ECLI:CZ:US:2017:1.US.2161.17.1
sp. zn. I. ÚS 2161/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti V. K., t. č. v Pobytovém středisku Kostelec nad Orlicí, Rudé armády 1000, zastoupeného Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem v Praze, Sevastopolská 378/16, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 37/2017-39 ze dne 10. května 2017, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Ministerstva vnitra jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení před Krajským soudem v Plzni bránil žalobou proti rozhodnutí o zajištění jeho osoby v zařízení pro zajištění cizinců. Krajský soud žalobu zamítl s tím, že byl dán zákonný důvod pro zajištění stěžovatele, neboť žádost o mezinárodní ochranu bylo možné hodnotit jako účelovou. Stěžovatel ji podal až po vydání předchozího rozhodnutí o zajištění, ač na území státu pobýval dlouhodobě (z toho dva roky neoprávněně) a nic mu nebránilo ji podat dříve. Soud nehledal důvodnou ani námitku pozdního vydání napadeného rozhodnutí, neboť rozhodné důvody pro vydání tohoto již druhého rozhodnutí o zajištění se správní orgán dozvěděl až v průběhu trvajícího zajištění, nikoliv na jeho počátku.
2. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl s tím, že věcné důvody pro zajištění byly vskutku dány, tak jak je vyložil krajský soud, neboť žádost stěžovatele bylo lze hodnotit jako účelovou. Námitkou nedodržení zákonné lhůty k vydání rozhodnutí o zajištění se soud nezabýval. Stěžovatel v řízení o žalobě tvrdil, že rozhodnutí má být ve lhůtě vydáno, v řízení o kasační stížnosti začal tvrdit, že musí být i doručeno. To však mohl a měl tvrdit již před krajským soudem.
3. Proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Stěžovatel mínil, že námitka pozdního doručení rozhodnutí o zajištění byla v řízení o kasační stížnosti přípustná. Sice teprve v kasační stížnosti odkázal na relevantní judikaturu, věcně však datem právní moci argumentoval již v žalobě (tak pojmenoval i celý žalobní bod). Je zjevně nesprávné tvrzení soudu, že tuto námitku uplatnil opožděně. Judikatura Nejvyššího správního soudu jednoznačně praví, že rozhodnutí o zajištění musí být v rámci pětidenní lhůty nejen vydáno, ale též musí být doručeno. Je právně neudržitelné, že by žalobce měl v žalobě uvést veškerou právní argumentaci, kterou by reagoval na potenciální protiargumenty. Neměl jak předjímat, že krajský soud rozhodne v rozporu s rozhodovací činností Nejvyššího správního soudu.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadeným rozhodnutím a spisem krajského soudu; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Pro rozhodnutí o ústavní stížnosti je zásadní posouzení toho, jaké žalobní body stěžovatel uplatnil v řízení o žalobě a zda Nejvyšší správní soud při jejich hodnocení pochybil ústavně významným způsobem [§71 odst. 1 písm. d) v návaznosti na §104 odst. 4 soudního řádu správního ("s. ř. s.")].
6. Uplatnění řádného žalobního (stížního) bodu má pro řízení před správními soudy zásadní povahu. Z formálního hlediska jde o stanovený postup ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, při jehož dodržení a v jeho mezích je možné se domáhat ochrany svých práv u správního soudu. Předurčuje také do značné míry, jaké ochrany se žalobci či stěžovateli dostane, neboť přezkum zásadně probíhá v rámci uplatněných žalobních (stížních) bodů (srov. §75 odst. 2 a §109 odst. 4 s. ř. s.). Podrobnost námitek pak ovlivňuje nezbytnou podrobnost jejich vypořádání [odst. 13 nálezu sp. zn. IV. ÚS 919/14 ze dne 10. 12. 2014 (N 225/75 SbNU 521)].
7. Výklad zásadních ustanovení soudního řádu správního náleží především Nejvyššímu správnímu soudu, který je ex constitutione vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví (čl. 92 Ústavy České republiky a §12 s. ř. s.). Ústavní soud do něj může zasáhnout zejména v případech, kdy by výklad správních soudů nerespektoval požadavky čl. 36 odst. 2 Listiny k výlukám ze soudního přezkumu, případně pokud by správní soudy vykládaly stanovený procesní postup tak omezujícím způsobem, že by se omezení přístupu k soudu dotýkalo práva na soudní ochranu v samotné jeho podstatě a fakticky by tak znemožňovalo jeho uplatnění (např. nález sp. zn. I. ÚS 740/15 ze dne 27. 6. 2017, odst. 16 a 21).
8. Z toho důvodu se Ústavní soud při ústavním přezkumu výkladu koncepčních otázek podústavních procesních předpisů zaměřuje především na předvídatelnost zaujatého výkladu, nikoliv jeho správnost. Řada těchto otázek totiž není přímo ústavně vůbec normována (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3006/15 ze dne 21. 9. 2016, odst. 16), případně úzce souvisí s konkrétními problémy, které právní úprava a zejména praxe před správními soudy přináší (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2866/15 ze dne 14. 3. 2016, odst. 39).
9. V této souvislosti je třeba uvést, že problematikou požadavků na vymezení žalobního bodu se judikatura správních soudů opakovaně zabývala, a to i po zásahu Ústavního soudu, který ji shledal nejednotnou a tudíž nepředvídatelnou pro účastníky řízení [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2170/08 ze dne 12. 5. 2009 (N 117/53 SbNU 473)]. Na výzvu Ústavního soudu vymezil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu koncepční hlediska pro posuzování žalobního bodu v rozsudku č. j. 4 As 3/2008-78 ze dne 24. 8. 2010, č. 2162/2011 Sb. NSS. Způsobilý žalobní bod je dán, pokud "jsou z tvrzení žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jím domnělé nezákonnosti správního rozhodnutí; právní důvody nezákonnosti (či nicotnosti) napadeného správního rozhodnutí pak musí být tvrzeny alespoň tak, aby soud při aplikaci obecného pravidla, že soud zná právo, mohl dostatečně vymezit, kterým směrem, tj. ve vztahu k jakým právním předpisům bude směřovat jeho přezkum" (odst. 33 citovaného rozsudku).
10. Ze žaloby v nynější věci Ústavní soud zjistil, že stěžovatel relevantní žalobní bod nadepsal mimo jiné slovy "zajištění ... je nepřípustné pro nedodržení lhůty 5 dní k vydání a doručení nového rozhodnutí o zajištění". Dále v prvním odstavci uvedl, že "rozhodnutí bylo vydáno dne 31. 10. 2016 a nabylo právní moci až doručením žalobci dne 3. 11. 2016." Dále pak uvedl, že "okamžikem rozhodným pro počátek běhu pětidenní lhůty k vydání rozhodnutí je pak analogicky okamžik, kdy se žalovaný dozvěděl o pobytové historii žalobce a dospěl tak k názoru, že žádost žalobce je účelová, jelikož tomu bylo již při pohovoru vedeném s žalobcem dne 23. 9. 2016, je více než měsíční zdržení vydání rozhodnutí o zajištění ... zcela neakceptovatelné."
11. Ústavní soud stěžovateli nemůže přisvědčit, že již v žalobě argumentoval datem právní moci napadeného rozhodnutí jako součástí uplatněného žalobního bodu. Doručení sice zmínil v nadpisu a rekapitulačním odstavci, část žaloby obsahující vlastní argumentaci však opakovaně pracuje toliko s vydáním rozhodnutí. Za tohoto stavu měl Nejvyšší správní soud důvod vycházet z výslovně vyjádřeného přesvědčení stěžovatele, že nezákonnost spočívá ve zdržení s vydáním rozhodnutí. Zmíněné doručení soud mohl brát jako popis okolností k dokreslení skutkového děje (srov. nález sp. zn. I. ÚS 40/15 ze dne 1. 2. 2016, odst. 23). Tento závěr ostatně podporuje samotná ústavní stížnost, podle níž stěžovatel již v žalobě vycházel z rozsudku č. j. 4 Azs 228/2014-34 ze dne 30. 1. 2015. Pokud stěžovatel z tohoto rozhodnutí skutečně vycházel, věděl, že podle Nejvyššího správního soudu je třeba rozlišovat vydání a doručení rozhodnutí o zajištění (což v obecné rovině rozlišuje i §71 odst. 2 a §72 odst. 1 správního řádu z roku 2004). Přes všechno uvedené stěžovatel výslovně založil svou argumentaci na pozdním vydání rozhodnutí. Postup Nejvyššího správního soudu tak lze hodnotit jako přísný, ale ústavně akceptovatelný.
12. Jinou otázkou je, zda Nejvyšší správní soud mohl hodnotit žalobní bod stěžovatele vstřícněji (šířeji), než jak jej výslovně v žalobě vymezil. I takový postup by byl ústavně akceptovatelný, neboť žalovaným byl státní orgán. Soud by tak stěžovatele nemohl nepřípustně zvýhodnit na úkor jiného účastníka řízení, kterému taktéž svědčí ústavně zaručená práva. Úkolem Ústavního soudu však není, aby Nejvyššímu správnímu soudu určoval, zda má být přísný či shovívavý. Soud rozsah žaloby stěžovatele posoudil přesně podle jejího obsahu a tak ve věci i rozhodl. Na vstřícnější postup stěžovatel ústavně zaručený nárok nemá (nejde přitom o ústavně problematickou situaci, kdy soud věcně projedná obsahově obecné, neprojednatelné podání, které následně zamítne s odůvodněním, že obecné námitky stačí vypořádat obecně).
13. Zjevně nepřihléhavá je pak námitka, že stěžovatel v kasační stížnosti jen reagoval na právní argument soudu, který při podání žaloby nemohl předvídat [srov. nález sp. zn. III. ÚS 93/06 ze dne 17. 5. 2007 (N 85/45 SbNU 249) či již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3006/15]. Ze žalobou napadeného správního rozhodnutí plyne, že vedlejší účastník řízení spatřoval důvody pro vydání rozhodnutí o zajištění v tom, že dne 27. 10. 2016 obdržel doklady, které v souvislosti s dříve zjištěnými okolnostmi vypovídají o naplnění zákonného důvodu pro zajištění (str. 3-4 spisu krajského soudu). Podle stěžovatele byly vedlejšímu účastníkovi tyto informace známy již od 23. 9. 2016 a od tohoto data stěžovatel odvíjel lhůtu pro vydání rozhodnutí. Krajský soud se ztotožnil s tím, že běh lhůty je třeba odvíjet od 27. 10. 2016. Za této situace mohl stěžovatel setrvat na argumentaci, že pro běh lhůty je rozhodné datum dřívější, nebo mohl změnit svou argumentaci - tvrdit, že není rozhodné vydání rozhodnutí, ale jeho doručení. To také v kasační stížnosti učinil. Podstatné však je, že rozhodné okolnosti i argumentace byly známy od rozhodnutí vedlejšího účastníka. Nejednalo se tedy o nepředvídatelný argument krajského soudu.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu