ECLI:CZ:US:2019:1.US.2036.18.1
sp. zn. I. ÚS 2036/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Františka Procházky, zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliotou, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 5371/2016-223 ze dne 27. března 2018, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 159/2015-101 ze dne 10. května 2016 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě č. j. 9 C 67/2011-152 ze dne 21. ledna 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě jako účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení města Znojma, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal na městu Znojmu náhrady nemajetkové újmy v podobě uveřejnění písemné omluvy a zadostiučinění v penězích. Vznik újmy spojoval stěžovatel s tím, že byl dne 4. 5. 2010 předveden strážníky městské policie na služebnu Policie České republiky v době, kdy měl v úmyslu se zúčastnit jednání zastupitelstva. Strážníci mu totiž pro podezření ze spáchání trestného činu znemožnili účast na tomto jednání a předvedli jej na služebnu, kde byl vyslechnut a posléze propuštěn. V dané věci bylo následně zahájeno trestní řízení proti strážníkům městské policie. Dne 2. 8. 2010 bylo stěžovateli doručeno usnesení Policie České republiky, podle kterého strážníci nejednali v souladu se zákonem, neboť neexistoval důvod k předvedení a podle policie tak stěžovateli nepochybně vznikla nemajetková újma.
2. Okresní soud ve Znojmě žalobu na základě námitky promlčení zamítl. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal, avšak dle soudu odvolacího soud prvního stupně nepochybil, když žalobu zamítl. Odvolací soud se totiž ztotožnil s námitkou promlčení vznesenou žalovaným: §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), stanovuje šestiměsíční promlčecí lhůtu, která marně uplynula dne 21. 5. 2011. Stěžovatel podal žalobu až dne 8. 6. 2011. Soud dovodil počátek běhu promlčecí lhůty ode dne 21. 5. 2010, kdy stěžovatel podával vysvětlení orgánům činným v trestním řízení. V tento den se totiž podle soudu stěžovatel dozvěděl, že u něj došlo k nemajetkové újmě, tedy že v jeho poměrech nastaly nesprávným úředním postupem příslušníků městské policie nepříznivé důsledky.
3. Následné dovolání Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §237 občanského soudního řádu s tím, že při posouzení otázky promlčitelnosti práva na přiměřené zadostiučinění ve formě omluvy se odvolací soud při jejím řešení neodchýlil od judikatury dovolacího soudu. Dovolací soud dospěl k závěru, že se v režimu zákona č. 82/1998 Sb. promlčují všechny v něm uvedené nároky, přičemž v této otázce nedošlo k judikaturnímu odklonu, jak se stěžovatel domnívá. Odvolací soud se podle dovolacího soudu rovněž neodchýlil ani od ustálené rozhodovací praxe určující počátek běhu promlčecí doby tím, že rozhodným dnem určil den, kdy stěžovatel podal vysvětlení na policii.
4. Proti rozhodnutím obecných soudů brojil stěžovatel ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a práva vlastnit majetek. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v tom, že soudy nezohlednily změnu judikatury, ke které podle něj došlo. Stěžovatel má za to, že dřívější rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dlouhodobě vycházela z předpokladu, že právo na náhradu nemajetkové újmy představuje nepromlčitelný nárok. To se však změnilo v souvislosti s rozsudkem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, který určil promlčitelnost náhrady nemajetkové újmy v penězích. Dalším rozsudkem Nejvyššího soudu, pak byla promlčitelnost rozšířena i na náhradu nemajetkové újmy osobní povahy a to zejména omluvy podle zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatel se však domáhal omluvy ještě před zmíněnými rozhodnutími a vycházel tak z předpokladu, že nárok na zadostiučinění do osobnostních práv promlčení nepodléhá. Z tohoto důvodu odkazuje stěžovatel na judikaturu Ústavního soudu, která odmítá retrospektivně působící výklad právních norem.
5. Nadto byl podle stěžovatele soudy špatně určen počátek běhu promlčecí doby. Ten totiž ztotožňuje stěžovatel se dnem, kdy mu bylo doručeno usnesení policie o odložení věci. Podle stěžovatele se totiž až v tomto okamžiku dozvěděl o vzniku újmy, jelikož byl informován o tom, že se strážníci dopustili nesprávného postupu. Závěrem pak stěžovatel poukázal na neúčelnost nákladů právního zastoupení žalovaného. Stěžovatel má za to, že nejde o účelně vynaložené náklady vzhledem k tomu, že má-li město prostředky pro financování městské policie, mělo by v takovém případě disponovat i vlastní právní kapacitou pro obhájení jejího postupu.
6. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími a spisem okresního soudu; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
7. Hlavní námitka stěžovatele spočívala v tvrzení, že žalobu podával v důvěře v tehdejší judikaturu, podle níž se náhrada nemajetkové újmy neměla promlčovat. Tuto otázku Ústavní soud řešil opakovaně, a to jak obecně ve vztahu ke zpětným dopadům rozhodovací činnosti vrcholných soudů, tak právě ve vztahu k promlčení náhrady nemajetkové újmy.
8. Rozhodovací činnost soudů má zpětné (retrospektivní) dopady z povahy věci, neboť se obvykle vztahuje na právní normy a děje proběhlé v době před rozhodnutím. Proto platí, že vyjasnění nejasné právní otázky (či přímo obrat v rozhodovací činnosti) zásadně dopadá na všechny případy (řízení), které ještě nejsou ukončeny, nejsou-li dány závažné důvody proti takovému postupu [tzv. zásada incidentní retrospektivy judikatorního odklonu, srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 3221/11 ze dne 12. 12. 2013 (N 216/71 SbNU 531) či nález sp. zn. II. ÚS 1955/15 ze dne 8. 12. 2015 (N 208/79 SbNU 373)]. Závažným důvodem může být důvěra v obecně přijímané závěry rozhodovací činnosti vrcholných soudů v době jednání stran soudního sporu. Ochranu takové důvěře je možné poskytnout například i nepřihlédnutím k námitce promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy pro rozpor s dobrými mravy [např. nález sp. zn. II. ÚS 3403/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333)].
9. V nyní souzené věci ovšem nedošlo ke změně judikatury Nejvyššího soudu. Rozhodnutí, na něž stěžovatel odkazuje (rozsudek NS sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 ze dne 12. 11. 2008), na základě něhož se údajně domníval, že se právo na náhradu nemajetkové újmy nepromlčuje, totiž neřeší právní otázky v režimu zákona č. 82/1998 Sb. Tento rozsudek řeší výklad ustanovení občanského zákoníku z roku 1964, zejména jeho §13 odst. 2.
10. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2387/2012 ze dne 23. 4. 2013, dospěl k závěru, že úprava odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu je úpravou speciální a občanský zákoník na ni lze použít pouze subsidiárně. Tímto rozhodnutím tedy nebyla odstraněna dvoukolejnost rozhodování v souvislosti s promlčením majetkových a nemajetkových nároků na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., jelikož ta neexistovala. Nejvyšší soud pouze objasnil, že zákon č. 82/1998 Sb. v otázce promlčecí doby nerozlišuje mezi jednotlivými formami náhrady nemajetkové újmy tak jako občanský zákoník z roku 1964. Zákon č. 82/1998 Sb. již v době, kdy u stěžovatele došlo k tvrzenému vzniku nemajetkové újmy, obsahoval jednoznačně formulovaný §32 odst. 3, podle kterého se nárok na náhradu nemajetkové újmy v režimu tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě. Zákon přitom nerozlišoval, zda se jedná o morální nebo peněžní zadostiučinění.
11. Skutečnost, že ve věci nedošlo ke změně judikatury, již dříve potvrdil sám Ústavní soud. Zároveň však dovodil, že i v takovém případě mohou mít účastníci řízení "určitou důvěru v to, že výklad nové speciální právní úpravy bude probíhat podle tendencí interpretace starší obecné právní normy" (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 76/17 ze dne 3. 4. 2018). Dle Ústavního soudu totiž v době před vydáním rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2387/2012 mohly i osoby práva znalé interpretovat §32 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. jako neaplikovatelný na nároky na náhrady nemajetkových újem v podobě omluvy. Záleží na okolnostech uplatnění nároku: uvedené je potřeba zohlednit v případech, kdy stěžovatel mohl být v pochybnostech o výkladu právní normy, což může dokládat například skutečnost, že svůj nárok uplatnil krátce po uplynutí promlčecí lhůty a snažil se ve spletité situaci výkladu právní normy náležitě zorientovat. Za těchto okolností je pak nepochybně potřeba chránit důvěru stěžovatele ve výklad právní úpravy.
12. O takový případ se v souzené věci nejedná. Stěžovatel nepochybně podal žalobu na náhradu nemajetkové újmy v režimu zákona č. 82/1998 Sb.: na daný zákon ve své žalobě podané k okresnímu soudu explicitně odkazuje a adresuje ji jako žalobu o přiměřené zadostiučinění za nehmotnou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb. Pro rozdíl ve věcné příslušnosti soudů k rozhodování nároků podle občanského zákoníku a zákona č. 82/1998 Sb. ostatně stěžovatel vedl i řízení o ústavní stížnosti, přičemž svou argumentaci zakládal právě odlišnosti důsledků uplatnění nároku z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku z roku 1964 nebo podle zákona č. 82/1998 Sb. [srov. nález sp. zn. II. ÚS 148/13 ze dne 4. 3. 2014 (N 25/72 SbNU 281)]. Výslovně se dovolával toho, že v režimu zákona č. 82/1998 Sb. je možné přiznat morální zadostiučinění. Není tedy bez dalšího důvod, pro který stěžovatel měl při hodnocení své věci vycházet z judikatury řešící výklad občanského zákoníku.
13. Nemůže být ani dána pochybnost o správnosti výkladu §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., resp. okolnosti nesvědčí tomu, že stěžovatel se snažil "náležitě zorientovat ve spletité situaci výkladu právní normy" ve smyslu závěrů nálezu sp. zn. II. ÚS 76/17.
14. Stěžovatel se v původním řízení u okresního soudu domáhal dvou nároků zároveň, a to náhrady nemajetkové újmy formou omluvy a náhrady v penězích. Jak však sám stěžovatel uvádí, v této době dle něj měla panovat nejasnost pouze v otázce promlčení morální náhrady. Pokud by tomu tak bylo, není žádný důvod, proč by stěžovatel uplatňoval nárok, o jehož promlčení má údajnou pochybnost, společně s nárokem, o jehož promlčitelnosti žádná pochybnost není.
15. Stěžovatel tedy nemohl mít důvěru v určitý výklad speciální právní úpravy, pokud postupoval proti jejímu jednoznačnému znění a zároveň podal žalobu o peněžité zadostiučinění vědomě opožděně, spolu s nemajetkovým nárokem, u nějž měl o promlčitelnosti pochyby. Tento postup nesvědčí tomu, že se stěžovatel nemohl zorientovat ve výkladu právních norem, ale spíše tomu, že nesprávně určil okamžik určující běh promlčecí lhůty relevantní pro oba uplatněné nároky.
16. V otázce počátku běhu promlčecí lhůty podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je plně akceptovatelný závěr Nejvyššího soudu, že subjektivní promlčecí lhůta jak pro nárok na náhradu nemajetkové újmy morálním zadostiučiněním, tak pro náhradu v penězích, počala běžet ode dne, kdy se jako poškozený o vzniklé újmě dozvěděl (již akceptováno cit. nálezem sp. zn. II. ÚS 76/17). Spatřoval-li stěžovatel příčinu újmy v tom, že byl nezákonně předveden městskou policií, není důvod domnívat se, že se o újmě dozvěděl později, než došlo k samotnému předvedení městskou policií, případně později než o tomto předvedení podal vysvětlení Policii ČR. Okamžik, kdy si stěžovatel uvědomil, že má šanci na úspěch v žalobě na náhradu nemajetkové újmy, totiž nelze považovat za totožný s okamžikem, kdy zjistil nemajetkovou újmu jako takovou. Rozhodnutí stěžovatele podat žalobu na náhradu této nemajetkové újmy až po tom co obdržel usnesení policie, jež potvrzuje nesouladnost jednání strážníků se zákonem, je pouze otázkou procesní taktiky stěžovatele. Nelze totiž mít za to, že stěžovatel před tímto dnem o újmě nevěděl.
17. Argumentoval-li stěžovatel neúčelností nákladů právního zastoupení žalovaného města, byly jeho námitky akceptovatelným způsobem vypořádány již obecnými soudy. Ústavní soud sice obecně zastává názor, že statutární města a jejich městské části dostatečnými organizačními složkami disponují [nález sp. zn. I. ÚS 2310/13 ze dne 13. 3. 2014 (N 35/72 SbNU 401)], v daném případě však obecné soudy dospěly k závěru, že tomu tak není (vedlejší účastník ostatně není statutárním městem). Takový závěr pak odpovídá argumentaci samotného stěžovatele, který na jedné straně tvrdí, že z pohledu města jde o běžnou záležitost nevyžadující využití specializovaných právních služeb, na druhé straně však tvrdí, že ve věci byla dána dlouholetá nejednotnost rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, která odůvodňuje ochranu jeho důvěry ve výklad §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. proti jeho znění. Uplatnil-li stěžovatel takovou argumentaci, není nepřiměřené, že město Znojmo využilo služeb advokáta k efektivní ochraně svých zájmů.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu