ECLI:CZ:US:2007:2.US.2531.07.1
sp. zn. II. ÚS 2531/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Richarda Bendy, se sídlem Kotlářská 51, 602 00 Brno, správce konkursní podstaty úpadce PIKE-PIKE, s. r. o., se sídlem Komenského 31, 678 01 Blansko, zastoupeného JUDr. Petrem Procházkou, advokátem, se sídlem nám. Svobody 12, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. června 2007, sp. zn. 33 Odo 718/2005, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2005, č. j. 24 Co 493/2004-113, a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. dubna 2004, č. j. 11 C 322/2003-82, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 27. července 2004, č. j. 24 Co 493/2004-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 28. dubna 2004, č. j. 11 C 322/2003-82, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 27. července 2004, č. j. 11 C 322/2003-88, zamítl žalobu žalobce (stěžovatele) o zaplacení částky 2,863.000 Kč, která měla představovat dlužné nájemné z nebytových prostor, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v době uzavření nájemní smlouvy (tj. ke dni 7. února 1992) pronajímané nebytové prostory fakticky ani právně neexistovaly; jako nebytové byly zkolaudovány až později. Na základě toho dospěl k závěru, že citovaná nájemní smlouva je absolutně neplatná, stejně jako na ni navazující smlouva podnájemní a smlouvy o převodu práv a povinností. Na neplatnost nájemní smlouvy pak lze usuzovat i z toho, že nebylo prokázáno udělení souhlasu příslušného orgánu s jejím uzavřením podle §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. ledna 2005, č. j. 24 Co 493/2004-113, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil s upřesněním, že se žaloba zamítá v rozsahu částky 2,853.000 Kč. Změnil jej pouze ve výrocích o náhradě nákladů řízení a nově rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vzal za základ skutková zjištění provedená soudem prvního stupně. Z těchto zjištění dospěl stejně jako soud prvního stupně k závěru, že vymezená prostora není místností ve smyslu §1 zák. č. 116/1990 Sb. Při vymezení pojmu "místnost" čerpal odvolací soud z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, v němž bylo dovozeno, že místností je prostor vymezený obvodovými stěnami, podlahou a stropem (nejčastěji jako součást stavby). Stav, kdy prostor není stěnami vymezen ze všech stran, této definici neodpovídá, a protože prostory nebylo možné pronajmout jako "nebytové", neboť právně neexistovaly, je smlouva o nájmu neplatná. Je-li z kontextu smlouvy patrné, že smluvní strany chtěly uzavřít jen smlouvu o nájmu nebytových prostor, nelze dospět ani k závěru, že obsahově mohlo jít o jiný smluvní typ nájmu; předmět smlouvy je navíc nemožný. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že bez ohledu na shora uvedené důvody je smlouva neplatná též pro absenci předchozího souhlasu obecního úřadu. Není-li platná nájemní smlouva, není platnou ani podnájemní smlouva uzavřená na jejím základě a nárok žalobce na zaplacení žalované částky se nemůže prosadit.
Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. června 2007, sp. zn. 33 Odo 718/2005, odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud ČR konstatoval, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu ze dne 7. února 1992, neboť pronajímané prostory nebyly nebytovými prostorami. I kdyby tomu tak nebylo (tzn. že by šlo o nebytové prostory), odvolací soud dovodil, že smlouva je neplatná pro nedostatek předchozího souhlasu příslušného orgánu podle §3 odst. 2 věty druhé zák. č. 116/1990 Sb. Rozsudek odvolacího soudu tedy spočívá na posouzení dvou právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby. Pokud obstojí závěr o neplatnosti nájemní smlouvy pro nedostatek předchozího souhlasu příslušného orgánu, nemůže být dán zásadní právní význam řešení otázky, co je třeba rozumět místností podle téhož zákona (a zda jí byla sporná prostora). Nejvyšší soud ČR uzavřel, že vzhledem k tomu, že závěr odvolacího soudu o nezbytnosti předchozího souhlasu s pronájmem nebyl shledán rozporným s hmotným právem, a vyřešení otázky charakteru pronajaté prostory (tj. zda jde o místnost podle zákona č. 116/1990 Sb.) by nemohlo pro dovolatele přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, není splněna podmínka zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení této otázky.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení a vydaná rozhodnutí. Vyjádřil přesvědčení, že v průběhu řízení byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces a namítá porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Za zásadní pochybení považuje skutečnost, že Nejvyšší soud ČR odmítl projednat otázku výkladu pojmu nebytového prostoru, která je zásadní z celospolečenského hlediska. V této souvislosti vyslovil názor, že Nejvyšší soud ČR měl nejprve vyřešit výkladový pojem definice nebytového prostoru a na základě tohoto výkladu projednat platnost nebo neplatnost smlouvy. Podle názoru stěžovatele je absurdní, aby otázka, která nebyla doposud jednotně vyřešena, nebyla dovolacím soudem vyložena jen z důvodu, že by její vyřešení nepřivodilo pro stěžovatele lepší pozici. Podle stěžovatele tedy Nejvyšší soud ČR pochybil, když nadřadil individuální zájem nad zájem celospolečenský. Tím nedostál své funkci zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé. Z tohoto pohledu nepovažuje Ústavní soud ústavní stížnost za opodstatněnou.
V dané věci stěžovatel polemizuje s tím, že Nejvyšší soud ČR se nezabýval, dle názoru stěžovatele, zásadní otázkou charakteru nebytových prostor, resp. že tuto otázku nepovažoval v kontextu dovolání za otázku zásadního právního významu, neboť by její vyřešení nemohlo pro stěžovatele přinést příznivější postavení. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud ČR dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud ČR v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč neshledal přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., včetně stěžovatelem uváděného důvodu přípustnosti dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Závěr dovolacího soudu o tom, že je-li rozhodnutí odvolacího soudu postaveno na posouzení dvou (nebo více) právních otázek, z nichž každá vede ke stejnému výsledku, není dán zásadní právní význam dovolání pro vyřešení sporné otázky, pokud je posouzení ostatních otázek odvolacím soudem správné, je logický a Ústavní soud proti němu nemá žádné výhrady. Pro přípustnost dovolání je totiž nezbytný nejen potřebný obecný dopad, ale je zároveň nutné, aby vyřešení otázky bylo významné i pro věc samu (subjektivní aspekt přípustnosti dovolání). V dané věci by zodpovězení otázky charakteru nebytových prostor nepřivodilo pro stěžovatele příznivější postavení, proto nebylo nutné, aby se dovolací soud touto otázkou zabýval.
Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována, a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu ČR (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06). Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny založit nemůže.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu