ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.249.2005.1
sp. zn. 33 Odo 249/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Doc. JUDr. K. S., CSc., advokáta, jako správce konkursní podstaty úpadce P. M., a. s., proti žalované R., a. s. zastoupené advokátem, o zaplacení 326.697,50 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 62/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2004, č. j. 11 Cmo 248/2004-83, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2004, č. j. 11 Cmo 248/2004-83, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2004, č. j. 51 Cm 62/2002-47, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 17. 4. 2001 se žalobce domáhal po žalované zaplacení 326.697,50 Kč. Uváděl, že při kontrole účetnictví úpadce P. M., a.s. (dále jen „úpadce“) nalezl faktury vystavené žalovanou na částky celkem 126.697,50 Kč, přičemž nedohledal žádné doklady, které by tyto převody peněz odůvodňovaly. Dále zjistil, že dne 12. 1. 1998 bylo z bankovního účtu úpadce na bankovní účet žalované převedeno 200.000,- Kč, aniž by se v účetnictví úpadce nacházel k této částce nějaký daňový doklad. K finančním převodům nad 5.000,- Kč byl úpadce podle rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 6. 1. 1998 povinen vyžádat si souhlas dozorčího orgánu. Jelikož tak neučinil, šlo o neplatné převody a poskytnutá plnění představují bezdůvodné obohacení žalované. Vzhledem k tomu, že funkci jednatele žalované zastával Ing. P. J., jenž byl zároveň členem představenstva úpadce, musela žalovaná o rozhodnutí Ministerstva financí vědět. Přijímala-li plnění od úpadce bez dobré víry, jde o obohacení úmyslné.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2004, č. j. 51 Cm 62/2002-47, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 11. 2004, č. j. 11 Cmo 248/2004-83, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že rozhodnutím ze dne 6. 1. 1998 Ministerstvo financí ČR uložilo úpadci mimo jiné pozastavit všechny obchodní či finanční transakce nad 5.000,- Kč a provádět je jen s jeho souhlasem. Úpadce bez souhlasu dozorčího orgánu v první polovině roku 1998 poskytl žalované částky v celkové výši 326.697,50 Kč; z toho částka 200.000,- Kč představuje podle zálohové faktury žalované ze dne 29. 12. 1997 zálohu za nájem objektu V. úpadcem. O údajném bezdůvodném obohacení se žalobce dozvěděl bezprostředně po prohlášení konkursu na majetek úpadce, tj. po 22. 2. 1999. Žalovaná vznesla proti uplatněnému právu na vydání plnění z bezdůvodného obohacení námitku promlčení. Na základě uvedených skutečností odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je promlčeno, neboť žaloba byla u soudu podána dne 22. 6. 2001 po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby stanovené §107 obč. zák.. Neztotožnil se s námitkou žalobce, že předmětný vztah je vztahem obchodně právním a při posouzení, zda došlo k promlčení práva ,měl být aplikován obchodní zákoník. Účastníci uzavřeli podle §754 a násl. obč. zák. smlouvu o ubytování pracovníků úpadce ve sjednané době v objektu V., jejíž součástí bylo rovněž poskytování lékařských služeb. Podstatou jejich vztahu nebyla podnikatelská činnost úpadce vymezená předmětem jeho činnosti podle obchodního rejstříku, nýbrž činnost, která s jeho podnikáním souvisela. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně i v tom směru, že žalobci se nepodařil prokázat úmysl žalované bezdůvodně se na úkor úpadce obohatit. Tvrzení, že člen představenstva úpadce byl současně členem představenstva žalované, a že rozhodnutí Ministerstva financí ČR bylo vyvěšeno u úpadce, je bez dalšího pro závěr o úmyslu žalované nepostačující.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že řeší právní otázku promlčení v rozporu s hmotným právem. Namítá, že vztah mezi úpadcem a žalovanou podléhá režimu obchodního zákoníku, neboť souvisel s jejich podnikatelskou činností. Navíc je přesvědčen, že prokázal propojenost žalované a úpadce v době plateb zažalovaných částek a tím i její úmysl bezdůvodně se na úkor úpadce obohatit.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být věc posouzena z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písmena b/ tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání v posuzované věci založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá přípustnost dovolání podle písmena c/ citovaného ustanovení, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání žalobce je přípustné, neboť odvolací soud na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval ustanovení §261 odst. 1 zákona číslo 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále již jen „obch. zák.), když nesprávně posoudil kritéria pro rozlišení, zda se mezi úpadcem a žalovanou jednalo o vztah občanskoprávní či obchodně právní.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Právní normou se přitom míní nejen normy práva hmotného, ale také normy práva procesního (tam, kde se věci - předmětu řízení - týkají i procesní předpisy).
Dovolacímu přezkumu se v daném případě otevírá řešení otázky, který právní předpis je nutno použít při posouzení důvodnosti námitky promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, tj. zda se promlčení tohoto práva má řídit obchodním či občanským zákoníkem. Rozhodující pro řešení této otázky je podstata společenského vztahu, v němž podnikatel vystupoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 140/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 15, ročník 1999, díl I. pod číslem 101).
Působnost obchodního zákoníku na oblast obchodně závazkových vztahů je specifikována v jeho §261; toto ustanovení vymezuje, které vztahy jsou obchodními závazkovými vztahy ve smyslu obchodního zákoníku a pro které tudíž platí úprava obchodního zákoníku. Obchodní charakter závazkového vztahu podle úpravy obchodního zákoníku vyplývá buď z toho, že jde o vztah mezi podnikateli (obchodníky) při jejich podnikání (tj. závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je s přihlédnutím ke všem okolnostem zřejmé, že se týkají jejich podnikatelské činnosti – viz §261 odst. l obch. zák.), nebo i mezi podnikatelem při jeho podnikání a státem nebo samosprávnou územní jednotkou při zabezpečování veřejných potřeb, popřípadě státní organizací, na kterou bylo zabezpečení veřejných potřeb státem přeneseno (relativní obchody – viz §261 odst. 2 obch. zák.), nebo z povahy věci samé, z povahy určitých typicky obchodních nebo jiných podnikatelských jednání, z určitých smluv, kterým byl na základě jejich povahy tento charakter přiznán (absolutní obchody – viz §261 odst. 3 obch. zák.).
Odvolací soud zjištěný skutkový stav ustanovením §261 odst. 1 obch. zák. nepoměřoval, neboť vyšel z předpokladu, že pro jeho použití nejsou dány zákonné důvody. Žalovaná i úpadce jsou sice oba podnikatelé, avšak sjednával-li úpadce ubytování (rekreaci) pro své zaměstnance, nebyla podle odvolacího soudu podstatou tohoto vztahu podnikatelská činnost úpadce vymezená předmětem jeho činnosti podle obchodního rejstříku, nýbrž činnost, která s jeho podnikáním toliko souvisela. Jestliže však odvolací soud dospěl k tomuto závěru (tj. že posuzovaný vztah souvisel s podnikatelskou činností jeho účastníků), nemohl jej vyhodnotit jako vztah občanskoprávní. Podmiňuje-li ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. podřazení závazkového vztahu režimu obchodního zákoníku skutečností, že se týká podnikatelské činnosti jeho subjektů, neznamená to, že podstatou vztahu musí být výhradně podnikatelská činnost vymezená předmětem podnikání jeho subjektů podle obchodního rejstříku, jak nesprávně dovodil odvolací soud. Z formulace „týkající se“ vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání podnikatelů, kteří jsou účastníky tohoto vztahu, ale i o závazky, které s jejich podnikáním souvisejí, tedy které jsou uzavírány ve vazbě na podnikání těch podnikatelů, kteří dané smlouvy uzavírají. Takového charakteru je i posuzovaný vztah mezi úpadcem a žalovanou, v jehož rámci úpadce sjednával ubytování pro své zaměstnance. Byť nejde o přímé naplňování předmětu jeho podnikání, vstupoval úpadce do tohoto vztahu z důvodu zabezpečení potřeb svých zaměstnanců, jejichž prostřednictvím předmět svého podnikání realizoval. Posuzovaný vztah mezi úpadcem a žalovanou se tak ve smyslu ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. týkal podnikatelské činnosti úpadce a je třeba na něj aplikovat obchodně právní normy, včetně norem regulujících promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, které mělo podle žalobce v rámci tohoto vztahu vzniknout.
Jelikož dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud České republiky, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil; se zřetelem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil je rovněž a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. března 2007
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu