ECLI:CZ:US:2004:1.US.220.04
sp. zn. I. ÚS 220/04
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Elišky Wagnerové - ze dne 15. září 2004 sp. zn. I. ÚS 220/04 ve věci ústavní stížnosti I., s. r. o., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 22. 1. 2004 sp. zn. 7 Cmo 388/2003, jímž byl ve výroku o náhradě nákladů řízení změněn rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 26. 2. 2003 sp. zn. 30 Cm 229/2002 tak, že stěžovatelka (žalobkyně) je povinna zaplatit žalované straně náhradu nákladů řízení.
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 7 Cmo 388/2003-33 ze dne 22. 1. 2004 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 7 Cmo 388/2003-33 ze dne 22. 1. 2004, jímž byl ve výroku o náhradě nákladů řízení změněn rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 30 Cm 229/2002-22 ze dne 26. 2. 2003 tak, že stěžovatelka (žalobkyně) je povinna zaplatit žalované straně náhradu nákladů řízení ve výši 46 650 Kč. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatelky porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení svého základního práva spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 30 Cm 229/2002-22 ze dne 26. 2. 2003 bylo zastaveno řízení co do částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím a co do směnečné odměny 1 500 Kč (výrok I.), dále byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku 6 % z částky 550 000 Kč a směnečné odměny ve výši 1 833 Kč (výrok II.), žalovanému bylo uloženo zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 4 720,40 Kč (výrok III.) a současně bylo rozhodnuto o vrácení soudního poplatku ve výši 21 480 Kč. Žalovaný podal odvolání výslovně proti výroku III. a usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 7 Cmo 388/2003-33 ze dne 22. 1. 2004 byl tento výrok změněn tak, že stěžovatelce jako žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 46 650 Kč.
Podle názoru stěžovatelky napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud chybně vyložil ustanovení §146 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a toto ustanovení aplikoval v rozporu s ustálenou praxí obecných soudů. Stěžovatelka zdůraznila, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení při zastavení řízení je povinností soudu zabývat se tím, kdo z procesního hlediska zastavení řízení zavinil. Pokud vzala stěžovatelka důvodně podanou žalobu zpět pro chování žalovaného (uspokojení žalobou uplatněného nároku), pak jako žalobkyně zastavení řízení nezavinila. "S ohledem na to, aby pouze z důvodu rozhodnutí o nákladech řízení nebylo prováděno rozsáhlé dokazování, se důvodnost podání žaloby posuzuje ... pouze procesně." Při rozhodování o nákladech řízení je tedy podstatný vztah mezi požadavkem žalobce - v daném případě zaplacení dlužné částky - a chováním žalovaného po podání žaloby, který v předmětné věci žalobou uplatněný nárok uspokojil. Z procesního hlediska byl tedy v té části, v níž bylo řízení v dané věci zastaveno, úspěšný žalobce (stěžovatelka). Soud prvního stupně v dané věci rozhodl o nákladech řízení zcela v souladu s výše uvedenou ustálenou praxí podle procesního zavinění a věcí samou se nezabýval. Tím, že odvolací soud na věc nahlédl zcela jinak a pro stěžovatelku neočekávaným způsobem, odňal jí právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu. Závěr odvolacího soudu, který se při rozhodnutí o nákladech řízení zabýval věcí samou a dospěl k závěru, že stěžovatelka by ve sporu nebyla úspěšná, je závěrem, kterým se soud prvního stupně vůbec nezabýval. Stěžovatelce tak byla odňata možnost obrany proti hypotetickým závěrům odvolacího soudu, že by ve věci samé neměla úspěch. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí vrchního soudu, protože odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení ve zjevném nesouladu s meritem věci, neboť důvodně podaná žaloba byla vzata zpět pro chování žalovaného a také procesní úspěch stěžovatelky byl shledán v tomto řízení jako nepoměrně větší. Stěžovatelka vyjádřila souhlas s upuštěním od ústního jednání ve věci podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal Vrchní soud v Olomouci jako účastník řízení vyjádření, v němž uvedl, že nesouhlasí s argumentací a tvrzeními stěžovatelky o porušení jejího základního práva na spravedlivý proces. Odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že stěžovatelkou předložená směnka, jejíž úhrady se domáhala, je neplatná. Pokud stěžovatelka vzala žalobu zčásti zpět s odůvodněním, že žalovaným bylo v rozsahu zpětvzetí zaplaceno, neprokázala, že bylo žalovaným plněno na směnku, tedy na pohledávku, která byla předmětem řízení, byť k tomu neměla právní povinnost, tedy neprokázala zavinění žalovaného na zastavení řízení. Vrchní soud proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Žalovaný, K-L., s. r. o., se postavení vedlejšího účastníka vzdal a navíc prohlásil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání ve věci.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 30 Cm 229/2002 vedený u Krajského soudu v Ostravě. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka jako žalobkyně podala dne 8. 10. 2002 proti žalovanému (K-L., s. r. o.) návrh na vydání směnečného platebního rozkazu o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím a o zaplacení směnečné odměny ve výši 3 333 Kč. Přípisem ze dne 20. 11. 2002 vzala stěžovatelka žalobu v částce 450 000 Kč zpět, protože žalovaný po podání žaloby částečně v uvedené výši pohledávku stěžovatelky uspokojil. Dalším přípisem ze dne 18. 2. 2003 sdělila stěžovatelka soudu prvního stupně, že žalovaný po podání návrhu uspokojil "k dnešnímu dni" zbývající část její pohledávky ve splátkách, a proto bere žalobu zpět i co do částky 550 000 Kč. Nadále požaduje, aby soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost uhradit úrok z dlužného směnečného penále ve výši 6 % p. a. z dlužné směnečné sumy po splatnosti ve výši 91 052 Kč a dále provizi 1/3 procenta ze směnečné sumy 1 833 Kč. Po provedeném jednání, při němž žalovaný namítal neplatnost směnky pro neurčitě stanovenou dobu splatnosti a stěžovatelka trvala na její platnosti, Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 2. 2003 č. j. 30 Cm 229/2002-22 zastavil řízení co do částky 1 000 000 Kč s 6% úrokem z částky 450 000 Kč a co do směnečné odměny 1 500 Kč (výrok I.), žalobu o zaplacení 6 % úroku z částky 550 000 Kč a směnečné odměny 1 833 Kč zamítl (výrok II.), žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovatelce (žalobkyni) na nákladech řízení částku 4 720,40 Kč (výrok III.) a stěžovatelce vrátil zaplacený soudní poplatek (výrok IV.). V odůvodnění se soud prvního stupně zabýval posouzením platnosti směnky a dospěl k závěru, že směnka je neplatná, protože není zákonným způsobem stanovena doba její splatnosti. Ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení uvedl, že postupoval podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.; co do částky 550 000 Kč zaplacené žalovaným v době po podání žaloby (tato skutečnost byla mezi účastníky nesporná) dospěl k závěru, že důvodně podaná žaloba byla vzata zpět pro chování žalovaného. Soud prvního stupně zdůraznil, že tento závěr přijal výlučně na základě procesního hlediska a bez ohledu na výše učiněné závěry ohledně neplatnosti stěžovatelkou předložené směnky. Ve zbývajícím rozsahu pak stěžovatelka buď zavinila svým zpětvzetím (co do částky 450 000 Kč), že řízení muselo být zastaveno, nebo nebyla ve sporu procesně úspěšná. Rozdíl mezi procesním úspěchem a neúspěchem stěžovatelky tak v daném případě představuje 9,6 % předmětu řízení, tedy 4.720,- Kč. V tomto rozsahu proto uložil žalovanému nahradit žalobkyni (stěžovatelce) náklady řízení.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání, a to výlučně jen do výroku o náhradě nákladů řízení. V odvolání v podstatě namítal, že částku 550 000 Kč zaplatil z titulu rámcové smlouvy o postoupení pohledávek, nikoliv z listiny označené jako směnka. Vrchní soud v Olomouci usnesením č. j. 7 Cmo 388/2003-33 ze dne 22. 1. 2004 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. o náhradě nákladů řízení tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 46 650 Kč a povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 825 Kč. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka žalobou uplatněnou pohledávku opírala o listinu označenou jako "směnka". Mezi účastníky však existuje závazkový vztah z titulu smlouvy o postoupení pohledávky, podle níž byl žalovaný povinen zaplatit pohledávku ve výši shodné se stěžovatelkou žalovanou směnečnou pohledávkou - 1 000 000 Kč. Pokud stěžovatelka brala v průběhu řízení opakovaně žalobu částečně zpět s tvrzením, že žalovaný uspokojil žalobou uplatněnou pohledávku, své tvrzení neprokázala, neboť nelze dovodit, že by byly platby žalovaného poskytnuty na žalobcem tvrzenou směnečnou pohledávku. Soud prvního stupně správně posoudil směnku jako neplatnou, takže nelze uzavřít, že by žalovaný žalobci plnil, i když k tomu neměl právní povinnost. Právní povinnost plnit žalobci totiž vyplývala ze smlouvy o postoupení pohledávek, tedy z jiného titulu, než který žalobce uplatnil. Odvolací soud proto dovodil, že o náhradě nákladů řízení ohledně částky, v níž byla žaloba zamítnuta, je nutno rozhodovat podle §146 odst. 1 o. s. ř., "a v rozsahu, v němž bylo z důvodu zpětvzetí žaloby řízení zastaveno podle §146 odst. 2 věty první o. s. ř., neboť zavinění na zastavení řízení je třeba spatřovat výlučně na straně žalobce" (stěžovatelky).
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Smyslem využití zásady zavinění je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil nebo jemuž se přihodila náhoda, která je vyvolala (viz §146 odst. 2, §147 a §148 odst. 2 o. s. ř.). K tomu Ústavní soud dodává, že - jak se běžně interpretuje - v takových případech nelze vykládat použitý termín "zavinění" v doslovném jazykovém smyslu, ale ve vztahu příčinné souvislosti, v němž příčinou je chování účastníka řízení (tedy i jeho projev vůle spočívající ve zpětvzetí návrhu), eventuálně též náhoda, a důsledkem toho je vznik nákladů druhého (dalšího) účastníka. Z tohoto principu je však stanovena výjimka (§146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Pokud důvodná žaloba byla vzata zpět pro chování druhého účastníka, nesmějí jít náklady řízení k tíži žalobce, ačkoliv ten svým projevem vůle zastavení řízení vyvolal.
V předmětné věci soud prvního stupně přiznal stěžovatelce jako žalobkyni částečnou náhradu nákladů řízení, neboť uplatnil ustanovení §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Odvolací soud však toto rozhodnutí zásadně změnil a uložil naopak stěžovatelce povinnost nahradit náklady řízení v plném rozsahu žalovanému (§146 odst. 2 věta první o. s. ř.) s odůvodněním, že žalovaný plnil na základě smlouvy o postoupení pohledávek, nikoliv ze žalované směnečné pohledávky. Ústavní soud po přezkoumání předmětného spisu dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu lze považovat - ve smyslu ustálené judikatury - za rozhodnutí "překvapivé", jež nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu předvídat. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud zejména na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jehož právní posouzení otázky náhrady nákladů řízení bylo zcela odlišné od právního posouzení, jež učinil odvolací soud. Dospěl-li odvolací soud k zcela jinému právnímu názoru, měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. To však neučinil a rozhodl sám bez ústního jednání, čímž zbavil stěžovatelku možnosti, aby se v tomto směru bránila
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.