ECLI:CZ:US:2009:1.US.2010.09.1
sp. zn. I. ÚS 2010/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, o ústavní stížnosti stěžovatelky L. K. B. S., zastoupené JUDr. Michalem Rezkem, advokátem se sídlem Tomáškova 19, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. 4. 2007, č.j. 6 C 101/2006-52, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 10. 2007, č.j. 17 Co 327/2007-77, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009, č.j. 25 Cdo 482/2008-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Opírá ji zejména o následující důvody:
Stěžovatelka (v řízení před obecnými soudy žalobkyně) se u obecného soudu domáhala proti žalovanému výrobnímu družstvu Doprabet (v řízení o ústavní stížnosti druhý vedlejší účastník - dále jen "vedlejší účastník") úhrady bolestného, úhrady náhrady za ztrátu na výdělku a náhrady za ztížení společenského uplatnění. Svůj návrh odůvodnila tím, že utrpěla úraz při dopravní nehodě, ke které došlo při jejím střetu s nákladním vozidlem značky Liaz, jehož vlastníkem je vedlejší účastník. Okresní soud v Trutnově napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl (výrok I). Výrokem II rozhodl, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. Výrokem III stanovil, že vedlejší účastník v řízení před prvostupňovým soudem (jímž byla pojišťovna Kooperativa, a. s., u níž bylo výrobní družstvo Doprabet pojištěno pro případ odpovědností za škodu způsobenou provozem vozidla) a stěžovatelka nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. O odvolání stěžovatelky proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 10. 2007, č.j. 17 Co 327/2007-77, tak, že se rozsudek prvostupňového soudu potvrzuje (výrok I), stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení (výrok II) a konečně rozhodl, že pojišťovna Kooperativa, a. s., a stěžovatelka nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009, č.j. 25 Cdo 482/2008-90, odmítnuto (výrok I). Výrokem II Nejvyšší soud stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že citovanými rozhodnutími byl porušen čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť celá záležitost nebyla náležitě projednána. Soudy neaplikovaly ustanovení §427 OZ (nevyvodily objektivní odpovědnost řidiče), a to i přes to, že liberační důvody dle §428 OZ evidentně nebyly naplněny. Tvrdila rovněž, že řidič nesledoval stranu komunikace, na které stála, vzhledem k jejímu charakteru měl zastavit a počkat, až kolemjdoucí bezpečně přejdou. Soudy údajně rovněž nezohlednily, že stěžovatelka neumí česky a v době, kdy probíhalo správní řízení, byla intenzivně léčena, takže neměla tedy možnost se adekvátně bránit. V řízení před obecnými soudy byl tedy porušen princip rovnosti účastníků ve smyslu čl. 96 Ústavy.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis vedený Okresním soudem v Trutnově pod sp. zn. 6 C 101/2006. Z něho zjistil, že stěžovatelka se žalobou ze dne 19. 7. 2006 domáhala proti vedlejšímu účastníkovi zaplacení částky 37.550,- EUR s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že dne 21. 5. 2004 utrpěla úraz při dopravní nehodě, ke které došlo při jejím střetu s nákladním vozidlem LIAZ, jehož vlastníkem je vedlejší účastník, a to v katastru obce Špindlerův Mlýn na úzké účelové komunikaci vedoucí k chatě Alpina. Stěžovatelka tvrdila, že poté, co spatřila blížící se nákladní automobil, postavila se na svah vpravo mimo komunikaci, aby umožnila plynulý a bezpečný průjezd vozidla. V okamžiku, kdy kolem ní vozidlo projíždělo, zachytilo jí předním kolem, stěžovatelka upadla, sklouzla po svahu a vozidlo jí následně přejelo obě nohy. Vozidlo jí způsobilo vážná bolestivá zranění, jež dodneška nejsou plně uzdravena a jež jí budou výrazně doživotně omezovat v jejím společenském uplatnění. Pro zdravotní omezení nebude schopna nadále vykonávat své zaměstnání a bude odkázána pouze na sociální dávky. Proto stěžovatelka vyzvala vedlejšího účastníka (respektive pojišťovnu Kooperativa, a. s.), aby jí poskytl(a) bolestné, náhradu za ztrátu na výdělku a náhradu za ztížení společenského uplatnění. Vedlejší účastník i pojišťovna Kooperativa, a. s., však její nároky odmítli.
Vedlejší účastník ve vyjádření k žalobě uvedl, že ke stěžovatelkou popisované nehodě došlo jinak: stěžovatelka se smekla na svahu vedle vozovky a poranila se při pádu nárazem do zadních kol vozidla. Řidič nemohl škodě zabránit. Vedlejší účastník dále konstatoval, že z šetření Policie České republiky, jakož i ze Zprávy o konečném výsledku řízení o přestupku vydané MÚ Vrchlabí plyne, že odpovědnost za úraz stěžovatelky nenese.
Okresní soud žalobu zamítl. Vzal za prokázané, že dne 21. 5. 2004 kolem 10,05 hodin na účelové komunikaci v katastru obce Špindlerova Mlýna došlo k uvedené dopravní nehodě, při níž stěžovatelka utrpěla úraz nárazem do pravé zadní dvojice pneumatik nákladního automobilu provozovaného vedlejším účastníkem. Na úzké cestě šla s manželem a projíždějícímu vozidlu se vyhnuli tak, že se manžel uchýlil na jednu stranu a ona na opačné straně vystoupala do svahu travnatého břehu. Ve chvíli, kdy ji auto míjelo, sklouzla a utrpěla úraz. Tento průběh událostí popsal svědek J. L., který šel po cestě za stěžovatelkou a jejím manželem. Jeho výpověď korespondovala s výpovědí svědka J. K. (řidiče), a s listinnými důkazy; šlo o spisy Městského úřadu ve Vrchlabí a v něm o protokoly o podání vysvětlení G. E. K., manželem stěžovatelky, J. K. a J. L., a o zprávu o konečném výsledku řízení o přestupku z 30. 12. 2005 Městského úřadu ve Vrchlabí. Tento úřad rozhodl, že stěžovatelka je vinna spácháním přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle §22 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přestupcích") a že porušila ustanovení §4 písm. a) a písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"). Zavinění jiné osoby zjištěno nebylo. Bylo jí uloženo napomenutí.
Při řešení odpovědnosti za škodu - se zřetelem na ustanovení §427 a násl. OZ - vyšel okresní soud z toho, že předpokladem vzniku této odpovědnosti je škodná událost vyvolaná zvláštní povahou provozu dopravního prostředku a vznik škody musí mít přímý vztah k provozu dopravního prostředku. Jeden z liberačních důvodů je dán v případě škody způsobené okolností nemající původ v provozu dopravního prostředku, a to za předpokladu, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat. Dalším liberačním důvodem je zavinění poškozeného, které může vést až ke zproštění provozovatele odpovědnosti za škodu, nebyla-li způsobena okolností mající původ v provozu a byla-li objektivně neodvratitelná. Ke vzniku škody v dané věci došlo prý zaviněním stěžovatelky, která porušila povinnost chovat se tak, aby svým jednáním neohrožovala život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, a povinnost své chování přizpůsobit konkrétní situaci (tj. stavu komunikace atp.). Stěžovatelka - podle provedených důkazů - ztratila na svahu v prostoru mimo komunikaci rovnováhu, sklouzla a narazila do zadních pneumatik projíždějícího vozidla. Tím utrpěla škodu na zdraví. Jí vzniklá škoda přitom nebyla vyvolána zvláštní povahou dopravního prostředku, ani okolností mající původ v provozu. Došlo k ní v důsledku vnější náhody (ztráty rovnováhy, uklouznutí) a nebylo možné ji odvrátit, neboť stěžovatelka ustoupila z vozovky, čímž řidiči vozidla umožnila průjezd. Její tvrzení, že na svah nevystoupila a byla sražena již předním kolem vozidla, zůstalo ojedinělé a není podepřeno žádným jiným důkazem. Na základě všech těchto skutečností pak okresní soud rozhodl tak, jak je výše uvedeno.
Stěžovatelka v odvolání proti rozsudku okresního soudu vyjádřila zejména nesouhlas s tím, že ke škodě došlo v důsledku vnější náhody a že její vznik nebylo možné odvrátit. Sám řidič prý vypověděl, že pozoroval prostor na straně, kde stál její manžel, nikoli na straně, na níž stála ona. Projížděl úzkým úsekem, v němž nemohl bezpečně minout chodce. Měl počkat, až chodci přejdou. Úraz by se jí nestal, kdyby jí vozidlo nohu nepřejelo. Nebyl způsoben pouhým nárazem po uklouznutí, jak je patrné z jeho rozsahu a charakteru doloženého lékařskými zprávami a fotografiemi. Škoda tedy byla způsobena zvláštní povahou provozu dopravního prostředku a okolností mající původ v provozu. Krajský soud měl proto rozsudek okresního soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Krajský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (srov. odstavec I tohoto usnesení). Ztotožnil se se závěry prvostupňového soudu. Nad jejich rámec mj. konstatoval, že přejetí dolních končetin stěžovatelky neprokazují ani lékařské zprávy ani fotografie ve spisu založené. Lékařské zprávy o konkrétní příčině poranění mlčí. Stěžovatelka včas před vozidlem - blížícím se minimální rychlostí - opustila vozovku a uchýlila se do prostoru mimo ni. Netvrdila a ani jinak nevyšlo najevo, že by v situaci, kdy prostor na vozovce pro průjezd vozidla uvolnila, řidič vozidla mohl a měl činit úkony k zabránění případné škody vzniklé jejím pádem až na zadní část projíždějícího vozidla, ani že měl důvod k tomu, aby krátce počkal, jestliže kabina s řidičem již stěžovatelku minula.
Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Především namítala, že soud nesprávně zhodnotil svědeckou výpověď J. L. i řidiče vozidla J. K. a že pochybil, jestliže nepřipustil provedení důkazu znaleckým posudkem znalce z oboru dopravy, v důsledku čehož jsou jeho skutková zjištění neúplná. Řidič prý svou jízdu nepřizpůsobil stavu pozemní komunikace, jel nepřiměřenou rychlosti. Stěžovatelka znovu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 562/99, podle něhož nasvědčují-li okolnosti konkrétního případu, že se na vzniku škody mohla spolupodílet i další osoba ve smyslu ustanovení §441 OZ, neuplatní se při zkoumání podmínek spoluodpovědnosti této osoby vázanost soudu pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, o tom, že poškozený spáchal přestupek. Postupem soudu i postupem správního orgánu v přestupkovém řízení došlo podle stěžovatelky (dovolatelky) k porušení zásady projednací a zásady rovnosti účastníků.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky posoudil a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí nelze považovat za zásadně právně významné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - dovolání stěžovatelky tedy odmítl. Uvedl - mimo jiné - že napadené rozhodnutí krajského soudu není v rozporu se závěry stěžovatelkou citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 562/99; to proto, že stěžovatelka nesouhlasí právě se skutkovým závěrem (soudu), že výlučnou příčinou škody byly okolnosti na její straně a nijak se na ní nepodílejí okolnosti mající původ v provozu motorového vozidla, včetně jednání jeho řidiče.
III.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud v Trutnově, jenž plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku a na odůvodnění rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, s nimiž se ztotožňuje.
Rovněž Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku, z něhož jsou zjevné úvahy, ze kterých v dané věci vycházel.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že názory předkládané v napadeném usnesení plně odpovídají standardním závěrům o přípustnosti dovolání podle občanského soudního řádu; ostatně stěžovatelka sama tyto závěry ani nezpochybňuje, nezpochybňuje tedy, že rozsudek odvolacího soudu nemá zásadní právní význam. Právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 Úmluvy tedy nemohlo být usnesením Nejvyššího soudu porušeno. Ústavní stížnost není podle Nejvyššího soudu důvodná a měla by být odmítnuta (či zamítnuta).
Ústavní soud nezasílal právnímu zástupci stěžovatelky uvedená vyjádření obecných soudů k event. replice, neboť nepřinášejí - oproti napadeným rozhodnutím - zásadně nové skutečnosti a Ústavní soud k nim při posuzování ústavní stížnosti nepřihlížel.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces (zahrnujícího i princip rovnosti účastníků před soudem), přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení, z nichž tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti tomu, jak obecné soudy posoudily podmínky, za nichž lze povolat k odpovědnosti provozovatele dopravního prostředku podle §427 a násl. OZ. K této námitce Ústavní soud poukazuje na obsah spisu, který je podrobně popsán v části II. tohoto rozhodnutí. Z jeho rekapitulace vyplývá, že soudy tuto otázku řešily v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatelka v tento souvislosti vyjadřuje nesouhlas s právními závěry obecných soudů, pak tím v zásadě jen opakuje námitky, které již uplatňovala v odvolacím a dovolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role běžné další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení. Takové porušení základních práv stěžovatelky však Ústavní soud neshledal, neboť jí nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 6 Úmluvy. V rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr, že dopravní nehoda nebyla vyvolána ani zvláštní povahou provozu dopravního prostředku, ani okolnostmi, které mají původ v provozu. Svůj názor přesvědčivě, jasně a logicky odůvodnily a opřely se o řadu vzájemně si korespondujících důkazů. Ústavní soud nemá, co by v této souvislosti k věci dodal. V souzené věci jde totiž o otázku výkladu běžného práva, což zásadně přísluší soudu obecnému; Ústavní soud při přezkoumání jeho rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky. Takový závěr však Ústavní soud neučinil. Dospěl k názoru, že obecné soudy, postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavněkonformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces a mezi jejich skutkovým zjištěním a právnímu závěry z něho vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále namítala, že obecné soudy v řízení o věci stěžovatelky nedodržely zásadu rovnosti účastníků před soudem ve smyslu čl. 96 Ústavy, neboť při svém rozhodování nezohlednily, že v průběhu správního řízení vztahujícího se k dopravní nehodě byla stěžovatelka intenzivně léčena, nadto neumí česky a nemohla se tedy účinně bránit. Z uvedeného soudního spisu sp. zn. 6 C 101/ 2006 však vyplývá, že stěžovatelka (stejně jako její manžel) dostali možnost se k průběhu nehody vyjádřit, a to za dodržení všech procesních pravidel, včetně přítomnosti tlumočníka - srov. č.l. 5 a 6. Soudy rovněž při zjišťování skutkového stavu vycházely ze zpráv lékařů (včetně lékařů z Německa) - srov. č.l. 16 a násl. Stěžovatelka pak ani v řízení před soudy neuvedla žádná nová tvrzení zásadního významu oproti těm, z nichž správní orgán ve správním řízení vycházel. Ústavní soud proto ani této námitce stěžovatelky přisvědčit nemohl.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení základních práv, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2009
František Duchoň v.r.
předseda senátu