ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.2131.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 2131/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného P. P., proti povinnému V. Z., zastoupenému JUDr. Miroslavem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 3, Husinecká 3, pro 420.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 15 Nc 2713/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2008, č. j. 26 Co 562/2007 - 90, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2008, č. j. 26 Co 562/2007 - 90, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 25. 2. 2004, č. j. 15 Nc 2713/2004 - 7, nařídil podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2002, č. j. 60 Sm 109/2001 - 29, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 420.000,- Kč s příslušenstvím, k úhradě směnečné odměny ve výši 1.260,- Kč, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 43.566,- Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinného, jejímž provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Kamila Součka, Exekutorský úřad v Praze 1. Odvolání povinného proti tomuto usnesení bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2004, č. j. 26 Co 176/2004 - 29, podle §44 odst. 10 exekučního řádu (ve znění účinném do 31. 10. 2009) odmítnuto se závěrem, že neobsahovalo skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce.
Dne 13. 2. 2007 podal povinný návrh na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., který odůvodnil tím, že oprávněný byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2006, č. j. 7 T 1/2005 - 391, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2006, č. j. 11 To 81/2006 - 444, uznán vinným ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 tr. zákona (za užití ustanovení §143 odst. 1 tr. zák.), kterého se dopustil tím, že na směnce vystavené dne 21. 4. 1997 výstavcem B. B. na částku 420.000,- Kč změnil - přepsal údaj o její splatnosti z 30. 8. 1997 na 30. 8. 1999, čím zastřel, že již dne 30. 8. 2000 došlo k marnému uplynutí promlčecí lhůty a tedy k zániku jeho nároku z předmětné směnky, a poté nechal dne 30. 8. 2001 doručit Krajskému soudu v Praze návrh na vydání směnečného platebního rozkazu vůči žalovaným B. B. a povinnému, jakožto avalovi dané směnky, přičemž soud tomuto návrhu vyhověl, posléze byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem nemovitého majetku povinného a následně usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 25. 2. 2004, č. j. 15 Nc 2713/2004 - 7, nařídil i exekuci na majetek povinného.
Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 15. 8. 2007, č. j. 15 Nc 2713/2004 - 67, exekuci nařízenou na majetek povinného podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a o nákladech soudního exekutora. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že i když je exekuční titul pravomocný a vykonatelný a obnova směnečného řízení nebyla povolena, je exekuce na majetek povinného nepřípustná, neboť oprávněný dosáhl vydání exekučního titulu trestným činem.
K odvolání oprávněného Krajský soud v Praze shora označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh za zastavení exekuce zamítl. Nepřisvědčil odvolací námitce povinného, že exekuční titul je „materiálně v rozporu s právním řádem“, a neztotožnil se ani se závěrem okresního soudu, že exekuce je nepřípustná vzhledem k pravomocnému odsouzení oprávněného v trestním řízení. Poukázal na to, že soud v občanskoprávním řízení je podle §135 odst. 1 o. s. ř. vázán výrokem trestního rozsudku o vině, z něhož v daném případě plyne, že oprávněný byl uznán vinným „jen“ tím, že na lícové straně směnky změnil (přepsal) údaj o datu splatnosti, a nikoliv pro padělání avalačního prohlášení na rubu směnky. Dovodil, že trestný čin oprávněného nelze nikterak klást do jakékoliv příčinné souvislosti se získáním exekučního titulu, neboť povinný se do svého postavení dostal sám tím, že nepodal (resp. podal u nepříslušného soudu a tím opožděně) námitky proti platebnímu rozkazu. Kdyby tak učinil, proběhlo by nalézací řízení, v jehož rámci by povinný mohl uplatnit skutečnosti uvedené v jeho pozdějším trestním oznámení, a „navíc třeba i námitku promlčení“. Pro exekuční řízení jsou podle krajského soudu závazné rovněž závěry soudů, které „se zabývaly návrhem na obnovu směnečného řízení“.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že směnečný platební rozkaz byl vydán v příčinné souvislosti s trestným činem oprávněného, neboť povinný směnku nepodepsal jako aval, a práva ze směnky byla promlčena. Podepsal se totiž na výzvu oprávněného jen jako svědek na bílý, nepopsaný rub směnky, přičemž v trestním řízení - trvajícím více než 3 roky - bylo znaleckými posudky i doznáním oprávněného prokázáno, že ten text o avalaci směnky sám doplnil. Nešlo tedy „jen“ o pozměnění data splatnosti směnky, jak uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Kromě toho na povinném nelze spravedlivě požadovat, aby uvedené skutečnosti zjistil do tří dnů od doručení směnečného platebního rozkazu, navíc za situace, kdy si byl jist tím, že žádnou směnku nikdy nepodepisoval a neměl ji ani k dispozici; k jeho námitkám proti exekučnímu titulu přitom nebylo přihlédnuto jen z toho důvodu, že je podal u nepříslušného soudu. Dále dovolatel vyslovuje názor, že pokud trestní soud kvalifikoval jednání oprávněného souhrnně jako trestný čin padělání a pozměňování peněz, nelze tuto kvalifikaci přičítat na jeho úkor (povinného), neboť tímto jednáním (paděláním směnky) oprávněný docílil vzniku pasivní legitimace povinného. Postup odvolacího soudu proto považuje za nepřípustný právní formalismus, který je v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu, čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 Listiny základních práv a svobod, účelem trestního řízení i se základními principy právního státu. Ze všech těchto důvodů má za to, že právě na takové případy dopadá ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť dosažení exekučního titulu trestným činem je právě „jiným důvodem“, pro který není možné rozhodnutí vykonat, neboť jinak by se jednalo o popření základních principů právního státu. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolání povinného, které je přípustné podle §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 ve spojení s §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“), je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzované věci je exekučním titulem vykonatelný směnečný platební rozkaz Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2002, č. j. 60 Sm 109/2001 - 29, jímž soud uložil žalovaným B. B. a V. Z. (v dané věci povinnému), aby do tří dnů ode dne doručení tohoto platebního rozkazu zaplatili žalobci P. P. (oprávněnému) společně a nerozdílně částku 420.000,- Kč se 6 % úrokem p.a. ode dne 30. 8. 1999 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.260,- Kč a k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 43.566,- Kč, nebo aby v téže lhůtě podali u tohoto soudu námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítají.
Z obsahu spisu dále vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 7 T 1/2005, byl obviněný P. P. (v dané věci oprávněný) uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (za užití §143 odst. 1 tr. zák.), spočívajícím v tom, že pozměnil tuzemský cenný papír v úmyslu udat jej jako platný a pozměněný tuzemský cenný papír udal jako pravý, jehož se dopustil tím, že (stručněji uvedeno) v přesně nezjištěný den od 21. 4. 1997 do 16. 8. 2001, na směnce vystavené dne 21. 4. 1997 na jeho řad B. B. jako výstavcem, znějící na částku 420.000,- Kč s termínem splatnosti dne 30. 8. 1997, změnil - přepsal daný údaj na datum 30. 8. 1999, čímž zastřel, že již dne 30. 8. 2000 došlo k marnému uplynutí promlčecí doby - lhůty ve smyslu §70 odst. 1 zákona směnečného a šekového, a tedy zániku jeho nároku z předmětné směnky, a že poté dne 16. 8. 2001 nechal sepsat a dne 30. 8. 2001 i fakticky doručit Krajskému soudu v Praze návrh na vydání směnečného platebního rozkazu právě z titulu shora popsaným způsobem pozměněné směnky, jejíž originál byl přílohou daného návrhu, směřujícího vůči žalovaným B. B. a V. Z., jakožto avalovi dané směnky, soud tomuto návrhu vyhověl a dne 23. 8. 2002 pod sp. zn. 60 Sm 109/2001 vydal směnečný platební rozkaz, v důsledku čehož - po nabytí právní moci platebního rozkazu - byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem nemovitého majetku ve vlastnictví V. Z., a následně usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 15 Nc 2713/2004, došlo i k nařízení exekuce na jeho majetek. Za toto jednání byl P. P. odsouzen podle §140 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl V. Z. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání obviněného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2006, sp. zn. 11 To 81/2006, zrušil rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výroku o trestu a nově pak podle §140 odst. 2 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, za použití §40 odst. 1 tr. zák. uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let, a to za současného vyslovení dohledu. Z odůvodnění citovaného rozsudku soudu prvního stupně se pak podává, že vzal (mimo jiné) za prokázáno, že „…následně obžalovaný vylákal na svědkovi Z. podpis na zadní straně směnky, který následně využil k vyhotovení avalačního prohlášení“. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se dále uvádí, že „ze znaleckého posudku z oboru kriminalistické expertizy ručního písma vyplývá, že jako pisatel textu na přední i zadní straně předmětné směnky přichází v úvahu jedna osoba“.
Podle §140 odst. 2 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, se trestného činu padělání a pozměňování peněz dopustí ten, kdo padělá nebo pozmění peníze v úmyslu udat je jako pravé nebo platné anebo jako peníze vyšší hodnoty, nebo kdo padělané nebo pozměněné peníze udá jako pravé. Podle §143 tr. zák. se ochrana podle §140 až 142 tr. zák. poskytuje též penězům jiným než tuzemským, tuzemským a cizozemským bezhotovostním platebním prostředkům, jakož i tuzemským a cizozemským cenným papírům. Přitom zákonný znak „udá“ v sobě nezahrnuje pouze takovou formu jednání, která spočívá v uvedení padělané nebo pozměněné směnky do oběhu ve smyslu peněžního styku. Cenný papír, kterým směnka je (viz §1 odst. 1 zák. č. 591/1992 Sb., o cenných papírech; zák. č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový), má kromě své funkce platební, případně dalších, i funkci zajišťovací. V takovém případě směnka slouží k zajištění peněžitého závazku a je možno ji uplatnit poté, co povinnost na základě původního peněžitého závazku nebyla splněna. Takovým uplatněním nepochybně je podání návrhu u civilního soudu k vydání směnečného platebního rozkazu. Tento postup umožňuje rychlé vydobytí pohledávky, neboť věřitel získává ve velmi krátké lhůtě vykonatelný titul, který může být pokladem pro následný výkon rozhodnutí. Případné podání námitek ze strany žalovaného (odpůrce) proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu již nemá vliv na závěr o dokonání trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soud ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 4 Tdo 619/2009). V usnesení ze dne 12. 5. 2006, sp. zn. 1 To 26/2006, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2009 Sb. rozh. tr., dále Nejvyšší soud zaujal a odůvodnil závěr, že držení padělané nebo pozměněné směnky není přípustné.
Odvolací soud sice správně vycházel z §135 odst. 1 o. s. ř., podle kterého je soud v občanskoprávním řízení vázán výrokem trestního rozsudku o tom, že byl spáchán trestný čin, a kdo jej spáchal, nelze však přisvědčit jeho názoru, že oprávněný byl uznán vinným „jen“ tím, že na lícové straně směnky změnil (přepsal) údaj o datu splatnosti směnky. Skutková podstata trestného činu, který oprávněný spáchal, totiž nespočívala - jak z výroku citovaných rozsudků vydaných v trestním řízení vyplývá - „jen“ v tom, že pozměnil tuzemský cenný papír v úmyslu udat jej jako platný, nýbrž i v tom, že pozměněný tuzemský cenný papír udal jako pravý. Z toho vyplývá, že oprávněný dosáhl vydání exekučního titulu trestným činem, za nějž byl posléze pravomocně odsouzen, a že i kdyby povinný podal proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu námitky, nemělo by to na závěru o dokonání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (za použití ustanovení §143 odst. 1 tr. zák.) oprávněným žádný vliv.
Důvody zastavení výkonu rozhodnutí vypočítává ustanovení §268 odst. 1 o. s. ř., které platí i pro řízení exekuční (§52 odst. 1 exekučního řádu); pod písmeny a) až g) uvádí důvody relativně konkrétní, pod písmenem h) důvod formulovaný všeobecně, jehož účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v jiných závažných případech, jež pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu.
Ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat, je ustanovením s relativně neurčitou hypotézou. Pravidlem výkladu takové normy je požadavek vymezit z předem neurčené množiny skutečností (kupř. demonstrativním výčtem nebo stanovením obecných kritérií) ty, jejichž pomocí lze obsah hypotézy normy určit; přitom výklad normy, kterou v konkrétní věci podal soud (a tím i jeho právní posouzení věci), je možné mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že to určení hypotézy, k němuž dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát.
Nauka i soudní praxe jsou jednotné potud, že důvody, pro které je výkon rozhodnutí nepřípustný, se typicky spojují s vadami exekučního titulu [pokud nezpůsobují jeho (materiální) nevykonatelnost, jež zakládá důvod zastavení výkonu podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], s pochybeními při nařízení výkonu (např. postižením jiného účtu než účtu povinného - srov. §303 a násl. o. s. ř.), s rušivými okolnostmi při provádění výkonu (např. odmítne-li oprávněný poskytnout součinnost při výkonu odebráním věci podle §345 a násl. o. s. ř., nebo setrvávají-li v bytě, který má být podle §340 a násl. o. s. ř. vyklizen, osoby, jež důvod bydlení neodvozují od povinného), případně se specifickým jednáním povinného (vznese-li důvodně námitku promlčení, způsobí-li započtením zánik vymáhané pohledávky před vydáním vykonávaného rozhodnutí, event. vymáhanou pohledávku uspokojí do takové výše, že se další výkon stane nevhodným (srov. též Kurka, V., Drápal, L., Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, a.s., 2004, strana 387).
V usnesení ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1508/98, Nejvyšší soud uvedl, že z povahy věci (včetně logického požadavku srovnatelnosti jednotlivých důvodů zastavení výkonu) musí jít o takové okolnosti, pro které další provádění výkonu je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je výkon rozhodnutí (jakožto procesní institut) vybudován [srov. §268 odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) o. s. ř.], anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje (§261 o. s. ř.), totiž zajistit splnění povinnosti, vyplývající z vykonávaného titulu [srov. §268 odst. 1 písm. e) a g) o. s. ř.]. Z toho, že se žádá, aby výkon byl prohlášen za nepřípustný, plyne, že musí jít o okolnosti, které se v uvedených směrech vyznačují odpovídající relevancí, resp. působí intenzívně a v podstatné míře; přirozeným smyslem výkonu totiž je, aby byl proveden, nikoli zastaven. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je poskytována povinnému, a která je (osobně) limitována též tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo.
Z pohledu těchto zásad je tvrzení dovolatele, že dosažení exekučního titulu trestným činem oprávněného je právě „jiným důvodem“, pro který není možné rozhodnutí vykonat, neboť jinak by se jednalo o popření základních principů právního státu, zcela relevantní. Bez zřetele k tomu, že námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu podal povinný u nepříslušného soudu, v důsledku čehož byly posouzeny jako opožděné, a přesto, že jeho žaloba na obnovu směnečného řízení byla pravomocně zamítnuta, je exekuce v daném případě v rozporu s procesními principy (majícími podklad v právu hmotném - trestním zákoníku), jež ovládají řízení o výkon (exekuci), i v rozporu s účelem výkonu (exekuce), když oprávněný docílil vydání exekučního titulu spácháním trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (za použití ustanovení §143 odst. 1 tr. zák. v témže znení), jehož se dopustil tím, že pozměnil tuzemský cenný papír v úmyslu udat jej jako platný a pozměněný tuzemský cenný papír udal jako pravý, tedy jednáním, které vykazuje značnou společenskou nebezpečnost (k tomu srov. opět usnesení Nejvyššího soud ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 4 Tdo 619/2009). Byl-li na základě takového jednání oprávněného vydán exekuční titul (směnečný platební rozkaz), ačkoliv soudu předložená směnka nebyla pravá, bylo by v rozporu s ustanovením §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., kdyby takovýto směnečný platební rozkaz nebyl kvalifikován za vadný exekuční titul, způsobující nepřípustnost exekuce, neboť na základě nepravé směnky a jejího udání u soudu oprávněným povinnému žádná platební povinnost z hlediska hmotného práva nemohla vzniknout. V této souvislosti je třeba poukázat na ustanovení §175 odst. 1, větu první, o. s. ř. a na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 1996 , sp. zn. 5 Cmo 466/95, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy ročník 1997, pod č. 2, str. 36, s touto právní větou : „Podle §175 odst. 1 o. s. ř. nevydá soud směnečný platební rozkaz, má-li pochybnosti o pravosti předložené směnečné listiny“, z nichž pro danou věc vyplývá, že pokud by soud měl vědomost o tom, že mu oprávněný předložil směnku, která nebyla pravá, a že pozměněním a udáním této směnky jako pravé se dopustil shora popsaného trestného činu, za nějž byl pravomocně odsouzen, směnečný platební rozkaz by nevydal.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc mu podle §243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor uvedený v tomto rozhodnutí je závazný (§226 a §243d odst. 1 o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. února 2010
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu