ECLI:CZ:US:2017:4.US.2389.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2389/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Pavlíny Markové, zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem Husova 242/9, Praha 1, proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 23 Co 143/2017-179, č. j. 23 Co 144/2017-67 a č. j. 23 Co 145/2017-67, všech ze dne 28. 4. 2017, a výrokům III. usnesení soudního exekutora JUDr. Milana Makaria č. j. 156 EX 12813/14-174, č. j. 156 EX 13221/14-62 a č. j. 156 EX 13491/14-62, všech ze dne 22. 3. 2017, a návrhu na náhradu nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí ve výrocích, kterými jí nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů exekučního řízení. Současně požaduje, aby krajskému soudu byla uložena povinnost uhradit jí náklady řízení před Ústavním soudem.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích shora označenými usneseními shodně potvrdil tři usnesení soudního exekutora o náhradě nákladů exekučního řízení, kdy žádnému z účastníků řízení ani soudnímu exekutorovi nebyla náhrada nákladů přiznána. K zastavení exekuce došlo na základě nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1775/14 ze dne 15. 2. 2017, kterým byly zrušeny exekuční tituly. Krajský soud dospěl k závěru, že oprávněný procesně nezavinil zastavení exekuce a na povinné stěžovatelce nelze spravedlivě požadovat, aby nesla náklady exekuce, když s ohledem na specifické okolnosti případu neměla reálnou možnost splnit dobrovolně uloženou povinnost.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že nepřiznání náhrady nákladů řízení je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Je přesvědčena, že odpovědnost za zastavení exekuce má oprávněná, a je proto povinna nést náklady řízení po zrušení rozhodnutí o nařízení exekuce na základě kasačního nálezu Ústavního soudu, kterým byl zrušen exekuční titul. Rozpor s principy spravedlnosti spatřuje v tom, že v době vydání platebních rozkazů jí bylo 12 let, nacházela se v tíživé sociální situaci a neměla možnost se bránit. Po kasačním rozhodnutí Ústavního soudu byly platební rozkazy zrušeny a stěžovatelka byla rozsudky zavázána pouze k zaplacení jízdného, vždy ve výši 7 Kč, ve zbytku byly žaloby zamítnuty a stěžovatelce byly přiznány náklady řízení. Náklady stěžovatelky na právní zastoupení vynaložené v exekučním řízení je nutno hodnotit jako "účelně vynaložené".
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že v podstatě totožnou ústavní stížností se shodnou argumentací se již zabýval v usnesení sp. zn. II. ÚS 2067/17, přičemž od závěrů zde uvedených se nemá důvod odchylovat.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Ústavní soud ověřil, že krajský soud se odvoláními stěžovatelky do nákladových výroků dostatečně zabýval a při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů řízení za situace, kdy k zastavení exekuce došlo z důvodů uvedených v §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu, zvažoval otázku procesního zavinění účastníků za zastavení exekuce. V tomto směru s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 594/10, podle něhož nelze konstruovat procesní zavinění oprávněné založené pouze na tvrzení, že exekuční tituly byly zrušeny Ústavním soudem, a obdobné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4287/2014 uvedl, že oprávněné nelze přičítat k tíži, že přes vykonatelný exekuční titul měla mít povědomost o rodinné a sociální situaci stěžovatelky a dovozovat tak neadekvátnost postupu soudu, který exekuci nařídí. Krajský soud při rozhodování o nákladech řízení rovněž zohlednil specifičnost věci a důvody, které Ústavní soud vedly k předchozímu zrušení exekučních titulů a s ohledem na uvedené neshledal ani důvody pro to, aby k úhradě nákladů zavázal stěžovatelku. Odvolací soud mimo jiné podotkl, že podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci, je možnost obrátit se o náhradu za nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup dána jak oprávněnému, tak povinnému. Ústavní soud dodává, že s ohledem na zrušení exekučních titulů muselo dojít k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu bez ohledu na procesní aktivitu stěžovatelky nikoliv nezbytně zastoupené advokátkou.
Poukazy stěžovatelky na jeho judikaturu neshledává Ústavní soud případnými. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
Ústavní soud konstatuje, že přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Krajský soud svá rozhodnutí patřičně odůvodnil a srozumitelně a logicky uvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nepřistoupil k aplikaci ust. §63 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu