ECLI:CZ:NS:2009:4.TDO.619.2009.1
sp. zn. 4 Tdo 619/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 1. října 2009 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný V. Ď. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. 5 To 44/2008, ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 2/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Ď. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný V. Ď. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2008 č. j. 49 T 2/2006-701, uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. za použití §143 tr. zák., kterého se podle skutkové věty rozsudku dopustil tím, že:
dne 23. 6. 2005 jako navrhovatel – oprávněný v rámci žaloby o vydání směnečného platebního rozkazu vůči odpůrci – zavázanému J. M., předložil Krajskému soudu v Ostravě k důkazu vedle smlouvy o půjčce finanční částky 400.000,- Kč mezi věřitelem V. Ď. a dlužníkem J. M. ze dne 23. 4. 2003 také směnku vystavenou dne 24. 4. 2003 v H. na směnečnou částku 500.000,- Kč, splatnou dne 10. 7. 2003 výstavcem J. M. na řad obviněného V. Ď., ač si byl vědom, že směnka je opatřena nepravým podpisem výstavce J. M., kdy na základě této směnky následně Krajský soud v Ostravě dne 22. 7. 2005 vydal směnečný platební rozkaz č. j. 17 Sm 194/2005-13, tedy že padělaný tuzemský cenný papír udal jako pravý.
Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále k peněžitému trestu ve výši 400.000,- Kč, za současného stanovení náhradního trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců.
Proti uvedenému rozhodnutí podal obviněný V. Ď. odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2008 č. j. 5 To 44/2008-921, zamítnuto podle §256 tr. ř.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu obviněný prostřednictvím obhájce podal dovolání, které napadl v celém rozsahu jeho výroku a uplatnil přitom dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tedy že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písm. g).
Dovolatel má za to, že soudy obou stupňů v rámci svých rozhodnutí, naposledy pak Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením, jímž zamítnul odvolání obviněného proti odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Ostravě, posoudily předmětný skutek, který vzaly za prokázaný, po právní stránce nesprávně, když tento skutek právně kvalifikovaly jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. za použití §143 tr. zák., neboť tento skutek znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu reálně nenaplňuje, a to co se týče objektu, tak i znaku objektivní stránky skutkové podstaty, spočívajícího v „udání“ padělaných nebo pozměněných peněz (resp. cenných papírů).
V rámci své argumentace dovolatel poukázal, že za „udání“ padělaných nebo pozměněných peněz jako pravých ve smyslu §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. je trestněprávní teorií i konstantní judikaturou shodně považováno jakékoliv jednání pachatele, které směřuje k uvedení takových peněz do oběhu nebo jímž jsou takové peníze přímo do oběhu uvedeny (aniž sám jako pachatel nebo spolupachatel též peníze padělal či pozměnil). Jde tedy o veškeré jednání, které je relevantní z právního hlediska, jímž se padělky z držení osoby jedné do držení osoby jiné, přičemž poukazuje na rozhodnutí uveřejněné pod č. 194 z r.1920. Pokud jde o výčet možných variant jednání, jimiž je možné se tohoto trestného činu dopustit, dovolatel odkazuje na rozhodnutí uveřejněné pod č. 58/1978 Sb. rozh. tr., podle nějž pro naplnění znaku „udá padělané nebo pozměněné peníze jako pravé“ stačí jakékoliv pachatelovo odevzdání padělaných nebo pozměněných peněz jiné osobě jako pravých, např. při půjčce, prodeji, padělaných cizozemských peněz, při placení za poskytnuté služby, při dání peněz do zástavy, při výměně za cizozemské peníze anebo při darování.
Společné všem těmto jednotlivým formám jednání, jimiž lze znak „udání“ jakožto znak skutkové podstaty trestného činu podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. naplnit, přitom je, že toto jednání vždy, ať již přímo či ve svých důsledcích, směřuje k uvedení padělaných nebo pozměněných peněz do oběhu, a to jako platebního prostředku, resp. jako nástroje peněžního styku, přičemž toto jednání se realizuje vždy konkrétním, právně relevantním odevzdáním či předáním padělaných nebo pozměněných peněz jiné osobě. Z toho lze dovodit, že jakákoli taková dispozice s padělanými či pozměněnými penězi, která ani přímo, ani ve svých důsledcích nesměřuje ani nemá směřovat k uvedení těchto peněz do oběhu (jakožto platidla, platebního prostředku, nástroje peněžního styku), není a nemůže být „udáním“ těchto padělaných či pozměněných peněz ve smyslu citované skutkové podstaty trestného činu podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák.
Podle dovolatele to vše přitom zcela shodně platí i na padělané či pozměněné cenné papíry, jež v návaznosti na §143 tr. zák. požívají stejné ochrany, jaká je ustanoveními §140 až 142 tr. zák. poskytována penězům. Dokládá to pak za pomoci těchto úvah.
Objekt trestných činů podle §140 až §143 tr. zák., a tedy i trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák., je v literatuře i judikatuře shodně vymezován jako „zájem na bezpečnosti a spolehlivosti (z hlediska pravosti) peněz, bezhotovostních platebních prostředků a cenných papírů uvedených v §143 tr. zák. jako základu bezpečného a funkčního peněžního styku, který je jedním ze základních kamenů fungujícího tržního hospodářství“.
Ochrana, jež je skutkovou podstatou trestného činu podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. poskytována, tudíž evidentně nesměřuje k jakýmkoliv individuálním majetkovým zájmům soukromých osob (například těch, jimž je jako „poškozeným“ padělanými či pozměněnými penězi placeno), ale k ochraně zájmu daleko širšího – zájmu na zachování bezpečnosti, spolehlivosti a funkčnosti peněžního styku. Právě tato skutečnost je důvodem, proč je znak skutkové podstaty trestného činu podle §140 odst. 2 tr. zák., který je vyjádřen výrazem „udá“, v teorii i praxi vykládán jako jakékoliv jednání, jež ať již přímo či ve svých důsledcích vede k uvedení padělaných nebo pozměněných peněz (a v návaznosti na §143 tr. zák. též cenných papírů) do oběhu. Oním „oběhem“ je totiž míněn právě peněžní styk, který se realizuje primárně za pomoci či prostřednictvím peněz, ovšem za jistých okolností, vyplývajících z jejich povahy, se může realizovat i za pomoci či prostřednictvím cenných papírů, včetně směnek.
Jedna ze základních funkcí směnky jakožto listinného cenného papíru je srovnatelná s funkcí peněz – podobně jako bankovka či mince, i směnka v sobě inkorporuje určitou finanční hodnotu a tudíž může sloužit coby nástroj peněžního styku. Buď již primárně může být vystavována s cílem, aby jí bylo použito jako nástroje k splnění peněžitého závazku, tj. k placení (v praxi se pak hovoří o tzv. platebních směnkách), případně majitel směnky může směnku za určité protiplnění (buď za hotové peníze, jako například při eskontu směnky bankou či při indosaci směnky na jinou osobu apod., případně též za jiné majetkové hodnoty např. jako protihodnotu při koupi zboží atd.) směnit teprve následně. Jak již bylo řečeno, v těchto případech je směnka jakožto listinný cenný papír způsobilá sloužit jako nástroj platebního, resp. peněžního styku, přičemž právě tato funkce směnky jakožto cenného papíru je kladena na roveň ochrany peněz jakožto státem uznaného platidla.
Funkce směnky coby nástroje peněžního styku ovšem – což je zcela zásadní rozdíl oproti penězům – není funkcí jedinou či výlučnou. Směnka, jakožto soukromoprávní dlužnický cenný papír, totiž může plnit a běžně plní i funkce jiné, tj. takové, které k plnění funkce nástroje peněžního styku neslouží a ani sloužit nemají. Tak je tomu konkrétně například v případě zajišťovací funkce směnky jakožto právního nástroje, jímž dlužník vůči věřiteli zajišťuje nějaký svůj jiný závazek, ze směnky samotné nevyplývající. Směnka, která byla vystavena coby tzv. směnka zajišťovací, tj. se záměrem dlužníka poskytnout věřiteli zajištění určitého závazku, který není představován směnkou samotnou, není primárně určena k tomu, aby byla nástrojem peněžního styku – byť se jím může stát, primárně k tomuto účelu (na rozdíl od již zmíněných směnek platebních, které jsou v závazkových právních vztazích již primárně používány jako ekvivalent peněz, tj. k placení za zboží či služby) určena není.
Z pohledu objektu trestného činu podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. tak podle dovolatele plyne z výše uvedeného obecný závěr, že pokud směnka při konkrétním úkonu neplní funkci nástroje peněžního styku, nemůže být takovým úkonem ohrožen ani porušen zájem státu na zachování bezpečnosti, spolehlivosti a funkčnosti peněžního styku, který je objektem tohoto trestného činu, resp. objektem trestných činů podle §140 až 142 tr. zák.
Ohledně objektivní stránky trestného činu podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. (za užití ust. §143 tr. zák.), z výše uvedeného dovolatel činí závěr, že „udat“ padělanou či pozměněnou směnku ve smyslu znaku skutkové podstaty uvedeného trestného činu nelze jakýmkoliv nakládáním s padělanou směnkou, ani jakýmkoliv odevzdáním takové směnky, ale pouze takovým, které vede či podle úmyslu pachatele má vést k uvedení takové směnky do oběhu ve smyslu peněžního styku, v němž se směnkou je (či má být) nakládáno jako s nástrojem peněžního styku, tj. jako s ekvivalentem hotových peněz. Takovým jednáním, jímž by mohla být naplněna objektivní stránka trestného činu podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. za užití ust. §143 tr. zák., konkrétně znak „udání“ padělané směnky jako pravé (a současně jímž by byl porušován či ohrožován chráněný zájem představující objekt tohoto trestného činu, jak byl definován výše), ovšem není a nemůže být jednání spočívající v tom, že padělaná směnka je v občanském soudním řízení předložena civilnímu soudu spolu se žalobou – návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu.
V tomto případě ona směnka totiž není soudu předkládána jako nástroj peněžního styku – předkladatel, tj. žalobce se soudem nevstupuje do jakéhokoliv ekonomického vztahu, za předloženou směnku od soudu neobdrží a ani nemá obdržet jakékoliv protiplnění, mezi žalobcem a soudem nevznikají právní vztahy hmotně-právního charakteru, ale pouze a jen vztahy procesně-právní. Směnka, která byla soudu takto předložena, nevstupuje do oběhu, a žalobce ji ani s takovým záměrem (úmyslem) soudu nepředkládá – jediný důvod, proč je směnka v takovém případě soudu předkládána, spočívá v tom, že směnečnou listinou má být prokázána existence směnečně-právního vztahu mezi žalobcem a žalovaným, který je v rámci žaloby žalobcem tvrzen. Toto jeho tvrzení ovšem může být žalovanou stranou v témže řízení (příslušným procesním postupem, tj. prostřednictvím institutu tzv. směnečných námitek) účinně popřeno, a v konečném důsledku – bude-li například prokázáno, že žalobcem tvrzený směnečně-právní vztah ve skutečnosti vůbec nevznikl – i úspěšně vyvráceno.
V této souvislosti dovolatel poznamenává, že žalobce, který předkládá směnku soudu se žalobou – návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu, se chová kvalitativně zásadně jinak, než kdyby tutéž směnku namísto jejího uplatnění u soudu například prodal další osobě (bez ohledu na to, zda by tak učinil formou směnečného eskontu, formou indosamentu, či formou prosté cesse). Tím, že majitel směnky pohledávku, o níž tvrdí, že má ze směnky vyplývat, uplatní žalobou u soudu v řádném směnečném řízení (jež je pojmově řízením sporným), v podstatě sám přímo připouští, aby jím tvrzená směnečná pohledávka byla žalovanou stranou zpochybněna či popřena, oproti tomu, pokud by tutéž směnku např. formou indosamentu úplatně převedl na třetí osobu a tedy kdyby tuto směnku dal do oběhu. Závěru, že uplatněním (byť třeba i padělané) směnky u soudu v řádném směnečném řízení nemůže dojít k uvedení směnky do oběhu, svědčí též skutečnost, že po pravomocném skončení směnečného řízení je směnka, která byla žalována, bezvýhradně vždy vrácena nazpět žalobci, tedy té osobě, která ji soudu spolu se směnečnou žalobou předložila. Není přitom rozhodující, jak řízení o této směnečné žalobě dopadlo v meritu věci, tj. zda byl vydán směnečný platební rozkaz, který byl (po případném projednání směnečných námitek) pravomocně ponechán v platnosti, či zda řízení skončilo jinak, například pravomocným zamítnutím žaloby. Vzhledem k tomu, že soud, který má v občanském soudním řízení rozhodnout o směnečné žalobě, není adresátem jakéhokoliv hmotněprávního úkonu ze strany žalobce - majitele a předkladatele směnky, ani s majitelem této směnky nevstupuje do jakéhokoliv hmotněprávního vztahu, je za situace, kdy po skončení řízení soud směnečnou listinu této osobě (žalobci) vrátí zpět, logicky zcela vyloučeno, že by pouhé „zažalování“ takové směnky (byť by se skutečně jednalo o směnku padělanou) mohlo být považováno za její uvedení do oběhu. Naopak je třeba říci, že uplatnění směnky u soudu – zejména v situaci, kdy se jedná o směnku padělanou – je krokem takřka definitivně vylučujícím, aby taková směnka mohla být jako pravá udána a tak uvedena do oběhu.
Dovolatel proto uzavírá, že zatímco prodejem padělané směnky, či jiným jejím právně relevantním převedením na třetí osobu (např. formou směnečného indosamentu) skutečně může dojít k uvedení takové směnky do oběhu, a tedy i ke spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. za použití §143 tr. zák. (za předpokladu současného naplnění všech ostatních znaků skutkové podstaty, včetně subjektivní stránky), k uvedení takové směnky do oběhu, a tedy ani k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. za použití §143 tr. zák., nemůže dojít pouhým zažalováním takové směnky v řádném občanskoprávním sporu.
Vrchní soud v Olomouci se proto podle dovolatele mýlí, pokud klade naroveň předložení směnky spolu s žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu civilnímu soudu v rámci občanského soudního řízení na straně jedné s přímým prodejem směnky apod. na straně druhé. Z toho, co bylo řečeno, je evidentní, že právní i faktické důsledky těchto dvou různých alternativ možného chování majitele směnky jsou diametrálně odlišné a vzájemně zcela neporovnatelné.
Proto podle dovolatele tím, že obviněný jako žalobce podal ke Krajskému soudu v Ostravě směnečnou žalobu s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu, kterou doložil směnkou opatřenou (údajně) nepravým podpisem výstavce J. M., nenaplnil skutkovou podstatu uvedeného trestného činu. Nestalo se tak v rovině objektivní stránky, neboť „neudal“ padělanou či pozměněnou směnku jako pravou v tom smyslu, který má §140 odst. 2 tr. zák. na mysli, tj. nejednal způsobem směřujícím k jejímu uvedení do oběhu, ani v úmyslu tak učinit. Nestalo se tak ale ani v rovině objektu tohoto trestného činu, neboť pouhým podáním směnečné žaloby k civilnímu soudu nemohl ohrozit, tím méně pak porušit společenské zájmy, k jejichž ochraně skutková podstata uvedeného trestného činu směřuje, tj. konkrétně zájem na „bezpečnosti a spolehlivosti (z hlediska pravosti) peněz, bezhotovostních platebních prostředků a cenných papírů uvedených v §143 tr. zák., jako základu bezpečného a funkčního peněžního styku“.
Napadené usnesení odvolacího soudu (stejně jako jemu předcházející odsuzující rozsudek soudu prvého stupně) je za této situace podle dovolatele zjevně zatíženo závažnou vadou spočívající v nesprávném hmotně-právním posouzení skutku, tj. vadou způsobilou reálně naplnit vytčený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Vzhledem k tomu, že touto vadou při právním posouzení skutku byl zatížen již napadenému usnesení předcházející odsuzující rozsudek soudu prvého stupně, lze ve vztahu k napadenému usnesení konstatovat současně též naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v jeho druhé variantě, a to právě ve spojení s §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenu g).
V závěru svého dovolání pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2008 č. j. 5 To 44/2008-921, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2008 č. j. 49 T 2/2006-701, a dále podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby podle §265m odst. 1 věta prvá tr. ř. obviněného V. Ď. z důvodu dle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, č. j. 3 KZV 28/2006-47, podané u Krajského soudu v Ostravě dne 4. 10. 2006, neboť v žalobě označený skutek není trestným činem.
Pro případ, že by Nejvyšší soud neshledal všechny předpoklady pro to, aby ve věci sám rozhodl zprošťujícím rozsudkem, dovolatel navrhl, aby na podkladě jeho dovolání Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2008 č. j. 5 To 44/2008-921, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2008 č. j. 49 T 2/2006-701, zrušil a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Po rekapitulaci dovolání obviněného státní zástupce konstatoval, že je zde třeba posoudit právní hodnocení jednání obviněného, které spočívalo v předložení padělané směnky civilnímu soudu v rámci žaloby o vydání směnečného platebního rozkazu. Obviněný totiž zjevně byl (vědomě) držitelem padělané směnky, přičemž veden záměrem zajistit její, byť nedobrovolné, proplacení poškozeným jako údajným výstavcem, učinil právní úkon (podání žaloby) a předložil směnku soudu. Padělaná směnka se tedy dostala z držení obviněného, resp. obviněný s ní přestal fakticky nakládat a předal ji soudu za účelem provedení řízení a (zejména) v konečném důsledku získání právního titulu, jenž by posloužil k vymožení údajné směnečné částky. Obviněný tudíž odevzdal padělanou směnku jiné osobě (jinému subjektu) jako pravou, čímž naplnil jak znak udání, tak i (za existence dalších okolností) všechny další znaky trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. za použití §143 tr. zák.
K argumentaci popsané v dovolání státní zástupce uvádí, že obviněný interpretaci pojmu „udá“ zcela neadekvátně zužuje pouze na jednání spočívající v uvádění padělané směnky do oběhu ve smyslu jejího prodeje, převodu či jiného úkonu, při kterém je za předanou směnku získáno protiplnění. Žádný takový či obdobný požadavek ovšem skutková podstata trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. za použití §143 tr. zák. nevyslovuje, ale v dané souvislosti stanoví (pouze) podmínku udání, jež v sobě nenese potřebu vzájemného plnění obou stran udání se účastnících.
Udáním je proto namístě rozumět jakýkoli způsob předání padělané směnky jako pravé (jak již bylo zmíněno), zejména jakékoli jednání pachatele, který takovou směnku navenek realizuje, tedy činí úkony směřující k jejímu uplatnění či zpeněžení. Takovým způsobem je potom jak např. obviněným navrhovaný převod směnky, tak ovšem i její předložení soudu v rámci směnečného řízení, když tyto způsoby jsou ve svých důsledcích v zásadě rovnocenné (pachatel se vždy snaží získat za pomoci padělku plnění) a není důvodu některý z nich z nadřazeného pojmu „udání“ vylučovat. Důvodem k takovému vyloučení není ani skutečnost namítaná obviněným v dovolání, podle níž nevstoupil s daným soudem do žádného hmotně právního vztahu. Ani požadavek vzniku naznačeného vztahu totiž podmínkou pro aplikaci §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. a §143 tr. zák. není, ale podstatné zejména je – jak již bylo řečeno – pachatelem navenek, směrem k jinému subjektu, učiněné jakékoli užití (padělané) směnky, kterým se směnka dostává z (pouhé) doposud neprojevené držby pachatele do vnějších vztahů (v obecném smyslu, tedy nikoli jen hmotně právních či vyžadujících vzájemná protiplnění), v nichž je s ní nakládáno jako s pravou a které tím, že je padělána, narušuje.
Nutné je podle státního zástupce odmítnout i tvrzení obviněného vycházející z interpretace objektu předmětného trestného činu. Obviněný správně uvádí, že objektem trestných činů zejména podle §140 až 143 tr. zák. nejsou individuální zájmy soukromých osob, ale obecný zájem na bezpečnosti a spolehlivosti peněz, bezhotovostních platebních prostředků a cenných papírů. Následně však – opět vzhledem k vymezení příslušných skutkových podstat neadekvátně úzce – tento objekt vztahuje pouze k případům, kdy je s padělkem realizován peněžní (platební) styk. Jak však vyplývá ze znění předmětných ustanovení trestního zákona, za jednání, ve vztahu k němuž je namístě trestně právní reakce, není považováno pouze užití padělků při platebním styku, zejména přímo při platbě ale nakládání s nimi v širším smyslu, tedy např. i opatření padělků nebo jejich přechovávání (§140 ost. 1 tr. zák.) a následně, jak již bylo zmíněno, i jakékoli odevzdání padělků jako pravých (§140 odst. 2 tr. zák.).
V závěru svého vyjádření státní zástupce označil argumentaci obviněného popsanou v dovolání za zjevně neopodstatněnou, a proto navrhl, aby dovolání bylo Nejvyšším soudem v neveřejném zasedání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. 5 To 44/2008, je přípustné z hlediska §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Nejvyšší soud pak s ohledem na uvedené zkoumal dovolatelem uplatněné dovolací důvody.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
Jestliže obviněný ve svém poměrně obsáhlém odůvodnění dovolání v podstatě namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily výše citovaný skutek jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák., za použití §143 tr. zák., neboť nenaplňuje znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu co se týče objektu i objektivní stránky (ohledně znaku „udá“), tak tyto námitky věcně odpovídají dovolacímu důvodu vymezenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto se jimi Nejvyšší soud blíže zabýval.
Předně je třeba uvést, že trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 tr. zák. je zařazen v hlavě druhé, oddílu třetím trestního zákona. V tomto oddílu jsou zahrnuty trestné činy proti měně a trestné činy daňové. Skupinovým (druhovým) objektem zde uvedených trestných činů tedy je zájem na ochraně měny a výběru daní.
Konkrétně pak ustanovení §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. postihuje pachatele , který padělané nebo pozměněné peníze udá jako pravé. Podle §143 tr. zák. se ochrana podle §140 tr. zák. poskytuje též penězům jiným než tuzemským, tuzemským a cizozemským bezhotovostním platebním prostředkům, jakož i tuzemským a cizozemským cenným papírům.
Dovolatel tedy správně poukazuje na vymezení objektu trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 tr. zák., jímž je stejně jako u ustanovení §141 až §143 tr. zák. ochrana zájmu na bezpečnosti a spolehlivosti (z hlediska pravosti) peněz, bezhotovostních platebních prostředků a cenných papírů uvedených v §143 tr. zák., jako základu bezpečného a funkčního peněžního styku, který je jedním ze základních předpokladů fungujícího tržního hospodářství. Zároveň ale nelze souhlasit s dovolatelovou snahou vydávat za objekt předmětného trestného činu pouze zájem na zachování bezpečnosti, spolehlivosti a funkčnosti peněžního styku. Tento zájem nepochybně z uvedené skutkové podstaty trestného činu rovněž vyplývá, ale lze jej označit za tzv. objekt vedlejší (sekundární), když hlavním (primárním) objektem nepochybně zůstává ochrana zájmu na pravosti peněz, cenných papírů atd.
Tato dovolatelova snaha pak vyúsťuje v zavádějící a do jisté míry i tautologický závěr, že pokud směnka při konkrétním úkonu obviněného neplnila funkci nástroje peněžního styku, nemohl být takovým úkonem obviněného ohrožen ani porušen zájem státu na zachování bezpečnosti, spolehlivosti a funkčnosti peněžního styku, tedy podle dovolatele objekt trestného činu.
Ustanovení o trestném činu padělání a pozměňování peněz podle §140 tr. zák. se zřetelem na ustanovení §143 tr. zák. však poskytuje ochranu zájmu na pravosti všech cenných papírů bez rozdílu, pokud jsou za cenný papír prohlášeny zákonem č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, resp. jiným právním předpisem. Podle §1 odst. 1 zákona o cenných papírech jsou jimi kromě směnek a šeků např. i akcie, podílové listy, dluhopisy a další zde vyjmenované instrumenty, které rozhodně nelze označit za obvyklé platební prostředky. Přesto nelze pochybovat o tom, že jednání spočívající v padělání či pozměňování kteréhokoli z těchto cenných papírů v listinné podobě, příp. v následném nakládání s ním, by bylo v kolizi se zájmem, jemuž ochranu poskytuje právě zmíněné ustanovení o trestném činu padělání a pozměňování peněz.
Proto jak již bylo výše zdůrazněno, není případné zužovat objekt předmětného trestného činu pouze na zájem na zachování bezpečnosti, spolehlivosti a funkčnosti peněžního styku, neboť ten není jeho hlavním (primárním) objektem. Tudíž i závěry učiněné dovolatelem v tomto ohledu nelze označit za zcela správné.
Řada argumentů dovolatele majících podpořit jeho námitku ohledně neporušení objektu trestného činu, jímž byl uznán vinným, se prolíná s argumenty týkajícími se jeho druhé výhrady o nenaplnění objektivní stránky trestného činu. V tomto lze za stěžejní argument dovolatele označit jeho úvahu, že „udat“ padělanou či pozměněnou směnku nelze jakýmkoli nakládáním či odevzdáním takové směnky, ale pouze takovým, které vede či podle úmyslu pachatele má vést k uvedení takové směnky do oběhu ve smyslu peněžního styku, v němž se směnkou je (či má být) nakládáno jako s nástrojem peněžního styku, tj. jako s ekvivalentem hotových peněz. Takovým jednáním podle dovolatele není předložení padělané směnky soudu v občanském soudním řízení s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu.
K tomu je třeba uvést, že dovolatel se při této úvaze dopouští zřejmé a zásadní nesprávnosti. Zákonný znak „udá“ v sobě nezahrnuje pouze takovou formu jednání, která spočívá v uvedení padělané nebo pozměněné směnky do oběhu ve smyslu peněžního styku. Cenný papír, kterým směnka je (viz §1 odst. 1 zák. č. 591/1992 Sb., o cenných papírech; zák. č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový), má kromě své funkce platební, případně dalších, i funkci zajišťovací, o níž se ve svém podání dovolatel také zmiňuje. V takovém případě směnka slouží k zajištění peněžitého závazku a je možno ji uplatnit poté, co povinnost na základě původního peněžitého závazku nebyla splněna. Takovým uplatněním nepochybně je podání návrhu u civilního soudu k vydání směnečného platebního rozkazu. Tento postup umožňuje rychlé vydobytí pohledávky, neboť věřitel získává ve velmi krátké lhůtě vykonatelný titul, který může být pokladem pro následný výkon rozhodnutí.
Jestliže v této souvislosti dovolatel argumentuje mj. tím, že obviněný v pozici žalobce nevstupuje se soudem do žádného ekonomického vztahu, za předloženou směnku od soudu neobdrží a ani nemá obdržet jakékoli protiplnění, přičemž mezi nimi nevznikají právní vztahy hmotně-právního charakteru, ale pouze vztahy procesně-právní, tak tomu je možno oponovat tím, že z ustanovení §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. a §143 tr. zák. žádné takové podmínky naznačené dovolatelem pro naplnění znaku „udá“ nevyplývají.
Pod znak „udá“ je totiž třeba zahrnout veškerá jednání, která jsou relevantní z právního hlediska, jimiž se padělky dostávají z držení jednoho subjektu do držení subjektu jiného. Čili jedná se o každé uplatnění takového padělaného či pozměněného cenného papíru, které může mít právní důsledky. V konkrétním případě uplatnění padělané směnky u krajského soudu spolu s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu vedlo k zahájení směnečného řízení a k následnému vydání směnečného platebního rozkazu ze strany soudu. Tím bezpochyby došlo k dokonání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák., za použití §143 tr. zák., neboť takovým jednáním byla porušena ochrana zájmu na bezpečnosti a spolehlivosti (pravosti) cenného papíru, který obviněný uplatnil (udal) u soudu v občansko právním řízení v očekávání, že prostřednictvím vydaného směnečného platebního rozkazu získá bezvadný vykonatelný právní titul, umožňující uspokojení z nevymožené pohledávky. Případné podání námitek ze strany žalovaného (odpůrce) proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu již nemá vliv na závěr o dokonání trestného činu.
Odmítnout je třeba i tu argumentaci dovolatele, že uplatněním směnky u soudu v řádném směnečném řízení nemůže dojít k uvedení směnky do oběhu, pro což svědčí skutečnost, že po jeho pravomocném skončení je směnka vždy vrácena nazpět žalobci, přičemž není rozhodující, jak směnečné řízení skončilo ohledně vlastního merita věci. Je tomu tak proto, a bylo to již dostatečně zdůrazněno, že pod znak „udá“ nelze podřazovat pouze jednání, která směnku uvádí do oběhu ve smyslu peněžního styku. Současně je však třeba zdůraznit i to, že tento znak trestného činu není možné vázat na případnou změnu vlastnického práva, když o vlastnickém právu k věci (viz §1 odst. 2 zák. č. 591/1992 Sb., o cenných papírech; §89 odst. 13 tr. zák.) – padělané směnce, jejíž držení není přípustné, nelze z pohledu trestního práva uvažovat ( srov. č. 2/2009 Sb. rozh. tr.).
Protože jednání obviněného V. Ď. je v podstatě totožné s jednáním, jehož se dopustil pachatel ve věci, jíž se Nejvyšší soud zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. 11 Tdo 229/2004 a vyslovil zde právní názor, že by se mohlo jednat o trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 tr. zák., lze s ohledem na shora uplatněnou argumentaci prohlásit, že tento právní názor je zcela opodstatněný (viz č. 24/2006 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud neshledal, že by dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě byly poznamenány v něm vytýkanými vadami, které by naplňovaly dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud pak dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil současně i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v jeho druhé variantě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenu g), tak z předchozího konstatování Nejvyššího soudu lze dovodit, že nemohlo být shledáno opodstatněným ani naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Současně je třeba pro úplnost poznamenat, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Nejedná se ani o případ, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovení zákona bylo proto dovolání obviněného V. Ď. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 1. října 2009
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec