedlejší účastník proti směnečnému platebnímu rozkazu nepodal námitky, ačkoli mu byl tento řádně doručen a ačkoli mu v podání námitek nebylo ničím a nikým bráněno. Vedlejší účastník ani nikdy netvrdil, že by mu v podání námitek jakkoli stěžovatel či někdo jiný bránil. Směnečný platební rozkaz nabyl právní moci a vykonatelnosti 28. 12. 2004.
3. Stěžovatel byl následně rozsudkem Okresního soudu v Semilech č. j. 4 T 115/2008-628 uznán vinným trestným činem vydírání, který měl v daném případě spočívat v tom, že přiměl vedlejšího účastníka k podpisu směnky pod pohrůžkou násilí. Pravost směnky však vedlejší účastník nikdy nezpochybnil a potvrdil, že ji osobně vystavil a podepsal.
4. Usnesením Okresního soudu v Semilech č. j. 0 Nc 1482/2005-4 ze dne 5. 5. 2005 byla proti vedlejšímu účastníkovi nařízena exekuce. Usnesením Okresního soudu v Semilech č. j. 0 Nc 148212005-77 ze dne 26. 5. 2011 bylo na návrh vedlejšího účastníka rozhodnuto o zastavení exekuce a stěžovateli bylo uloženo nahradit vedlejšímu účastníkovi a exekutorovi náklady exekuce. Krajský soud v Hradci Králové však svým usnesením č. j. 20 Co 493/2011-97 usnesení okresního soudu změnil tak, že návrh vedlejšího účastníka na zastavení exekuce zamítl. Nejvyšší soud k dovolání vedlejšího účastníka usnesení odvolacího soudu zrušil usnesením č. j. 20 Cdo 1394/2012-113 ze dne 19. 2. 2013 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vázán právním názorem Nejvyššího soudu pak odvolací soud výrokem I. usnesení č. j. 20 Co 493/2011-132 usnesení o zastavení exekuce potvrdil a výrokem II. uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení. Dovolání podané stěžovatelem pak Nejvyšší soud odmítl.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí mu znemožnila realizaci ochrany jeho základního práva, a to práva vlastnického. O zastavení exekuce bylo přitom rozhodnuto bez zákonného podkladu a navíc nebyla v řízení respektována práva stěžovatele, když se zejména dovolací soud v konečném usnesení s argumentací stěžovatele nijak nevypořádal. Zároveň došlo k nezákonnému průniku prvků nalézacího řízení do řízení exekučního, a to v rozporu s dřívější judikaturou dovolacího soudu. Stát ponechal v platnosti exekuční titul, zakázal však stěžovateli tento exekuční titul realizovat. Tím vším bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces.
6. Stěžovatel je přesvědčen, že odsuzujícím trestním rozsudkem mu nebyl uložen trest zániku či nevykonatelnosti majetkových práv vůči vedlejšímu účastníku - takový trest právní řád ani nezná. Stěžovatel považuje realizované zastavení exekuce za faktické uložení dalšího trestu, resp. újmy na majetku, a to takového, jaký zákon za spáchaný trestný čin nezná, čímž mělo dojít rovněž k porušení čl. 39 Listiny. V ústavní stížnosti dále stěžovatel uvádí, že pokud skutečně spáchal trestný čin, za který byl pravomocně odsouzen, tedy trestný čin vydírání, kterým docílil vystavení směnky, pak spáchání tohoto trestného činu nikterak právně nesouvisí s řízením o vydání směnečného platebního rozkazu, z něhož vzešel exekuční titul. Stěžovatel je proto přesvědčen, že řízení o vydání směnečného platebního rozkazu v jeho případě nebylo postiženo vadou, která by měla za následek vydání vadného exekučního titulu a zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tak je tomu i v daném případě.
8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení základního práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že exekuce neměla být zastavena dle §268 odst. 1 písm. h), neboť k takovému zastavení neexistoval žádný právní důvod, když v exekučním řízení již nelze přezkoumávat samotný exekuční titul. Nejvyšší soud však k dané problematice zaujal názor v prvém, zrušujícím rozhodnutí, kdy uvedl, že "Z toho vyplývá, že oprávněný dosáhl vydání exekučního titulu trestným činem, za nějž byl posléze pravomocně odsouzen, a že i kdyby povinný podal proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu námitky, nemělo by to na závěru o dokonání trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) a omezování osobní svobody podle §231 trestního zákona oprávněným žádný vliv (podobně srov. zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2131/2008). Z pohledu výše zmíněných zásad je zcela relevantní tvrzení dovolatele, že dosažení podpisu na směnce, na základě níž byl exekuční titul vydán, trestným činem oprávněného je právě tím "jiným důvodem", pro který není možné rozhodnutí vykonat, neboť jinak by se jednalo o popření základních principů právního státu."
10. Citované konstatování dovolacího soudu je v kontextu dané věci zcela srozumitelné a logické a Ústavní soud nemá důvod jej jakkoli přehodnocovat. Námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti jsou pokračováním polemiky se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního, a stěžovatel zřejmě, avšak nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Jak však Ústavní soud ustáleně judikuje, neúspěch v soudním sporu, jakkoli tento může být pro účastníka důležitým, nemůže být sám o sobě důvodem k podání ústavní stížnosti.
11. Ústavní soud závěrem konstatuje, že výklad obecných soudů v čele se soudem dovolacím ohledně možnosti zastavení exekuce z důvodu §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v případě vady exekučního titulu, jež byl způsoben trestným činem oprávněného, za nějž byl pravomocně odsouzen, je výkladem logickým, ústavně konformním a v právním státě rovněž jediným možným. I když stěžovatel s uvedeným výkladem v ústavní stížnosti rozsáhle polemizuje a uvádí formálně právní důvody, proč je nutno v nařízené exekuci pokračovat, nelze než s odkazem na principy materiálního právního státu tyto námitky odmítnout s tím, že nelze poskytovat ústavně právní ochranu právům, získaným trestnou činností, neboť takový postup by byl v rozporu se základními principy spravedlnosti, jak jsou všeobecně v právním státě chápány.
12. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu