ECLI:CZ:US:2015:1.US.1963.14.1
sp. zn. I. ÚS 1963/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, AK se sídlem Masná 8, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014 č. j. 30 Cdo 3765/2013-80 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2013 č. j. 14 Co 198/2013-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 25 C 22/2012, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že obvodní soud zamítl jako nedůvodnou žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 198 000 Kč s příslušenstvím jako peněžního zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Nemajetková újma měla stěžovateli vzniknout nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 Ca 195/2005 (dříve pod sp. zn. 22 Ca 369/2008), ve kterém se stěžovatel domáhal přezkumu rozhodnutí finančních orgánů o dodatečném vyměření daně z příjmu fyzických osob za rok 2000 ve výši 1 100 000 Kč.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ve výroku ve věci samé tak, že konstatoval porušení práva žalobce na projednání předmětné věci v přiměřené lhůtě, jinak rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zamítavého výroku I. na zaplacení částky 198 000 Kč s příslušenstvím potvrdil. Oproti nalézacímu soudu nepovažoval odvolací soud prodlevu Krajského soudu v Ostravě po dobu 16 měsíců po zrušení jeho rozsudku kasačním soudem a výzvou stěžovateli k doplnění tvrzení za akceptovatelnou a označil ji za nedůvodný průtah. Po podrobnějším zhodnocení celkové délky řízení, složitosti řízení, významu řízení pro stěžovatele jako poškozeného a závažnosti nemajetkové újmy, která mu vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu, Městský soud v Praze dospěl k závěru, že jako přiměřená forma zadostiučinění postačí toliko konstatovat porušení práva ve smyslu §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné s tím, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu v otázce přiznání zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě a svůj závěr doložil citací řady svých judikátů.
V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl Nejvyššímu soudu, že svůj závěr o nepřípustnosti dovolání uspokojivě neodůvodnil, neboť rozhodnutí, která označil k odůvodnění odmítnutí dovolání, nepotvrzovala závěr odvolacího soudu, že řízení trvající 6,5 roku lze kompenzovat pouhým konstatováním porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Stěžovatel poukázal na závěry Nejvyššího soudu prezentované v jiných, jím označených, rozsudcích a stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, ve kterých Nejvyšší soud naopak zaujal názor, že k případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva je třeba přistupovat jen za zcela výjimečných okolností.
V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva podle stěžovatele nepostupoval ani Městský soud v Praze, který označil za nedůvodný průtah v řízení před Krajským soudem v Ostravě pouze dobu od 29. 12. 2008 do 29. 4. 2010, avšak nezohlednil další příčiny celkové délky řízení, spočívající především v chybném rozhodování Krajského soudu v Ostravě, soudu prvního stupně, které muselo být korigováno Nejvyšším správním soudem, a nebyl vzat v úvahu ani mimořádný význam věci pro stěžovatele, kterého tíha nevyřešené daňové věci dlouhodobě stresovala. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel shrnul svoji argumentaci do tvrzení, že Městský soud v Praze a Nejvyšší soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění nezvažovaly existenci a význam dalších relevantních okolností případu, v důsledku čehož se jejich rozhodnutí ocitla v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu, jakož i v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb. se Ústavní soud zabývá opakovaně a zcela respektuje, že je zcela v pravomoci právě obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jakož i případné poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Stávající právní úprava připouští, že přiměřené zadostiučinění v případě nepřiměřené délky řízení nemusí být vždy přiznáno v penězích (srov. §31a odst. 2 věty první zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a proto rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo konstatování porušení práva věc projednat a rozhodnout v přiměřené lhůtě považováno za dostačující satisfakci, Ústavní soud akceptuje a má je za souladné se zárukami plynoucími z čl. 36 Listiny (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2528/08 ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 3146/09 ze dne 24. 6. 2010, usnesení sp. zn. II. ÚS 4726/12 ze dne 28. 3. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 3863/13 ze dne 25. 3. 2014 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Posouzení obecných soudů v tomto směru Ústavní soud nepřehodnocuje a nenahrazuje svým vlastním, ověřuje pouze, zda není výrazem libovůle či svévole a zda v něm nelze shledat prvek zjevného excesu. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
V projednávané věci měl Ústavní soud za to, že Městský soud v Praze postupoval v mezích zákona a po zjištění, že došlo k porušení práva stěžovatele na vydání rozhodnutí v přiměřené době, svoje rozhodnutí řádně odůvodnil, včetně závěru o dostatečnosti samotné konstatace porušení práva jako adekvátního zadostiučinění. Jeho právní závěry nelze označit jako extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými zjištěními a z ústavně právního hlediska obstojí. Stejně tak je nelze označit za excesivní z důvodu nezvažování dalších okolností případu, bylo-li zřejmé, že odvolací soud zvažoval, zda důvody, pro které došlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně, lze považovat za okolnosti vedoucí k závěru o porušení práva stěžovatele na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil řadu námitek, které již vznesl v řízení před Městským soudem v Praze a se kterými se Městský soud v Praze v napadeném rozsudku přiměřeným způsobem vypořádal. Zejména lze upozornit na závěry, kterými reagoval na stěžejní námitku stěžovatele o tom, že celková délka řízení byla dána chybným rozhodnutím soudu prvního stupně a ke stěžovatelem namítané souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a výší jeho daňové povinnosti (srov. str. 5 až 6 rozsudku). Z odůvodnění napadeného rozsudku je rovněž zřejmé, že Městský soud v Praze zvažoval celkovou délku řízení, hodnotil jeho složitost a význam řízení pro stěžovatele a prezentoval i svoje úvahy o závažnosti nemajetkové újmy, která stěžovateli vznikla pouze v důsledku identifikovaného nedůvodného průtahu v řízení; soud rovněž přihlédl k (jedinečným) okolnostem případu, kdy za klíčové považoval, že k zásahu do majetkových poměrů stěžovatele došlo již pravomocnými a závaznými rozhodnutími správních orgánů. Takové rozhodnutí, byť s ním stěžovatel nesouhlasí, nelze označit za extrémně rozporné s požadavky kladenými na spravedlivé soudní rozhodování ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny.
Ústavní soud rovněž respektoval usnesení Nejvyššího soudu, z jehož odůvodnění plyne jednoznačný závěr, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva (posouzení složitosti původního řízení a významu předmětu řízení pro stěžovatele) neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou Nejvyšší soud, při respektování individuálních okolností projednávaného případu, odkázal.
Pokud stěžovatel namítl porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, Ústavní soud neshledal jeho tvrzení opodstatněným. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 ověřil, že stěžovatel uplatnil před soudem svá tvrzení, byla mu dána možnost účastnit
se jednání soudu prvního stupně a po podání odvolání i jednání odvolacího soudu, jakož i čerpat řádné a mimořádné opravné prostředky, o kterých bylo rozhodnuto.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (viz rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz)
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu