ECLI:CZ:US:2014:1.US.2006.12.1
sp. zn. I. ÚS 2006/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Vladimíra Začala a Pavla Doležela, zastoupených Mgr. Martinem Začalem, advokátem, se sídlem Riegrova 14, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky Olomouc č. j. 69 Co 21/2012-160 ze dne 1. 3. 2012, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 26 C 85/2011-131 ze dne 24. 10. 2011, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §20 odst. 6 zákona č. 74/2001 Sb. o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky Olomouc a Okresního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a Moravské vodárenské, a.s. jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a argumentace stěžovatelů
1. Ústavní stížností stěžovatelé napadli v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhli jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na ochranu před diskriminací a spravedlivý proces. Přitom odkázali na čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň navrhli zrušit §20 odst. 6 zákona č. 74/2001 Sb. o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích).
2. Stěžovatelé jsou majiteli budovy, která je v katastru nemovitostí vedena jako stavba technického vybavení.
3. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil stěžovatelům zaplatit vedlejšímu účastníku, který je provozovatelem kanalizace ve městě, kde stojí předmětná budova ve vlastnictví stěžovatelů, částku 30 075 Kč, která činí stěžovateli nezaplacený poplatek za odvod srážkových vod z předmětné budovy za období od 16. 1. 2008 do 24. 1. 2011. Soud neshledal, že by předmětná nemovitost spadala pod některou z výjimek zakotvených v §20 odst. 6 zákona o vodovodech a kanalizacích, podle kterého se povinnost platit poplatek za odvod srážkových vod nevztahuje na plochy dálnic, silnic, místních komunikací a účelových komunikací veřejně přístupných, plochy drah celostátních a regionálních včetně pevných zařízení potřebných pro přímé zajištění bezpečnosti a plynulosti drážní dopravy s výjimkou staveb, pozemků nebo jejich částí využívaných pro služby, které nesouvisí s činností provozovatele dráhy nebo drážního dopravce, zoologické zahrady a plochy nemovitostí určených k trvalému bydlení a na domácnosti.
4. K namítané diskriminaci založené §20 odst. 6 zákona o vodovodech a kanalizacích okresní soud uvedl:
"Stanovení určitých subjektů (dopravní síť, zoologické zahrady, objekty bydlení a domácnosti), které jsou od platby stočného za srážkové vody osvobozeny, nemůže představovat diskriminaci subjektů neosvobozených, když z právní úpravy nijak nevyplývá, že by neosvobozené subjekty hradili stočné i za subjekty osvobozené, jak žalovaní namítali a tato platba není u osvobozených ani zahrnuta ve stočném za odvádění odpadních vod. Navíc je třeba vzít v úvahu a právo žalobce na zaplacení za službu, kterou žalovaným poskytuje, neboť na druhou stranu nelze jej jako podnikatelský subjekt nutit poskytovat takovou službu zcela bezplatně. Pokud tedy žalobce postupuje striktně dle tohoto zákona, žádné diskriminace a porušování dobrých mravů se vůči žalovaným nedopouští, když ze smlouvy o dodávce vody a odvádění odpadních vod ze dne 13.9.2005 je zřejmé, že platba za odvod srážkových vod ve stočném účtovaném dle této smlouvy zahrnuta není. Navíc za diskriminační by dle názoru soudu mohl být považován pouze takový postup, kdy by jen některým subjektů bylo např. odepřeno ostatním přiznané právo, nikoliv stanovení několika málo výjimek z obecné zákonné povinnosti, což je zcela legitimní zákonný postup".
5. Napadeným rozsudkem krajský soud prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. K §20 odst. 6 zákona o vodovodech a kanalizacích uvedl, že "rozlišování zejména mezi nemovitostmi určenými k trvalému bydlení (domácnostmi) a jinými neosvobozenými nemovitostmi nelze považovat za svévolné a diskriminační v rozporu s ústavním pořádkem, neboť charakter takových nemovitosti i způsob jejich užíváni je nepochybně odlišný."
6. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají, že je diskriminační pokud oni musí platit poplatek za odvod srážkových vod, a přitom v §20 odst. 6 zákona o vodovodech a kanalizacích vyjmenované subjekty jsou z této platby osvobozeny. Dle nich toto rozdělení na jednotlivé druhy nemovitostí není nijak zdůvodněno, není pro něj žádný logický a objektivní základ ani rozumný důvod. Zamýšlel-li zákonodárce z jakýchkoliv důvodů výčtem v ustanovení §20 odst. 6 zákona o vodovodech a kanalizacích některé nemovitosti osvobodit, neučinil tak v souladu s principem proporcionality, který sleduje soulad mezi použitým prostředkem a zamýšleným účelem. Porušení principu proporcionality dosahuje dle stěžovatelů takové intenzity, že již lze hovořit o protiústavnosti ustanovení §20 odst. 6 zákona o vodovodech a kanalizacích. Ať již zamýšlel zákonodárce cokoliv, přenesl tímto ustanovením úhradu srážkových vod na neosvobozené odběratele, kteří tak v důsledku příslušného postupu provozovatele či vlastníka kanalizace ve svých poplatcích nějakým způsobem hradí i náklady na odvádění srážkových vod pro osvobozené odběratele.
7. Stěžovatelé dále namítají, že bylo napadenými rozhodnutími porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu, když se ani jeden ze soudů s námitkou protiústavnosti nevypořádal.
8. Okresní soud ve svém vyjádření odkázal na svůj rozsudek v dané věci. Krajský soud se k podané ústavní stížnosti nevyjádřil.
9. Vedlejší účastník se plně ztotožnil se závěry napadených rozsudků. Dle něj je zákonná povinnost platit za odvádění srážkových vod zcela legitimní. Srážkové jsou povrchové vody vzniklé odtokem srážkových vod z pozemků a staveb. Srážkové vody představují pro kanalizaci zátěž, neboť tyto vody jsou odváděny přímo přípojkou nebo přes volný výtok do dešťové (uliční) vpusti do kanalizace pro veřejnou potřebu. S ohledem na to, že vlastnictví věci (nemovitosti) vlastníka zavazuje, je nutné pohlížet na provozovatele kanalizace pro veřejnou potřebu jako na osobu, která poskytuje jakémukoli vlastníkovi nemovitosti, ze které odtéká srážková voda do kanalizační infrastruktury jako na osobu, která objektivně poskytuje službu tomuto vlastníkovi. Děje se tak na základě objektivní skutečnosti, která má povahu v přírodním procesu tvorby srážek a jejich odtoku a odvádění v krajině a v intraviánu obcí. Hospodaření se srážkovými vodami ve smyslu jejich zadržení v krajině a jejich případné další využití namísto urychleného odvádění do vodních toků má jak výrazné ekologické, tak národohospodářské efekty. Veškeré tyto činnosti mají však také příslušný ekonomický dopad, neboť samo zachycení, svedení, odvádění a případné vyčištění srážkových vod přináší nutnost vynaložit příslušné náklady. Tato služba je tak ze své podstaty úplatná a její realizace vychází z ekonomické podstaty podnikání.
10. Namítané porušení zásady rovného zacházení samotným §20 odst. 6 zákona o vodovodech a kanalizacích vedlejší účastník ponechává na rozhodnutí Ústavního soudu. Přitom poznamenává, že dle jeho názoru není legitimní důvod k tomu, aby existovala kategorie subjektů osvobozených od povinnosti platit za odvod srážkových vod.
II. Hodnocení Ústavního soudu
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Pokud jde o namítané porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces je tato námitka zjevně neopodstatněná. Jak okresní, tak krajský soud se ve svých rozsudcích namítanou protiústavností §20 odst. 6 zákona o vodovodech a kanalizacích odpovídajícím způsobem zabývaly.
13. Co se týče namítané diskriminace tak, jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, rozlišování vedoucí k porušení principu rovnosti je nepřípustné ve dvojím ohledu: může působit jednak jako akcesorický princip, který zakazuje diskriminovat osoby při výkonu jejich základních práv, a jednak jako neakcesorický princip zakotvený v čl. 1 Listiny, který spočívá ve vyloučení libovůle zákonodárce při rozlišování práv určitých skupin subjektů. Jinými slovy ve druhém případě jde o princip rovnosti před zákonem, který je skrze čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech součástí českého ústavního pořádku [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 22/09 ze dne 7. 9. 2010 (N 186/58 SbNU 633; 309/2010 Sb.), bod 32 a nález sp. zn. Pl. ÚS 29/08 ze dne 21. 4. 2009 (N 89/53 SbNU 125; 181/2009 Sb.), bod 56].
14. Stěžovatelé se cítí být diskriminováni vůči jiným vlastníkům nemovitostí vyjmenovaných v §20 odst. 6 zákona o vodovodech a kanalizacích. Jde tedy o rozlišování mezi různými kategoriemi nemovitostí.
15. Podle čl. 3 odst. 1 Listiny se však akcesorická rovnost uplatní pouze, když důvodem odlišného zacházení je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, víra a náboženství, politické či jiné smýšlení, národní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní nebo etnické menšině, majetek, rod nebo jiné postavení. V dané věci zjevně o žádný z vyjmenovaných důvodů nejde. Namítaný diskriminační důvod nelze podřadit ani pod pojem "jiné postavení". Toto jiné postavení musí totiž být obdobné demonstrativně vyjmenovaným kategoriím. Musí se tedy týkat nějaké osobní vlastnosti, kterou zpravidla nelze ovlivnit (např. pohlaví, rasa), či o důvody spočívající na osobních volbách odrážejících osobnostní rysy každého z nás, jako je náboženství, či politické názory. V dané věci však ani jeden z namítaných diskriminačních důvodů pod pojem "jiné postavení" podřadit nelze. Zákonodárce tu pouze zvýhodňuje vlastníky nemovitostí určených k trvalému bydlení a jiných úzce vymezených skupin nemovitostí.
16. Lze dodat, že Evropský soud pro lidská práva vykládá obdobně čl. 14 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který obsahuje podobný demonstrativní výčet diskriminačních důvodů (viz např. rozhodnutí Peterka proti České republice ze dne 4. 5. 2010 č. 21990/08).
17. Neznamená to však, že zákonodárce může v těchto situacích libovolně rozlišovat. Neakcesorická rovnost chráněná čl. 1 Listiny totiž takovéto omezení nemá a dopadá na všechny rozlišovací důvody [srovnej např. nález sp. zn. Pl. ÚS 39/01 ze dne 30. 10. 2002 (N 135/28 SbNU 153; 499/2002 Sb.)]. Je však ustálenou judikaturou Ústavního soudu, že tato neakcesorická rovnost může být porušena pouze v případě, kdy jde o nerovnost extrémní, případně tu které schází jakýkoliv účel a smysl a jedná se tak o libovůli [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.)].
18. Ústavní soud předně poznamenává, že v nyní posuzovaném případě nejde o přímé znevýhodnění stěžovatelů. Se stěžovateli je zacházeno stejně jako s většinou majitelů nemovitostí. Zákonodárce pouze z povinnosti poplatku vyjmul určitou skupinu nemovitostí, do které ta stěžovatelů nespadá. Stěžovatelé nepatří k žádné znevýhodněné menšině, na kterou odlišné zacházení negativně dopadá, což by si bezpochyby vyžadovalo přezkum Ústavním soudem co do souladu takové regulace s ústavním pořádkem.
19. Obecně je na uvážení zákonodárce, jak právně reguluje určitou oblast pro různé kategorie subjektů - adresátů regulace. Nakonec podstatou většiny právních předpisů je rozlišování mezi jejich adresáty. Nicméně ani v tomto ohledu nemůže zákonodárce disponovat absolutní diskrecí. To zejména pokud takové odlišné zacházení se děje v rámci Listinou chráněného základního práva, jako zde práva vlastnit majetek. Podle Ústavního soudu je totiž povinnost stěžovatelů platit poplatek za odvod srážkové vody zásahem do jejich majetkového práva. Nebyli to totiž stěžovatelé, kteří si tuto službu objednali. Tato povinnost je jim stanovena přímo zákonem.
20. Na druhou stranu Ústavní soud neshledává, že by odlišným zacházením byla jakýmkoliv způsobem dotčena důstojnost stěžovatelů. Namítaná nerovnost má dopad pouze v jejich majetkové sféře, neboť musí platit poplatek za služby spojené s odvodem srážkových vod. Tato skutečnost je indikátorem, že přezkum Ústavního soudu by měl být méně přísný.
21. Situaci lze přirovnat k intenzitě přezkumu regulace v daňové oblasti, která je také charakteristická rozlišováním různých skupin osob pro potřeby odvodů daní, což je zásahem do majetkových práv. V této oblasti se podle ustálené judikatury Ústavního soudu přezkum namítané neakcesorické diskriminace omezuje na vyloučení svévole při odlišování subjektů a práv [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 7/03 ze dne 18. 8. 2004 (N 113/34 SbNU 165; 512/2004 Sb.), či nález sp. zn. Pl. ÚS 29/08 ze dne 21. 4. 2009 (N 89/53 SbNU 125; 181/2009 Sb.), bod 43].
22. Ze všech těchto důvodů se Ústavní soud domnívá, že i když na nyní projednávaný případ je nutno aplikovat ústavní zásadu rovnosti v právech zakotvenou v čl. 1 Listiny, intenzita přezkumu je nízká. Protiústavnost by mohla být shledána pouze v extrémním případě, pokud by pro preferenci dané osoby, či kategorie osob, zákonodárce neměl vůbec žádný racionální důvod a jednalo by se z jeho strany o libovůli. Jinými slovy zákonodárce zde má poměrně velkou míru diskrece. Nakonec je to on, kdo za své rozhodnutí nese politickou odpovědnost.
23. V dané věci oba soudy považovaly výjimky v §20 odst. 6 zákona o vodovodech a kanalizacích za racionální. K §20 odst. 6 zákona o vodovodech a kanalizacích se vyjádřil také Nejvyšší soud, který ve svém usnesení ze dne 11. 11. 2008 sp. zn. 28 Cdo 3442/2008 toto ustanovení protiústavní neshledal. Měl za to, že úprava, která vyjímá z povinnosti platit za odvádění srážkových vod vlastníky pozemních komunikací veřejně přístupných, zoologické zahrady, nemovitosti určené k individuálnímu bydlení a domácnosti, nezasahuje do žádného z ústavně zaručených práv žalovaného, neboť žalovaný je toliko zavázán platit za službu, kterou mu žalobce jako provozovatel kanalizace ve formě odvádění srážkových vod poskytuje. Osvobození vlastníků pozemních komunikací je legitimně odůvodněno tím, že se jedná typicky o osoby shodné s vlastníky kanalizace (tj. o stát, kraje a obce), a kteří by tudíž platili za užívání vlastní věci. Osvobození staveb určených k trvalému bydlení a domácností pak vychází ze sociálních důvodů, osvobození zoologických zahrad z potřeb ochrany přírody.
24. Ústavní soud může na toto zdůvodnění provedené Nejvyšším soudem odkázat. Preferenční zacházení pro vlastníky skupin nemovitostí vyjmenovaných v §20 odst. 6 zákona o vodovodech a kanalizacích má tedy určitý racionální základ a není svévolné. Domácnosti se zákonodárce rozhodl preferovat ze sociálních důvodů. U pozemních komunikací lze uvést, že tyto nemovitosti se zjevně odlišují od nemovitosti vlastněné stěžovateli, tedy budovy. U pozemních komunikací je, na rozdíl od nemovitosti vlastněné stěžovateli, zjevný veřejný zájem na jejich provozu. Není tedy projevem svévole odlišení těchto nemovitostí od jiných pro potřeby zákonné povinnosti platit za využití služeb spojených s odvodem srážkových vod.
25. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
26. Pokud jde o návrh na zrušení napadeného ustanovení zákona o vodovodech a kanalizacích, tak ústavní soud opakuje, že tento má pouze, jak vyplývá z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu, akcesorickou povahu a proti "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz například usnesení sp. zn. IV. ÚS 2162/13 ze dne 24. 9. 2013).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu