ECLI:CZ:US:2016:1.US.2010.16.1
sp. zn. I. ÚS 2010/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jana Košárka, zastoupeného Mgr. Markétou Španihelovou, advokátkou se sídlem Komenského 15a, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016 č. j. 22 Cdo 4995/2015-302, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2015 č. j. 32 Co 127/2015-261 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 25. 11. 2014 č. j. 5 C 300/2013-162 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 1. 10. 2015 č. j. 5 C 300/2013-293, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl spoluvlastníkem v ústavní stížnosti blíže specifikovaného domu se zahradou v Kutné Hoře. Druhým spoluvlastníkem byl jeho bratr, který však svůj podíl o velikosti jedné ideální poloviny v červenci 2012 prodal. Kupující, noví spoluvlastníci, pak v listopadu 2013 podali k Okresnímu soudu v Kutné Hoře žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, přičemž požadovali, aby se stali výlučnými vlastníky předmětné nemovitosti. Stěžovatel naopak požadoval, aby se výlučným vlastníkem nemovitosti stal on.
2. O zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozhodl Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 25. 11. 2014 č. j. 5 C 300/2013-162, který následně opravil usnesením ze dne 1. 10. 2015 č. j. 5 C 300/2013-293, a to tak, že za výlučné vlastníky nemovitosti označil žalobce a určil jim povinnost stěžovateli zaplatit vypořádací podíl ve stanovené výši. V odůvodnění svého rozhodnutí Okresní soud v Kutné Hoře nejprve, mimo jiné na základě znaleckého posudku, učinil závěr, že věc není možné ani účelné rozdělit. Dále se tedy soud zabýval otázkou, kdo je schopen řádně a včas zaplatit vypořádací podíl, přičemž dospěl k závěru, že žalobci jej mohou z prostředků na svém bankovním účtu zaplatit ihned, zatímco stěžovatel by vypořádací podíl platil také z prostředků své dcery na jejím stavebním spoření a z úvěrů, které by byly jemu a jí poskytnuty. Konečně se soud zabýval i hlediskem účelného využití věci. Konstatoval, že žalobci pracují a žijí v Kutné Hoře a okolí, zatímco stěžovatel bydlí v Liberci a on i jeho manželka pracují v Praze, a dále že žalobci předložili detailní plán na rekonstrukci domu, případně na jeho demolici a vybudování domu nového, i to, že mají na účtu část prostředků na hrazení tohoto plánu a že mají přislíben úvěr. V tomto směru stěžovatel nedoložil ničeho, ani se nevyjádřil, zda dům rekonstruovat chce, přičemž však pro nutnost rekonstrukce svědčí názor znalce. Konečně Okresní soud v Kutné Hoře poznamenal, že stěžovatel mohl, měl-li k předmětné nemovitosti skutečně tak silný citový vztah, jak tvrdí, od bratra odkoupit jeho podíl nebo včas namítat, že bylo porušeno jeho předkupní právo, což však neučinil.
3. Rozhodnutí prvostupňového soudu k odvolání stěžovatele potvrdil Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 6. 2015 č. j. 32 Co 127/2015-261. V tomto rozhodnutí Krajský soud v Praze konstatoval, že stěžovatel již prokázal, že má na svém bankovním účtu dostatek prostředků na vyplacení vypořádacího podílu, přesto však v tomto směru neoznačil situaci žalobců a stěžovatele za srovnatelnou. Učinil tak proto, že stěžovatel finanční prostředky posbíral z poskytnutých úvěrů a finančních produktů, které mají sloužit k zajištění jeho a jeho rodiny v nemoci a stáří (životní pojištění, penzijní připojištění). Dále zopakoval, že žalobci v Kutné Hoře bydlí, mají zde svou širší rodinu a pracují v blízkém okolí a že podíl na nemovitosti kupovali s cílem dům rekonstruovat (případně na jeho místě vystavět nový), k čemuž mají část prostředků a přislíbený úvěr. Je tedy zřejmé, že chtějí předmětnou věc účelně využít, zatímco stěžovatel neprokázal, že by disponoval prostředky, které by bylo možno z hlediska účelného využití věci označit za dostatečné.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 3. 2016 č. j. 22 Cdo 4995/2015-302 odmítl. Konstatoval, že v dané věci nesvědčily žádné ze stran skutečnosti, které by jednoznačně odůvodnily přikázání předmětné nemovitosti do jejího výlučného vlastnictví a že úvaha soudů v nalézacím řízení nebyla nepřiměřená a odpovídala principům vyjádřeným v judikatuře Nejvyššího soudu.
5. Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost.
6. Stěžovatel má za to, že došlo k porušení ústavních garancí ochrany vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina), k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje především v tom, že se nestal výlučným vlastníkem předmětné nemovitosti, ačkoliv byl, stejně jako žalobci, schopen uhradit vypořádací podíl, přičemž však v jeho prospěch svědčilo, že k předmětné nemovitosti měl silný citový vztah, neboť tam od roku 1959 do roku 1986 žil a poté zde navštěvoval svou matku. Co se pak týče účelného využití věci, stěžovatel zdůrazňuje, že měl na svém bankovním účtu nějaké prostředků na rekonstrukci domu, zatímco žalobci předložili pouze příslib banky na poskytnutí úvěru pro rekonstrukci, a že odvolací soud nebyl oprávněn mu vytknout, že tyto prostředky získal z různých zdrojů a z produktů, které měly jeho rodinu a jeho samotného zajistit v nemoci a ve stáří. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobci se chystají dům zdemolovat, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
7. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížností a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V posuzovaném případě Ústavní soud však žádné pochybení ústavněprávní relevance v napadených rozhodnutích a postupech Okresního soudu v Kutné Hoře, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu neshledal.
10. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s demolicí či celkovou rekonstrukcí domu, v němž od svých čtyř let vyrůstal, respektive s tím, aby se do něj nastěhovali žalobci. Tento nesouhlas projevil v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a to za situace, kdy žalobci ideální polovinu předmětné nemovitosti koupili od jeho bratra, přičemž stěžovatel v ústavní stížnosti neargumentuje tím, že by tento odkup byl neplatný (a soudy v napadených rozhodnutích přesvědčivě odůvodnily, proč jej za neplatný nelze považovat). Za těchto okolností tedy stěžovatel tvrdí, že byl, co do schopnosti zaplatit vypořádací podíl a věc účelně využít, ve stejném postavení jako žalobci a že v jeho prospěch navíc svědčila citová vazba k věci. K uvedenému je nejprve nutné připomenout, že samotný institut zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví není v rozporu s právem vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny) a nelze na něj vztáhnout čl. 11 odst. 4 Listiny, neboť nejde o vyvlastnění ve veřejném zájmu, ale o způsob vyřešení kolize vlastnických práv dvou rovnoprávných subjektů [srov. nález sp. zn. I. ÚS 278/96 ze dne 26. 3. 1997 (N 35/7 SbNU 233) či usnesení sp. zn. III. ÚS 456/05 ze dne 23. 9. 2005]. Povinností soudů tak je poměřovat ochranu vlastnického práva jednoho ze spoluvlastníků ochranou vlastnického práva druhého ze spoluvlastníků. V takových případech proto odpovídá ochraně vlastnického práva prioritní reálné rozdělení věci tak, aby se ochrany vlastnického práva dostalo oběma stranám. Jestliže věc nelze reálně rozdělit, je obecný soud postaven před složitou otázku, které vlastnické právo jednoho ze spoluvlastníků upřednostnit na úkor vlastnického práva ostatních spoluvlastníků. Při rozhodování této otázky pak musí respektovat zákonný i ústavní rámec. V projednávaném případě však nic nenasvědčuje tomu, že by tento rámec obecné soudy nerespektovaly, neboť pečlivě zvážily relevantní kritéria a svá rozhodnutí v tomto směru podrobně a srozumitelně odůvodnily. Ze soudy provedeného a stěžovatelem nijak nerozporovaného dokazování je zřejmé, že minimálně kritérium účelného využití věci žalobci splňují výrazně vyšší měrou než stěžovatel, a to nejen vzhledem k jejich solventnosti, ale i vzhledem ke skutečnosti, že v Kutné Hoře dlouhodobě bydlí, mají tam svou širší rodinu a v blízkém okolí pracují. Zároveň nelze bez dalšího uzavřít, že by při vypořádání spoluvlastnictví měla být nemovitost vždy přikázána do výlučného vlastnictví toho, kdo v ní bydlí či dříve bydlel. Toto kritérium lze jistě považovat za významné a mělo by být náležitě zváženo, nicméně nelze jej označit za zcela rozhodující. Ústavní soud má nicméně, stejně jako Nejvyšší soud, za to, že úvaha soudů v nalézacím řízení nebyla nepřiměřená, a to ani z ústavněprávního hlediska.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
12. Návrhem na odklad vykonatelnosti se Ústavní soud nezabýval, neboť o ústavní stížnosti rozhodoval přednostně, mimo pořadí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu