ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3442.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3442/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce 1. S.č.V., a. s., zastoupeného advokátem, proti žalova¬nému A. spol. s r.o., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 94.167,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 45/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008, č. j. 29 Co 750/2007-216, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou podanou u soudu dne 2. 2. 2004 jako provozovatel kanalizace v Č. B. domáhal, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit mu částku 94.167,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalobci vzniknout v období od 1. 2. 2002 do 31. 12. 2002 odváděním srážkové vody z pozemku žalovaného do kanalizace, aniž by žalovaný uzavřel se žalobcem smlouvu a platil mu stočné.
Žalovaný namítal, že do provozování vodovodů a kanalizací podle definice v §2 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, nepatří správa majetku, a proto žalobce není k podání žaloby aktivně legitimován. Tvrdil, že v předmětném období neměl zákonnou povinnost odvádět a čistit srážkové vody a že žalobce jeho dešťovou kanalizaci připojil do kanalizace veřejné, aniž by k tomu měl jeho souhlas nebo případně správní rozhodnutí. Žalovaný nesouhlasil ani s výpočtem výše bezdůvodného obohacení.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 27. 6. 2007, č. j. 6 C 45/2004-186, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci částku 80.268,- Kč s příslušenstvím, ve zbytku žalované částky vzal žalobce žalobu zpět. Vyšel ze zjištění, že žalovaný je vlastníkem nemovitostí, ze kterých odváděl srážkovou vodu do kanalizace provozované žalobcem, aniž by platil stočné, čímž mu vznikalo bezdůvodné obohacení jako plnění bez právního důvodu (§451 odst. 2 obč. zák.). Přitom s ohledem na ustanovení §20 odst. 6 zákona č. 274/2001 Sb. byl žalobce, který jako právnická osoba nespadá do žádné z výjimek tam uvedených, povinen platit za odvádění srážkových vod. Aktivní legitimaci žalobce dovodil soud prvního stupně z §8 odst. 11 cit. zák., podle něhož může být ve smlouvě mezi vlastníkem a provozovatelem kanalizace dohodnuto, že stočné se platí provozovateli. Žalobce měl navíc plnou moc k vymáhání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním kanalizace bez právního důvodu. Výši bezdůvodného obohacení určil soud prvního stupně na základě posudku znalce.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2008, č. j. 29 Co 750/2007-216, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že podstatná pro nárok žalobce je skutečnost, že žalovaný používal kanalizaci bez právního důvodu, neboť právo na stočné vzniká okamžikem vtoku odpadních vod do kanalizace (§8 odst. 11 cit. zák.) a odpadní vodou se rozumí i voda srážková (legislativní zkratka v §2 odst. 2 cit. zák. ve znění účinném v době vzniku nároku). Nárok žalobce na stočné je podle odvolacího soudu třeba dovodit přímo ze zákona o vodovodech a kanalizacích, který je zvláštním právním předpisem, a proto se ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení neuplatní. Námitku promlčení považoval odvolací soud za nepřípadnou, neboť oba účastníci jsou podnikateli a nárok žalobce by se proto promlčel až ve čtyřleté promlčecí době podle obchodního zákoníku.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatel vymezil tři otázky zásadního právního významu:
zda je žalovaný povinen čistit srážkové vody, přičemž současně namítal, že v předmětné době takovou zákonnou povinnost neměl,
zda byl žalobce oprávněn připojit žalovaného ke kanalizaci, aniž by k tomu měl jeho souhlas nebo rozhodnutí příslušného orgánu, přičemž žalovaný tvrdil, že žalobce nebyl k připojení oprávněn a že žalovaný není v takovém případě povinen stočné platit,
jakým právním předpisem se řídí promlčení žalobcova nároku, jestliže právní vztah účastníků řízení je vztah spotřebitelský a nikoli obchodní, a proto jde o nárok promlčený.
Podle názoru žalovaného zakládá ustanovení §20 odst. 6 zákona o vodovodech a kanalizacích neodůvodněnou nerovnost, neboť z povinnosti platit za odvádění srážkových vod vylučuje domácnosti a nemovitosti určené k trvalému bydlení, vlastníky podzemních komunikací a zoologické zahrady, zatímco právnické osoby a podnikatelé od uvedené povinnosti osvobozeni nejsou. Žalovaný rovněž namítal, že nárok na stočné má pouze vlastník a nikoli provozovatel kanalizace, a stočné se platí jen za odpadní vody a nikoli za srážkové, a proto žalobce není ve věci aktivně legitimován. Nesprávný je podle žalovaného také výpočet výše žalobcova nároku.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou prostřed¬nictvím advokáta a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání však není přípustné.
Protože odvolací soud potvrdil první rozhodnutí soudu prvního stupně, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí je dán zejména tehdy, jde-li o řešení právní otázky, která dovolacím soudem ještě nebyla řešena, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo která řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
K otázkám (ad a/ a b/), zda je žalovaný povinen jednak odvádět a čistit srážkovou vodu, a dále, zda je povinen platit za odvádění srážkových vod i tehdy, nedal-li souhlas k připojení ke kanalizaci.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, je ovšem podmíněn […] i tím, že dotčené právní posouzení věci je - především - významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje i situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno (srov. např. usnesení NS ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, publikované jako R 27/2001, a dále např. usnesení NS ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2985/2006, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. II. ÚS 2531/2007).
Podle §8 odst. 11 zákona č. 274/2001 Sb., ve znění do 14. 3. 2006, má vlastník kanalizace právo na úplatu za odvádění odpadních vod (dále jen \"stočné\"), pokud ze smlouvy uzavřené podle odstavce 2 nevyplývá, že stočné se platí provozovateli kanalizace (§20). Právo na stočné [tj. také odpovídající povinnost žalovaného stočné platit] vzniká okamžikem vtoku odpadních vod do kanalizace. Přitom v §2 odst. 2 cit. zák. je zavedena legislativní zkratka „odpadní vody“, jimiž jsou i vody srážkové. Žalovaný není od placení stočného podle §20 odst. 6 cit. zákona osvobozen. V celém řízení bylo přitom nesporné, že žalovaný vodu do kanalizace provozované žalobcem odváděl, aniž by za odvádění platil stočné. Uvedené skutečnosti zcela dostačují pro závěr, že žalovanému vznikalo bezdůvodné obohacení. Otázka, zda žalovaný byl nebo nebyl povinen srážkovou vodu do kanalizace odvádět, a zajistit tak její čištění, je pro posouzení věci nerozhodná, a proto nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Ze stejných důvodů je pro posouzení věci rovněž nerozhodná i námitka, podle níž žalovaný nebyl povinen za odvádění srážkových vod platit, protože jej právní předchůdce žalobce připojil k veřejné kanalizaci bez jeho souhlasu a bez potřebného správního rozhodnutí. Z listin založených ve spise (např. prohlášení žalovaného ze dne 25. 10. 1999 na č. l. 29 spisu) navíc plyne, že žalovaný byl ke kanalizaci připojen nejpozději v roce 1999, a proto měl před počátkem žalovaného období (tj. před 1. 2. 2002) nejméně tři roky na to, aby vtoku srážkových vod do kanalizace zabránil, nebo se připojení ke kanalizaci bránil právní cestou. Ostatně žalovaný ani netvrdil, že by s připojením ke kanalizaci projevil vůči žalobci nesouhlas, ačkoli si musel být vědom povinnosti platit stočné.
K otázce (ad c/) promlčení žalovaného nároku.
Žalobce se domáhal bezdůvodného obohacení za období od 1. 2. 2002 do 31. 12. 2002, žalobou podanou u soudu dne 2. 2. 2004. I kdyby se tedy uplatnila dvouletá promlčecí doba podle §107 odst. 1 obč. zák., byl by promlčen nárok žalobce na bezdůvodné obohacení za jediný den, a to za 1. 2. 2002.
Otázku rozhodného předpisu pro promlčení závazků z bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích vyřešil odvolací soud ve shodě s rozsudkem velkého senátu obchodního kolegia ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, podle něhož se při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích použije především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku.
K námitce žalovaného, že se mezi ním a žalobcem nejednalo o obchodní závazkový vztah podle §261 odst. 1 obch. zák., poukazuje dovolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 249/2005: „Podmiňuje-li ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. podřazení závazkového vztahu režimu obchodního zákoníku skutečností, že se týká podnikatelské činnosti jeho subjektů, neznamená to, že podstatou vztahu musí být výhradně podnikatelská činnost vymezená předmětem podnikání jeho subjektů podle obchodního rejstříku. Z formulace „týkající se“ vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání podnikatelů, kteří jsou účastníky tohoto vztahu, ale i o závazky, které s jejich podnikáním souvisejí, tedy které jsou uzavírány ve vazbě na podnikání těch podnikatelů, kteří dané smlouvy uzavírají“. Žalobce i žalovaný byli v rozhodné době podnikateli, a rovněž pozemky, ze kterých byla srážková voda odváděna, sloužily k podnikatelské činnosti žalovaného, neboť z fotografií založených na č. l. 149, 150, 152, 154, 155, 156 a dalších spisu je zřejmé, že na nich žalovaný skladuje dřevo potřebné pro svou truhlářskou výrobu, které by se bez odvádění srážkové vody poškodilo. V uvedeném kontextu je vztah mezi žalobcem a žalovaným obchodním závazkovým vztahem podle §261 odst. 1 obch. zák.
K otázce aktivní legitimace žalobce.
V uvedeném směru se dovolací soud ztotožňuje se závěry soudu odvolacího i soudu prvního stupně, na které v podrobnostech odkazuje. Jestliže vlastník kanalizace uzavřel se žalobcem smlouvu o provozování kanalizace ve smyslu §8 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích, v níž bylo podle odst. 11 téhož ustanovení dohodnuto, že stočné se platí žalobci, pak má žalobce právo stočné vybírat a nezaplacené stočné vymáhat.
K správnosti určení výše bezdůvodného obohacení.
Dovolací soud se ztotožňuje s právním názorem soudu odvolacího, který výši bezdůvodného obohacení určil na základě posudku znalce, jenž postupoval v souladu s vyhláškou č. 428/2001 Sb., kterou se provádí zákon o vodovodech a kanalizacích. Nesprávnost znaleckého posudku ostatně žalovaný před soudem prvního stupně nenamítal.
K ústavnosti výjimky z povinnosti platit za odvádění srážkových vod podle §20 odst. 6 zákona o vodovodech a kanalizacích.
„Ústavní princip rovnosti zakotvený v čl. 1 Listiny, dle něhož jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i právech, a komplementárně vyjádřený článkem 3 Listiny, jakožto princip zákazu diskriminace v přiznaných základních právech, interpretuje Ústavní soud ve své judikatuře z dvojího pohledu (např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 16/93, sp. zn. Pl. ÚS 36/93, sp. zn. Pl. ÚS 5/95, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, sp. zn. Pl. ÚS 33/96, Pl. 9/99 ad.). První je dán požadavkem vyloučení libovůle v postupu zákonodárce při odlišování skupin subjektů a jejich práv, druhý pak požadavkem ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování, tj. nepřípustnosti dotčení některého ze základních práv a svobod odlišováním subjektů a práv ze strany zákonodárce“ (srov. nález ÚS ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 72/2006).
Dovolací soud má za to, že ustanovením §20 odst. 6 zákona o vodovodech a kanalizacích, které vyjímá z povinnosti platit za odvádění srážkových vod vlastníky pozemních komunikací veřejně přístupných, zoologické zahrady, nemovitosti určené k individuálnímu bydlení a domácnosti, nezasahuje do žádného z ústavně zaručených práv žalovaného, neboť žalovaný je toliko zavázán platit za službu, kterou mu žalobce jako provozovatel kanalizace ve formě odvádění srážkových vod poskytuje. Osvobození vlastníků pozemních komunikací je legitimně odůvodněno tím, že se jedná typicky o osoby shodné s vlastníky kanalizace (tj. o stát, kraje a obce), a kteří by tudíž platili za užívání vlastní věci (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 274/2001 Sb.). Osvobození staveb určených k trvalému bydlení a domácností pak vychází ze sociálních důvodů, osvobození zoologických zahrad z potřeb ochrany přírody. Dovolací soud proto v uvedeném ustanovení neodůvodněnou nerovnost neshledal.
Žalovaný podal dovolání proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, včetně výroků o nákladech řízení. Z ustanovení §167 odst. 1 o. s. ř. však vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, pro které je stanovena forma rozsudku. Podle ustanovení §237 až §239 o. s. ř. není dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Protože námitky dovolatele se týkaly jednak právních otázek, které nebyly pro rozhodnutí věci podstatné, a dále otázek, které odvolací soud posoudil v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, od níž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit, uzavřel dovolací soud, že dovolatel nevymezil otázku zásadního právního významu, a proto bylo dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovaným prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. listopadu 2008
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu