ECLI:CZ:US:2011:1.US.2198.10.1
sp. zn. I. ÚS 2198/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttler a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele K. Ž., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, Symfonická 1496/9, Praha 5, proti výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 7. 2010, č. j. 25 C 323/2008-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí (resp. jeho výroku II).
Stěžovatel se u České správy sociálního zabezpečení (dále také "ČSSZ") domáhal příspěvku ke starobnímu důchodu ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 119/1990 Sb."). Česká správa sociálního zabezpečení se v rámci řízení o přiznání příspěvku dopustila průtahů, za což stěžovatel požádal Českou republiku - Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále také "MPSV") o přiměřené zadostiučinění v částce 1.400,- Kč. MPSV - podle tvrzení stěžovatele - ho odškodnilo částkou 200,- Kč, takže stěžovateli nezbylo, než podat žalobu o zaplacení právě uvedené částky. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 7. 2010, č. j. 25 C 323/2008-34, bylo rozhodnuto tak, že žaloba byla zamítnuta. Soud měl - podle tvrzení stěžovatele - za to, že s přihlédnutím k okolnostem případu postačuje konstatování porušení práva ze strany ČSSZ. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že se úspěšné žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává. V této souvislosti soud ještě odkázal na ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. a contrario.
Stěžovatel ústavní stížností brojí právě proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 o nákladech řízení.
Stěžovatel má za to, že náhrada nákladů řízení měla být podle §142 odst. 3 o. s. ř. přiznána jemu, což se nestalo. V dané věci jde totiž o to, že stěžovatel nesprávný úřední postup prokázal a pouze nestanovil formu a výši zadostiučinění podle úvahy soudu; tu však nemohl předvídat - srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I ÚS 1310/09 [dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatel má za to, že pokud byl v meritu věci (tj. prokázání nesprávného úředního postupu ze strany ČSSZ) úspěšný a pokud soudní spor byl vyvolán tím, že MPSV ignorovalo stěžovatelovu žádost o mimosoudní projednání, pak by měl mít právo na náhradu nákladů řízení. Soud sice konstatoval porušení práva Českou správou sociálního zabezpečení, ale na druhé straně stěžovatele mnohonásobně potrestal tím, že mu nepřiznal náhradu nákladů řízení. Takovéto důsledky jsou podle stěžovatele v rozporu s právem na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5 evidovaný pod sp. zn. 25 C 323/2008. Zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal proti České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí přiměřeného zadostiučinění ve výši 1.400,- Kč za nesprávný úřední postup (průtahy v řízení), kterého se dopustila Česká správa sociálního zabezpečení. Jmenovaný soud o žalobě stěžovatele rozhodl rozsudkem ze dne 1. 7. 2010, č. j. 25 C 323/2008-34, tak, že: I. Zamítá se žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 1.400,- Kč. [...] II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. V odůvodnění uvedl mj. následující: ČSSZ měla na realizaci rozsudku 30 dnů (12.5.2007), rozhodnutí vydala o 1,5 měsíce později (3.7.2007). [...] [I ze strany ČSSZ tedy došlo k průtahům], avšak tyto průtahy byly spíše v řádu dní než měsíců. Protože soud neposuzuje nesprávný úřední postup v řízení soudním, ale jen a pouze tvrzený nesprávný postup správního orgánu (tedy po doručení rozsudku krajského soudu), má za to, že doba, po kterou nebylo rozhodnutí vydáno, je pro poskytnutí zadostiučinění v penězích nepodstatná. [...] Soud tak má za to, že s přihlédnutím k okolnostem případu postačuje konstatováni porušení práva ze strany ČSSZ, neboť žalobci nerealizací uvedeného rozsudku v zákonné lhůtě (a jejím pouze drobným překročením) jistě nemohla vzniknout závažná újma (a to i vzhledem k výši částky, o kterou byl jeho důchod zvýšen). Žaloba byla tedy jako nedůvodná zamítnuta. [...] O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. §142 odst. 1 o.s.ř. a contrario, kdy by soud měl sice náhradu nákladů řízení přiznat procesně úspěšné žalované, avšak přihlédl k tomu, že žalobce je starobní důchodce a k tomu, že žalovaná je odborným správním orgánem státu, který má být vybaven dostatečně kvalifikovaným personálem, schopným před soudem zájmy státu hájit. Pokud si pro takto skutkově a právně jednoduchou věc zvolí advokáta, musí počítat s tím, že i ve světle současné judikatury jí soudem nebude přiznána náhrada nákladů řízení.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadené rozhodnutí (jeho nákladový výrok) i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně vyslovil, že rozhodování o nákladech soudního řízení je sice integrální součástí soudního řízení jako celku, do nějž však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat; samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, totiž zpravidla nedosahuje intenzity vyvolávající porušení jejich základních práv či svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by zpravidla mohla nabýt ústavněprávní dimenzi v případě, že by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku soudní libovůle. I přes široký prostor k úvaze, kterou občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje, zůstává ovšem i zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 607/04 ze dne 16. 2. 2006, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 40, str. 325).
Podle přesvědčení Ústavního soudu těmto požadavkům napadený nákladový výrok rozhodnutí obvodního soudu vyhovuje.
Z ustanovení §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") lze dovodit, že přiměřeným zadostiučiněním se obecně jeví již jen samotné konstatování porušení práva subjektu veřejné moci v zákoně č. 82/1998 Sb. definovaném. Toliko v případě, že by se pouhé konstatování porušení práva nejevilo dostačujícím přiměřeným zadostiučiněním, nahradí se nemajetková újma jinak. Stěžovatelův žalobní petit (srov. č.l. 1) je v tomto ohledu jednoznačný - stěžovatel žádal o přiměřené zadostiučinění v penězích. Relevantní literatura (Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 2. vydání, C. H. Beck : Praha 2007, s. 177 a násl.) přitom přiměřené zadostiučinění v penězích pojímá jako subsidiární (srov. i právě uvedený výklad výše); přiměřené zadostiučinění se v penězích poskytne teprve tehdy, nejsou-li sto konkrétní bezpráví způsobené veřejnou mocí odčinit jiné formy zadostiučinění. Přitom i tehdy, jestliže soud ve výroku svého rozhodnutí poskytne jednotlivci přiměřené zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, musí se jednat o porušení práva dostatečně závažné. K žádnému takovému konstatování však obvodní soud ve výroku rozhodnutí týkajícího se stěžovatele nepřistoupil. Toliko zamítl žalobu na zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 1.400,- Kč, takže stěžovatel úspěšný nebyl. Na této skutečnosti nic nemění ani to, že v odůvodnění napadeného rozsudku soud konstatuje - i vzhledem k rekapitulaci skutkového stavu jím provedeného - že Česká správa sociálního zabezpečení rozhodla po lhůtě stanovené zákonem. Sám soud však v návaznosti na to dovozuje, že se ze strany České správy sociálního zabezpečení jedná pouze o drobné překročení lhůty nemající potenci způsobit stěžovateli závažná újmu: "Žaloba byla tedy jako nedůvodná zamítnuta."
Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 1310/09 je nepřípadný; uvedený případ se od právě projednávané věci liší minimálně v tom, že v řízení, jež vyústilo v citovaný nález, bylo stěžovateli (tehdy) přiznáno přiměřené zadostiučinění v penězích, byť ne zcela ve výši, kterou žádal, leč soud ve výroku tehdy posuzovaného rozhodnutí uznal, že přiměřené zadostiučinění stěžovateli skutečně náleží.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu