ECLI:CZ:US:2001:1.US.208.2000
sp. zn. I. ÚS 208/2000
Usnesení
I. ÚS 208/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Pharm. Dr. J. N., zastoupené JUDr. K. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 ca 411/99, ze dne 25. 1. 2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 ca 411/99, ze dne 25. 1. 2000. V ústavní stížnosti uvedla, že se jako odborný zástupce lékárny vzdálila na několik minut z výdejního prostoru v lékárně a v momentě její nepřítomnosti vydala lék kontrolní pracovnici (čímž porušila komorové předpisy) zaměstnankyně lékárny s desetiletou praxí (nikoli však vysokoškolsky vzdělaná). Za tento "delikt" posléze stěžovatelka uhradila pokutu uloženou Českou lékárnickou komorou (dále jen "Komora"). Následně ji zaměstnavatel měl v úmyslu obsadit do jiné lékárny jako vedoucí hlavní karlovarské lékárny s ohledem na její vynikající pracovní výsledky. Komora však v případě změny lékárny vydává lékárníkovi nové osvědčení pro výkon jeho činnosti a to nelze stěžovatelce podle komorových předpisů vydat, neboť jí byla v předchozích dvou letech uložena pokuta. Krajský soud se námitkou neústavnosti postupu Komory zabýval, dospěl však k závěru, že rozhodnutí komory neústavní není. Podle Listiny základních práv a svobod lze výkon zaměstnání omezit zákonem, zákon pak umožňuje tuto otázku regulovat Komoře.
Stěžovatelka tvrdí, že se nemůže přestěhovat, nemůže sama podnikat, nemůže změnit zaměstnavatele a v případě zániku zaměstnavatele se stane na dva roky nezaměstnanou. To vše proto, že jí byla uložena pokuta, proti které se k soudu neodvolala, jelikož zaměstnavatel usoudil, že by ji to zbytečně zatěžovalo a rušilo od práce, a pokutu za ni zaplatil. V porovnání s trestně právními předpisy je zjevné, že by vyjma pokuty musel být ještě uložen zákaz činnosti, což se v tomto případě nestalo. K výzvě Ústavního soudu stěžovatelka doplnila ústavní stížnost, a uvedla, že spatřuje porušení svých práv zejména v čl. 26 odst. 1, 2 a 3, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřila Česká lékárnická komora. Její předseda uvedl, že stěžovatelka byla disciplinárně obviněna čestnou radou Komory dne 2. 2. 1999 a rozhodnutím ze dne 11. 3. 1999 jí byl uložen disciplinární trest, pokuta ve výši 5 000 Kč. Tuto částku zaplatila ve stanovené lhůtě, tedy nepodala opravný prostředek, jak umožňuje zákon č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, ve znění pozdějších předpisů, a vnitřní stavovský řád - disciplinární řád. Dne 30. 7. 1999 byla Komoře doručena její žádost o osvědčení pro výkon funkce odborného zástupce provozovatele "Centrální lékárny" v Karlových Varech. Žádost byla zamítnuta s odůvodněním, že žadatelka nesplňuje jednu z podmínek §5 odst. 1 písm. g) tzv. Licenčního řádu, protože není profesně bezúhonná. Po udělení disciplinárního trestu však držitel osvědčení, které nemá možnost Komora zrušit, může působit dále na svém vedoucím místě, má možnost odejít na jiné pracoviště do funkce řadového lékárníka nebo i opět do vedoucí funkce ve státním sektoru, kde pro výkon vedoucí funkce omezení tzv. Licenčním řádem neplatí, neboť se nevydává žádné osvědčení. Navíc stěžovatelka po uplynutí dvouleté lhůty požádala znovu o vydání osvědčení, které jí bylo dne 22. 8. 2001 pro již uvedenou lékárnu vydáno.
Podle názoru Krajského soudu v Plzni není ústavní stížnost opodstatněná. Licenční omezení stanovené v procesním předpisu Komory soud nepovažoval za odporující Listině základních práv a svobod, protože má oporu v §2 odst. 2 písm. c) zákona č. 220/1991 Sb. Rozhodnutí soudu se nedotklo ani práva stěžovatelky, zakotveného v čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, získat prostředky pro své životní potřeby prací. To proto, že rozhodnutím Komory byla pouze zamítnuta žádost stěžovatelky o udělení nového osvědčení k výkonu soukromé lékárnické praxe, naproti tomu nedošlo ke zrušení osvědčení platného. V té souvislosti nelze přehlédnout, že důsledky disciplinárního potrestání ve vazbě na možnost získat nové osvědčení jsou časově omezené.
Po zvážení argumentů uvedených v ústavní stížnosti a přezkoumání napadeného rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecného soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatelky však Ústavní soud neshledal.
Stěžovatelka, jak vyplývá z jejího vyjádření a z vyjádření vedlejšího účastníka, byla disciplinárně potrestána pro porušení ustanovení §48 odst. 3 písm. b) zákona č. 79/1997 Sb., o léčivech, a o změnách a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neboť nezajistila v jí vedené lékárně výdej léčiva vázaného na lékařský předpis odborně způsobilou osobou. Podle cit. ustanovení farmaceutičtí laboranti mohou vydávat v lékárnách pouze léčivé přípravky, které nejsou vázány na lékařský předpis. Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí nepodala opravný prostředek, ačkoli jí to umožňuje §244 a násl. občanského soudního řádu. Stěžovatelka uvedla, že pokud by v rozhodnutí o uložení sankce Komora uvedla, že po dobu dvou let nevydá lékárníkovi žádné jiné osvědčení, jistě by se bránila sankci za přestupek. Podle ní je omezení stanovené v profesním předpisu Komory tak drakonické a jedná se o skrytou předem neočekávanou formu sankce, že na toto omezení nelze hledět jako na ústavní.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka je členkou České lékárnické komory a podle §9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb., má jako člen povinnost vykonávat své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony, a podle písm. b) cit. ustanovení dodržovat organizační, jednací, volební a disciplinární řád Komory. Ústavní soud zastává názor, že stěžovatelce mohly a měly být známy následky jejího sankcionování za disciplinární přestupek, neboť člen Komory má její vnitřní předpisy respektovat.
Podle čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod může zákon stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. Podle ust. §2 odst. 2 písm. c) a d) zákona č. 220/1991 Sb. pak Komory mohou stanovit podmínky pro výkon soukromé praxe svých členů v nestátních zdravotnických zařízeních a rovněž o splnění těchto podmínek vydávat osvědčení. Komora v souladu s tímto ustanovením zákona přijala tzv. Licenční řád, v němž stanovila podmínky výkonu soukromé praxe a funkce odborného zástupce. Vzhledem k tomu, že ke stanovení podmínek je Komora zmocněna již výše cit. zákonem, nemohlo dojít jeho uplatněním k porušení základních práv stěžovatelky. Stěžovatelka má totiž možnost i bez vydání nového osvědčení vykonávat dále svou profesi.
Z vyjádření České lékárnické komory vyplynulo, že stěžovatelka již dne 22. 8. 2001 požadované osvědčení získala. Zde Ústavní soud poukazuje rovněž na svou judikaturu v případech, kdy již chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatelky. Je-li tedy namítáno porušení základního práva stěžovatelky, pak musí být tento zásah odstranitelný případným zrušením rozhodnutí, které je napadáno, což v dané věci je bezpředmětné, protože tento stav již odezněl.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 22. října 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu