Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 04.06.1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/96 [ nález / HOLLÄNDER / výz-1 ],paralelní citace: N 67/8 SbNU 163 [ 185/1997 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:Pl.US.33.96
Podmínka státního občanství coby podmínka pro vydání majetku v rámci restituce
Právní věta1) Podle čl. 11 odst. 2 Listiny "zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice" (přičemž dle čl. 42 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb. se jedná o státní občanství České republiky a území České republiky). Čl. 11 odst. 2 Listiny je tudíž speciálním ustanovením k ústavnímu principu rovnosti všech subjektů ohledně nabývání a ochrany vlastnického práva (příkladem jeho promítnutí do právního řádu je ustanovení §17 zákona č. 219/1995 Sb., devizového zákona). Je to právě čl. 11 odst. 2 Listiny, jenž vytváří pro zákonodárce ústavní prostor omezení okruhu oprávněných osob v restitučním zákonodárství.2) Mezinárodní pakt o občanských a politických právech princip rovnosti upravuje v čl. 2 odst. 1 a čl. 26. Rovnost dle prvního z citovaných ustanovení má povahu akcesorickou, čili vztahuje se pouze na rovnost v paktem zakotvených právech, přičemž právo vlastnické mezi ně zařazeno není. Čl. 26 zakotvuje jednak rovnost před zákonem a jednak vyloučení diskriminace. V demonstrativním výčtu důvodů vylučujících nerovný přístup přitom není obsaženo státní občanství.Výbor OSN pro lidská práva v opakovaně vyjádřeném názoru připouští při aplikaci čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech nerovnost pouze za podmínky vyloučení libovůle, resp. pokud se tato zakládá na rozumných a objektivních rozlišovacích znacích (reasonable and objective criteria). Za takové v posuzované věci Ústavní soud považuje důsledky, plynoucí z čl. 11 odst. 2 Listiny, jakož i cíle restitučního zákonodárství a konečně právní úpravu státního občanství dle čl. II zákona č. 88/1990 Sb.
ECLI:CZ:US:1997:Pl.US.33.96
sp. zn. Pl. ÚS 33/96NálezPlénum Ústavního soudu České republikydne 4. června 1997,rozhodlo ve věci návrhu J. D. podaného spolu s ústavní stížnostípodle §74 zákona č. 182/1993 Sb., na zrušení ustanovení,vyjádřeného v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve zněnípozdějších předpisů, slovy "pokud je státním občanem Českéa Slovenské Federativní Republiky", a na zrušení ustanovení,vyjádřeného v §3 odst. 4 téhož zákona slovy "pokud jsou státnímiobčany České a Slovenské Federativní Republiky", takto:Návrh se zamítá .Odůvodnění:I.Navrhovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Krajskéhosoudu v Praze ze dne 30. ledna 1996, č. j. 20 Co 751/95-44, vespojení s rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. října1995, č. j. 4 C 352/95-27, jimiž byla zamítnuta jeho žaloba navydání domu č. p. 363 se stavební parcelou č. p. 459, garáže sestavební parcelou č. p. 460 a zahrady č. p. 462, vše v kat. územíVšenory, s odůvodněním, že stěžovatel neprokázal státní občanstvíČeské republiky a nesplnil tak jednu z podmínek zákona č. 87/1991Sb., ve znění pozdějších předpisů. Současně stěžovatel podal takénávrh na zrušení ustanovení, vyjádřeného v §3 odst. 1 zákona č.87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, slovy "pokud je státnímobčanem České a Slovenské Federativní Republiky", a dáleustanovení, vyjádřeného v §3 odst. 4 uvedeného zákona slovy"pokud jsou státními občany České a Slovenské FederativníRepubliky".Na odůvodnění svého návrhu na zrušení citovaných ustanovenízákona o mimosoudních rehabilitacích uvedl, že Ústavní soud jižv nálezu ze dne 12. července 1994, kterým byla v zákoně č.87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušena podmínkatrvalého pobytu, dospěl k závěru, že ze slov preambule zákonanelze dovodit "prostor pro vyloučení určitých subjektů z okruhutěch, které znaky některého restitučního titulu naplní", tedy anipro vyloučení osob bez státního občanství. Stejně tak, uvádístěžovatel, platí i nadále závěr Ústavního soudu, že "mezidefinicí pojmu oprávněné osoby podle §3 odst. 1 a 4 napadenéhozákona a textem i smyslem jeho preambule není souladu". Neboť,pokračuje dále stěžovatel, aby text zákona byl skutečně naplněnímpreambule, je třeba zrušit i podmínku státního občanství. Dále vesvé ústavní stížnosti připustil, že čl. 11 odst. 2Listinyzákladních práv a svobod (dále jen "Listina") sice umožňuje, abyzákon stanovil, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictvíobčanů nebo právnických osob se sídlem v ČSFR, přičemž občanem sepodle čl. 42 odst. 1Listiny rozumí státní občan České republiky,toto omezení však neplatí obecně, ale jen ohledně určitýchv zákoně vymezených věcí. V případě střetu mezi takovou úpravou,uvádí dále stěžovatel, a proklamovanou vůlí státu napravitnejzávažnější majetkové křivdy, musí mít ve státě, který seprohlašuje za právní stát, přednost napravení spáchaných křivd.V této souvislosti poukázal zejména na čl. 1Ústavy a rovnostv právech dle čl. 1Listiny. V dalších vývodech svého návrhuzdůraznil, že osoby, kterým podmínka státního občanství bránív účasti na restituci, o svůj majetek přišly stejným způsobem jakoosoby splňující podmínky zákona, když v obou případech jdeo stejnou křivdu. Každé rozdělování má potom dle stěžovatelediskriminační charakter a odporuje tak čl. 3 odst. 1Listiny.Uvedený diskriminační charakter napadených částí ustanovení je dlestěžovatele zřejmý zejména z toho, že de facto jediným rozdílemmezi osobami, které podle současné úpravy nárok na restituci mají,a těmi, kteří tento nárok nemají, je jen to, v jaké zemi serozhodli oni sami, popřípadě jejich rodiče, žít poté, co odešliz komunisty ovládaného Československa. Dále se ve své ústavnístížnosti zabýval problematikou našich občanů žijících na územíUSA, kde se získáním občanství Spojených států amerických jespojena ztráta občanství dřívějšího, což je dle stěžovatelev demokratickém státě nemyslitelné připisovat k tíži dotčenýchosob. V této souvislosti také poukázal na význam československéemigrace žijící v USA, kterou označil jako hybnou sílu obouválečných odbojů včetně finanční výpomoci. Poté ve své ústavnístížnosti poukázal na to, že jeho rodina i v době ohroženírepubliky nacistickým Německem zaujala vlastenecké postoje, cožvedlo v roce 1942 k zabrání jejich majetku a posléze k jehonáslednému poválečnému navrácení. Pokud jde o problematikuprotiústavnosti napadených ustanovení, stěžovatel dále rozvedl, žetato podmínka je, stejně tak jako podmínka trvalého pobytu,v rozporu s čl. 14 odst. 1Listiny, neboť ignoruje svobodu pobytua pohybu. Závěrem znovu poukázal na rozpor napadených ustanovenís čl. 1Listiny, který zaručuje všem lidem rovnost v právech,a s čl. 1Ústavy, v němž se stanoví, že Česká republika je právnístát, založený na úctě k právům a svobodám člověka, což napadenýzákon vyloučením určitého okruhu osob z možností domáhat senavrácení svého původního majetku porušuje.Podle ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušenízákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivýchustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která jepředmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatelejsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podlečl. 10Ústavy, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právnípředpis.Podle §78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,jestliže byl spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušeníprávního předpisu podle §74, senát řízení přeruší a návrh nazrušení právního předpisu postoupí plénu k rozhodnutí podle čl.87 odst. 1 písm. a) nebo b) Ústavy.II. senát Ústavního soudu se v prvé řadě zabýval otázkou,zda-li jsou splněny podmínky citovaného ustanovení §74. Dospělk závěru, že návrh na zrušení ustanovení, vyjádřeného v §3 odst.1 zákona o mimosoudních rehabilitacích slovy "pokud je státnímobčanem České a Slovenské Federativní Republiky", a na zrušeníustanovení, vyjádřeného v §3 odst. 4 téhož zákona slovy "pokudjsou státními občany České a Slovenské Federativní Republiky", bylpodán v souladu s ustanovením §74, neboť jeho aplikace vedlak rozhodnutí Krajského soudu v Praze, touto stížností napadenému.Proto usnesením ze dne 30. října 1996, sp. zn. II. ÚS 159/96,senát řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušeníustanovení, vyjádřeného v §3 odst. 1 zákona o mimosoudníchrehabilitacích slovy "pokud je státním občanem České a SlovenskéFederativní Republiky", a na zrušení ustanovení, vyjádřeného v §3 odst. 4 téhož zákona slovy "pokud jsou státními občany Českéa Slovenské Federativní Republiky", postoupil plénu Ústavníhosoudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a)Ústavy.Vzhledem k tomu, že soudce zpravodaj neshledal důvodyk odmítnutí návrhu na zrušení zákona, byl návrh doručen Poslaneckésněmovně Parlamentu České republiky podle §42 odst. 3 a §69zákona č. 182/1993 Sb. a §28 odst. 1 uvedeného zákona, ačkolivzákony, jejichž částečné zrušení je navrhováno, byly vydányFederálním shromážděním České a Slovenské Federativní Republiky,a to proto, že nástupnictví Parlamentu České republiky vyplývájednak z čl. 3 odst. 1 ústavního zákona ČNR č. 4/1993 Sb.,o opatřeních souvisejících se zánikem České a SlovenskéFederativní Republiky, a dále z Ústavy České republiky.Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR - její předseda - ve svémvyjádření předeslal, že Česká a Slovenská Federativní Republikabyla jediným státem východoevropského bloku, který přistoupilk řešení problematiky odškodňování majetkových a jiných křivdvzniklých v dřívějším období, jak je konstatováno i v důvodovézprávě k napadenému zákonu. Obtížnost řešení problematikyodškodňování se projevila přitom nejenom při projednávání návrhuzákona, ale i v nutnosti jeho novelizací. Dále uvedl, že svoupovahou jde o zákon výjimečný a jednorázový, který vycházelz principu alespoň částečného zmírnění vzniklých křivd, ke kterýmdošlo v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Přitom sevycházelo z platnosti právních předpisů v uvedeném období a pokudse některé rušily, nerušily se s účinností od samého počátku, aleode dne účinnosti zrušujícího ustanovení. Snahou bylo, podlevyjádření Poslanecké sněmovny, pouze odstranit následky použitídřívějších předpisů v rozhodném období. Z těchto důvodů nelzeproto hovořit o navrácení v předešlý stav či o vydání vyvlastněnévěci. Protože účelem zákona nebylo odstranění všech křivd, nýbržjen jejich zmírnění, bylo možno je provést pouze v takovémrozsahu, aby se neprohloubila vnitřní zadluženost státu. Z tohotohlediska bylo navrženo odškodnění pouze československých státníchobčanů, což odpovídalo dle Poslanecké sněmovny i mezinárodnímzvyklostem. Dále je ve vyjádření Poslanecké sněmovny uvedeno, žese nelze domnívat, že podmínka státního občanství by bylav rozporu s naším právním řádem již proto, že každé osobě, kteránechtěla přijít o svůj majetek, zákon umožňoval obnovení občanstvív dostatečně dlouhé lhůtě. Této skutečnosti plně odpovídáustanovení čl. 3 odst. 2Listiny, podle kterého má každý právosvobodně rozhodovat o své národnosti. Kromě toho, když Ústavnísoud ve svém nálezu č. 164/1994 Sb. posuzoval interpretační význampreambule k definici pojmu oprávněné osoby podle ustanovení §3odst. 1 a 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích a dospělk závěru, že byl zúžen zákonný prostor pro okruh oprávněnýchsubjektů, byla-li stanovena podmínka trvalého pobytu, neboť výšeuvedené ustanovení není v souladu se smyslem preambule, dále všakÚstavní soud vycházel i z čl. 11 odst. 2Listiny, který stanovímožnost, aby zákon stanovil omezení nabývání určitých věcí dovlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v ČSFR (ČR),přičemž čl. 42 odst. 1Listiny pod pojmem občan rozumí státníhoobčana ČSFR (ČR). Z těchto závěrů Poslanecká sněmovna dovodila, ževypuštěním podmínky trvalého pobytu byl dán dostatečný zákonnýprostor pro oprávněné subjekty k uplatnění jejich restitučníchnároků, a že zrušení podmínky státního občanství by ve svýchdůsledcích bylo v rozporu s naším právním řádem. V závěruvyjádření se pak uvádí, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení,že přijatý zákon je v souladu s Ústavou a naším právním řádem a žeje na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudilústavnost napadených částí ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., veznění pozdějších předpisů, a vydal příslušné rozhodnutí.Ústavní soud nejprve zkoumal, jak mu ukládá §68 odst. 2zákona č. 182/1993 Sb., byl-li napadený zákon přijat a vydánv mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsanýmzpůsobem. V době vydání zákonů a jejich novel byly kompetencezákonodárných sborů dány ustanoveními čl. 29 a násl., resp. čl.102 a násl. ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československéfederaci, ve znění pozdějších předpisů. Z předložených sněmovníchtisků Federálního shromáždění a zprávy o 13. společné schůziSněmovny lidu a Sněmovny národů, které si Ústavní soud vyžádalv kanceláři Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, bylozjištěno, že schůze, na níž se o zákonu hlasovalo, se zúčastnildostatečný počet poslanců, zákon byl přijat potřebných počtemhlasů, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádněvyhlášen ve Sbírce zákonů. Jednotlivá ustanovení zákona, ježnavrhuje stěžovatel zrušit, se tak stala platnou součástí našehoprávního řádu a jsou jí, jak vyplývá z čl. 1 odst. 1 ústavníhozákona ČNR č. 4/1993 Sb., dosud.II.Ústavní soud České republiky se ústavností vymezení okruhuoprávněných osob v zákoně o mimosoudních rehabilitacích zabýval vesvém nálezu ve věci, vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 3/94 (ÚS, 1,279-291). V úvodu své argumentace přitom posoudil interpretačnívýznam preambule zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějšíchpředpisů, z níž vyplývá, že cílem zákona o mimosoudníchrehabilitacích je "snaha zmírnit následky některých majetkovýcha jiných křivd", k nimž došlo v období let 1948 až 1989. Prvníotázku, kterou si Ústavní soud v této souvislosti položil, bylo,zda "zmírnění" následků "některých" křivd lze s ohledem na principrovnosti chápat toliko ve vztahu k okruhu a intenzitě majetkovýchzásahů zejména do vlastnictví občanů v rozhodném období, anebo zdaje možné v něm spatřovat i zákonný prostor pro zúžení okruhuoprávněných subjektů s ohledem na jejich trvalý pobyt. Na danouotázku soud odpověděl záporně, když konstatoval, že prostor provyloučení určitých subjektů z okruhu těch, které znaky některéhorestitučního titulu naplní, z uvedené formulace preambule zákonadovodit nelze. Rámec možného omezení okruhu oprávněných osob je,dle názoru Ústavního soudu, dán pouze ustanovením čl. 11 odst. 2Listiny, podle něhož zákon může stanovit, že určité věci mohou býtpouze ve vlastnictví občanů České republiky. Z tohoto ustanovenípak dovodil závěr, že Listina v daném ustanovení "nezmocňujezákonodárce k stanovení dalších podmínek nabytí vlastnictví (ať užv rámci restitučního procesu či obecně)". A contrario tudíž platí,že čl. 11 odst. 2Listiny zmocňuje zákonodárce ke stanovenípodmínky státního občanství při nabývání vlastnictví v rámcirestitučního procesu [přičemž okruh věcí stanovených zákonem, nakteré se vztahuje nárok na vydání věcí oprávněnými osobami,disponujícími státním občanstvím (ČSFR, resp. České republiky) jevymezen v §6 zákona o mimosoudních rehabilitacích]. Na jinémmístě odůvodnění nálezu Ústavního soudu ve věci Pl. ÚS 3/94 seshodně uvádí, že podmínka trvalého pobytu je "v rozporu s čl. 11odst. 2 Listiny, který zmocňuje zákonodárce toliko stanovit, žeurčité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnickýchosob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice".V návaznosti na závěry, obsažené v uvedeném nálezu Ústavníhosoudu, od nichž ani v posuzované věci nemá Ústavní soud důvodu seodchylovat, lze uvést následující.Podle čl. 11 odst. 2Listiny "zákon může také stanovit, žeurčité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnickýchosob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice" (přičemždle čl. 42 odst. 1Listiny a čl. 1 odst. 2 ústavního zákona č.4/1993 Sb. se jedná o státní občanství České republiky a územíČeské republiky). Čl. 11 odst. 2Listiny je tudíž speciálnímustanovením k ústavnímu principu rovnosti všech subjektů ohledněnabývání a ochrany vlastnického práva (příkladem jeho promítnutído právního řádu je ustanovení §17 zákona č. 219/1995 Sb.,devizového zákona). Je to právě čl. 11 odst. 2Listiny, jenžvytváří pro zákonodárce ústavní prostor omezení okruhu oprávněnýchosob v restitučním zákonodárství.Cílem restitučního zákonodárství bylo nejen zmírněníněkterých majetkových křivd, spáchaných komunistickým režimem,nýbrž i chápání restitucí jako jedné z forem privatizace.V podmínce státního občanství se proto promítla snaha zákonodárceprovést restituci tehdy, když je dána přítomnost restituenta a tími pravděpodobnost péče řádného hospodáře o restituovaný majetek.Čl. II zákona č. 88/1990 Sb. umožňoval přitom v době od 29. března1990 do 31. prosince 1993 případným restituentům pouhým sdělenímsvého zájmu o československé (resp. ode dne 1. ledna 1993 o české)občanství získat je s účinky ex tunc zpět. Tímto byl vnitrostátnímprávem vytvořen dostatečný prostor pro uplatnění restitučníchnároků podle zákona o mimosoudních rehabilitacích i pro osoby,které nesplňovaly podmínku státního občanství.Jakkoli čl. 11 odst. 2Listiny vytváří ústavní prostor proomezení vlastnických práv osob bez státní příslušnosti Českérepubliky, nutno jej interpretovat s ohledem na čl. 4 odst. 4Listiny, tj. s ohledem na požadavek minimalizace každého ústavněakceptovatelného omezení základního práva nebo svobody,restriktivně. V návaznosti na právní konstrukci zákonao mimosoudních rehabilitacích (upřednostňujícího vydání věcia subsidiárně v případě nemožnosti vydání zakotvujícíhoposkytování finanční náhrady) je proto úkolem demokratickéhozákonodárce, aby hledal prostor pro zmírnění následků některýchmajetkových křivd, spáchaných komunistickým režimem, i u osob bezstátní příslušnosti České republiky.Při posuzování ústavnosti napadených ustanovení právníchpředpisů Ústavní soud zkoumá jejich soulad nejenom s ústavnímizákony, nýbrž i s mezinárodními smlouvami podle čl. 10Ústavy.V této souvislosti jde zejména o soulad napadených ustanovenízákona o mimosoudních rehabilitacích s čl. 26 Mezinárodního paktuo občanských a politických právech a s čl. 14Úmluvy o ochranělidských práv a základních svobod.Výbor OSN pro lidská práva v Ženevě ve svých rozhodnutíchz 19. července 1995, č. 516/1992 (Šimůnek), a ze dne 23. července1996, č. 586/1994 (Adam), dospěl k závěru, podle něhož v případězákona č. 87/1991 Sb. není dán žádný důvod, který by odůvodnilrozhodnutí zákonodárce rozlišovat mezi oběťmi konfiskováníz titulu občanství. Podmínku občanství považuje proto zaneslučitelnou se zákazem diskriminace dle čl. 26 Mezinárodníhopaktu o občanských a politických právech, který sice dle Výborunepožaduje úplně stejné zacházení, nicméně vyžaduje, aby tu byldostatečný důvod pro odlišný přístup.Evropská komise pro lidská práva ve Štrasburku naopakv rozhodnutích ze dne 4. března 1996, č. 23131/93 (Brežný v.Slovensko), ze dne 11. dubna 1996, č. 28390/95 (Pezoldová v. Českárepublika), ze dne 13. května 1996, č. 23899/93 (Nohejl v. Českárepublika), ze dne 13. května 1996, č. 23063/93 (Jonas),předeslala, že k zásahům do vlastnického práva došlo v době, kdyČeská republika (resp. Československo) ještě nepřevzaly záruky zadodržování lidských práv. Dále konstatovala, že dle Úmluvyo ochraně lidských práv a základních svobod neexistuje právo narestituci vlastnictví, a protože diskriminace dle čl. 14Úmluvy jemožná jen v souvislosti s porušením některého jiného hmotnéhopráva zaručeného Úmluvou, nelze dovodit v případě podmínkystátního občanství a trvalého pobytu dle restitučních předpisůporušení zákazu diskriminace. Jestliže tedy dle Úmluvy neexistujeprávo na restituci vlastnictví, jsou dle Komise restituce zcelav rukou toho kterého státu jako suveréna.Ústavní soud České republiky v řadě svých rozhodnutí vyložilobsah ústavního principu rovnosti. Ztotožnil se v nich (a tozejména v nálezech ve věcech vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 16/93(ÚS, 1, 194-195, 205-206), Pl. ÚS 36/93 (ÚS, 1, 179), Pl. ÚS 5/95(ÚS, 4, 218), Pl. ÚS 9/95 (ÚS, 5, 137) s chápáním ústavníhoprincipu rovnosti, jak byl vyjádřen Ústavním soudem ČSFR (ÚS ČSFR,1992, R 11): "Je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcírozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zdevšak nesmí postupovat zcela libovolně...Pokud zákon určujeprospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnostijiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty."Ústavní soud tímto odmítl absolutní chápání principurovnosti, přičemž dále konstatoval: "rovnost občanů nelze chápatjako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak jimají na mysli všechny moderní ústavy" (Pl. ÚS 36/93 (ÚS 1, 179)).Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávníakceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv. Hlediskoprvní spatřuje přitom ve vyloučení libovůle.Hledisko druhé vyplývá z právního názoru, vyjádřenéhov nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (ÚS, 3, 209):"nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základníchlidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoňv určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla dějetehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jinéhozákladního práva, např. práva vlastnit majetek podle čl. 11Listiny, některého z politických práv podle čl. 17 a násl. Listinyapod." (shodně Pl. ÚS 5/95 (ÚS, 4, 217-218)). Hlediskem druhým připosuzování protiústavnosti právního předpisu, zakládajícíhonerovnost, je tedy tímto založené dotčení některého se základníchpráv a svobod.Mezinárodní pakt o občanských a politických právech principrovnosti upravuje v čl. 2 odst. 1 a čl. 26. Rovnost dle prvníhoz citovaných ustanovení má povahu akcesorickou, čili vztahuje sepouze na rovnost v paktem zakotvených právech, přičemž právovlastnické mezi ně zařazeno není. Čl. 26 zakotvuje jednak rovnostpřed zákonem a jednak vyloučení diskriminace. V demonstrativnímvýčtu důvodů vylučujících nerovný přístup přitom není obsaženostátní občanství.Výbor OSN pro lidská práva v opakovaně vyjádřeném názorupřipouští při aplikaci čl. 26 Mezinárodního paktu o občanskýcha politických právech nerovnost pouze za podmínky vyloučenílibovůle, resp. pokud se tato zakládá na rozumných a objektivníchrozlišovacích znacích (reasonable and objective criteria). Zatakové Ústavní soud považuje důsledky, plynoucí z čl. 11 odst. 2Listiny, jakož i cíle restitučního zákonodárství a konečně právníúpravu státního občanství dle čl. II zákona č. 88/1990 Sb.Pokud jde o navrhovatelem namítané porušení čl. 14 odst. 1Listiny, nutno konstatovat, že podmínka státního občanstvív zákoně o mimosoudních rehabilitacích není omezením svobodypohybu a pobytu [a to na rozdíl od podmínky trvalého pobytu, ježbyla nálezem Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS3/94 (ÚS, 1, 279-291) zrušena]. Tato svoboda je státním občanůmČeské republiky garantována nejen na úrovni ústavní, nýbrž i naúrovni právní úpravy zákonné (a to zejména ustanoveními §231,232 a 233 tr. zák., zákonem č. 216/1991 Sb., o cestovníchdokladech a cestování do zahraničí, ve znění zákona č. 150/1996Sb.).Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud návrh na zrušeníustanovení, vyjádřeného v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., veznění pozdějších předpisů, slovy "pokud je státním občanem Českéa Slovenské Federativní Republiky", a na zrušení ustanovení,vyjádřeného v §3 odst. 4 téhož zákona slovy "pokud jsou státnímiobčany České a Slovenské Federativní Republiky", zamítl.Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolatV Brně 4. června 1997
ODLIŠNÉ STANOVISKOVe věci ústavnosti podmínky státního občanství mám za to, žeje věcí toho kterého státu, zda vydá restituční předpis činikoliv. Když už ho ale vydá, musí tak učinit ústavně konformnímzpůsobem. Je proto třeba uvážit, zda za existence pouze relativnírovnosti, která není chráněna sama o sobě, ale jen v souvislostis porušením jiného základního práva nebo svobody (sp. zn. Pl. ÚS5/95; sp. zn. Pl. ÚS 4/95), a která státu umožňuje, aby v zájmuzajištění svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méněvýhod než jiné, nicméně jen s odvoláním na veřejné hodnoty, nebolijen v odůvodněných případech (nález ÚS ČSFR, sp. zn. Pl. ÚS11/92; nálezy ÚS ČR, sp. zn. Pl. ÚS 16/93; III. ÚS 36/94), jepodmínka státního občanství, zúžující okruh subjektů dle zák. č.87/1991 Sb., v rozporu s čl. 1 Listiny, zaručujícím rovnostv právech, a čl. 3 odst. 1 Listiny, zakazujícím diskriminaci, činikoliv. Protože zák. č. 87/1991 Sb. je jako restituční zákonspecifický svou snahou zaujmout hodnotové stanovisko k našítotalitní minulosti, kdy veřejnou hodnotou je princip nebolizásada s morálním a etickým základem, totiž že křivdy mají býtodčiněny, pak nelze než konstatovat, že z tohoto zásadníhohlediska jsou si všechny subjekty restitučních předpisů rovny,a to spáchanou křivdou. Na druhé straně připouštím, že není dostdobře možné absolutní odčinění spáchaných křivd, jak z hlediskafilozofického, tak právního, proto jsou také přípustné modifikace,nicméně jen z pohledu věcného, což zákonodárce vyjadřujev preambuli zák. č. 87/1991 Sb. slovy, že jde o zmírnění některýchkřivd. Tato nemožnost plného odčinění tedy neumožňuje zásah dosubjektů rovných si spáchanou křivdou výběrem mezi nimi, protožetaková úprava by navíc znamenala znásobení křivd u těch, kterézákonodárce z restituce vyloučil. Nelze přitom přehlédnout, žeoprávněnými osobami jsou dle zák. č. 87/1991 Sb. fyzické osoby. Jetaké na místě v této souvislosti odkázat na závěry, učiněné již vevěci protiústavnosti podmínky trvalého pobytu a obsažené v nálezupod sp. zn. Pl. ÚS 3/94, v němž se výslovně uvádí, že prostor provyloučení některých subjektů z preambule dovodit nelze. Zasituace, kdy veřejnou hodnotou je náprava křivd, není protopřípustné, aby stát určité skupině, tj. státním občanům odčiněníkřivd spáchaných totalitním režimem přiznal a jiným nikoliv, anižby neporušil čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny, ale též čl. 1 Ústavy,v němž se Česká republika prohlašuje za demokratický právní stát,založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Řečenojinak, z pohledu zák. č. 87/1991 Sb., usilujícího o nápravu křivd,jsem neshledala žádné rozumné či dostatečné důvody, které byodůvodňovaly vyloučení těch osob, které dnes nejsou našimistátními občany, neboť k tomu došlo z důvodů váznoucích v chovánínašeho státu v době totality a navíc se mnohdy jedná o ty bývaléobčany, jejichž činy byly a jsou nepostradatelné z hlediskabudování naší nové identity. Na uvedeném nic nemůže změnit, ženešlo při stanovení podmínky občanství ze strany zákonodárceo libovůli, neboť neexistence libovůle ještě neznamená dostatekrozumných důvodů pro odlišný přístup. Učiněný závěr o porušeníprincipu rovnosti dle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny nelzezpochybnit ani poukazem na rovnost jakožto relativní kategorii,která je chráněna jen v souvislosti s porušením jiného základníhopráva nebo svobody, protože i tato vazba na jiné základní právo,a to právo vlastnit dle čl. 11 odst. 1 Listiny je dána vzhledemk tomu, že restituční nárok dle zák. č. 87/1991 Sb. vychází nejenz protiprávního zásahu do majetkových práv, kde nosným titulem jeprávo vlastnit, ale také z upřednostnění naturálního principu, tovše při snaze v mezích možností sanovat ústavní princip právavlastnit, který byl totalitním režimem pošlapán. Jak již bylopředesláno, nelze tedy při analýze ústavnosti podmínky státníhoobčanství neshledat vazbu na právo vlastnit dle čl. 11 odst. 1Listiny. Taktéž čl. 11 odst. 2 Listiny, v němž se uvádí: "Zákonstanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celéspolečnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smíbýt jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob;zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze vevlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v Českéa Slovenské Federativní Republice", a stejně tak ani čl. 42 odst.1 Listiny, který stanoví: "Pokud Listina používá pojmu občan,rozumí se tím státní občan České a Slovenské FederativníRepubliky", není v dané věci relevantní, a to z toho důvodu, žezák. č. 87/1991 Sb., jako restituční předpis, je předpisemsledujícím nápravu křivd a snahu vyrovnat se s minulostí, zatímcoListina v čl. 11 odst. 2 vyjadřuje určité strategické zájmy profuturo s tím, že nositelem těchto zájmů může být i občan. OstatněÚstavní soud již ve svém nálezu pod sp. zn. Pl. ÚS 3/94konstatoval, že podstata omezení ve smyslu čl. 11 odst. 2 Listinynetkví v tom, že by uvedený článek akcentoval podmínku státníhoobčanství, nýbrž v tom, že se uvedené omezení týká určitých věcí,vymezených zákonem. Stejně tak mám za to, že se v souvislosti sezvažováním protiústavnosti podmínky občanství nelze dovolávatsnahy zákonodárce zajistit přítomností restituenta péči řádnéhohospodáře, když v tomto směru zůstal sám zákonodárce nedůsledný,jak vyplývá z úpravy obsažené v jiném restitučním zákoně, tj.v zák. č. 403/1991 Sb., jež podmínku občanství nestanovil. Kromětoho byla tato péče řádného hospodáře daleko lépe zajištěnapodmínkou trvalého pobytu, kterou Ústavní soud bez ohledu na tentodnes respektovaný záměr zákonodárce zrušil. Rovněž čl. II zák. č.88/1990 Sb., dle něhož bylo lze české občanství získat pouhýmsdělením v době od 29. 3. 1990 do 31. 12. 1993 zpět, nic nadiskriminační povaze podmínky občanství nemění, neboť se uvedenýmzákonem pouze vytvořil prostor, jak se této diskriminační podmíncevyhnout. Jinými slovy, možnost diskriminující podmínku obejítpostupem dle zák. č. 88/1990 Sb. nic nemění na její diskriminačnípovaze. Z předeslaných důvodů mám proto za to, že bylo na místěpodmínku občanství zrušit, a to pro její rozpor- s čl. 1 Ústavy, který prohlašuje Českou republiku za právnístát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana,- s čl. 1 Listiny, zaručujícím rovnost v právech,- s čl. 3 odst. 1 Listiny, zakazujícím diskriminaci v oblastizákladních práv a svobod,- s čl. 11 odst. 1 Listiny, v němž se upravuje právo každéhovlastnit majetek.Zcela mimo rámec odlišného stanoviska, a to proto, že Českárepublika podléhá jurisdikci jak Výboru OSN pro lidská práva (jenžshledal podmínku státního občanství v rozporu s čl. 26 Paktu), takEvropské komise pro lidská práva, si dovoluji oponovat jejímunázoru, pokud shledala podmínku státního občanství za slučitelnous Úmluvou s odůvodněním, že k zásahům (křivdám) došlo předpřevzetím závazků vyplývajících z Úmluvy, a to proto, že k zásahůmsice došlo před převzetím závazků plynoucích z Úmluvy, nicméněpředmětem zkoumání byla nynější právní úprava a nikoliv předchozíakty.V Brně dne 4. 6. 1997
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury
ECLI:CZ:US:1997:Pl.US.33.96
Název soudu
Ústavní soud České republiky
Spisová značka
Pl. ÚS 33/96
Paralelní citace (Sbírka zákonů)
185/1997 Sb.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)
N 67/8 SbNU 163
Populární název
Podmínka státního občanství coby podmínka pro vydání majetku v rámci restituce
Datum rozhodnutí
4. 6. 1997
Datum vyhlášení
Datum podání
12. 6. 1996
Datum zpřístupnění
15. 10. 2007
Forma rozhodnutí
Nález
Typ řízení
O zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam
1
Navrhovatel
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán
Soudce zpravodaj
Holländer Pavel
Napadený akt
zákon; 87/1991; o mimosoudních rehabilitacích; §3/1, §3/4
Typ výroku
zamítnuto
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
1/1993 Sb., čl. 1
120/1976 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 26, #1 čl. 2 odst.1
2/1993 Sb., čl. 11 odst.2, čl. 42 odst.1
209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 14
4/1993 Sb., čl. 1 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
185/1997 Sb.
219/1995 Sb., §17
87/1991 Sb., §3 odst.1, §3 odst.4, §6
88/1990 Sb.
Odlišné stanovisko
Brožová Iva
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)