ECLI:CZ:US:2011:1.US.2192.11.1
sp. zn. I. ÚS 2192/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Jitkou Dolečkovou, advokátkou se sídlem Šumperk, Hlavní tř. 904/8, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2011, čj. 33 Cdo 5302/2008 - 177, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora uvedeného rozsudku, údajně porušujícího jeho právo na ochranu jeho vlastnického práva a majetku zaručené čl. 3, čl. 7, čl. 10 a čl. 11 Listiny základních práv (dále "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Nesouhlasí s tím, že jej pracovníci žalované společnosti ČEZ Měření, s. r. o. (dále "žalovaná"), po údajném zjištění poškozené plomby elektroměru, tedy tzv. neoprávněného odběru elektrické energie, odpojili od její dodávky.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. 6. 2007, čj. 13 C 84/2007 - 18, bylo žalované - ČEZ Distribuce, a. s., uloženo obnovit stěžovateli dodávku elektrické energie. K jejímu odvolání bylo rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne 17. 6. 2008, čj. 36 Co 356/2007 - 46, napadené rozhodnutí potvrzeno. Na základě jejího dovolání Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 28. 4. 2011, čj. 33 Cdo 5302/2008 - 177, obě předchozí rozhodnutí zrušil a věc vrátil zpět k novému rozhodnutí Okresnímu soudu v Děčíně.
III.
Předtím než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem.
Ústavní soud dále konstatuje, že ústavní stížnost tvoří, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Přímo v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z pojmových znaků ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci.
Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná" v dané věci. Ve své dosavadní praxi opakovaně odmítl jako nepřípustné ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, ale vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 1. vydání 2001, str. 338, usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 650/01, II. ÚS 1179/08, dostupná in http://nalus.usoud.cz).
V posuzované věci směřuje ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, čj. 33 Cdo 5302/2008 - 177, jímž došlo ke zrušení obou předcházejících soudních rozhodnutí a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení. Je tedy zjevné, že věc stěžovatele ještě není s konečnou platností v soustavě obecných soudů uzavřena. Jelikož se tedy nejedná o konečné rozhodnutí ve věci, nelze, s ohledem na výše nastíněnou koncepci ústavního soudnictví, ústavní stížnost stěžovatele uznat jako přípustnou.
Za dané situace Ústavnímu soudu proto nezbylo než návrh stěžovatele, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, což je v kompetenci soudce zpravodaje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2011
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu