ECLI:CZ:US:2019:1.US.2060.19.1
sp. zn. I. ÚS 2060/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Obce Moravany, se sídlem Vnitřní 49/18, Moravany u Brna, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 422/2017-56 ze dne 28. března 2019 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 29 A 175/2015-78 ze dne 7. listopadu 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně ve věci správního trestání. Rozhodnutími správních soudů měla být porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 4 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy.
2. Stěžovatelka spatřuje podstatu porušení jejích ústavně zaručených práv v neústavním výkladu právní úpravy správního deliktu, který je jí kladen za vinu podle zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích).
3. Stěžovatelka se na správní soudy obrátila poté, co byla rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 18. 6. 2015 uznána vinnou ze spáchání deliktů (i) podle §33 odst. 2 písm. f) zákona o vodovodech a kanalizacích tím, že neudělením písemného souhlasu neumožnila napojení provozně související kanalizace zajišťující odkanalizování obytného souboru 7 RD "K Pegasu", k. ú. Moravany u Brna, na stávající kanalizaci pro veřejnou potřebu ve vlastnictví stěžovatelky, čímž došlo k porušení §8 odst. 4 citovaného zákona, v období od 19. 2. 2014 do 31. 5. 2015; a (ii) podle 33 odst. 3 písm. a) o vodovodech a kanalizacích tím, že neudělením písemného souhlasu neumožnila připojení vodovodních přípojek téhož obytného souboru na stávající vodovod pro veřejnou potřebu ve vlastnictví stěžovatelky, čímž došlo k porušení §8 odst. 5 o vodovodech a kanalizacích, v témže období. Za uvedené správní delikty krajský úřad uložil stěžovatelce pokutu ve výši 50 000 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.
4. Nejvyšší správní soud kasační stížnosti stěžovatelky nevyhověl a přisvědčil posouzení Krajského soudu v Brně. Stěžovatelka před kasačním soudem poukazovala zejména na zákonnou formulaci o povinnosti vlastníka "umožnit napojení" (§8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích). Zdůraznila, že zákon naopak nepřikazuje vlastníkovi vydávat souhlas s napojením či připojením. Mezi neudělením písemného souhlasu a neumožněním napojení provozně související kanalizace ani připojením vodovodních přípojek podle ní není žádné příčinné souvislosti. Nejvyšší správní soud však vyložil, že stěžovatelčino zužující chápání skutkové podstaty by mohlo dopadat pouze na situace, kdy vlastník infrastruktury odmítne fyzicky připojit, respektive napojit žadatele (stavebníka). Podle názoru Nejvyššího správního soudu takto zužujícímu výkladu nelze přisvědčit. Pojem umožnit napojení je třeba vyložit tak, že tento pojem dopadá mimo jiné i na nečinnost vlastníka infrastruktury při vydávání stanovisek podle §161 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Z těchto důvodů proto soud kasační stížnosti stěžovatelky nevyhověl.
II. Argumentace v ústavní stížnosti
5. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy v řízení porušily její ústavně zaručená práva. Trestnost správních deliktů se řídí obdobnými principy jako trestnost trestných činů, tedy i na ně dopadá čl. 39 Listiny, podle kterého jen zákon stanoví, které jednání je (analogicky) přestupkem či správním deliktem.
6. Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem interpretuje povinnost umožnit připojení či napojení existujících vodovodů a kanalizací jako povinnost poskytnout pomoc nejen při řízení o jejich výstavbě, ale dokonce i před zahájením územního či stavebního řízení. Podle stěžovatelky se však jedná o naprosto zjevně rozšiřující interpretaci platné právní úpravy, která je ústavně nonkonformní. Pokud by zákonodárce hodlal zahrnout do předmětné sankcionované povinnosti umožnit napojení či připojení i vytvoření podmínek pro napojení či připojení, nepochybně by tak učinil. Nejvyšší správní soud pak uvedenou interpretací porušil ústavní zásadu in dubio pro libertate, jak ji formuloval a dlouhodobě a konstantně uplatňuje Ústavní soud. Je-li tedy k dispozici více výkladů, je třeba volit takový, který šetří podstatu a smysl základních práv.
7. Platná právní úprava nadto poskytuje zájemci o budoucí připojení či napojení vodovodů a kanalizací dostatečně účinné právní nástroje k tomu, aby ve stádiu územního a stavebního řízení dosáhl vydání příslušných rozhodnutí i bez vyjádření vlastníka vodovodů a kanalizací pro veřejnou potřebu, a dokonce i tehdy, kdy vyjádření vlastníka vodovodů a kanalizací pro veřejnou potřebu je negativní v rozporu se zákonnými podmínkami pro jeho vydání.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas. Stěžovatelka je oprávněnou osobou, neboť vlastnictví a provoz kanalizací obce pro její veřejnou potřebu lze považovat za výkon samosprávy. Stěžovatelka je rovněž řádně zastoupena. K projednání stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozsudkům Nejvyššího správního a krajského soudu.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Dle §44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.
11. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
12. Podstata stížnosti stěžovatelky směřuje k tomu, že skutek, který učinila, nelze podřadit pod skutkové podstaty správních deliktů, které jsou jí kladeny za vinu. Otálení s kladným stanoviskem či přímo negativní stanovisko podle ní nepředstavuje neumožnění napojení či připojení. Pro posouzení této otázky je tak rozhodné, zda danou výseč reality lze pod uvedené skutkové podstaty podřadit, přičemž že tak učinil lze, bylo stěžovatelce vysvětleno oběma správními soudy, jakož i odvolacím správním orgánem. Ústavní soud nemůže ke stížnosti stěžovatelky podrobit napadená rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu. Tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16].
13. Ústavní soud nesdílí ani závěr stěžovatelky o nepřípustném rozšiřujícím výkladu právní normy, na základě kterého jí byl uložen trest. Nejvyšší správní soud dovodil, že je zde účel právní úpravy zřejmý, když stanoví, že vlastníci jsou povinni umožnit napojení či připojení na svoji infrastrukturu. V tom je zahrnut i fakt, že musejí vynaložit veškeré úsilí směřující k tomu, aby napojení či připojení fakticky proběhlo. Musejí tedy tomuto cíli aktivně napomáhat tím, že budou poskytovat veškerou součinnost žadateli tak, aby bylo dosaženo zákonem předvídaného důsledku, tedy právně konformního i prakticky funkčního napojení či připojení na infrastrukturu. Jediným omezením a současně i jediným zákonným důvodem pro neposkytnutí takové součinnosti či "neumožnění" napojení či připojení jsou podle §8 odst. 4 a odst. 5 zákona o vodovodech a kanalizacích omezené technické a kapacitní možnosti. Stěžovatelka však existenci takových důvodů ve svém stanovisku nevyjádřila a především ani nikdy (v žádném ze svých procesních opravných prostředků) netvrdila. Z účelu normy rovněž vyplývá, že vlastník infrastruktury musí poskytovat efektivní součinnost žadateli v každé fázi realizace jeho projektu, tedy i před zahájením územního či stavebního řízení a nejen například v jeho průběhu či dokonce až po jeho pravomocném skončení. Těmto závěrům Nejvyššího správního soudu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
14. Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ani rozhodnutím krajského soudu nebyla porušena namítaná ústavně zaručená práva stěžovatelky. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu