ECLI:CZ:US:2018:1.US.2198.18.1
sp. zn. I. ÚS 2198/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti Romana Ehrlicha, zastoupeného JUDr. Renátou Stáhlichovou, advokátkou se sídlem Janáčkovo nábřeží 139/57, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2018 č. j. 30 Co 128/2015-536, 30 Co 508/2016-536, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 26. června 2018, stěžovatel podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2018 č. j. 30 Co 128/2015-536, 30 Co 508/2016-536 v části týkající se náhrady nákladů řízení, tedy proti výrokům III., IV. a V. Stěžovatel namítal, že uvedenými výroky napadeného rozhodnutí byly porušeny čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 18. prosince 2014 č. j. 5 C 79/2009-373 bylo ve věci žalobců a) Ing. Petra Skály, b) Otakara Skály, c) Elišky Hromkové, d) Jitky Lessig proti žalovanému stěžovateli o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem rozhodnuto tak, že podílové spoluvlastnictví k nemovitostem situovaným v k. ú. Kutná Hora bylo zrušeno (výrok I.), soud nařídil prodej těchto nemovitostí s tím, že výtěžek bude rozdělen podle podílů (výrok II.), všem účastníkům byla uložena povinnost zaplatit České republice zálohované znalečné v celkové výši 75 136,40 Kč (výrok III.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). V rozsudku okresního soudu ze dne 15. června 2016 č. j. 5 C 79/2009-471 bylo rozhodnuto, že se původní rozsudek doplňuje tak, že se také zrušuje podílové spoluvlastnictví účastníků k parcele číslo X1 k. ú. Kutná Hora (výrok I.) a že se původní rozsudek opravuje tak, že se také zrušuje podílové spoluvlastnictví účastníků k parcele číslo X2 - zastavěná plocha a nádvoří - nikoliv tedy k parcele X1 (výrok II.). V souvislosti s vydáním tohoto doplňujícího a opravného rozsudku bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem a nařídil prodej těchto nemovitostí ve veřejné dražbě a rozdělení výtěžku mezi účastníky v poměru stěžovatel 5/12, žalobce a) 1/12, žalobce b) 2/12, žalobkyně c) 3/12, žalobce d) 1/24 a žalobce e) 1/24 (výrok I.), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. června 2016 č. j. 5 C 79/2009-471 (výrok II.), uložil stěžovateli zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a to žalobcům a), b) a c) ve výši 247 859 Kč, žalobci d) ve výši 31 653 Kč a žalobci e) ve výši 31 653 Kč (výrok III.), uložil stěžovateli zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 66 816,40 Kč (výrok IV.) a dále uložil stěžovateli zaplatit žalobcům náhradu nákladů odvolacího řízení, a to žalobcům a), b) a c) ve výši 187 656 Kč, žalobci d) ve výši 15 463 Kč a žalobci e) ve výši 12 924 Kč (výrok V.).
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že je porušením práva na spravedlivý (řádný) proces, pokud napadené rozhodnutí přizná plnou náhradu nákladů řízení žalobcům tam, kde skutečný spor mezi účastníky byl jen ohledně způsobu vypořádání, nikoliv ohledně zrušení jejich spoluvlastnictví za situace, kdy se procesní postoj účastníků v průběhu řízení měnil.
5. Stěžovatel uvedl, že spoluvlastníci se nemohli dohodnout jen ve způsobu vypořádání spoluvlastnictví, spor o to, že je na místě spoluvlastnictví zrušit, mezi nimi nebyl. Přesto se museli obrátit na soud s žalobou jak na zrušení, tak i na vypořádání spoluvlastnictví. To znamená, že předmětem řízení byl i nárok na zrušení spoluvlastnictví, přestože skutečný spor byl jen ohledně způsobu vypořádání. V takovém případě podle názoru stěžovatele by posuzování úspěchu v řízení jen podle toho, že to byl žalobce, kdo podal žalobu na zrušení spoluvlastnictví, které bylo v této části vyhověno, bylo zjevně mechanické, formální a odhlíželo od podstaty sporu mezi účastníky, ke které bylo vedeno dokazování.
6. Do rozhodování o nákladech řízení se tak podle přesvědčení stěžovatele nutně nemusí promítnout každá změna postojů účastníků v řízení; soud musí vycházet z toho, co (jaká zásadní otázka) bylo od počátku mezi účastníky sporné, k čemu bylo vedeno dokazování a jak byl tento spor řešen v rozhodnutí. V některých případech může být posouzení této otázky na úvaze soudu, kterou je třeba uvést v odůvodnění rozhodnutí. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení práv stěžovatele a po zvážení všech konkrétních okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
10. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a ze dne 3. února 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11]. Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí o uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
11. Zásah do práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, shledán nebyl. Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika s rozhodnutím odvolacího soudu o uložené povinnosti stěžovatele hradit žalobcům a státu náklady řízení. Argumentace stěžovatele však postrádá ústavněprávní rozměr a není ničím jiným, než jeho nesouhlasem se závěry učiněnými odvolacím soudem, založenými na aplikaci podústavního práva.
12. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobci se rozhodli pro zrušení podílového spoluvlastnictví, protože nájemce, který objekt užíval, dlouhodobě neplatil nájemné a stěžovatel, který jediný bydlel v K. a měl možnost pravidelného kontaktu s nájemcem, odmítl žalobcům předložit uznání dluhu pro rok 2008, které stěžovateli nájemce předal a pouze je seznámil se stavem dluhů ke dni 15. září 2008. Žalobci se proto rozhodli pro zrušení podílového spoluvlastnictví, protože mezi účastníky není možná dohoda o dalším postupu. Navrhli, aby si stěžovatel nemovitosti, resp. jejich podíly odkoupil za odhadní cenu. Na to stěžovatel nereagoval. Poté žalobci předložili stěžovateli novou mírně sníženou nabídku ve dvou variantách. Přestože zejména druhá varianta byla pro stěžovatele mimořádně výhodná, odmítl podepsat zápis z jednání a místo toho zaslal žalobcům nabídku na odkup jejich podílu za 700 000 Kč a k tomu ještě nejasný návrh na převedení pohledávek za nájemcem. Žalobci o nemovitosti neměli zájem a nesouhlasili s tím, aby byly přikázány do jejich vlastnictví. Neměli ani prostředky na opravu nemovitostí. Proto navrhli, aby bylo podílové spoluvlastnictví zrušeno a nemovitosti byly přikázány za přiměřenou náhradu do vlastnictví stěžovatele. V průběhu řízení žalobci navrhli, aby byl nařízen soudní prodej nemovitostí. Po provedeném dokazování soud prvního stupně na rozdíl od názoru stěžovatele dospěl k závěru, že reálné rozdělení není možné. Pokud pak stěžovatel navrhoval, aby žaloba byla zamítnuta z důvodu zvláštního zřetele hodných, které viděl v tom, že jde o rodinný majetek, který vybudoval jejich předek a který patřil až do znárodnění v padesátých letech jejich rodině, soud připustil, že stěžovatel může mít k majetku nějaký citový vztah, ale nejsou to takové důvody, které by umožňovaly zamítnutí žaloby. Především se nejedná o rodinný dům, ale o obchodní a průmyslový objekt, je patrné, že mezi účastníky jde o dlouholeté spory, účastníci se to snažili opakovaně, ale bezvýsledně řešit přes realitní kancelář a když by byla žaloba zamítnuta, tak by se jen prodlužoval nepříznivý stav mezi účastníky. Ze stejných důvodů soud neodložil ve smyslu §1147 občanského zákoníku zrušení spoluvlastnictví o dva roky. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, soud prvního stupně přihlédl k tomu, že se jedná o řízení, kde soud není vázán žalobou, ale kde z úřední povinnosti bez ohledu na návrhy stran, musí probrat postupně všechny tři možnosti vypořádání, jak stanoví zákon a uvedl, že v průběhu řízení na straně účastníků, tedy i stěžovatele, byla vůle opakovaně to řešit prodejem přes realitní kancelář.
13. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Namítal, že nucené zpeněžení je nevýhodné pro všechny účastníky - ceny průmyslových objektů se znovu rozhýbou, neboť trh s nemovitostmi se oživuje. Navrhoval odklad zrušení spoluvlastnictví. Také trval na tom, že dotčený objekt je reálně rozdělitelný na dva objekty tak, jak navrhl znalec Vymetálek. Odvolací soud konstatoval, že účast spoluvlastníka ve spoluvlastnickém společenství na něm nelze vynucovat proti jeho vůli a žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví lze tedy zamítnout jen výjimečně. Současně uvedl, že soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování ke správným skutkovým zjištěním, na která v plném rozsahu odkázal. O přikázání některé z nemovitých věcí či celého souboru nemovitostí a vyplacení podílů neměl zájem žádný z účastníků a proto soud prvního stupně postupoval správně, když nařídil prodej společných věcí a rozdělení výtěžku mezi spoluvlastníky podle výše jejich spoluvlastnických podílů. Rovněž připomenul, že řízení, které bylo zahájeno v březnu 2009, bylo opakovaně přerušeno na návrh účastníků za účelem společného prodeje věci, vždy však bezúspěšně. Odvolací soud rozhodoval již za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdější předpisů, proto rozsudek soudu prvního stupně změnil podle §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
14. Po změně rozsudku soudu prvního stupně tak, aby označení nemovitých věcí odpovídalo skutečnosti, že stavby jsou součástí pozemku a tomu, že v průběhu řízení došlo k úmrtí Elišky Hromkové a bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že na její místo bude pokračováno s jejími právními nástupci, kterými jsou žalobci d) a e) rovným dílem, rozhodoval odvolací soud podle §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 o. s. ř. o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud dovodil, že žalobci byli v řízení před soudem prvního stupně v plném rozsahu úspěšní, neboť jim bylo vyhověno jak v části týkající se zrušení spoluvlastnictví, tak ve způsobu vypořádání. Odvolací soud přihlédl k tomu, že žaloba byla podána v době, kdy byly náklady na právní zastoupení určovány paušální částkou za řízení v jednom stupně (vyhláška č. 484/2000 Sb.) a účastníci tak mohli mít legitimní očekávání, že v případě neúspěchu nepřesáhne náhrada nákladů za právní zastoupení takto určenou částku. V dané věci považoval za přiměřenou odměnu odpovídající skutkové a právní náročnosti věci a počtu úkonů, které byly v řízení učiněny paušální odměnu ve výši 73 133 Kč za řízení v jednom stupni (při tarifní hodnotě 1 866 666 Kč). Při snížení o 20 % (vzhledem k zastoupení více účastníků) náleží každému odměna ve výši 58 506 Kč. Náklady řízení před soudem prvního stupně žalobců a) - c) tak činí 247 859 Kč (58 506 + 16 x 30 + náhrada za promeškaný čas + cestovné + DPH). Náklady ve výši 63 306 Kč za právní zastoupení (58 506 + 16 x 30) vynaložila v řízení před soudem prvního stupně také právní předchůdkyně žalobců d) a e), na každého z nich tak připadá 31 653 Kč.
15. Odvolací soud rozhodl rovněž o nákladech odvolacího řízení, v němž nebyl stěžovatel úspěšný (jeho odvolání nebylo vyhověno). Odvolací soud mu proto uložil povinnost nahradit žalobcům náklady řízení, a to žalobcům a) - c) ve výši 187 656 Kč, žalobci d) ve výši 15 463 Kč a žalobci e) ve výši 12 924 Kč. Neúspěšnému stěžovateli byla rovněž uložena povinnost k náhradě nákladů, které stát vynaložil na znalečné znalců Bartůňka (celkem 12 240 Kč), Kopprea - znalecký ústav, s. r. o. (celkem 10 362 Kč) a Vymetálka (celkem 44 214,40 Kč).
16. Z uvedeného je patrné, že odvolací soud se otázkou náhrady nákladů řízení zabýval a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
17. Poukazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu nebyly shledány případnými. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo (srov. usnesení ze dne 31. října 2017 sp. zn. IV. ÚS 2389/17).
18. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
19. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu