ECLI:CZ:US:2016:1.US.1951.16.1
sp. zn. I. ÚS 1951/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Hany Strejčkové, zastoupené Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou se sídlem V Jámě 1, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 4368/2015-132 ze dne 1. 4. 2016 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 27 Co 530/2014-105 ze dne 28. 5. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 10. 10. 2014 č. j. 8 C 141/2014-66 zamítl žalobu na vyloučení 20 kusů kmenových akcií na jméno v listinné podobě ve jmenovité hodnotě 100 000 Kč společnosti WTS-J a. s., IČ 28102916, se sídlem nám. Fr. Křižíka 2840, 390 01 Tábor, sepsaných v protokolu o soupisu movitých věcí, který provedl dne 30. 1. 2014 JUDr. Filip Exner, soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 7 pod sp. zn. 151 EX 1285/13, a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit stěžovatelce jako oprávněné na náhradě nákladů řízení částku 8 712 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně stěžovatelky. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a uvedené akcie z předmětné exekuce vyloučil a rozhodl o nákladech řízení. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl dle §243d písm. a) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), neboť rozhodnutí odvolacího soudu shledal správným.
Proti rozhodnutím soudu odvolacího a dovolacího brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka uvedla, že soudy se dopustily nesprávného uchopení retroaktivity ve vztahu k přechodným ustanovením občanského zákoníku a pojetí rovnosti a ochrany vlastnictví dle čl. 11 Listiny v intencích zásady zákazu zneužití práva, když vyloučily možnost aplikace ustanovení §42 odst. 1 exekučního řádu v daném exekučním řízení umožňující postih i majetku stěžovatelky jako někdejší manželky povinného. Stěžovatelka rovněž namítla, že soudy při výkladu rozhodných ustanovení právních předpisů vybočily z mezí daných soudní moci Ústavou a dotvářejí právo způsobem vedoucím k absurdním závěrům. Tyto své námitky stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Takové excesy Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výkladem Nejvyššího soudu (a potažmo Krajského soudu v Praze) o tom, že v exekučním řízení zahájeném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 není možné vymáhání pohledávky povinného, která vznikla před uzavřením manželství povinného a jeho manželky do doby nabytí účinnosti zákona č. 303/2013 Sb., z majetku ve společném jmění manželů či majetku, který se za takový majetek považuje pro účely exekučního řízení nebo řízení o výkon rozhodnutí, tj. nesouhlas se závěrem o vyloučení aplikace ustanovení §42 odst. 1 exekučního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 v exekučních řízeních zahájených od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, a to z důvodu nepřípustnosti jeho retroaktivních účinků.
Ústavní soud však dospěl k závěru, že zmíněné nosné důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu, resp. Krajského soudu v Praze se zakládají na všeobecně závazné judikatuře Ústavního soudu a jsou s nimi plně v souladu. V tomto ohledu je především namístě uvést nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/14 ze dne 31. 3. 2015 (č. 115/2015 Sb.), kterým byl dnem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů zrušen bod 2 článku LII zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva. Zrušené ustanovení tvořilo součást přechodných ustanovení k části čtyřicáté čtvrté jmenovaného zákona, jíž došlo ke změně exekučního řádu, a od 1. 1. 2014 zpětně umožňovalo v řízeních zahájených před 1. 1. 2013 postih výlučného majetku manžela povinného, je-li vymáhán závazek, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Ústavní soud takovou procesně právní konstrukci shledal rozpornou s ústavním pořádkem, neboť umožňovalo aplikací ustanovení §262a odst. 2 o. s. ř. exekučně postihnout dosud nepostižitelný majetek manžela povinného, potenciálně tak zakládajíc protiústavní zásah do základního práva manžele povinného na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny. Ústavní soud k tomu dodal, že "[r]etroaktivní změna ohledně použitelných způsobů exekuce a rozsahu exekučně postižitelného majetku manžela povinného tak ve svém důsledku může vést k vyloučení zákonné výluky ze společného jmění manželů dle ust. §143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., resp. dle ust. §711 nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., což potenciálně zakládá zásah do ústavně zaručeného základního práva manžela povinného vlastnit a pokojně užívat majetek dle článku 11 Listiny, resp. článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jak Ústavní soud v jiné souvislosti vyslovil v nálezu ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 362/10 (N 217/59 SbNU 151)" (bod 89 nálezu Ústavního soudu č. 115/2015 Sb.).
Situace v posuzované věci se ve svých podstatných rysech neliší od situace řešené nálezem Ústavního soudu č. 115/2015 Sb. I v nyní řešeném případě se totiž objevilo nové "instrumentárium" v podobě novelizovaného ustanovení §42 odst. 1 exekučního řádu až v době po zahájení předmětného exekučního řízení. Ve vztahu k jeho použitelnosti v dosavadních (probíhajících) řízeních scházelo jakékoli konkrétní přechodné ustanovení (na rozdíl od změny exekučního řádu provedené zákonem č. 396/2012 Sb., dle jehož ustanovení čl. IV bodu 1 platí, že řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů, byť s dílčími, avšak taxativně vymezenými výjimkami), a proto otázku jeho aplikovatelnosti v exekučních řízeních zahájených od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 bylo nutno řešit judikaturní cestou.
Tohoto úkolu se zhostil Nejvyšší soud, který také dovolání připustil a vyvodil shora reprodukované závěry. Tyto závěry přitom zcela vycházejí z nosné argumentace Ústavního soudu, poněvadž použitím novelizovaného ustanovení §42 odst. 1 exekučního řádu byl (původně, do doby jeho vyloučení napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze) exekučně postihnut dosud nepostižitelný majetek manželky povinného. I zde tedy retroaktivní změna ohledně použitelných způsobů exekuce a rozsahu exekučně postižitelného majetku manžela povinného ve svém důsledku vedla k vyloučení, resp. porušení zákonné výluky ze společného jmění manželů, tentokráte však nikoli dle ustanovení §143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (jako tomu bylo v případě řešeném nálezem č. 115/2015 Sb.), nýbrž dle §143 odst. 1 písm. b), podle něhož tvořily společné jmění manželů jen ty závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství (a to ještě s tam uvedenými výjimkami). V nyní souzené věci přitom bylo najisto postaveno (a stěžovatelka to sama též tvrdí), že závazek povinného vznikl ještě před uzavřením manželství s žalovanou. Tato situace tedy zakládala zásah do ústavně zaručeného základního práva žalované jako pozdější manželky povinného vlastnit a pokojně užívat majetek dle článku 11 Listiny. Napadenými rozhodnutími tak soudy ve skutečnosti ochránily právní jistotu, legitimní očekávání a současně i vlastnické právo manželky povinného (tj. žalované v posuzovaném řízení o excindační žalobě).
Velmi případným se tudíž ve světle právě uvedeného jeví argument Nejvyššího soudu, že "[v] opačném případě by dopad ustanovení §42 odst. 1 ex. řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 měl ve vztahu k manželům, jejichž pohledávka vznikla do 31. prosince 2013, pravé retroaktivní účinky a byl by v rozporu s jejich legitimním očekáváním v době vzniku závazku v tom směru, že dluh vzniklý před uzavřením manželství je výlučným dluhem dlužného manžela a jako takový může být uspokojen toliko z výlučného majetku dlužného manžela, nikoliv z majetku ve společném jmění manželů či majetku, který se za takový majetek považuje pro účely exekučního řízení nebo řízení o výkon rozhodnutí". Z právě citovaného je zřejmé, že jestliže se manželé nebo ti, kteří hodlali manželství uzavřít, rozhodli do budoucna upravit své majetkové vztahy tak, aby předešli případným negativním dopadům dluhů jednoho z nich na celé společné jmění (za účelem eliminace rizik podnikání jednoho z nich atd.), pak zpětná postižitelnost majetku dlužného manžela použitím v exekučním řízení soudnímu exekutorovi nově se "namanuvšího" nástroje v podobě novelizovaného ustanovení §42 odst. 1 exekučního řádu vede ke zpětné dekonstrukci smyslu a účelu právního jednání, k němuž manželé či ti, kteří manželství teprve hodlali uzavřít, přistoupili za účelem úpravy svých majetkových poměrů. Jinými slovy, jejich tehdejší chování se zde zpětně modifikuje, resp. neguje pozdější legislativní změnou, což je, jak již bylo zdůrazněno shora, v demokratickém právním státu nepřípustné.
Stěžovatelka rovněž namítá, že soudy věc neposoudily v intencích zásady zákazu zneužití práva, se zřejmým odkazem na jednání povinného a jeho manželky ve snaze vyhnout se postižení majetku, které pokládá, obdobně jako soud prvního stupně, za rozporné s dobrými mravy. Ani dobré mravy však nemohou být kritériem, podle kterého se určí, zda se nová, pro povinného a jeho manžela méně příznivá právní úprava použije nebo nikoli, a to pro jednoznačný zákaz (pravé) retroaktivity v právu bez dalšího. Aplikovatelnost tu je nutno určit bezpodmínečně, jinak hrozí zásah do právní jistoty jako podstatné náležitosti demokratického právního státu. Ústavní soud samozřejmě nevylučuje, že jednání povinného a jeho bývalé manželky (žalované) v nyní projednávané věci mohlo sledovat cíl zkrácení stěžovatelky jako věřitelky na možnostech jejího uspokojení, ostatně k takovému závěru se původně přiklonil soud prvního stupně, avšak současně nelze přehlédnout, že stěžovatelka v době vzniku závazkového vztahu nemohla nabýt legitimního očekávání, že v případě eventuálního uspokojení se bude moci hojit též na majetku manželky povinného dlužníka. Bylo na stěžovatelce, zda a v jaké míře podstoupí riziko, totiž jaké zajišťovací instituty či jiné právní prostředky (odporovatelnost právních úkonů) zvolí k ochraně svých práv a zájmů před možnými "úhybnými manévry" na straně dlužníka, a to tím spíše, že se jednalo o prodej obchodního podílu ve výši 10 000 000 Kč, tedy o nikoli běžnou transakci.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud musil přikročit k odmítnutí ústavní stížnosti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhu zjevně neopodstatněného.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. července 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu