ECLI:CZ:US:2003:1.US.220.03
sp. zn. I. ÚS 220/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. L., a. s., zastoupené Mgr. Z. M., advokátem, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi ze dne 24. 2. 2003, sp. zn. 2 Zn 138/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 4. 2003, se společnost D. L., a. s. (dále jen "stěžovatelka"), domáhala zrušení shora uvedeného usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi (dále jen "OSZ"). Tímto usnesením byla zamítnuta stížnost stěžovatelky proti usnesení Policie ČR, Obvodního oddělení Mladá Boleslav, ze dne 10. 2. 2003, čj. ORMB 144/MB-TČ-2002, jímž bylo podle §80 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ") vydáno osobní motorové vozidlo tov. zn. P., šedé metalízy, společnosti G. P., a. s.
Stěžovatelka tvrdila, že napadeným usnesením státního zástupce OSZ Mladá Boleslav byl porušen čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně §80 TrŘ. Popsala úkony policejního orgánu prováděné v rámci trestního řízení (§158 a násl. TrŘ), v jehož průběhu policejní orgán rozhodl o vydání předmětného vozidla společnosti G. P., a. s. Státní zástupce OSZ v Mladé Boleslavi toto usnesení potvrdil. Poukázala na vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 16/02, která se touto problematikou zabývala, a na znění §80 odst. 1 věty třetí TrŘ, že "...při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních..." Jak dále uvedla, ačkoli uplatnila své nároky rovněž v občanskoprávním řízení, podala i ústavní stížnost, aby obecné soudy nebyly při svém rozhodování ničím (zejména ne rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení) ovlivněny. V závěru ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud uložil Okresnímu státnímu zastupitelství v Mladé Boleslavi nahradit stěžovatelce náklady právního zastoupení.
Státní zástupce OSZ v Mladé Boleslavi ve svém vyjádření uvedl, že v předmětné věci bylo vedeno trestní řízení ve věci trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 trestního zákona (dále jen "TrZ"), kterého se dopustil v době od 23.15 hod. dne 9. 1. 2002 do 08.00 hod. dne 10. 1. 2002 neznámý pachatel tím, že odcizil zaparkované osobní motorové vozidlo tov. zn. P, v hodnotě 430 000,-- Kč, ke škodě společnosti Č. L., a. s. Uživatelkou vozidla byla Ing. Z. S.
V průběhu šetření a pátrání po pachateli tohoto trestného činu bylo, Policií ČR, Městským ředitelství SKPV Brno, nalezeno odcizené motorové vozidlo, které právní zástupkyně stěžovatelky vydala orgánům činným v trestním řízení. Nezúčastněný znalec v oboru motorových vozidel, kterého si k šetření přizvala stěžovatelka, konstatoval, že se nejedná o vozidlo, které bylo deklarováno jako původně havarované a dovezené na náhradní díly ze zahraničí. Rovněž vyloučil možnost původního barevného provedení tohoto vozidla v barvě, kterou uváděl leasingový nájemce. Vzhledem k tomu, že existovalo důvodné podezření, že osoba, nebo její rodinný příslušník, která si předmětné vozidlo prostřednictvím stěžovatele zakoupila, se dopustila trestného činu, bylo provedeno i poměrně rozsáhlé prokazování původu vozidla tak, aby provedené důkazy byly dostačující i pro trestní stíhání této osoby. Prostřednictvím odborných vyjádření příslušných útvarů policie bylo zjištěno a prokázáno, zejména nálezem biologických stop v zavazadlovém prostoru vozidla, že se jedná o vozidlo odcizené Ing. Z. S. Současně bylo zjištěno, že hodnota odcizeného motorového vozidla již byla uhrazena společností G. P., a. s., na kterou tak na základě příkazní smlouvy a obecných smluvních podmínek pojistných smluv přešlo dispoziční právo a která na vozidlo uplatnila oprávněný nárok. Tuto skutečnost potvrdila i Ing. Z. S. a prohlásila, že na vydání vozidla netrvá.
Vzhledem k těmto skutečnostem bylo usnesením policejního orgánu předmětné motorové vozidlo vydáno, podle §80 odst. 1 věty druhé TrŘ, společnosti G. P., a. s. Blíže neodůvodněná stížnost stěžovatelky proti zmíněnému usnesení policejního orgánu byla státním zástupcem OSZ v Mladé Boleslavi zamítnuta, neboť ze shora uvedených důkazů bylo zjištěno, že stěžovatelka nepředložila nabývací titul kupní smlouvy sepsané podle obchodního zákoníku. Svého vlastnického práva na předmětné vozidlo se domáhala pouze na základě leasingové smlouvy na tzv. zpětný leasing. Při tomto právním stavu se nemohla domáhat nabytí vlastnického práva podle §446 obchodního zákoníku.
Za tohoto stavu nemohlo být postupováno podle §80 odst. 1 věty prvé TrŘ, ale ani podle věty třetí tohoto ustanovení, neboť policejní orgán ani státní zástupce neměl, na základě provedených důkazů, včetně prohlášení znalce přizvaného stěžovatelkou, pochybnosti o právu osoby, jež na vozidlo uplatnila nárok. V závěru vyjádření státní zástupce uvedl, že stěžovatelka podala u příslušného soudu žalobu na určení vlastnictví k předmětnému vozidlu. Vozidlo dosud nebylo převzato společností, které má být vydáno, a je tedy vyloučena jakákoli neodůvodněná dispozice s tímto vozidlem. V žádném případě nebyla porušena stěžovatelkou namítaná základní práva a svobody chráněná Ústavou ČR a Listinou.
Předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může se jím zabývat také věcně.
Ústavní soud nejprve posuzoval, zda je ústavní stížnost přípustná. Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti, podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost se totiž pojímá jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí orgánů veřejné moci, a proto se snaží své zásahy do činnosti těchto orgánů minimalizovat. Je oprávněn jejich rozhodnutí přezkoumávat pouze tehdy, byly-li před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, které jsou v procesní dispozici stěžovatele. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Na splnění podmínky vyčerpání procesních prostředků musí Ústavní soud nahlížet nikoliv izolovaně, ale, veden zásadou subsidiarity svých rozhodnutí, musí považovat za nezbytnou podmínku pro svůj zásah takovou situaci, kdy stěžovatel skutečně nemá žádný jiný efektivní prostředek k nastolení stavu, kterého se domáhá. O takovou situaci však v projednávaném případě nejde.
V obecné rovině Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí o vydání věci podle §80 odst. 1 tr. řádu nemá z hlediska věcného či závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek. Jde tedy o rozhodnutí napadnutelné v občanském soudním řízení. Pokud by za této situace Ústavní soud rozhodoval, byl by nucen jako předběžnou řešit otázku vlastnictví, resp. důvodnosti pochyb o vlastnictví. To Ústavnímu soudu nepřísluší, a pokud by takovou roli přijal, stavěl by se nikoliv na konec, ale na začátek soukromoprávního sporu. Pokud jde o procesní prostředky, které zákon k ochraně vlastnického práva poskytuje, nic nebrání v podání vlastnické žaloby na určení vlastnického práva, čímž budou sporné právní poměry řešeny definitivně.
Jak je patrno z ústavní stížnosti, ze sdělení státního zástupce OSZ v Mladé Boleslavi a ze spisu Policie ČR, obvodního oddělení Mladá Boleslav, čj. ORMB 144/MB-TČ-2002 (č. l. 13 - 14 spisu), stěžovatelka podala k Městskému soudu v Praze dne 3. 3. 2003, sp. zn. 3 Cm 38/2003, žalobu na určení vlastnického práva a vydání věci, spolu s návrhem na předběžné opatření. Podle sdělení Městského soudu v Praze nebylo ve věci do současné doby rozhodnuto.
Vycházeje z obecné roviny a přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazovala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 16/02, pak nelze než konstatovat, že se jedná o skutkově odlišnou věc. Každý případ je nutno posuzovat na základě konkrétních okolností a argumentace, obsažená v jednom rozhodnutí Ústavního soudu, není bez dalšího převoditelná na jakýkoli, byť i zdánlivě podobný, případ.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, odpadla tím i podmínka pro rozhodování Ústavního soudu o návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení dle §62 odst. 4 zákona.
S ohledem na tyto závěry soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, návrh odmítl, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2003 JUDr. František Duchoň
soudce Ústavního soudu